Merhaba, Dobrý den, Turecko!

Nemohu spát, nesnáším světlo na spaní. A měsíc svítí jako ve dne (nemůžu napsat, jako rybí oko, protože nevím, jak svítí rybě oko)! Přetahuji si spacák přes hlavu, ale je pod ním horko. Navíc jsem si ustlala nějak z kopce, pořád ujíždím a každou chvíli musím popolézt se svým hnízdem zpět nahoru. Vrcholem všeho mého nepohodlí je, že jsem nevyškubala suché bodláky kolem a bojím se šlápnout bosky mimo matraci a navíc mne tlačí do zad nějaké kamení, protože mi z matrace, potvory, utíká vzduch. Rozhodně není noční ticho, zvuků je hodně, ale nejvíc je slyšet štěkání psů. Kousek pod námi je roztahaná turecká vesnice a velký hřbitov. Příští místo na spaní si musím vybrat pečlivěji. Jako kdybych takhle spala poprvé! Říkáte si, proč se vystavuji takovémuto nepohodlí? Protože jsem blázen, stejně jako moji kamarádi. Vydali jsme se poznávat vzdálené krásy do míst, kam obyčejní turisté nepáchnou. A když chceme využít všechen čas k poznávání, tak musíme přespat tam, kam zrovna dojedeme. Píšu to proto, abyste věděli, že tyto nezapomenutelné, jedinečné zážitky jsou vykoupeny nepohodlím dlouhého putování a ne zrovinka komfortním spaním. Chci se s vámi podělit o nejsilnější zážitky letošního léta. Na své cestě jsme navštívili hojně památek, většina z nich je obecně známá a navštěvovaná turisty jako: Trója, Pergamon, Asklepion, Efes, Milét, Myra, Xanton, Olympos, Sardy, Afrodisias, Bursa, Iznik, atd. Navštívili jsme také přírodní rarity, krasovou průrvu Saklikent, krajinu obřích balvanů na břehu jezera Bafa Heraklea, travertinové kaskády Pamukale, stromatolické jezero Salda GĹ‘li atd. Byli jsme i v podivuhodných místech, kam turisté prakticky nezavítají a kde se ani nevybírá vstupné.
Jedním z nesilnějších zážitků pro mne byla návštěva „Města duchů“ – Kayaköy. Jak to nejlépe popsat? Na jednom z nejkrásnějších míst Marmarského moře, v místech, kde je hladina vody tyrkysově modrá, kde přímo do moře padají skalnaté břehy porostlé borovicemi, kde z hor tečou čiré ledovcové říčky, je Město duchů. Cítíte vůni? Vůni mořské vody s vůní pryskyřice? Cítíte teplo rozpáleného středozemního vzduchu? Asi bych měla nejdříve uvést, co se tady vlastně stalo a proč je toto podivuhodné město prázdné. To, co jsem o Městě duchů sehnala napsáno, jsem četla mnohokrát, ale mnoho toho není. Místo patří do oblasti Fethiye, a tak je možno se dočíst, že Fethiye leží na místě antického města Telmessos, nejdůležitějšího města národa Lýků. Historie Telmessos začíná, jak jinak než bájí. Bůh Apolón se zamiloval do Agenor, nejmladší dcery krále Fénicie. Agenor byla velice plachá, proto ji Apolón ošálil v podobě malého psíka. V té době na sebe zamilovaní bohové brali nejrůznější podoby. Z jejich lásky se zrodil krásný syn Telmessos, což znamená Země světel. Proto byl také v Telmessos uctíván Apolón jako nejváženější ze všech bohů. Je známo, že v roce 547 před n. l. bylo město obsazeno perským králem Harpagosem a od té doby bylo pod perským vlivem. V zimě roku 333–334 před n. l. připlula do přístavu flotila Alexandra Velikého Makedonského a její velitel Nearchus dobyl město lstí. Právě probíhaly oslavy boha Apolóna, které se konaly v noci a Nearchus požádal krále Antipatridose, aby na oslavu mohli vstoupit do města alespoň hudebníci a otroci. Král svolil. Jenže za hudebníky byli přestrojeni vojáci, kteří měli pod plášti místo fléten zbraně. Velmi málo se ví o tomto místě jak v době Římské říše, tak v době Byzantské, ale zbytky staveb z tohoto období svědčí o velké prosperitě. Někdy v 9. stol. bylo město kvůli muslimské hrozbě opuštěno. Starověké jméno bylo zapomenuto a stalo se známé jako Makri „Dlouhá“ podle názvu ostrova u vjezdu do přístavu. V 10. stol. město znovu prosperovalo jako centrum výroby a prodeje parfémů. Od roku 1424 pod jménem Magri je už součástí Osmanské říše a v roce 1934 je pojmenováno podle prvního padlého osmanského pilota Fethi Beye na Fethiyi. Oblast Makri (Fethiye) je sužována častými zemětřeseními. Poslední zemětřesení bylo v roce 1957, poškodilo 3200 budov a zabilo 67 lidí.

Vlastní Fethiye je moderní turecké město, které žije z turismu: z hrobek ve skalní stěně ze 4. stol před n.l., ze zříceniny křižácké pevnosti, která sloužila rytířům sv. Jana a nádherného moře. 8 km jižně od Fethiye v horách, přístupné pouze po klikaté horské silničce nebo po moři, je ve vysoké stráni opuštěné kamenné město Kayaköy. Před Řecko-tureckou válkou v městě žilo výhradně řecky mluvící obyvatelstvo, asi 2000 lidí v pěti stech kamenných domech s několika kostely. Byla to uzavřená společnost ortodoxních Řeků, převážně řemeslníků. V roce 1923 po podepsání mírové smlouvy mezi Řeckem a Tureckem bylo řecké obyvatelstvo Turecka vystěhováno a vyměněno za řecké Turky. Turečtí Řekové z Kayaköy si v Řecku postavili Nové Makri a Makedonští Turci se odmítli do Kayaköy nastěhovat. Město zůstalo prázdné. Je pod ochranou turecké vlády, dvou ortodoxních řeckých církví a je vyhlášenou památkou UNESCO. Počítá se s tím, že některé domy snad budou obnoveny a budou využívány pro turisty, zřejmě převážně řecké, kteří se přijíždí podívat na vlast svých předků.

Zaparkovali jsme na boku úzké silničky a jako přitahováni magnetem jsme začali šplhat do prudké stráně se zbytky kamenných domů. Jak to, že to od roku 1923 ještě nespadlo, zdi drží, zarostlé stromy, pichlavými keři a suchými rostlinami. Snažím se vylézt co nejvýš, abych měla rozhled. To je tedy něco. Stojím fascinovaná, opřená o balvan, funím, je mi horko a v hlavě se mi převrací, muselo to být? Když byli od muslimů tak daleko v horách v lese, to byli fakt tak nebezpeční? Nějak tomu nerozumím. Nepůjdu dál, přímo mne tu všechno škrtí. Jsem přecitlivělá? Kolikrát, lidstvo, tohle ještě zopakuješ. Bylo to rozumné? Politici asi měli důvod, který už z této časové vzdálenosti nechápu, nebo nechci chápat.

Je mi líto kamenného města. Utěšuji se, že stejně by mladí lidé v tak zastrčeném koutě nežili a utekli by za „lepším“ dolů, do údolí. Vždyť všude ve světě mladí lidé opouštějí horské vesnice a zůstávají v nich už jen staří, kteří neumějí změnit svůj život. To byl tedy zážitek! Na tebe, staré kamenné město, opravdu nikdy nezapomenu.

Text a foto Maria Saláková

Vloženo 11. 11. 2012