Ostravská muzejní noc aneb Buďte rádi, že nás máte…

,,Ostravská muzejní noc aneb Buďte rádi, že nás máte…“ Toto motto si Knihovna města Ostravy zvolila pro letošní Ostravskou muzejní noc. O jeho naplnění jsme se při přípravě programu hóódně snažili. Chtěli jsme vyslat jednoznačný signál široké ostravské veřejnosti, že knihovna nerovná se nudný prostor plný protivných knihovnic (v poslední době i pánů knihovníků), že to není instituce plná zákazů a příkazů, určená jen k hledání a vstřebávání informací a znalostí všeho druhu, že to není neživý prostor, kde všechny projevy obyčejného lidství jsou vnímány jako nepatřičné, ale naopak, že knihovna (alespoň ta naše) je moderní kulturní institucí, která chce své návštěvníky pobavit, zaujmout, přilákat, tak, aby přišli i příště. Jsme totiž rádi, že máme své čtenáře, své návštěvníky a své příznivce, ale jsme také tak trochu nenasytní a přejeme si, aby jich bylo stále víc a víc.

Program jsme postavili tak, aby přilákal především děti, neboť děti jsou naše křídla, tak to alespoň tvrdí srbské přísloví. Zároveň jsme vsadili na to, že děti přivedou s sebou rodiče, nebo starší sourozence. Program měl být tedy velice akční, zábavný a jen trošičku poučný. Zda byl, či ne, posuďte sami.

Jednoznačně největším lákadlem byla TAJUPLNÁ NOC aneb stezka odvahy londýnským podsvětím. Ve sklepení knihovny (tedy vlastně londýnském podsvětí ) čekaly na své „oběti všechny známé i méně známé postavy anglické horrorové literatury. Přiložené fotografie svědčí o tom, že nikoho jsme nešetřili a ten, kdo prošel stezku odvahy se nebude bát už nikdy ničeho a nikoho (ani exekutora). Odměnou byl diplom z rukou krásné královny a udělení titulu Nebojsa. Nutno říct, že při cestě podzemím i slzička ukápla. Začali jsme se obávat, zda jsme to s tou strašidelností nepřehnali, ale nakonec stezku prošli všichni a nadšení nebralo konce. Spousta dětí procházela stezku vícekrát, takže dokonce začaly vznikat fronty. A zatímco se děti ohromně bavily, „strašidla“ byla blízko kolapsu, neboť se nemohla celých 5 hodin téměř ani občerstvit. Zkrátka horror.

Ti méně odvážní, nebo Ti, kteří čekali na stezku odvahy se mohli zúčastnit soutěže Cech skřítků Knihmistříků aneb knihy v ohrožení, kde na děti čekaly různé úkoly a jejich splněním se staly členy Cechu a zároveň si odnesly drobné dárečky.

V hudebním oddělení to rozjeli studenti hladnovského gymnázia a jejich přátelé muzikanti. V několika blocích se střídaly různé hudební styly od vážné hudby přes jazz až po metal. Taky pěkný nářez. Byly chvíle, kdy to vypadalo jako by koncertovala sama Madonna.

Tak trochu horrová noc pokračovala i divadelním představením v podání studentů Wichterlova gymnázia. Představení se jmenovalo Historie Británie v 60 minutách a bylo v anglickém jazyce. Je známo, že v dějinách Británie se to množí děsivými situacemi, ve kterých obstáli jen ti, co měli pro strach uděláno. Ovšem ono to bude při bližším pohledu stejné i v dějinách jiných zemí. V každém případě, představení bylo moc povedené a studenti byli živým důkazem toho, co znamená škola hrou.

Třešničkou na dortu muzejní noci v knihovně byla beseda o horrové literatuře z úst odborníka na slovo vzatého – Bohdana Bobo Kinga Volejníčka. Beseda se z plánovaného šedesátiminutového bloku protáhla na minut sto a nebýt toho, že noc končila, lze jen stěží odhadnout, jak dlouho by se ještě besedovalo, protože náš Bobo zkrátka umí a ví.

Co dodat. Snad jen to, že v průběhu celé Muzejní noci mohli čtenáři využívat všechny běžné služby tak jako každý jiný půjčovní den. A hlavně: mohli se přihlašovat, stát se novými čtenáři, což bylo jedním z našich cílů. A oni této možnosti využívali hojně.

Myslím si, že naše přání, které jsem deklarovala v úvodu, se splnilo a zájem veřejnosti o netradiční návštěvu knihovny v netradičním čase byl opravdu veliký. Dodává mi to odvahu tvrdit, že knihovny mají svou budoucnost, a to nejen jako instituce k uchovávání knih. Mnohá pochvalná slova pak svědčí o tom, že občané města jsou opravdu rádi, že nás mají.

Miroslava Mikušková

Vloženo: květen 2010