Multietnická literární kavárna AVION v Českém Těšíně existuje na styku kultur

Po rekonstrukci divadelního klubu v suterénu Těšínského divadla přišel v roce 1996 tehdejší ředitel Ladislav Slíva s nápadem, aby byl klub využíván i jako malá komorní scéna. V té době překládala básnířka a dramaturgyně polské scény Těšínského divadla Renata Putzlacherová (*1966) texty písní Jaromíra Nohavici do polštiny. Už tehdy oba uvažovali o zorganizování česko-polského večera a právě divadelní klub k tomu skýtal vhodnou příležitost. Ke spolupráci přizvali výtvarníky Ladislava Szpyrce a Bronisława Liberdu. Z úvah o náplni večera vykrystalizoval záměr vytvořit pořad „W kawiarni AVION, której nie ma – V kavárně AVION, která není“. Odkud se vzal název pořadu?
Na levém předmostí bývalého Dlouhého mostu – současného mostu Přátelství – na řece Olze stávala v meziválečném období funkcionalistická polokruhová restaurace s ochozem, na jejímž štítě se skvěl nápis ve třech jazycích: Kavárna – Kawiarnia – Kaffeehaus AVION. Majitelka, židovská restauratérka Rosalie Weisnerová, jejíž potomci snad ještě dnes žijí v Žilině, nechala postavit budovu kavárny českou firmou Václava Nekvasila z Českého Těšína. Budova byla otevřena v roce 1933. Oblíbená kavárna však neprožila dlouhý provoz. Budova byla vážně poškozena v září 1939, když před hitlerovci ustupující polská armáda vyhodila hraniční most do povětří, poté byla zkonfiskována Němci jako židovský majetek. Po požáru v roce 1952 byla budova rozebrána do základů. Odtud se do názvu pořadu dostal název dnes již neexistující kavárny.
Autorům večera, jehož premiéra připadla na 23. 2. 1996 a který se pro velký zájem několikrát opakoval (24. 2., 12. 4., 14. 4. 1996), šlo o to ukázat, že Těšín není jen šedivé město pašeráků vodky s několika hraničními přechody. Polským divákům mohl premiérový pořad svou lyričností a groteskností připomenout atmosféru slavného krakovského kabaretu Piwnica pod Baranami (Sklep u Beranů). Nohavicovy písně mají naopak cosi z pohanské lásky k životu a plebejského vztahu ke smrti a její symbolice, která je autorem ironizována. Příkladem budiž píseň Až to se mnou sekne: „Až obuju si ráno černé papírové boty / až i moje stará pochopí, že nejdu do roboty / až půjde dlouhý průvod smutečních hostů / na Slezskou Ostravu od Sikorova mostu / až to se mnou sekne / to bude pěkné / pěkné fajné a pěkné / až to se mnou definitivně sekne“. Kromě písní, které pak byly nahrány na Nohavicovo slavné hudební album Divné století, těšínský bard vystoupil s vtipnými jednoaktovkami, navazujícími na výstupy Šimka a Grossmana, jak se mohlo zdát českým divákům, nebo na atmosféru Teatrzyku Zielona Gęś (Divadélko Zelená husa) Konstantyho Ildefonse Gałczyńského, jak se to jevilo polskému recenzentovi večera.
Renata Putzlacherová přednesla básně z polsko-české sbírky Małgorzata poszukuje Mistrza – Markétka hledá Mistra, která pak vyšla v listopadu 1996 jako první kniha edice AVION. Zazněly také její sentence z rukopisného souboru Sofa dla filozofa (Filozofova pohovka) a v podání herců polské i české scény Těšínského divadla písně, které vyrůstají z atmosféry multikulturního a mnohonárodnostního polsko-česko-německo-židovského Těšína.
Následující pořad byl věnován polskému básníku Tadeuszi Nowakovi (1930–1991). Večer dostal název „Prorocy już odchodzą“ (15. 3. 1996) podle stejnojmenné Nowakovy sbírky z r. 1956. Poté se uskutečnil dadaistický večírek „Večer dada aneb Mám na ruce prsty z nohy“ (31. 5., 1. 6. 1996), básnický večer těšínských autorů „Kolumbowie rocznik …6“, kteří patří datem svého narození do tzv. generace Kolumbů; říká se jim tak podle románu Romana Bratného (*1921) Kolumbowie rocznik 20 (1957; česky Kolumbové dvacátého ročníku, 1966), 20. 9. 1996 večer židovské hudby a poezie Oczekiwanie (Očekávání), křest zmíněné sbírky Małgorzata poszukuje Mistrza – Markétka hledá Mistra (9. 11. 1996), na níž se jako překladatelé podíleli Vlasta Dvořáčková a Erich Sojka (česká redakce a doslov Libor Martinek). Na křtu sbírky vystoupil opět Jaromír Nohavica a oba umělci dokázali, že je možné prostřednictvím básnického a písňového textu propojit polskou a českou kulturu Těšínska. Ze sbírky Małgorzata poszukuje Mistrza – Markétka hledá Mistra v tomto kontextu přitahuje pozornost například báseň Czeski Cieszyn, Europa Środkowa: „/…/ A moi następcy będą absolutnie pewni / że właśnie to miasto było im sądzone Niejednoznaczne / dziwne schizofreniczne w każdym calu i na każdej piędzi / Muszę być pewna tego że nie będą przeklinali swoich / przodków za to że nie są pewni języka w gębie Bo / jakby nie było inaczej się modlą rozmawiają w innym / języku a jeszcze w innym proszą o chleb Lokalna / wieża Babel stała tu zawsze Powinnam przekonać / siebie że właśnie dla mnie Bóg stworzył to miasto / Po tym gdy już odpoczął W ósmym dniu sworzenia“ (A mí nástupci si budou absolutně jisti / že právě toto město bylo jim souzeno Nejednoznačné / podivné schizofrenické každým coulem a na každém kroku / Musím si být jista že nebudou proklínat své předky / za to že si nejsou jisti jazykem v hubě Neboť / věřte nevěřte jinak se modlí hovoří jiným / jazykem a ještě jiným prosí o chléb Místní / babylonská věž tu stála odjakživa Musím přesvědčit / sama sebe že toto město stvořil Pánbůh právě pro mne / Poté co si odpočal Osmého dne stvoření).
V roce 1997 proběh benefiční večer těšínského grafika, někdejšího uměleckého vedoucího polského loutkového divadla „Bajka“ se sídlem v Českém Těšíně Bronka Liberdy (3. 10. 1997), který doprovázela folklorní skupina KGB (Kapela Góralska Beskidzka) a v jehož programu byla pokřtěna první jubilantova knížka ilustrovaného humoru Szóstka wygrywa (Šestka bere) vydaná v edici AVION s podporou Kongresu Poláků v ČR. Následoval večer autorských písní bilingvní těšínské herečky a zpěvačky Lenky Pešákové „Światło“ (Světlo, 21. 11., 22. 11. 1997) a večer na rozloučenou s Renatou Putzlacherovou, která se s rodinou odstěhovala do Brna, „W kawiarni AVION, której nie ma… II – V kavárně AVION, která není… II“ (21. 2., 22. 2., 11. 4. 1997). Z Českého Těšína do Brna se symbolický vlak, odvážející básnířku do jihomoravské metropole, osmnáctkrát zastavil, aby se na scéně se svými výstupy prezentovala nejen hlavní protagonistka večera, ale také Jaromír Nohavica spolu se svým otcem, básníkem a publicistou Jaromírem Nohavicou starším (*1927), který doprovázel svého syna na housle a přednesl několik autorských básní se železniční tematikou. Jaromír Nohavica ml., střídavě hrající na kytaru a heligonku, společně s Renatou Putzlacherovou zahráli a zazpívali píseň Karla Kryla Lilie a Nohavica sám potom proslulou píseň Karla Plíhala Vlak.
Z Brna, kde se Renata Putzlacherová začala intenzivněji věnovat překladatelství (mj. navázala spolupráci s brněnským vydavatelstvím Host), zajíždí zpět do Českého Těšína za rodinou a přáteli. Ostatně první AVION, s kterým se Putzlacherová seznámila, byl stejnojmenný hotel a kavárna (dnes bistro) v Brně. A tak vlastně odjížděla z jednoho AVIONU do druhého, který v tomto případě dodnes existuje. V roce 1998 připravila Renata Putzlacherová za účasti herců Těšínského divadla retrospektivní večer „Historia prosta: w Cieszynie żył Kohn“ (Jednoduchý příběh: v Těšíně žil Kohn). Renata Putzlacherová vytvořila fiktivní postavu židovského houslisty Kohna, který hrál před kavárnou AVION. Doprovodná hudební skupina skladatele a kytaristy Zbigniewa Siwka Kamraci se proměnila v pravou klezmer kapelu Jidełe, před sedmiramenným svícnem zazněly písně v němčině a v jidiš, židovské vtipy, Kohnův příběh evokoval díla Isaaca Bashevise Singera (1904–1991) a Bruna Schulze (1892–1942). Po programu následovala vernisáž výstavy fotografií židovských hřbitovů v ČR a v Polsku od Wiesława Przeczka. Poprvé byly uvedeny Siwkovy písně s texty Renaty Putzlacherové jako Tańczyłam w bóżnicy (Tančila jsem v modlitebně), v níž se básnířka rozpomíná na to, že do židovské modlitebny, která dnes slouží jako společenský sál Polského svazu kulturně-osvětového na Božkově ulici v Českém Těšíně, chodila do souboru písní a tanců Olza, jehož členové jsou většinou příslušníky z polské národnostní menšiny. Pořad zaznamenal poměrně velký úspěch i mimo region. V rozšířené verzi byl pak představen brněnským divákům jako první zájezdové představení kavárny AVION ve Sklepní scéně Divadla Husa na provázku pod názvem „W Kawiarni AVION, której nie ma aneb Mezi Těšínem a Brnem“ (29. 11. 1998), stanice Vltava opakovaně vysílala hodinový rozhlasový pořad z vystoupení v Divadle Husa na provázku (4. 3., 8. 7. 1999), na II. Celonárodní soutěži židovské písně v Židovském divadle ve Varšavě (18. 2. 1999) Renata Putzlacherová obdržela cenu za texty písní k představení a herečka polské scény Těšínského divadla Małgorzata Pikusová zvláštní cenu za vokální interpretaci. O programu večera napsal třinecký spisovatel a publicista polského původu Kazimierz Jaworski: „(…) program ten posiada jeszcze dwa ważne odniesienia. Te mianowicie, że uczy nas niejako historii lokalnej. Szczególnie pokolenia ludzi urodzonych po ostatniej wojnie, które nic nie wiedzą na temat barwnego i innego świata jeszcze jednej mniejszości na tym terenie – mniejszości żydowskiej, a bez tej wiedzy nasza znajomość historii jest uboższa. Po drugie zaś realizatorzy pokazując nam w sposób zachwycający tamte realia, tamten świat, którego też już nie ma, w obecnych czasach narastającej nietolerancji i rasizmu jak gdyby programowo tej tolerancji nas uczą. W roku przyszłym minie sześćdziesiąt lat od wybuchu drugiej wojny światowej ze swym haniebnym holocaustem, w roku bieżącym natomiast trzydzieści lat od antyżydowskich pociągnięć w komunistycznej Polsce i program ten też zmusza nas do myślenia o tych sprawach.“ (/…/ tento program obsahuje ještě dvě důležité souvislosti. A sice, že nás učí místní historii. Zvláště generace lidí narozených po poslední válce, které nic neví na téma pestrého a jiného světa ještě jedné menšiny na tomto území – menšiny židovské, a bez tohoto povědomí je naše znalost historie chudší. Za druhé nám realizátoři zajímavým způsobem představují dávné reálie, dávný svět, který už dnes neexistuje, a jako kdyby nás programově učili toleranci v současné době, kdy přibývá netolerance a rasismu. V příštím roce uplyne šedesát let od počátku druhé světové války s jejím ostudným holocaustem, v tomto roce pak třicet let od protižidovských akcí v komunistickém Polsku a tento program nás také nutí k zamyšlení nad těmito událostmi.)
V rozhovoru pro Mladou frontu DNES Renata Putzlacherová prozrazuje, že inspirací k retrospektivnímu večeru „Historia prosta: w Cieszynie żył Kohn“ jí bylo představení Gimpel głupek (Hlupák Gimpel) podle stejnojmenného románu I. B. Singera v režii Janusza Klimszy: „Náš avionový program jsme měli rozdělený podle židovského kalendáře na nejvýznamnější výročí, nechyběly stesk, láska, humor. Snažili jsme se v divácích vyvolávat asociace.“
Těšínská kavárna AVION, která není, přivítala v červnu 1998 opět své hosty. Scénář poetického večera, který tentokrát proběhl v Galerii Půda těšínského kulturního střediska Na Střelnici a byl věnován ostravskému prozaikovi polského původu Wiesławu Adamu Bergerovi (1826–1998), opět napsala Renata Putzlacherová. Změnu prostředí vysvětluje autorka v rozhovoru s Jolantou Tajnou: „Musím říci, že jsme našli opravdu ideální místo, navíc když děj Knihy o neumírání, podle níž jsem připravila scénář, se odehrává na půdě plné vzpomínek a rekvizit. Poprvé v historii kavárny Avion jsem tak napsala scénář, který nebyl volným literárně-hudebním pásmem, ale divadelním představením. (…) Wiesław Adam Berger byl neopakovatelný člověk. Byl, jak sám o sobě psával a jak jsme zdůrazňovali v našem představení, zároveň Donem Quijotem, který neustále bojoval s větrnými mlýny, i plebejským Sancho Panzou v jedné osobě. Narodil se a zemřel v Ostravě. Pocházel z polsko-česko-německé rodiny. Jeho předkové přišli do Slezska z Francie. Byl proto nesmírně tolerantní, cítil se světoobčanem, ale na druhou stranu vždy zdůrazňoval svou lásku ke Slezsku a rodné polštině. Většina jeho knih v komunistických dobách vycházela v liberálnějším Polsku. Zákaz tisknout jeho díla v Československu trval do roku 1987, kdy v ostravském Profilu vyšla jeho kniha „Most na Lučině“ (v originále Most nad Lucyną, Ostrava 1987). Byl jedním z posledních opravdových umělců, psaní a umění pro něj znamenalo všechno. Ve svém životě se ale nedočkal náležitého ocenění. Tento slavnostní večer jsme mu proto byli dlužni.“ Večer pod titulem „Księga o nieumieraniu czyli dzisiaj miałbym urodziny“ (13. 6. 1998) doprovázely obrazy Bergerovy manželky, výtvarnice Helgy Bergerové, a fotografie „Adama“, jak si spisovatel nechával říkat, od Wiesława Przeczka. Publikum bylo opět mnohonárodnostní, přijeli Bergerovi přátelé a také příznivci kavárny AVION z Norimberku, Antverp a Neapole.
V Kavárně AVION, která není, proběhl křest knihy dalšího polského spisovatele z českého Těšínska – Władysława Sikory (*1933). Jeho kniha Ojcowizna (1998, Otčina) je věnována autorovým rodným Beskydám, proto byl tento večer (13. 12. 1998) spojen s horami a horalským životem. O hudební doprovod se postarala horalská kapela Nowina, která uvedla diváky do předvánoční atmosféry zpěvem koled a pastorál těšínského písmáka Adama Sikory (1819–1871).
Kavárna AVION se pomalu přetvářela v kulturní instituci. Na Ministerstvu vnitra ČR v Praze bylo 20. 1. 2000 registrováno česko-polské umělecké sdružení s názvem Spolek-Towarzystwo AVION. Zakladatelé kavárny AVION, která není, se obávali určitých snah o otevření restaurace nebo kavárny stejného názvu v Českém Těšíně. Mrzelo by je, kdyby se pod její střechou scházeli u piva pašeráci alkoholu. Jak dokládá historik Janusz Spyra, také majitelka původní kavárny AVION mívala problémy s těmito hosty, kteří měli dobrý výhled na most, kde se alkohol předával mezi pašeráky na obou stranách řeky Olzy, a na tuto skutečnost byla Rosalie Weisnerová upozorňována úřady. (Kolem roku 1935 měl kavárnu v pronájmu jakýsi Emil Streck.)
Avšak zakladatelům divadelní kavárny AVION šlo o prchavou a spíše sentimentální atmosféru divadelně-kabaretních představení. Název sdružení AVION dešifrují jako Towarzystwo Adoracji Wzajemnej i Odmiennych Nacji (Sdružení vzájemné adorace a různých národností). Jde o hermeticky uzavřené sdružení, ale jeho členové usilují zároveň o to, aby se jim dobře spolupracovalo a cítili se jako mezi přáteli. Mezi polskou menšinou však mají i nepřátele, jak si povšiml W. Sikora: „Zdajemy sobie jednak sprawę, że mamy nie tylko zwolenników, ale i wrogów, zwłaszcza wśród tych, którzy twierdzą, że jako Polacy powinniśmy się zamknąć w Okopach Świętej Trójcy i umrzeć godnie z wyprężoną piersią. To taka zaolziańska dwulicowość: najgłośniej krzyczą ci, którzy od lat żyją na czeskim garnuszku. Mnie się natomiast wydaje, że warto spojrzeć przychylnie na naszych współziomków i poszukać tego, co nas łączy, a nie dzieli.“ (Uvědomujeme si, že máme nejen přátele, ale i nepřátele, zejména mezi těmi, kteří tvrdí, že jako Poláci se musíme zamknout v zákopech Svaté Trojice /viz drama polského romantika Z. Krasińského Nie-boska komedia/ a zemřít důstojně s vypjatou hrudí. Je to taková českotěšínská licoměrnost. Nejvíce totiž křičí ti, kteří se po léta živí z české mísy. Mně se však zdá, že bychom měli naše spoluobčany vnímat příznivě a hledat to, co nás spojuje, a ne hledat to, co nás rozděluje.)
Renata Putzlacher je také autorkou dvojjazyčné básně o kavárně AVION.

W KAWIARNI AVION KTÓREJ NIE MA…
W kawiarni AVION której nie ma
poranną kawę kontempluję
za oknem most i ruchy wojska
dziecko z obręczą Olzy wody

Dobiegła kresu pierwsza wojna
wre babiloński gwar na moście
W kasie śpią obok siebie zgodnie
korony złote i guldeny

Dziewczyna pas cieszyński srebrny
dała do ręki żołnierzowi
A u Prochaski z taśmy spływa
kolejny śpiewnik Trzanowskiego

V tu chvíli můj mladičký děda
balí svůj ukrajinský batoh
Za nehty má černozem V očích
tajemný záblesk rozhodnutí

Pak přivandruje do Těšína
sídla Piastovců s jednou věží
Bude si na chléb vydělávat
a zadělávat těsto v díži

W kawiarni AVION tuż pod Wzgórzem
Zamkowym choć już zamku nie ma
jem słodką bułkę którą ręce
mojego dziadka wyrzeĹşbiły

Ma nowy ratusz Czeski Cieszyn
a przed nim chałupina krowa
i hojna wdowa Tetl dumnie
już pańskim okiem rynek tuczy

Hotel „Piast“ ciągle szyldy zmienia
„Bohemia“ hotel raz „Polonia“
W szkole znów nowy elementarz
w innym języku znów gazeta

V městském lesíku svátky jara
děti sbírají těšíňankyhttp://www.kotarbova.eu/?page_id=5408
A na korze se procházejí
tlustí měšťáci z Saské kupy

A na Brandysie proletariat
planuje nową rewolucję
Piwo się leje młyn się kręci
po torach mknie parowóz dziejów

W kaffeehaus Avion czas przystanął
już wkrótce runie w Olzy wody
z mostem PrzyjaĹşni który dzielił
z niepowtarzalną atmosferą

Bílí předkové v mlze z mouky
těší mé oči v městě Těšín
V té božské vísce temném kotli
pomateného alchymisty

Rodzina Kohnów dzieci liczy
Transport do Ziemi Obiecanej
odjeżdża z toru jedynego
Już czołg przecina rzekę na pół

Na rozloučenou házím mince
do řeky která Těšín dělí
A marně teskným zrakem hledám
kavárnu AVION která není

Oczami szukam smutna niema
kawiarni AVION której nie ma…

U příležitosti čtvrtých narozenin Kavárny AVION, která není, bylo 26. 2. 2000 pokřtěno hudební album s názvem Lamus (Sklad). Na albu najdeme jak Zbyszkem Siwkem dříve zhudebněné verše ze sbírky Małgorzata poszukuje Mistrza – Markétka hledá Mistra, tak písně zbrusu nové. „Deska Lamus je skromným svědectvím společně strávených chvil a nezapomenutelného životního dobrodružství, o kterém sní každý umělec“, říkají autoři v průvodním letáčku o nové desce. Kromě básní a písní se v programu objevila i vtipná parodie na báseň Adama Mickiewicze (1798–1855) Wpłynąłem na mokrego przestwór oceanu. Přímo z pražského koncertu přijel do Českého Těšína Jaromír Nohavica, který zazpíval několik nových písní, například song Ostravo, v ostravském nářečí napsaný protestsong To umi každy debil a tesknou baladu Pane prezidente. V divadelní galerii pak návštěvníci zhlédli výstavu obrazů Sebastiana Pawlaka a fotografie z avionových večerů od Wiesława Przeczka a Franciszka Balona. Naskytla se i příležitost k rekapitulaci dosavadní činnosti kavárny AVION Renatou Putzlacherovou: „Przed pięciu laty pracowaliśmy z Jarkiem Nohavicą nad tłumaczeniem jego tekstów na potrzeby filmów dokumentalnych, które kręcił o Zaolziu Stanisław Kubiak z wrocławskiej telewizji. Podczas naszych spotkań często dyskutowaliśmy na różne tematy. Dyskusje te były czasami bardzo burzliwe – Jarek jest przecież Czechem, ja Polką… Znajdowaliśmy jednak tematy styczne, niektóre rzeczy wyjaśnialiśmy i stwierdziliśmy, że nadal na Zaolziu żyjemy – to znaczy Czesi i Polacy – w jakichś stereotypach, unikamy się. Doszliśmy do wniosku, że dzięki dialogowi może powstać nowa wartość, nowa jakość, która może inspirować. Gdy teraz, z dystansu, patrzę na najlepszą chyba płytę Jarka – »Dziwne stulecie« – widzę, ile na niej znalazło się z atmosfery tamtych rozmów, poszukiwań… Tam można wyczuć atmosferę Austro-Węgier, to przenikanie się nacji, kultur. A sympatyczne jest i to, że mówi się w »Dziwnym stuleciu« o Cieszynie, o kawiarni Avion.“ (Před pěti lety jsme s Jarkem Nohavicou překládali jeho texty pro dokumentární filmy, které na českém Těšínsku natáčel Stanisław Kubiak z vratislavské televize. V době našich setkání jsme často diskutovali na různá témata. Debaty byly občas velmi bouřlivé – Jarek je přece Čechem, já Polkou… Nacházeli jsme však i společná témata, některé věci jsme si vysvětlili a zjistili jsme, že jako Poláci a Češi stále žijeme na českém Těšínsku v určitých stereotypech, že se vzájemně míjíme. Došli jsme k závěru, že díky dialogu může vzniknout nová hodnota, nová kvalita, která může inspirovat. Když teď, s odstupem, poslouchám snad nejlepší Jarkovo hudební album Divné století, uvědomuji si, kolik se na ní nachází z ovzduší oněch rozhovorů, hledání… Můžeme z ní vycítit něco z atmosféry Rakouska-Uherska, to pronikání národů, kultur. Sympatické je také to, že v Divném století se zpívá o Těšíně, o kavárně Avion.)
Zajímavostí výroční Kavárny AVION, která není, bylo, že kromě herců obou scén Těšínského divadla vystoupili také slovenští herci, členové nitranského divadelního Teatro Tatro. K tomu Renata Putzlacherová podotýká: „Po sedmi hubených letech – nepočítajíc spolupráce s režisérem Januszem Klimszou – jsem konečně objevila režiséra mé »krevní skupiny«. Už předtím jsem obdivovala inscenace slovenského režiséra Ondreje Spišáka a loni během krátkodobé dramaturgické působnosti v české scéně TD jsem měla možnost přeložit pro něj divadelní úpravu románu mé oblíbené spisovatelky Olgy Tokarczukové »Pravěk a jiné časy«. (…) A díky Ondrovi jsem před měsícem zažila i debut na slovenské divadelní scéně jako autorka »Lietajúcej Frídy«.“
Jubilejní program byl zahájen scénickým obrazem, jak Pán Bůh stvořil svět. V roli Pánbíčka se představil právě Ondrej Spišák, jemuž v úloze ďábla a archanděla Michaela sekundovali Milan Vojtela a Agáta Solčianská. Poté přišel na řadu obraz o založení Těšína, které uskutečnili bratři Lech, Čech a Slovák spolu se sestrou Těšíňankou, kterou ztělesnila sama Renata Putzlacherová. Poté co postavili věž, dnes zvanou Piastovskou, která sahala až k nebi, Pán Bůh zaměnil jejich jazyky. Přesto, že se večer odehrával ve třech jazycích (polštině, češtině a slovenštině), herci a publikum si bez problémů vzájemně rozuměli. Jak prorocky pravil vypravěč provázející celým představením, polský režisér Karol Suszka: „Teraz idziemy wspólnie do Europy, póĹşniej otworzy się nam świat, w końcu cały Kosmos. A po śmierci spotkamy się wszystcy w niebie – teatralnym niebie…“ (Teď jdeme společně do Evropy, pak se nám otevře svět, nakonec celý vesmír. A po smrti se všichni setkáme v nebi – v divadelním nebi.)
Patrně s ohledem na skutečnost, že se Putzlacherová podílela na přípravě polských dialogů k filmu režiséra Milana Cieslara Der Lebensborn – Pramen života (prem. 3. února 2000), jenž vychází z románu Vladimíra Körnera Pramen života (1998), těšínští diváci jej mohli shlédnout v předpremiéře v kavárně AVION již 19. ledna 2000.
Dnes se dá o „Kavárně AVION, která není“, přitom – jak vidíme – existuje v nové podobě po dobu třinácti let, se zdá, že se tento sen scenáristky Renaty Putzlacher částečně splnil i díky úspěšnému česko-polskému divadelnímu projektu Těšínské niebo – Cieszyńskie nebe (dnes již kolem 100 repríz v Česku, Polsku a na Slovensku), jehož je spoluautorkou. Dodejme na závěr, že premiéra se konala na scéně Těšínského divadla krátce po vstupu obou našich zemí do EU. Kromě toho skupina nadšenců kolem Putzlacherové a spol. usiluje také o to, aby byla původní kavárna AVION zrekonstruována v původní podobě i na břehu řeky Olzy, přičemž tento sen se zřejmě podaří uskutečnit, neboť je součástí transhraničního projektu Českého Těšína financovaného z prostředků města a Evropského fondu pro regionální rozvoj.
Na otázku redakce Zwrotu „Jakie znaczenie ma dla pani nowopowstająca w Cz. Cieszynie replika kawiarni Avion?“ (Jaký význam má pro vás nově vznikající replika kavárny Avion?) Renata Putzlacherová mj. odpověděla: „To, że miasto przyszło z inicjatywą wybudowania kawiarni Avion jest dla mnie potwierdzeniem faktu, że marzenia się spełniają. Od 1996 r. w programach stowarzyszenia »Kawiarnia Avion, której nie ma« przywoływaliśmy atmosferę oraz genius loci tamtego miejsca, próbowaliśmy dotrzeć, zrozumieć… Dla tego dla mnie jest to niesamowite przeżycie, że mogę od samego początku patrzeć na tę budowę, gdzie jak feniks z popiołów powstaje coś, o czym marzyłam.“ (To, že město přišlo s iniciativou postavení kavárny Avion je pro mne potvrzením faktu, že se sny plní. Od r. 1996 jsme v programech sdružení „Kavárna Avion, která není“ připomínali atmosféru a genius loci tohoto místa, pokoušeli jsme do ní proniknout, pochopit… Pro mne je to proto neuvěřitelný zážitek, že mohu od počátku sledovat tuto stavbu, kde jako fénix z popela vzniká něco, o čem jsem snila.)

Libor Martinek

CITACE
(kor), 2001, Narodziny kawiarni, której nie ma… Powiało nostalgią i duchem tolerancji, Głos Ludu, 13. 3., s. 1-2.
(red.), 1997, Avion s titanikovým klimatem. Neexistující těšínská kavárna žije také dílky básnířce Renatě Putzlacherové, Mladá fronta DNES, 30. 3., s. 9.
AL, 2009, Pytanie do… Renaty Putzlacher, poetki i współtwórczyni stowarzyszenia „Kawiarnia Avion, której nie ma“, Zwrot, č. 5, s. 12.
BALCERZAN Edward, 1998, Dwujęzyczność jako przedmiot badań lingwistycznych i literackich, in: idem, Literatura z literatury (strategie tłumaczy). Katowice: „Śląsk“, s. 8.
BERGER Wiesław Adam, 1987, Most nad Lucyną. Ostrava: Profil.
BOGOCZOVÁ? Irena, 1996, Świadomoścć i kompetencja językowa najmłodszej generacji Polaków na Zaolziu. Ostrava, FF OU, s. 75–76.
BORÁK Mečislav, 1999, Polská menšina v České republice. In: Ivan Gabal a kol., Etnické menšiny ve střední Evropě. Konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, s. 120–127.
JAWORSKI Kazimierz, 1997, Prosta historia w kawiarni Avion, Hutník, 1. 4., s. 9.
KASZPER Kazimierz, 1996, Kawiarnia, która jest, Ruch Teatralny, č. 4, s. 5.
LIBERDA Bronek, 1997, Szóstka wygrywa. Český Těšín: AVION – Kongres Poláků v ČR.
MARTINEK Libor, 2008, Die deutsch-tschechische Frage in den Filmversionen der literarischen Werke Vladimír Körners, Germanoslavica, č. 2, s. 65–74.
PEŠÁK Lena, 2009, Światło – Světlo. Český Těšín: AVION.
PUTZLACHER Renata, 1996, Czeski Cieszyn, Europa Środkowa – Český Těšín, střední Evropa. In: Małgorzata poszukuje Mistrza – Markétka hledá Mistra. Český Těšín: Avion, s. 38–39 (přel. E. Sojka).
PUTZLACHER Renata, 2000, Slovenské dobrodružství, ATD, měsíčník Těšínského divadla, říjen.
SIKORA Jacek, 2001, Pięć lat kawiarni, której nie ma. „Jesteśmy towarzystwem wzajemnej adoracji” – mówi Renata Putzlacher, Głos Ludu, 3. 3., s. 4.
SIKORA Władysław, 1998, Ojcowizna. Český Těšín, Snoza.
SIWEK Tadeusz, 1997, Demografická charakteristika Poláků v České republice. In: Karol Daniel Kadłubiec, Polská národní menšina na Těšínsku v České republice 1920–1995. Ostrava – Ostravská univerzita, s. 43–66.
Pierwszy lot. Český Těšín: PZKO-SLA 1959.
SIKORA Władysław, 1998, Ojcowizna. Český Těšín, Snoza.
SIWEK Tadeusz, 1997, Demografická charakteristika Poláků v České republice. In: Karol Daniel Kadłubiec, Polská národní menšina na Těšínsku v České republice 1920–1995. Ostrava – Ostravská univerzita, s. 43–66.
SPYRA Janusz, 2000, Kavárna Avion a její předchůdci, Těšínsko, č. 2, s. 17.
TAJNÁ Jola, 1998, „Spisovatel Berger byl Don Quijote, ale i Sancho Panza“, říká básníka Renata Putzlacher-Buchta, Karvinsko, 23. 6., s. 7.
WALDNEROVÁ? Jana, 2008, De/konstrukce fikčních světů. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre – Filozofická fakulta.

Související informace