Věta „četba českých literátů“ může mít několikerý význam: za prvé by mohlo jít o veřejnou produkci, kdy – většinou známý a oblíbený spisovatel – před publikem předčítá své texty, v druhém případě z této věty lze vyvodit, že jde o čtenáře, který kromě zahraničních spisovatelů se zajímá také o autory české, konečně třetí význam naznačuje pohled na to, co čeští spisovatelé četli, ať už ve svém mládí, na cestě za uměleckou slávou, nebo později v dalších letech, zda se zajímali, co a jak píší ostatní literáti nebo jak se vyvíjí literatura ve světě. V dalším výkladu se soustředím na tuto poslední možnost.
    V každém případě lze předpokládat, že žádný spisovatel nevyrostl bez čtení knih, aniž bychom tím tvrdili, že teprve po důkladné četbě a hledání vzorů se zrodil jejich talent. Sebevětší hltání maximálního počtu knih neudělá tvůrce umělecké literatury z toho, kdo k tomu nemá nadání.
    A k četbě samotné se v průběhu dějin vyslovil bezpočet velkých osobností, zůstanu jen u Artura Schopenhauera, který paradoxně před množstvím čtených knih dokonce varoval. V souboru O spisovatelství a stylu (vyšlo v Praze 1994, nakladatelství Hynek) můžeme číst tyto věty: „Když čteme, myslí za nás někdo jiný a my pouze opakujeme jeho mentální proces. Cítíme citelnou úlevu, když začneme číst a přestaneme se zabývat vlastními myšlenkami, jsme totiž během čtení ušetřeni myšlenkové práce. Může se ale stát, že člověk, který celé dlouhé hodiny čte a v pauzách se zabývá bezmyšlenkovou prací, není později schopen sám myslet. Je to proto, že čím více čteme, tím méně stop po sobě zanechává přečtené v naší mysli, stejně tak pokud pořád čteme a nad přečteným nepřemýšlíme, i pak se z naší mysli opět většina vytratí. Navíc myšlenky na papíře nejsou ničím víc, než stopou chodce v písku.“
    Mohli bychom tyto radikální úvahy přičíst celkovému ladění myslitele, který je nazýván filozofem pesimismu. Jistě lze namítnout, že uvědomělý čtenář si dovede vybírat a nečte jen pro přenesení vlastního životního pocitu do fikčního světa, který se ho přímo nedotýká. Nicméně Schopenhauerova vyjádření jsou nadmíru výstižná, i když ostře formulovaná, a budiž mně dovoleno, abych ještě uvedl citát o aktuálnosti nebo pomíjivosti knih: „Tak jako zemské vrstvy uchovávají v řadách nad sebou živé bytosti minulých věků, tak i prkna knihoven uchovávají v řadách minulé omyly a jejich výklady, které byly stejně jako ony bytosti svého času velmi živoucí a nadělaly spoustu hluku, nyní však stojí před námi ztuhlé a prohlíží si je jen literární paleontolog.“
    O řadě spisovatelů byly již napsány životopisné monografie a tam najdeme i zmínky, co četli a jak četli. Více se někdy dovídáme až z jejich vlastních memoárů, případně ze vzpomínek přátel. Tak zjišťujeme, že mladému Svatopluku Čechovi sám otec četl Kollára a Máchu, jež měl ve své knihovně s bohatým zastoupením romantických básníků, nebo že Eliška Krásnohorská byla známá rozsáhlou četbou české i světové literatury, Josef Václav Sládek si oblíbil Byrona a Burnse a Karel Čapek četl vše, od černošských pohádek až po modernu – zajímal se také o vědu, měl brožury o medicíně, biologii a dalších oborech.
    Protože naše konference se koná v Opavě, v českém Slezsku, nebude na škodu podívat se na to, co je zde živé a podnětné. Zastavím se nejprve u spisovatele Oldřicha Šuleře, prozaika a publicisty, jenž má na svém kontě již více než třicet knih, s třemi tematickými okruhy, jednak z rodné Ostravy, jednak z Jesenicka, kde chodil do školy ještě před válkou, a konečně z Valašska, z míst svého dospívání a tvůrčích začátků. Podíváme se na jeho rozsáhlou knihu s názvem Třináctá komnata, s podtitulem Povídání o literatuře a tvůrčím psaní, vydanou roku 2007 v nakladatelství Mladá fronta. Jedna kapitola tu nese název Hlubokosklon knize a je vyznáním obdivu k zapálenému knihovnictví. Mladý Šuleř za války maturoval ve Valašském Meziříčí, v městě někdy nazývaném Valašské Athény, a po  desítkách dalších let takto se vrací:
    „Kdykoliv jdu kolem staré radnice ve městě svého mládí, vzpomenu s potěchou na léta, kdy jsem ji pilně navštěvoval. V prvním poschodí této památné budovy totiž byla – a dodnes je – umístěna Městská knihovna. Tady, v jediné, v zimě jako v létě vždy přetopené místnosti půjčoval knihy pan Wimmer, penzionovaný řídící měšťanky. Ne, on je nepůjčoval, on je se starosvětskou grácií a jako projev veliké důvěry předával čtenářům do dočasné úschovy. Vybral vždy s přehledem právě tu, po které jsem toužil, ještě se s ní chvíli pomazlil a poobracel ji ze všech stran, než mi ji, zjevně nerad, podal. Přitom, dumlaje mezi stále vlhkými rty troubel věčně vyhaslé dýmky, zdlouhavě a se zanícením pohovořil o autorovi a také převyprávěl celý obsah a jak to dopadlo, vlastně mne takto připravil o čtenářský zážitek, ale tohle si ve svém zahledění do milované knihy (a on miloval všechny dobré knihy) vůbec nepřipouštěl, nedal se přerušit a ještě stačil co chvíli přikládat do žhnoucích kamínek. Ty chvíle v přetopené malé knihovně, kdy jsme naslouchali starému milovníkovi literatury (a pod půjčovním pultem jsme si s Libuškou tiskli zpocené dlaně) mi nevymizí z paměti. Láskyplné vyprávění pana řídícího – knihovníka vždy znovu vznítilo mou fantazii, že jsem z knihovny spěchal, už abych zalezl do svého koutečku nebo v létě k řece a pustil se do četby! Možná to byla první zkušenost, která mne naučila milovat knihu po celý život.“
    To bylo vyznání autora, který se hluboce sklání před knihou, ač bychom to Šuleřovi – člověku robustního vzhledu se stále překypující energií – ani na první pohled nechtěli věřit. Jsou však i spisovatelé, kteří přiznali, že nic nečtou, kromě toho, co sami napsali. Tak se vyslovil ve své době básník, velmi čtený prozaik a hodně hraný dramatik František Xaver Svoboda, dobrý znalec ženských duší, autor mimořádně rozsáhlého díla. A další nečtou proto, jak řekli, aby si „nezkazili svůj styl“.
    Pokud jsme nyní uvedli pojem styl, zastavme se ještě u Vladislava Vančury, rodáka z nedalekého Háje ve Slezsku a pokřtěného v opavském evangelickém kostele. Dost se diskutuje o tom, zda si svůj až nadmíru rozkošatělý sloh, využívající složitých souvětí a nezvyklé slovní zásoby včetně zjevných archaismů, vybral uvědoměle jako protiváhu zcivilňujícího vyjadřování po první světové válce, nebo je to vliv nedělních hlasitě předčítaných pasáží z Bible kralické, jak bývalo v rodinném kruhu evangelíků obvyklé.  Ať už to byl spisovatelský záměr nebo zároveň hluboce zažitý spád kralické mluvy v duši mladého Vančury, máme zde nesporně svědectví o tom, že hlasité předčítání má značnou působivost.
    Při zkoumání, co literáti četli, máme přirozeně možnost podívat se na jejich osobní knihovny, pokud se někde zachovaly. Osudy knih (Habent sua fata libelli!) bývají ovšem rozmanité a ne vždy příznivé. Nejde jenom o zkázu za válečných událostí, rozkrádání nebo ničení z hlouposti, ale též o to, že řada spisovatelů odkázala například své knihy nějaké veřejné bibliotéce a tam se celek „rozpustil“ v celém knihovním fondu a navíc se třeba ani nezachoval původní soupis spisovatelova daru. Jen výjimečně existuje téměř nenarušená spisovatelova knihovna.
    Někde nacházíme v muzejních expozicích tzv. pracovnu, nějaký původní nábytek, psací potřeby a obrazy, ovšem bez osobní knihovny – je to třeba pracovna Ignáta Herrmanna v Muzeu východních Čech v Hradci Králové, Karla Klostermanna v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách, Bohumila Hrabala v Polabském muzeu v Nymburce. Výjimečným případem je elokované pracoviště Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech na Jičínsku, kde jsou od roku 1997 přístupny pracovny Elišky Krásnohorské (bez knih) a též Aloise Jiráska, v jehož případě se zde vystavuje asi tři tisíce svazků z jeho příruční knihovny. Uceleným komplexem je tu konečně pracovna Jaroslava Vrchlického i s jeho knihovnou, v níž je kolem deseti tisíc publikací.
   Emil Frída, tedy básník Jaroslav Vrchlický, byl nejen mimořádně plodným a nadaným autorem, ale také měl smysl pro pořádek, nejen ve vlastních věcech (takže mohl působit i jako tajemník českého vysokého učení technického v Praze, jako tajemník komise pro zkoušky středoškolských profesorů, sám profesor Karlovy univerzity, člen panské sněmovny ve Vídni aj.). Svou knihovnu, kterou měl zkatalogizovánu (původní katalog se ovšem ztratil), odkázal České akademii věd a umění, nicméně v letech 1922 až 1941 byla v opatrování Veřejné a univerzitní knihovny v Praze. Od roku 1976 je deponována na Starých Hradech, kde na přídeští  knih v osmi různých evropských jazycích nalezneme básníkovo exlibris, jednotlivé svazky jsou očíslovány. Vrchlický nevpisoval glosy do těchto publikací, ale své názory a hodnocení psal na volné lístky, jež do knih vkládal.
    V závěru vystoupení chci věnovat detailnější pozornost knihovně Vladimíra Vaška čili Petra Bezruče, opavského rodáka, jenž je pohřben na ústředním hřbitově v Opavě po dlouhém životě, kdy působil jako úředník brněnské nádražní pošty. Protože Památník Petra Bezruče na nedaleké Ostrožné ulici, kde stával původní rodný dům zničený na konci druhé světové války, je univerzálním dědicem básníkovým, je tam uložena také jeho knihovna v počtu přes tři tisíce svazků. Pochopitelně při několikerém básníkově stěhování se jistě nezachovalo všechno, co mu kdysi patřilo, přesto pohled i do tohoto celku ukazuje Bezruče jako vášnivého, důkladného a uvědomělého čtenáře, se širokými zájmy o celou rozlohu českého písemnictví i literatur světových.
    Většinu knih četl několikráte, v textu si věci, s nimiž souhlasil, zatrhával a někdy glosoval, v případě nesouhlasu psal k určitému místu vykřičník. Často si knihu označil na obalu podle svého ohodnocení, římská I byla nejvyšší ocenění, nejhorší IV. Část knih dostával darem od spisovatelů, většinou s vřelými dedikacemi, takže v jeho knihovně najdeme například celého Machara, Vrbu, Demla, Nezvala a mnoho jiných. Za všechny zmíněné dedikace uvedeme jen jedno Nezvalovo věnování: „Drahému Mistru, geniálnímu básníku, Petru Bezručovi, ze srdce.“
   Někdy autor Slezských písní do knih psal vlastní verše, většinou satirické, dotýkající se přečteného. Například Nezvalových 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida označil sice „I“ a hojně v knize zatrhával, na důkaz souhlasu s poezií villonského vyděděnce, jakým se Bezruč v mladších letech cítil, ale na přídeští napsal: „K lapsům. / Verše krásné, zoufalé, / letí zářivými slovy, / Vítězslave Nezvale, / nařni Bobu Davidovi, / aby nestřílel kozlíky / a sa triemal gramatiky.“  Takové satirické verše bychom našli ve více knihách,  uvedeme jen vpisek v knize Svatopluka Čecha  Písně otroka a jiné básně (1950) u jeho básně Step: „Pokrákoral jste si, starý pane, / Gogolovy zalét do říše, / líp však dnes, kdy jiný vítr vane, / palcát   zdvihat křepce do výše -  / či litr pro staré pány?“ Ovšem veršovaná věnování připisovali Bezručovi i sami dárci, například Jan Vrba v zaslané knize Vysoký sníh (1924): „Za všechny ty lístky z končin bratrských /  a za všechnu lásku, uzavřenou v nich - / z kraje chodského, kde hory také trčí / a za nimi šelma rozvírá chřtán vlčí - / Petře Bezruči, / posílám Vám čtení plné náručí.“
   Nejprve ovšem Vladimír Vašek četl knihy, které měl jeho otec, středoškolský pedagog. Bratr Ladislav, píšící rodinné vzpomínky pod pseudonymem Vít Šedivec, doložil, že budoucí světově proslulý básník již na gymnáziu četl v originále Poeovu slavnou báseň Havran s jejím chmurně znějícím refrénem „nevermore“, která nesporně zapůsobila na pozdější baladickou tvorbu Bezručovu. Což neslyšíme zvukosled Poeův i v Bezručových refrénech „Maryčka Magdónova“ nebo „Bernard Žár“? Na gymnazistu Vaška měla vliv i ruská literatura, kterou ještě před maturitou četl v původním jazyce, byl to například romantik Lermontov, jehož verše dovedl ještě i po desítkách let recitovat zpaměti a jehož vliv, tzv. démonismus, najdeme právě v Bezručově monumentální básni Já.
   Tvůrce Slezských písní vzpomínal, jak při nočních službách na brněnské nádražní poště čítával všechny literární časopisy, které tam byly připraveny k rannímu doručování abonentům. Sám si tehdy předplácel i tzv. sešitová vydání světových autorů, Zolu, Arnošta Denise aj.
   Neměl příliš v oblibě francouzské básníky, ale četl se zájmem Poláky, orientální autory (Thákur a Bhagavadgítá neboli Zpěv vznešeného), skandinávské literáty (Hamsun, Nexö), Němce, například ještě jako student obdivoval Lenaua a Heina, nemluvě o Friedrichu Hölderlinovi – příznačně sám Bezruč má ve Slezských písních báseň Hölderlin nad Neckarem. Znal pochopitelně  Goetha v originále a do pozdějších českých překladů vepsal i po letech německé znění zpaměti. Z anglické literatury to byli zvláště Dickens a Wilde, z americké měl mimořádně blízko k Waltu Whitmanovi, do jehož sbírky Stébla trávy v překladu Jaroslava Vrchlického (1906) napsal: „Bohéme, bohéme, / tuláku, tuláku, / bratře můj, bratře!“
   Z různých důvodů měl Bezruč blízko k antickému světu, v antických reáliích a myšlenkovém světě hledal paralely k současnosti, takže ve Slezských písních je mnoho ohlasů a motivů vycházejících z tohoto poznání. Byl výrazně ovlivněn řeckou filozofií, jak o tom psal v osmnácti letech příteli Jaroslavu Kunzovi: „Moji kamarádi jdou z plesu do plesu, z hospody do hospody – a já sedím s dýmkou ve šlafroku doma nad Anaximandrem a Zenonem a fabrikuju či vlastně opravuji dle mínění autorů své nepevné náhledy, jichž rozhodnutí přenechávám helenským filozofům.“ V Bezručově knihovně se kromě jiných zachovalo dílo Očistná píseň - O podstatě světa od Empedokla z Akragantu, který měl vliv na Zenona. Přírodní filozof Empedokles ovlivnil i římského Tita Lucretia Cara – v jeho knize O podstatě světa Bezruč velmi hojně zatrhával (např. verše „Ač tedy leckoho žene zevnější síla / a často ho nutí kráčeti nedobrovolně, / ba horempádem ho smýká: je v člověčí hrudi / cosi, čemu je dáno se bránit a vzpírat!“)
   Petr Bezruč byl mimořádně vnímavým a důkladným čtenářem, jak jsme ukázali na několika příkladech. Jako by dával za pravdu názorům Schopenhauerovým, jež jsme uvedli na počátku – byl čtenářem uvědomělým, jenž se při četbě nepřestane zabývat vlastním myšlením. Zatrhával, glosoval, vpisoval, což je pochopitelně možné jen u knih z osobního vlastnictví.
   Čtenářství je u Čechů tradicí od dob národního obrození. Když národ za časů  habsburské monarchie  nemohl o sobě   rozhodovat  sám,  vzniklo heslo „V práci a vědění je naše spasení“. Na českých vesnicích nejvýstavnější budovou bývala škola, často spojená s knihovnou, a nebylo domácnosti, kde by se neuchovávalo aspoň několik knih. Právě z takových kořenů vyrůstali i čeští literáti, jimž kniha a četba byla a jistě i dnes je věcí potřebnou a téměř posvátnou.

   Co říci závěrem tak vnímavé knížky? Možná docela nic, mlčet, abychom nenarušili dojem, který v nás zanechala. A tak spíš pro ty, kteří čtou knížky odzadu a nejdřív zalistují v doslovu, přidávám těchto pár řádků přítele a kolegy, který některé příběhy už slyšel vyprávět, a teď si je rád připomenul.
   Především se upřímně přiznám: bylo mi s ní dobře. Jistě, není na tom tvrzení nic světoborného, ale zato je pravdivé. Po jejím přečtení jsem dostal chuť sbalit si ranec a vydat se s autorem třeba jen tak nazdařbůh. A určitě bychom natrefili na louky plné vstavačů, těch našich krásných orchidejí, prvosenek, mečíků, šafránů a na podzim rozsvícené fialovými plamínky ocúnů. Louky, které vedou až kamsi na oblaka, protože Jaromírova krajina jako by byla bez hranic; jeho reálný a fantazijní svět se krásně prostupují a člověk se všude cítí tak dobře. A šli bychom „pořád proti slunci, které bije do očí a oslepuje“, jako šel kdysi on.
   Tu a tam by se nám přihlásili krkavci, ve smrkové mladině by se ozývali horští kosi, a docela tomu věřím, že bychom na list ostřice přivábili jestřába. Naše kroky by doprovázely zvědavé červenky a křivky by nás zasypávaly lupínky šišek. V myšlenkách by se mi vracela slova oblá jako oblázek, ohlazená nesčíslným vyslovením a tak samozřejmě pravdivá: například pasínek, ten  proužek země do hory, či ryninka, vedoucí vodu na pomezí jeho rodných Václavovic a sousedních Sedlišť. Dosud stojící malé větrné mlýnky bývalých kovozemědělců se tam rozhlížejí po zvlněné krajině, jako by čekaly na vítr. Ten tam je běžným hostem, jen jeden už nikdy nepřijde, vítr jménem Jaromír, jak autorova vzácného přítele Jaromíra Tomečka „překřtil“ básník Jan Skácel.
   Možná i vy jste měli trochu překvapivý pocit, jako by k vám tento text připutoval z jiného světa, do kterého se dostáváme tak málokdy a vždy jen nakrátko. Ale  i vy byste jej dokázali vzít za svůj. A určitě se vám při četbě v jeho slovech líbilo. To proto, že je psal citlivý člověk, básník. Co na tom, že tentokrát před „krátkými řádky“ poezie dal přednost tvorbě, která je jeho srdci stejně blízká, možná ještě bližší: črtám, reportážím.
   Skoro by se chtělo říct, že taková krajina ani neexistuje, a přitom, jak nám autor ukazuje, stačí se dívat a poslechnout ono tomečkovské: Jsou to jenom vteřiny, ale zastav se na chvíli a pozoruj zázraky v přírodě…A je úplně jedno, zda je to u nás doma, kousek za hranicemi naší vlasti na Kysucách, či na Maltě nebo Sicílii, abych jmenoval místa, kam vedly autorovy kroky nejdál. A až po ten vzácný klid domova, potvrzený třeba zde už vzpomínanou ryninkou…Ne nadarmo je náš autor zahleděný do dálky – tak to ostatně patří; kdo chce dohlédnout k domovu, musí se dívat daleko za něj.
  Většinou neputuje sám, ale se svými nejbližšími, s přáteli…Dost možná se i na svých cestách potřebuje někomu svěřit. A panečku, jak se umí dívat, jak zajímavé poznává lidi! Zemité, i takové, o kterých se říká, že nechodí pro slovo daleko. A teprve potom, až dobře ví, až dokáže poznané pojmenovat, a sice věcně i obrazně, teprve potom je na řadě posluchač, divák, čtenář. Nevidí-li kdo té krásy v světě, ten málo vidí, říká Jan Amos Komenský ve svém Divadle světa.
   Ano, kruh se uzavřel, dočetli jste poslední řádky a věřím, že se k těmto prózám budete rádi vracet. A možná si vzpomenete i na slova z úvodu: Člověka živí srdce. Jaromír Šlosar to svou knížkou potvrzuje.

Oldřich Šuleř: Třetí strana mince (Montanex Ostrava, 2008)
 Úvodní slovo ke křtu knihy (Dům knihy Librex 14. 11. 2008)

    Kniha Třetí strana mince je komponovaná próza a to nikoli na postupně se rozvíjejících osudech protagonistů a jednosměrným vývojem děje, ale na základě rámcového záměru, kterým je těsné propojení formy historizujícího výkladu s vyprávěním a povídkou. Mapuje 20. století od vzniku Československé republiky, skoro dvě třetiny století jsou pak zpracovány na základě osobní zkušenosti autora.
   Kniha je rozdělena do kapitol, první jsou Příběhy z Ostravy staré; ty se týkají doby po vzniku Československé republiky, kdy – cit. „v přítulných hospodách nalévali pejzatí hebrejci achtlík havířům, hamerníkům, štěrkářům, trhovcům a zelinářkám, také cikánům a potulným muzikantům a kdejakému chvantovi a kocendrovi… a o kus dál září do ulice výklady s přepychovým zbožím a před nočními lokály čekají fiakry na panstvo a z velikých oken dancingů se line tlumená hudba a ženy se češou na bubikopf podle Josefiny Bakerové…“
   Spisovatel se velmi se poučil z historických a společensko-sociálních reálií Ostravy z doby mezi dvěma válkami. Vidí detailně a ostře negace vyplývající z hluboké sociální rozdílnosti tehdejší společnosti, věnuje se především nejchudším vrstvám, fenomenu Ostravy, živořícího kolem dolů a hald, kolem struskového tepla na jejich svazích nebo v ubohých koloniích. Svým dílem autor poskytuje dojímavou látku zpracovanou neotřelým jazykem s použitím výrazových prostředků krásné literatury a dá se říci i poezie. Nejedna metafora povyšuje Šuleřovu výpověď na výsostný umělecký artefakt. Však si poslechněte třeba větu… „jak ohmatával ostré hrany škvíry, ucítil Tomáš chladný pramínek, olizoval jej jazykem jako rampouch“. To mluví o závanu čerstvého vzduchu při závalu v dole… „hluk se vylamuje z uhelné jizvy“(takovým veršem by dozajista nepohrdl třeba Jindřich Zogata ve svých básních) „prameny kouře k nebi hořící na kobzoliskách se rozlévají jako voňavá mlha po krajině“, „pokyvoval sivou hlavou málem až mezi koleny jako kůň v chomoutu“… „město pochmurné a bezútěšné, které v kameni a železe zazdilo člověka“ atd.
    Šuleř je v líčení míst obsazených člověkem často velmi sugestivní, viz např. dělnická kasárna nebo haldy, užívá osobitých tvarů slov, slov nově zalomených, v jejichž podloží je hovorový jazyk zbarvený místními výrazy, každou chvíli překvapí tvarem, na němž jazyk a především ucho se zalíbením spočine.
   Druhým oddílem jsou Příběhy z Ostravy válečné, která v lidech pracujících v těžkých provozech dolů a hutí provokovala kromě solidarity také neskutečnou krutost, žerty, v nichž šlo doslova o život. Až neuvěřitelný je vztah plný šikany k totálně nasazeným studentům, k nováčkům, kteří s dělníky tvrdě bojovali o své pozice a v mnoha případech o zachování své existence. Pronikavě a bez příkras vidí autor knihy antagonismus ve vztazích dělníků a vzdělanců, přikořeněný akcelerujícími negativními vlastnostmi jedinců. Tím dělnictvo individualizuje, nesdílí tak dávný názor levicových historiků o jeho pevném postoji a frontální solidaritě  v boji proti fašismu. Hlavní postavou je zde Tomáš, gymnazista totálně nasazený na práci v dolech. Už odtud můžeme zřetelně sledovat autobiografické prvky Šuleřovy prózy.
    Ty dál pokračují postavou Jindřicha Pelíška, redaktora rozhlasu z oddílu Příběhy z Ostravy budovatelské a Slávka Petáka, strojníka od elektrárenské turbíny v kapitole Příběhy z Ostravy normalizační.Všechna pracoviště hlavních protagonistů jsou ztvárněna výjimečně věrně a především kapitoly z dolů a později z elektrárny jsou cenné, protože jimi autor nuceně prošel.
    Kniha vrcholí kapitolou Příběhy z Ostravy normalizační, i když je v závěru ještě krátká zmínka nazvaná Ostrava sametová. Tu tam cítím už jen jako pro úplnost, pro formální svorku, nehraje však v knize podstatnější roli.
    Inteligent, jak se dělníci o redaktoru Petákovi z vrcholného oddílu knihy vyjadřují, se s dělníky pomalu ale jistě sžívá, získává jejich důvěru, chová se k nim bez nadřazenosti ve snaze porozumět jim a vyhovět v práci. Nicméně nenechává se strhnout ani vtáhnout do dějů, které neodpovídají úrovni jeho vzdělání ani povaze. V jedné chvíli, když dělníci při odstavení turbíny meditují nad pravdou, kdy jeden z nich vysloví přání vlastnit krabičku pravdy, pokládá Slávek znepokojující otázky intelektuálně zpochybňující takové přání. Ptá se: Kdo by ji měl vlastnit? Jak by ji získal? Bojem? Jak by ji  bránil proti zneužití?  K čemu by ji používal? V zájmu jaké spravedlnosti? Čí spravedlnosti? Tady se ukazuje zdánlivá propast mezi myšlením zastupitelů obou společenských tříd, ta se vzápětí laskavě vyrovnává použitím lidového říkadla, které v sobě hlubokou pravdu o fenomenu pravdy obsahuje: „Pravdu něudusiš, choč je zakopano, dycky čistě stane, jak to slunko rano.“
   V tomto duchu se nese závěr Šuleřovy prózy. Tam směřuje. Je to smíření na konci bouří, je to nová bouře zaseta povstávajícím vánkem – ale vánkem už z jiných rotací, jiné vůně, vánkem, který semena života přenáší crescendem těžce zaplacených, přesto neúčinných poučení z místa na místo, z času do času.

 Lydie Romanská

    Je téma násilí archetypálním a věčným prvkem literatury, stejně jako láska a nenávist, vina a trest? Anebo teprve teď, v době atentátníků, totalitních vládců a táborů smrti, vyvstalo do popředí a snaží se zaplavit literaturu, od variovaného příběhu masové genocidy v díle Arnošta Lustiga až po fantaskní vize Jiřího Kratochvila?
   Nejbrutálnější násilí způsobuje moc, která bere tělo i duši.  A nemusí to být jen fyzická smrt, často jde o vytrvalé deptání protivníků až do naprosté bezvýznamnosti, či naopak je to oslnění  falešnou ideou, která rozum i mysl oslepí. Právě o takové moci, jež má až apokalyptické rozměry, psali ve svých profétických básnických skladbách Jan Zahradníček a Ivan Diviš.
    Oba dva – i když nejsou ze stejné generace – spojuje zcela vyhraněný a nekompromisní postoj k době, v níž žili, a také zázemí katolicismu, u Zahradníčka jako záležitost bytostně rodová, u Diviše nabytá pozdější konverzí. Též vášnivé a osudové zaujetí, s nímž metali své výzvy apatickému a cynickému světu, má u obou stejnou dimenzi, jenže u Zahradníčka v jeho skladbě Znamení moci je vše vyjadřováno jazykem téměř litanické a přes veškerou tragiku slavnostní povahy, kdežto Divišova básnická kniha Moje oči musely vidět v horečné vizi přináší i výrazy ze dna českého jazyka, jako kdyby bylo vše ztraceno a nezbývá než klení a sprostota, jež je symbolikou zparchantělého světa.
    Rozdílnost jejich výsledného poznání naznačuje i sám nadpis. Znamení moci je sice strohý výraz jmenné povahy, ale obsahuje více významů. Znamením „zlé a násilné“ moci je nejen to, že „čas sibiřský táhne, čas sibiřský profukuje / a nejsou to jen vrabci, kdo se třesou zimomřivě“, ale také obraz hladké nálevky  malströmu, do níž padají lidé „s jedinou svobodou zrn obilných, jež mají býti rozdrcena / pro potravu obrů tak nelidských / že kamení nad tím naříkalo“. Ovšem nad tím se objeví znamení moci Kristovy v situaci, kdy všichni jsou „svědky toho, jak člověka ubývá / zatímco Bůh jen roste“.
    V záhlaví vášnivě zaujatých veršů Divišových vidíme větu, jež hned na počátku  vyjadřuje odpor k hrůze, kterou svět bezezbytku poskytuje: on „musel“ to vše vidět, protože z takového světa nebylo nikam úniku. Jeho vidění je časově i teritoriálně simultánní, nazírá v jediném zátahu Himmlera, který nahlíží do okénka plynové komory, na Ukrajině chlapce, jak za hladomoru okusuje opečené žebírko vlastního bratříčka, básníka Georga Trakla, který požívá opium, protože viděl útok na bodák u Gródku, a další hrůzy světových násilností, i „roněnou mízu na sloupu kašny, / kde se upálil Palach“.  V zoufalství proto vykřikne „chyt jsem se za spánky a začal úpět: / jednou se zblázním!“
   Oba čeští básníci reflektují násilné dvacáté století, ale v podmínkách jiného času. Zahradníčkova skladba je starší, vznikala na počátku padesátých let v předtuše možného uvěznění, se zasutými, ale ještě nestrávenými reminiscencemi druhé světové války,   a s vědomím osudového předělu, jímž se stalo totalitární uchopení moci v Československu roku 1948. U Diviše, který Moje oči musely vidět datuje „Praha – Mnichov 1987 – 1989“, se atmosféra beznaděje násobí ještě srpnovou nocí se vpádem vojsk: děda Mráz „držel v podpaždí jedli zakončenou pěticípou hvězdou, / věděl jsem, že ten krásný strom je kulomet / a že dárky pod ním jsou sršící tanky“.
     Jak prezentuje člověka drceného brutální mocí Zahradníček a jak Diviš? Ve Znamení moci je to člověk bez tváře,  příslušník nemyslícího stáda: „Mysleli, že myslí, mysleli, že mluví, mysleli, že jdou / cokoli a kamkoli se jim uráčí“, a zároveň je strhával proud záhuby. „Přes nesmírný počet / každý byl sám.“„poslední jednání tragédie / nešťastných davů sbíhajících se na všech náměstích světa“. Lidé jsou neteční, když „s vyloučením veřejnosti a přece ne dosti potmě“ obluzující moc někoho svléká a trýzní. V očích Zahradníčkových se ztrácí jedinec, svět vidí jako Dantovo inferno, kde „barvy jedovaté vyplouvaly na povrch šera jak leklé ryby / zvěstujíce prudkou otravu hlubin / života, který chátral“. Apokalyptická zkáza, jež čeká člověka, je podle Zahradníčka způsobena vlastním zaviněním, zejména proto, že lidstvo podlehlo falešným ideologiím místo toho,  aby hledalo dorozumění s Bohem. A přesto „dějiny se otřásají jeho mlčící přítomností.“
    Diviš propadá většímu zoufalství než Zahradníček, který přes nesporné zaujetí nicméně působí jako vnější pozorovatel. Autor veršů Moje oči musely vidět   diferencuje jednotlivce, předvádí ve zvichřeném panoptiku historické postavy utlačovatelů i obětí, a dokonce antropomorfizuje a individualizuje svou dobu: „tomuto století / vystoupily na rukou žíly, / oči vylezly z důlků, / podélně začala pukat omítka / - někdo řekl: to jsou ruce strašné, / jsou to ruce davového škrtiče.“ Slovní výrazivo Ivana Diviše má dynamickou a emotivní povahu, hýří velmi aktivizujícími slovesy, jako zabít, kácet, křísit, vrážet, upálit, utloukat, přibít, uštvat, zavraždit, vehnat, ničit, nebo vlévat roztopené zlato do hrdla lakomců a vlévat roztopený vosk do očí, až k drastickému vyjádření „vidím kolaboranty na posledním soudě, / andělé jim do roztažené řitě vrážejí doruda rozežhavené tyče“. Vše je podle Diviše na tomto světě možné, i změnit a zfanatizovat člověka, od jeho přirozené podstaty až do podoby esesácké vražedkyně: „viděl jsem děvče s nohama datlových palem / proměňovat se za rohem v naprogramovanou bestii“.
   Zkusme charakterizovat scenérie, v jakých oba básníci předvádějí své vize. Pro Zahradníčka je to město v jakémsi obecném významu, seskupení blíže necharakterizovaných domů a ulic, jež  má blízko k obrazu symbolického Labyrintu světa u Komenského. V tomto Zahradníčkově městě jsou ulice sterilizované, „jež nemohly míti pokračování / tady na zemi ani na žádné jiné planetě v žádném jiném vesmíru“.  Stromy tam trčí holé, domy stojí nakřivo, básník se setkává s troskami, z nichž ovšem kouří „hudba / naléhavá,  byť nepochopitelná všem, kteří nevěděli / že Bůh myslí orchestrálně.“  Zahradníčkovy domy ukazují „nestoudně hanebnosti páchané v jejich zdech / Jako by se dusily zácpou ve střevech odpadového vedení / a výkaly se jim rozlévaly pod omítkou“. Svět se mu jeví, jako by už nebylo idyly venkova s jeho klekáním, takže vše je spíše „jediné rozlézající se předměstí / s tou třaskavou směsí slz, kouře a vzpoury a neštěstí“. Je to jistě vidění v těžkém pesimismu až monumentální, strohé, odosobněné, vcelku odpuzující.
   Diviš těká po zemi a jakoby v horečnatém snu zažívá epizody bez časového ohraničení. Je to egyptská noc mezi tlapami Sfingy, nádražíčko ve Velimi, Wilsonovo nádraží v Praze i stanice Poprad / Tatry, pražské náměstí u svaté Ludmily i pahorek blízko Ústí nad Labem, Řím, Ravenna, Huascarán, Mattto Grosso a dále a dále, Mezopotámie i Pankrác a Florencie. Jsou to dějiny, osobnosti, zločinci, umělci  i mučedníci. Vše je minulé a zároveň přítomné, „tak mrtví zůstávají a živí mizejí, / tak živí mizejí a mrtví zůstávají.“
     Ačkoliv je Diviš ve svém vidění ponořen do bezprostřední aktuálnosti končícího dvacátého století, kdy už  básníkovi nezáleží na zdání společenské konvence a používá ve svém rozhořčení i slova z análního okruhu, je více ovlivněn barokní stylistickou bohatostí než Zahradníček, který se jeví jako pokračovatel zjednodušující františkánské  tradice. Diviš vytváří bobtnající novotvary, jimiž vztekle charakterizuje svou zemi,  která je „všiváčtější než ta vševší, / zduřelejší buřtovným, / oběšenější provazným, umušincovatější všimným, / namydlenější než meč kata Mydláře“.  Jeho slovní spojení jsou často až bezohledně provokativní, jako - nepřipustitelná povaha člověka, masné krámy transvestitů, doruda rozžhavená otázka, tonáž Vrchlického génia se scvrkává na kanáří varlata, impotence neskutků, odkrvenosti, přihlížení a lhostejnosti ke smrti, lhostejnost souložící s přivřeným okem bohyně Heštar.
     Vše to je výrazem básníkovy výbušné obrazivosti. Spisovatel Ivan Binar, který znal Diviše z redakce mnichovského Rádia Svobodná Evropa, mně jednou řekl, že to byl člověk, který působil jako typ prokletého básníka, jenž musí za každou cenu vyslovit to, co druzí nevidí. Ostatně tak se  Diviš sám vyznal ve svých deníkových záznamech, jež vyšly později pod názvem Teorie spolehlivosti. V jedné pasáži  z roku 1963 píše: „Zpráva! Podat zprávu! Donést zprávu! Pronést zprávu vřavou! Ani jednou se neohlédnout, běžet po nesmírně ostrém hřebeni, nést zprávu, proboha ještě platnou, ještě nezkreslenou, běžet proto stále rychleji, donést ji za tepla, donést ji a padnout, toť vše.“
     Zahradníček i Diviš, každým svým způsobem, podali v rozsáhlých básnických skladbách prorocké vidění své doby s jejím maximálním útlakem a násilím a každý z nich značně chmurnou a pro  člověka bezvýchodnou situaci rozvíjí snahou o spásnější výhled. Pro Zahradnička je to věkovitý Bůh, v jehož rukou nakonec bude „jediná opravdová, jediná skutečná vláda nad světem“.  Řekl to za situace, kdy „zem pode mnou v nesmírné bolesti kolébá se / s vašimi slavnostmi, s vašimi mučírnami / ta Matka Žalu“.  Diviš naproti tomu konstatoval, že i Bůh takovou zemi opustil, a svět zachrání pouze poezie, která je „absolutně nezničitelná, jak tohle všechno jednak přikrývá pláštěm, / jednak rozvinuje štůček, z něhož se stříhají svěží / nádherné prapory a vlajky a svatební roucha“.
     Originální poémy Zahradníčkova i Divišova svým způsobem stojí v tradici velkolepých společenských vizí, k nimž jistě lze řadit i Nerudovy Zpěvy páteční. Nadčasová platnost Znamení moci a Moje oči musely vidět je i v tom, že nejsou poezií povýtce politickou nebo časově zacíleným  pamfletem. Nikde v nich není užito slovo nacismus nebo komunismus,  nejsou namířeny proti konkrétním představitelům, ale je v nich obecně platná výstraha před malostí a zneužíváním a pronásledováním člověka. Jsou protestem a svědectvím přesahujícím svou dobu, jak to chápal  Diviš ve svém deníku:  „Byl jsem vybrán k nesoustředěné činnosti za nepřetržitého chvatu, byl jsem vybrán za svědka smýkavé posunčiny civilizace, a po nejkrásnější léta života jsem plnil příkazy společenstev, které parádovaly před mýma očima předhánějíce se v nestoudnosti a kořistném tlaku, vyvíjeném nejen na mou vzpurnou osobu, ale na celé národy, na celé kontinenty."

(Promluva před slavnostním křtěním nové knihy Oldřicha Šulaře)

Dobré odpoledne,

zdravím přátele spisovatele Oldřicha Šuleře a je mně ctí pronést na této autogramiádě pár slov. Jsem novinář a o těch je známo, že když dobře píší, mají většinou mizerný slovní projev. Což je můj případ, takže se omlouvám, že si vypomůžu papírem. A Oldřich na mě nemusí hledět tak napjatě, ubezpečuju ho, že také moje promluva bude vlídná, zcela v souladu s posledními knihami, jejichž názvy začínají slovy laskavé nebo laskavá, dnes tedy Laskavá setkání.
   Ještě než se dostanu k jádru věci: skoro krminalistickým postupem jsem Šuleřův dobrý čin bedlivě studoval, abych zjistil jeho vnitřní pohnutky, pro které byla kniha napsána, a abych zkoumal prostředky, které byly použity. Tyto knihy, které se zabývají desítkami literátů, malířů, hudebníků, kritiků, divadelníků a dalších kumštýřů a znalců krásného umění, jsou natolik specifické a ze široka se rozkračující, že musím říct: tento region má obroské štěstí, ža takové knihy vznikly. Štěstí v tom, že se našel odvážlivec, který tuto memoárovou, zanícenou, rozsáhlou a do hloubky zasahující práci vykonal. Že schránil, archivoval, zapamatoval si a literárně ztvárnil po desetiletí uchovávané dokumenty a postřehy o kumštýřích mající vztah k našemu regionu. Kdyby se toho Oldřich Šuleř nechytil, neměl tuto motivaci a pohnutky, knihy by napsány nebyly. Kdyby neměl z čeho čerpat anebo všechno musel pracně teprve shánět od pamětníků, v archivech, novinách a literatuře, kompilovat a doplňovat fragmenty do mozaiky jednotlivých postav, ještě by nebyl ani v polovině první knihy z této trologie. Takže: měl motiv, měl příležitost a prostředky. Rozhlížím se mezi známými spisovateli, kdo by specificky toto dílo byl schopen napsat, rozhlížím se a nikoho nenacházím. Tedy kromě Oldřicha.
    A teď ke knize Laskavá setkání, její výtisky, jak tady vidím, čekají na podpisy. V knize nacházíme šedesát čtyři osobností, které Šuleř neseřadil podle abecedy nebo data narození, ale podle tematických okruhů především ve vztahu k Valašsku, a také trochu k Ostravě. Je posedlý lidmi, kteří milují tento kraj. A před jednotlvé části knihy vkládá své úvahy jako by pro výstupy protagonistů budoval divadelní scénu, v niž jsou kulisy z historie, z pověstí, událostí a vzpomínek. Chybí jen hudba. V Jitřence východu píše o mýtu Radhoště a o Frenštátském literárním salonu, kam vkládá zamilované postavy Dušana Jurkoviče, Albína Poláška, Ferdyše Duši, Antonína Strnadela. Nebo díl Valašské Athény: a už tu máme Kelč Křičků, sourozence Jaroňkovi; a zase prokreslené Šuleřovýnmi vsuvkami o Dřevěném městečku či Valašském Betlému. A pak skoro mytologické Odraziště bohů, čímž je míněn vrchol Soláně, jinak také valašského Parnasu. O hospodě Čarták. Část Dolina Urgatina a opět podmalování scény s názvem Orsáci či Na Vranči. A dál, Náplava a kuferkoví, kde nacházíme zpřízeněné duše, jako Aškenazy, Ivanov, John, Kožík či Mikulášek. A od každého autora jsou tu charakteristické ukázky z díla, které se opět váží na tento kraj, fragmenty povídek, románů, básně. Všechno pečlivě vybrané, autor tato díla takříkající očima jen nepřeletěl, ale poctivě študoval. Několikrát. Je to pěkné a vskutku poctivě odvedené dílo. I když autoři psaného mají přednost před malíři nebo hudebníky, ukázky z jejich děl Šuleř do knihy nezařadil, možná mělo být ke knize přiloženo cédéčko. 
   Noviny žijí krátce, říká se, že deník umírá v devět hodin dopoledne. Dnes vychází obrovská spousta knížek zaměřených bulvárně na zisk, jejich životnost je nejvýše měsíc a pak už po nich neštěkne ani pes. Šuleřova kniha Laskavá setkání je dílem – jak bych to řekl – poetické faktografie, krásná a pravdivá zpráva o Valašsku. Je to Šuleřovo životní vyznání. Dílo Laskavá setkání zůstane v knihovnách pěkně dlouho, skoro bych řekl, že navždy. Na závěr: knihu jsem poctivě přečetl a jen mě mrzí, že nepocházím ani z Ostravy ani z Valašska, což je můj životní handicap, který mě odsuzuje k tomu, že v příští knize Oldřicha Šuleře o autorech tohoto regionu nebudu být uveden.

Foto Eva Kotarbová: Na snímku Boleslav Navrátil 

Více fotografií

Vloženo 1. 11. 2008

    Novým, doplněným vydáním knihy Josefa Filgase Zapomenutá Ostrava připomenulo vydavatelství Repronis pozoruhodnou osobnost, jejíž novinářské aktivity i literární tvorba byly nerozlučně spojeny s naším městem. Narozený před sto lety – 16. října 1908 v Chropyni, prožil dětství na ostravské periferii, když jeho otec našel práci ve Vítkovických železárnách. Vychodil měšťanku a vyučil se pekařem. V období hospodářské krize vystřídal různá zaměstnání – pracoval na stavbách, v hutích, prodával na ulicích noviny. V roce 1930 se vydal na pěší cestu střední Evropou a své zážitky z pouti republikou, Německem, Rakouskem, Švýcarskem a Francií uložil do reportážních črt, uveřejňovaných po návratu v denním tisku. Spolupracoval i s ostravským rozhlasem. Novinářská práce ho podnítila k vydávání vlastního časopisu Havířská neděle (od 1937), přejmenovaného v roce 1939 na Ostravskou neděli a o dva roky později ještě krátce vycházející s názvem Rodná země slovem i obrazem. Po zastavení časopisu nacisty se věnoval literární práci, na podzim 1944 se stal pomocným dělníkem. Po osvobození byl krátce úředníkem Zemského národního výboru v Ostravě. V dalších letech redigoval Novou svobodu, závodní časopisy Jiskra a Nová Ostrava. Jeho životní pouť skončila 11. března 1981 v Ostravě.
     Od dětství byl bystrým pozorovatelem života a tuto vlastnost dovedl dokonale využít v intenzivní novinářské práci i v rozhlasových příspěvcích. Po letech se k některým z nich vracel a dotvářel je literárně. Svět ostravských šachet a hutí, v němž odmalička žil, se mu stal základní literární inspirací pro celý život. Z tohoto prostředí vytěžil náměty ke svým románům Stín šachty (1940) a Chléb ze železa (1944), k bezručovským veršům, ale hlavně k cyklu reportáží z období hospodářské krize a nezaměstnanosti, nazvanému Zapomenutá Ostrava (knižně 1948). Tato kniha je považována za nejbezprostřednější a nejpůsobivější část Filgasovy literární tvorby a podle Oldřicha Šuleře „patří k tomu nejlepšímu vůbec, co bylo o staré Ostravě napsáno“ (Laskavé podobizny, Repronis 2005).
    Přízeň dětských čtenářů si autor získal svými poetickými příběhy, vydanými v letech druhé světové války. V tíživé atmosféře nacistického teroru posilovaly děti v přesvědčení, že ani uprostřed válečných hrůz nezmizel ze světa opravdový cit, přátelství a smysl pro spravedlnost. I když se děj baladického příběhu o radostech a strastech důlního koníka a jeho přátelích Koníček Ivánek (1942, 2. vyd. l946) odehrával v době autorova dětství, kdy havíři byli při své úmorné práci odkázáni na pomoc koníků odvážejících pod zemí vozíky s uhlím a kdy mnoho obyvatel Ostravska žilo v těch nejnuznějších podmínkách, byl blízký i dalším generacím především hloubkou citu a poutavým vykreslením života na šachtě. K celkovému dojmu z četby přispívaly i ilustrace akademického malíře Viléma Wünscheho. Jsem přesvědčen, že i pro dnešní mladé čtenáře bude tento příběh nejen dokumentem o těžkém životě v našem kraji před desítkami let, ale i o opravdovém přátelství a obětavosti.
    Z Filgasových dětských představ o tom, že se v lese musejí vyskytovat kromě rostlin a zvířátek i malinkatí človíčkové se svými příbytky, vznikla ve válečných letech i trilogie pro děti Mezi brášky (1939), Bráška Lajdáček (1943) a Brášci v Modré zemi (1944), která prošla v poválečných letech autorskými úpravami a našla výrazného ilustrátora v Miloši Nesvatbovi. Rozmarné příhody jsou protkány humorem a stejně jako Koníček Ivánek si získaly trvalou oblibu dětských čtenářů až do dnešních dní.
    Sté výročí autorova narození není proto pouze oprášením zašlých faktů z literární tvorby spjaté s Ostravskem. Je živou připomínkou skromného tvůrce, jehož příběhy dovedou oslovit vnímavé čtenáře i po tolika letech.

    Po přečtení knížky Dagmar Telingerové Tváří v hřívě, kterou Drahomír Šajtar sestavil z posmrtného odkazu veršů této excelentní básnířky, jsem nabyla dojmu, že jde o autorku, kterou dobře znám, byť jsem se s ní myslím nikdy nesetkala a za posledních dvacet let a déle jsem neměla možnost číst její verše; že jde o známou poetiku, dokonce jsem našla v jejích verších takové, které jsou blízké, až podobné mé metaforice, např. píše o „slovu průsvitném až na dno“, já mám ve sbírce Goghova postel (2006) báseň zakončenou veršem „proteče tenké slovo…průsvitné.“ Nebo Telingerové báseň Dopis se v závěru vyvíjí takto: „…a já ti psaní píši / na pergamen měsíce / tuší stesku… / Den za dnem ubývá / do kůrky z krajíce – / a očím lesku...“ Hned mě napadla moje báseň Na Štěpána ze sbírky Poločas (Profil 1989): „Hlad nemáš, / rozvěšuješ stříbro v lesku. / Co zhaslo / a je vymeteno, / patří stesku.“ Anebo naše povýšení modré z barev spektra – její Stará píseň s refrénem „namaluj modrý obraz“ mi vybavila mou báseň Hukvaldy z Poločasu, kde je všechno modré, i vlasy a nozdry daňků….
    A pak se mi nad knížkou vybavily další příbuznosti a to  s autory, které uznávám a jež zřejmě milovala i Telingerová, jeví se mi jakási příbuznost všech, kteří se krevní skupinou nějak podobají. Je to např. Vilém Závada, jehož ohlasy jsem zaznamenala v poetice básně Má poezie, nebo Marceline Desbordes-Valmore (báseň Řekni), či dokonce Chilanka Gabriela Mistralová, jak by ne, tytéž city k dětem, podobný způsob prožitků i ztvárnění; Marina Cvetajevová v četných aposiopesích a otázkách jako v  básni Procitla jsem nebo v Sonetu na setkání, apod. K Bezručovi se přímo vztahuje odkaz na Maryčku… báseň Mé řece.
    Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem tyto autory objevovala, kdy jsem žasla nad jejich verši. Zůstaly ve mně, a teď, nad dílem Dagmar Telingerové rekonstruuji své lásky a uvědomuji si zákonitou kontinuitu toku světové poezie, její hodnotu zanechávající nesmazatelnou stopu ve vnímání i v tvorbě a troufám si říci i v tom, co je hlavním posláním každé kladné lidské tvořivosti, směřování k zavíjení společenských pozitiv, myšleno v souladu s myšlenkami Teilharda de Chardin.
    Jako první musím přisoudit Dagmar Telingerové ušlechtilost. V každé situaci královna, i v rezignaci po okupačních peripetiích v osmašedesátém, z nichž se odvíjí nejsilnější důvod k letitému, vlastně doživotnímu odmlčení (1927-2003); v nemoci i v životních kolapsech či zklamáních. Stačí se zažít do některé z básní této knížky… Jsou chvíle: „Jsou ticha. Ano jsou / Jako bys dlouho s kamením / Klečel pod vodou / A tu vodu svíral mráz / Jsou pravdy. Ano jsou / Jako by někdo dechem svým/ Vzkřísil píseň tvou / A potom jí zlomil vaz / Jsou chvíle. Ano jsou / Jako bys ránem deštivým / Prchal před sebou / A sám k sobě došel zas.“ Celek metaforicky zralý, navíc působivá rondová forma, epizeuxis a  ve východisku existenciální výhra…
    Telingerová má hluboké pochopení pro člověka, miluje, je moudrá, umí se  vyrovnat s rozdílem mezi přáním a skutečností. Až divoce vyjadřuje nadšení z volnosti slova, ale v pokoře přijímá zastavení s „tváří v hřívě luny“ v  „děravé houni tmy“. Toto věcné antiklimax se přenáší i do jejího básnického řemesla, často naznačuje uplývání, ubývání, přesto smír… Z údělu člověka vidí jasné východisko „oči / nás ještě mnohokrát zradí, / míříme do tmy- / ale hvězda, / kterou si stáhnem / jako lampu, / způsobí, / že se naše ruce najdou/ a nepustí“… (Důvěra).
    Telingerová je poezii hluboce oddaná, pro ni je verš „živá tkáň“, tvorba jde nad takovou hodnotu jako je život sám, „kdybys mi, básni, hrozila / jen věčným zatracením, / já bych tě přece zrodila“… (Vyznání). Taková oddanost už se dnes nenosí. A tak si, Ostravo a Opavo, važte veršů z oddílu Hvězdy ve výstřihu nebe. Jsou nepoplatné a ne frenetické v potlesku, a třeba i v potlesku nad osvobozením před těmi dávnými lety…  „Ústa už se smějí - / po tváři se ještě kutálejí ty pobořené dny“ (Osvobození v Opavě). 
    Ve sbírce nalezneme vášnivé sloky, kde básnířka vrší otázky, nevybírá slova -  smutek, trní, láska, vůně, srdce - zdálo by se, že slovník je banální, ale výsledkem je  vášnivě vystavěná, dlouhodechá výpověď, jejíž hodnotu ovlivňuje  vlastní odpověď v poslední sloce… (Řekni). Někdy si zbytečně zarýmuje, lásky - sázky a předtím sedmikrásky (Sonet o rozloučení). Některé celky jsou poněkud prozaizované, bezstarostně odvedené ( Návrat, Moje děti) apod. Převažují však celky, v nichž kultivace verše vede k čistým formám, ke stručnosti, kde zřejmý průklest nápadů po sobě zanechá básně patřící do klenotnice české poezie. A pak je lhostejné, jde-li o asonanci nebo rým, o metaforu, metonymii, zajímavé aluze či krásné paralelismy, jako v jedné z nejsilnějších básní knihy Zimnice  času: „Ach slovo slovo / zaskočená krev“ … nebo o prostá přirovnání.
     Telingerová je ve většině básní své tvorby originální, nová i dnes - a nová zůstane; chci se však především zastavit u podstatného rysu poezie D. Telingerové, který je základním a téměř stálým prvkem výstavby básní, a to jsou repetice, příznačné motivy, epizeuxis a  anafora, jež některé  básně zavádějí do formy písňové s refrénem, ba až rondové.
     Mnohokrát zopakuje Telingerová  leitmotiv refrénu „Tuto malinkou větévku / Rozkvetlého snu“ (Zády k světlu), „namaluj modrý obraz“ v rondu  Stará píseň, nebo jen tak zopakuje „Šla se mnou.“ a níže „Šla opásaná vidinami.“ (Žena); všechny sloky básně Když (podobně další) začínají epanaforicky tímto příslovcem, jako gradační formální svorník repetuje první sloku v závěru básně U Opavice, nebo příslovce jako uvedení asociativního řetězu metaforického přirovnání „ráno je šedivé / šedivé jako sádrovcový důl / jako ztracená rukavice / jako sousedovi holubi“… (Podzimní psaní); někde se tímto způsobem objevuje aluzivní prvek litaničnosti, (Modlitba), jinde graduje význam, jako např. v básni Vyznání  „Kdybys mne, lásko“… „Kdybys mi, básni“… „Kdybys, má země“. V básni Vánoční sen roku 1969  vypovídá až s rabínskou moudrostí simultánním snesením protichůdných sousloví … „Jako nevyslyšená láska / jako vyslyšená láska“; anaforu využívá k zaříkání, k ilustraci pohybu atd., atd.
   Všude mají tyto jevy sugestivní dopad, jsou významotvorným  prvkem,  kompozičním paralelismem, jednotkou formální struktury básní. Je to metoda využívaná Telingerovou možná instinktivně, avšak velmi četně, např. v oddíle Odpočinek pracuje tímto způsobem v padesáti procentech básní, v oddíle Nocturno jsou bez těchto prvků jen dvě básně z jedenácti. Čísla zde asi nepatří, ale pro ilustraci nejčetnějšího stavebního modelu, který upevňuje formu a dotýká se i  hermeneutického pohledu na texty básnířky, jsou snad omluvitelná.
   Verše Dagmar Telingerové mají silný citový náboj, jsou barevné, zpěvavé  a voňavé, kvetou v nich kaktusy, štěstí i pampelišky, její úsvity mají hlas houslí, smyčce jsou z trávy a loučení je provázeno chvěním osiky… a luna, ta se umí v jejích básních opřít loktem o pozemské bláto… V jejích básních se nezhasíná… a „na konci závalu je život potřísněný úžasem“… (Zimnice času).
    Výpověď o stavu poezie v našem kraji, o stavu poezie v naší zemi by bez knihy veršů Tváří  v hřívě nebyl úplný. Drahomír Śajtar se opět ukázal jako vědec sahající po věčných tématech, po nezastupitelných hodnotách. Jeho obsáhlý doslov a poznámkový aparát svědčí o hlubokém badatelském zájmu a erudovaném průniku  do díla  Dagmar Telingerové. Svazek je doplněním chybějícího článku do soudobého a hlavně budoucího sumáře hodnot, které se na přelomu dvou století zrodily v našem kraji.
     Knížku elegantně vypravil přebalem, ilustracemi i grafickým řešením Svatoslav Böhm. 

    Po Horečkovi, Kalusovi a Drozdovi prezentuje Libor Knězek Pavla Tobiáše (1932-1996), autora, jenž přímo vyzývá k činnosti svou mimořádnou osobností v životě i díle. Knězek označuje žánr, v jehož mantinelech naplňuje summum vědění, jehož dosáhl heuristicky, studiem, event. poznáním díla a jež pak systematicky předkládá, jako „čtení o životě a tvorbě“. Tím nepochybně chce říci, že nejde tak úplně ani o biografii, ani o monografii v literárněteoretickém smyslu. Že svého cíle – shromáždit materiál tak, aby hlasitě hovořil a zřetelně artikuloval pravdu sám o sobě, aniž je třeba doplňovat jej výkladem a prohlubovat jeho řeč – chce dosáhnout přesto přese vše v nejvyšší míře. Knězek kupí vskutku množství dokumentárního materiálu, osobního i nadosobního, vzpomínek, korespondence, autorských zpovědí i sekundární literatury, ale i řady citátů z díla autorova; pracuje s ním jako zkušený literární historik a řadí většinou chronologicky tak, aby nakonec vyplynul – fixován mnohdy mimořádnou Knězkovou schopností narativní, aniž by šlo o pouhou faktografii – plastický, proměnlivý, živý a dramatický i tragický obraz života tak plného nadějemi a tak bolestně zmařeného neúprosným osudem.
    Po Horečkovi (S Radhoštěm v erbu – 2004), Kalusovi (Z hor mne nikdo nevyláká – 2005) a Drozdovi (Pouť za pravdou života – 2006) je tu Cesta z hořícího kruhu (2007) z pera Pavla Tobiáše, pojednání o člověku těžce postiženém, ale silném, nepokořitelném, vnitřně vyspělém do odolnosti především úpornými bolestmi tělesnými, ale též duševními, jež statečně nesl často s nelidským utrpením, o člověku, z něhož nicméně právě takovýto život nakonec vysoustruhoval ranami osudu především celistvou osobnost hluboké lidskosti i uměleckého talentu přes všecka příkoří urostlou…
    Při vší jejich spontaneitě miluji básníky, kteří tvořili velkou poezii a současně psali ryzí eseje o ní, plné originálních myšlenek mimo čas i prostor (Baudelaire, Mallarmé, Verlaine, Apollinaire, Březina,  Nezval). Zdaleka nikoli tak vysoko nevzlétl ještě Pavel Tobiáš ve svých básnických počátcích, bylo však na první pohled jasné, že je básník a poeta od počátku přemýšlivý. Psával dlouhé dopisy jako průvodce básní, které nabízel. Byly to v podstatě právě už ucelené eseje vymykající se a zcela „odcizené“ hektické době, kdy vznikaly – v polovině padesátých let, v čase boha zla, „vévodící“ poezie budovatelské a občanské, kdy šlo o „zoon politikon“, od které se Tobiáš odvracel. Neboť jeho představy o čisté poezii byly se schematismem a frézismem nesmiřitelné, jeho poezie chtěla růst z hlubin bohaté lidskosti – de profundis bez oněch průvodních žalů z hlubokosti nevyrostlých, jakkoli on sám měl na ně právo… Ačkoli, jak se zdá, Libor Knězek přes všecka pozitiva, jimiž charakterizuje poezii, dává přednost próze, lituji, že Tobiáš poezii opustil.
    Oceňuji ovšem Knězkovu akribii tam, kde se próze až minuciózně věnuje. Byla mu zřejmě bližší než poezie, vznikající v době perspektivních nadějí na počátku Tobiášovy spisovatelské éry a poněkud zakuklená v subjektivismu. Byla autobiografická (v prvním, životopisném dílu své knihy z ní vydatně čerpá), o původci svědecká. Pomohla svou látkou, fabulí i syžetem dovést knihu k vrcholu a k závěrečné kompoziční tečce. Nicméně tak, jak Knězkovi leccos uniklo v Tobiášově poezii, tak zřejmě bez záměru pomíjí jednu dost nežádoucí věc v próze. Zatímco se poezie zpravidla píše zblízka, próze svědčí odstup! Zdá se mi však, že Tobiášova próza tu distanci postrádá. Že je spíše spjata s jeho senzibilitou niternou a jen volně s jeho myšlením o světě, sociabilitou vůbec. Je to dáno pravděpodobně tím, jak naléhavé, tíživé jako jařmo bylo téma Tobiášovy víc než autobiografické „narativní gramatiky“, takže onoho odstupu byl by mohl dosáhnout až v čase pozdějším…
    Nazývá-li Knězek svá zasloužilá díla „čtením“, zřejmě nepovažuje za nezbytné zatížit je navíc hlubší, poetologickou analýzou tvorby svých protagonistů. Kupodivu natolik o nich píše způsobem až fascinujícím, že mu to poučenější čtenář s respektem odpouští…

     Beskydské kouzlo Frenštátska - to je reprezentativní publikace, kterou vydalo Kulturní dědictví v Rožnově pro město Frenštát pod Radhoštěm v rámci projektu Objevujte Frenštátsko aneb do Beskyd za aktivitami, zážitky a za kulturou, jenž byl financován z prostředků Evropské unie, Moravskoslezského kraje a města Frenštátu p. R.    
    Kniha je sestavena z fotografií, starých pohlednic i dalších dobových dokumentů. Významnou část v ní zaujímá text, který má z části encyklopedický charakter a jehož autorem je literární historik a frenštátský rodák PhDr. Libor Knězek, CSc.      
   Publikace seznamuje čtenáře s rázem krajiny, přírodními rezervacemi - jejich faunou a florou, architektonickými památkami,  s historií oblasti a významnými osobnostmi, které se vepsaly do společenského, kulturního i sportovního dění Frenštátska.
    Text je uveden také v anglickém, německém a polském překladu. Publikace má zajímavou grafickou úpravu Petra Baštána. Fotografie a dobový materiál poskytla řada jednotlivců, také Muzeum ve Frenštátě, Muzeum Novojičínska a další instituce. Libor Knězek ji vypravil do světa s osobitou předmluvou:
    "Většinu svého života jsem prožil daleko od Beskyd i rodného Frenštátu pod Radhoštěm, a proto dobře vím, co pro mne znamenaly návraty do prostředí, jež mne od dětství obklopovalo. A byla to nejen důvěrně známá zákoutí, spjatá se vzpomínkami na blízké lidi, na frenštátské náměstí s malebnými podloubími a kašnou s Jonášem, jak se říkalo Neptunově soše.
     Nikdy jsem se nedíval na město z radniční nebo kostelních věží, a je prý to skutečný zážitek, rád však vzpomínám na průhledy celou kotlinou od kapličky na Marku, které měl tak rád básník Josef Kalus i prozaik Josef Strnadel. Chodívali tam při svých pobytech i Jan Čep s Janem Zahradníčkem, aby se pokochali pohledem na horský ozdobný rám z hor, hůrek a horeček všude na obzoru. Petr Bezruč a Jaroslav Seifert dávali zase přednost snivým procházkám podél řeky Lomné, i když i oni rádi změřili své síly s okolními kopci, Vladimíra Holana okouzlily Hukvaldy.
   Narodil jsem se ve starobylém domě Na rožku, pár kroků od radnice. Měl jsem od dětství na očích náměstí s rušnými týdenními trhy, nedělními koncerty městské hudby, parádními jarmarky i vzácnými návštěvami. Vyrůstal jsem v bohaté otcově knihovně a mezi matčinými obrazy. Svět krásných tisků mi otevíraly bibliofilie vydávané profesorem Janem Jelínkem a Pavlem Parmou, do muzejní práce mne zasvěcoval profesor Alois Zbavitel.
   Minulost kraje mne naučil poznávat Bohumír Strnadel-Četyna při našich poutích za zbytky historických památek v okolí města, František Horečka půvaby mluvy našich předků.
    Kolik to bylo literárních zážitků, na něž se nezapomíná... A kolik neopakovatelných setkání s přírodou Beskyd, které jsem jako student a pomocník značkáře Pohorské jednoty Radhošť prošel křížem krážem!
     Všelico se od té doby ve městě i okolních obcích změnilo. Avšak duše Frenštátu, o níž psal Vojtěch Martínek, tu do dneška zůstala. A horské kouzlo Beskyd, které znovu a znovu dokáže přitahovat do kraje návštěvníky a udělat z nich obdivovatele přírodních krás i kulturních tradic, působí stejně jako před lety. Přesvědčte se o tom sami..."
    Je dobře, že napsání textů publikace bylo svěřeno právě Liboru Knězkovi. Nejen proto, že jako frenštátský patriot ví, co je v jeho okolí krásné a zajímavé a co stojí za zachycení v knize, která je obrazem přírody a kulturního dědictví části Moravy, ale také pro jeho literárně historické znalosti. Domnívám se, že právě ony zrodily například dobrý nápad umocnit emotivní účinek mnohých fotografií obdivnými vyjádřeními našich slavných umělců -  Františka Halase, Vojtěcha Martínka, Jaroslava Seiferta a dalších, kteří na svých životních cestách byli nejednou polapeni právě jedinečností uvedeného kraje.
    Beskydské kouzlo Frenštátska  vyšlo v nákladu 2000 kusů a zatím je určeno pouze  k cílené propagaci frenštátského regionu. Libor Knězek uvedl, že se již chystá dotisk, takže kniha bude brzy k dostání běžně v knihkupectvích. Je na co se těšit!

    Mezi umělci většinou převládají typy jednooborové – literát (a třeba jen prozaik nebo jen tvůrce veršů), herec, sochař a mnoho jiných, kteří pracují pouze s jedním druhem materiálu, s tónem, barvou, tanečním  pohybem. A vedle nich nalézáme bytosti dvojdomé, i když nejsou tak časté  –  Šalda kritik i spisovatel,  nemluvě o renesančně rozmáchlých požívačnících téměř všech druhů umění, jako byl Nezval, který kromě slova v poezii, próze i dramatu  tvořil i barvou na plátně nebo prostřednictvím hudební melodie.
    Nad velmi rozsáhlým titulem  prozaika Oldřich Šuleře  Třináctá komnata, jež má 438 stran, můžeme nejprve stanout s rozpaky, protože je to kompendium navýsost obsažné a na první pohled žánrově nezařaditelné. Podle vstupního seznamu kapitol bychom mohli očekávat jakousi příručku literární teorie, týkající se kromě jiného pojmů téma, jazyk, povídka, román, historická próza, kladný hrdina atd., ale když začneme soustavně číst, což není lehká procházka tak rozkošatělou plejádou výkladů, zjišťujeme, že na této základní osnově jde o vlastní vyznání o přitažlivosti umění, o nelehké existenci literárního tvůrce mezi ostatními lidmi, protože ho znepokojují a provázejí postavy, o nichž píše, ba někdy se mu v procesu psaní vzepřou a žijí jinak, než si při začátku práce představoval: „Byť vznikly z popudu literáta, vyvíjejí se podle své vnitřní logiky, jednají tak, jak to odpovídá jejich povaze, ačkoliv tvůrcem jejich charakterů je autor, a skoro pokaždé nad ním vítězí.“
    Šuleř, tvůrce desítek románů i menších próz, vytěžených z přítomnosti i minulosti Ostravy a regionů Valašska a Jesenicka, prozaik někdy označovaný jako robustní vypravěč, v Třinácté komnatě je zmoudřele nad malichernostmi dne, širokým pohledem na zkušenosti světové i české prózy seznamuje nejen s názory jiných na práci s jazykem, s pojetím inspirace nebo talentu, ale především odkrývá vlastní cestu za uměním. I když nejde o typ memoáristiky, kniha má něco společného s vlastní tvůrčí biografií, konfrontovanou s výstižnými citáty z názorů a zkušeností jiných, od antiky až po současnost. Ovšem nejsou to jen výňatky z postřehů těchto autorů,  najdeme tu též mnoho příkladů z konkrétních děl, ať jde třeba o dialog z Gogolových Mrtvých duší, nebo z povídek Karla Čapka jako příkladu na poutavý a vcelku jednoduchý způsob, jak vyprávět zdánlivě banální příběh.
    Způsob Šuleřova výkladu je velmi živý a přitažlivý, dovede někdy s humorným podtónem mluvit o věčně vyhroceném poměru tvůrce  a kritik, nebo tvůrce a redaktor. Pobavíme se u zážitků jeho a jiných, jak někdy lidská postava literáta je odlišná od představ, jež si vytvoříme jen na základě četby díla. Vzpomíná, že jeho mladý přítel obdivovatel Nezvala byl zklamán, když brzy po válce se na večeru poezie „na pódium vkulil usměvavý bonviván. – To že je tvůrce veršů, které nás okouzlovaly, které nám pomáhaly přežít v protektorátním příšeří? – Manon, kde jsou tvé košíčky, sladká Manon...!“ a pokračuje: „No a co! Stendhal byl tlustý a měl krátké nohy, Mácha dorostl stěží vojenskou míru, Havlíček a Goethe jen o centimetr víc, Flaubert byl epileptik, mohli bychom pokračovat. Snižuje to snad jejich umění, kterým obdarovali lidstvo?“
    Nejrozsáhlejší kapitolu věnoval Šuleř románu, nazval ji Král prózy, a má téměř sto stran. Vyznává se tu z obdivu k desítkám autorů především světové prózy, ale také  české (Čapek, Schulz, Durych, Řezáč, Milan Kundera), hodnotí je a interpretuje, hodně z nich cituje, aby ukázal různé možnosti, jak lze psát román, dialogy, vnitřní monolog aj. (přirozeně nás napadne, že právě tato pasáž Tajemné komnaty by mohla být vhodným  materiálem pro výuku dnes módního vysokoškolského předmětu Tvůrčí psaní). A v širokém řečišti těchto výkladů Šuleř vyznává: „Spisovatel posílá po proudu života lodičky s nákladem svých snů a tužeb, jak je dokázal vyjádřit slovem. Mnohé lodičky proud unese, jen některé dorazí ke břehu, kde mu porozumějí.“
    Velmi přitažlivý a obsažný vhled do umění prózy, jakým je tato Třináctá komnata (nikoliv nepatřičně hlásá přebal, že je určena pro „zvídavé čtenáře, začínající spisovatele, studenty a milovníky literatury“), poněkud kazí drobná korektorská opomenutí,  jako „básník Písma Guillem Apollinaire“ místo správného Pásmo, Guillaume, nebo „lože Prokristovo“ místo Prokrustovo, či „Schönbergrovy nauky“ místo Schönbergovy.
      Ale jako celek je to šťastné zavrcholení (či jenom pozastavení na životní a tvůrčí cestě?) dosavadní Šuleřovy slovesné tvorby, kniha z rodu jiných podobných nekonvenčních výkladů o literatuře, které psali tvořiví umělci, třeba Větší poetický slovník od Josefa Bruknera a Jiřího Filipa, nebo Umberta Eca Šest procházek literárními lesy.

Poezie vnímavého srdce 

    Tak  lze nejlépe charakterizovat básnický odkaz opavské rodačky Dagmar Telingerové (1927-2003), jíž připravil Drahomír Šajtar posmrtný výbor z díla nazvaný Tváří v  hřívě (vydala v Ostravě Společnost Leopolda Vrly). Autorka žijící – kromě pobytu za války v Ostravě – až do posledních svých dnů stále v rodném městě, přesto byla opavské veřejnosti málo známá, tvořila v jistém ústraní, ale tím více překvapí tato kniha bohatstvím upřímného a bezprostředního citu, i vyspělostí, s jakou pracovala se slovem a poetickou formou. 
      Editor uspořádal básně, většinou nedlouhé a často jen v rozsahu necelé jedné strany, do několika cyklů nazvaných podle úryvku z některého verše. V tomto působivém řazení vstupujeme nejprve do autorčina pojetí básnické tvorby („Ohněm obnažená živá tkáň je verš“), pak následují básně věnované Ostravě a Opavě a další oddíl nazvaný Věčný život je vyznáním sounáležitosti Dagmar Telingerové se vším a se všemi („Od prvního vdechnutí / vstupují do mne / živé i mrtvé věci / v lásce a dětech, / v trávě a hlíně, / v neznámých světech, / na rukou v klíně, / oknem otevřeným / slunci a vzduchu“).
    Skutečně se dívala na svět nejenom „otevřeným oknem“, tedy bez zábran a stínítek, ale také s otevřenou duší, s mimořádně vnímavým srdcem, jež se láskyplně a zároveň bez jakýchkoliv náznaků povýšenosti či povrchnosti dovedlo přiblížit větru, vodě, trávě, i živému potřebnému člověku. O jisté osamocenosti, v níž tvořila, svědčí skutečnost, že nikde nepíše o lidské skupině, většinou – pokud nevyjadřuje jen své vlastní city a pocity –  obrací se k jedinci, k milovanému muži, ke svému synovi nebo k městu, jinde je oslovena „hvězda ticha“, „zahrada myšlenek“, „vzdálená blízkost hlasu“. 
     Ovšem mimořádnou  intenzitu tvůrčího vzepětí nalézáme v rozsáhlém oddílu Táhlé ržání, kde jsou horoucí básně milostné, s variabilními způsoby vyjádření, s náznakem i zkratkou, nebo naopak rozevláté až do podoby oslavné ódy („Jsi jenom ty / znám jenom jedno slunce / kdybys nebyl / nebyl by nikdo“). Jsou tu básně eroticky bezprostřední a zároveň jemné, bez prvků živočišnosti. V básni Řekni ptá se několikrát, co vlastně muž na ní miluje, zda mlčení, nebo nezměrnou hloubku její lásky a střípek jejího srdce, a pak si sama odpovídá: „Však spíš zvoničku ňadra mého, / k níž rty jak vánek přiložíš“.
    Jde o záslužnou edici, kterou Šajtar uzavírá poučeným doslovem. A dovedl s básněmi z pozůstalosti zacházet velmi pietně, jak ukazuje zařazení dvou symbolických básní z konce básnířčina života na závěr knihy, v nichž se Telingerová smířlivě loučí se vším: „Až odevzdám / Svůj sen svůj stín svůj dech / Hrst věcí posledních / Bude mi lehčeji“.
     Paradoxem je, že tuto objevnou knihu opavské autorky, vydanou v roce 2007, nalezneme sice v katalogu knihoven velmi vzdálených, například v Plzni, v Havlíčkově Brodě, v Uherském Hradišti a jinde, nicméně není ani v Knihovně Petra Bezruče, natož ve Slezském zemském muzeu, které má ve své  knihovně specializovaný oddíl silesiak. 

Vyšlo v Opavském a hlučínském deníku

    V publikacích Společnosti Leopolda Vrly  v Ostravě–Porubě zpřístupňuje Drahomír Šajtar kromě pozoruhodných literárněvědných studií i původní básnickou tvorbu našeho regionu, která je současně dominantou jeho dlouholetého kritického i editorského působení.  Již od léta 1956, kdy začal redigovat poezii v ostravském časopisu Červený květ, zaměřoval se především na mladé talentované autory. S porozuměním sledoval jejich tvořivý růst a některým umožnil i vydání prvých veršů v bibliofilské úpravě v Památníku Petra Bezruče v Opavě, který tehdy vedl. Tam vyšly v roce 1959 Dopisy bez adres od opavské rodačky  Dagmar Telingerové (1927 - 2003), které byly kritikou příznivě přijaty. Traumatizující zážitky z dětství – útěk rodiny do Ostravy po Mnichově, poprava otce pro odbojovou činnost v říjnu 1941 a její vyloučení ze studia – poznamenaly její poezii smutkem a zvýšenou citovostí.  Druhé sbírce, koncipované počátkem 60. let již Šajtar nemohl pomoci, z Opavy odešel učit na pedagogickou fakultu do Zlína. I když se ve své tvorbě častěji vracela ke dvěma městům svého života, Opavě a Ostravě,  aby v krystalické podobě zachytila jejich atmosféru, její doménou se stala poezie milostná, plná citu i vzruchu, ale i úzkosti, a verše rodinné, adresované dětem. Když v roce 1962 nabídla svou sbírku Přes čáry v dlani Krajskému nakladatelství v Ostravě, vyšla v jeho Severomoravském kalendáři 1963 pouze báseň S tváří v hřívě luny a ve studii Jiřího Svobody Nástup mladé poezie na Ostravsku kritické zhodnocení její tvorby,  která se bude „asi vyvíjet bez výraznějších posunů, spíše směrem ke křehké intimní lyrice.“ Sbírku však nevydali a její časopisecky otištěné verše  vrcholily v srpnu 1968 vášnivým protestem proti okupaci. Pak se autorka dobrovolně odmlčela a s jejími vyzrálými verši a básněmi v próze jsme se setkali až v letech 2002 - 2003 v Šajtarově revui Alternativa plus. To již byla labutí píseň – těžké chorobě podlehla v lednu 2003. Z její literární pozůstalosti zůstaly spíše trosky, podle svědectví rodiny spálila hlavně korespondenci. A z veršů, které se zachovaly, sestavil Drahomír Šajtar k nedožitým osmdesátým narozeninám obsáhlejší výběr s názvem S tváří v hřívě.  V zasvěceném doslovu rozebral editor esejisticky její přínos pro českou literaturu a začlenil ji i do širších souvislostí světové milostné poezie. Podle jeho slov je potřebné „vrátit do moderní poezie básnířku, neprávem upadlou v zapomenutí, krystalicky vytříbenou, lidsky, mravně pevnou a vyhraněnou.“
     Citlivá grafická úprava Svatoslava Böhma čtenářský dojem z této knížky zvýrazňuje.

V lednu 2008 vyšla nejnovější sbírka poezie vsetínského básníka Karla Vysloužila pod názvem "Oblázek". Už v titulu je avizována jako "první" a lze se tedy nadít, že brzy bude následovat další, tematicky stejně zaměřená sbírka. To lze předpokládat téměř s naprostou jistotou, neboť od června 2005 do ledna 2008 vydal Karel Vysloužil postupně osm sbírek.
"Oblázek", podobně jako u předchozích básnických knih, je jakousi inventarizací poezie let nedávných i dávno minulých. "... zavzpomínám-li teď v měsíci svých jedenaosmdesátin, snad to bude i zajímavé," uvádí básník. "Psát jsem začal, jak to činí i dnes mnozí mladí, ve svých dvanácti-patnácti letech." S poezií je život Karla Vysloužila bytostně spjatý, vždyť již jako mladý student byl za jednu ze svých prvých básní postižen mnohaletým vězením. Díky poezii a víře zůstal nezlomen a poezie, která se za dlouhá desetiletí hromadila po zásuvkách, mohla doputovat ke čtenářům - v malém měřítku jen pod pseudonymem Bohumil Rosa, celkově pak až po roce 1990.
Sbírka poezie "Oblázek první", vydaná nakladatelstvím "LÍPA" Vizovice I/2008, je jakýmsi zavzpomínáním, ohlédnutím do let 1982 - 2008. Už samotný název evokuje pocit předmětu s hranami ohlazenými dotýkáním. Vržený na vodní hladinu způsobuje oblázek vzruch šířením soustředných vln. Také však jde o předmět s možným použitím k obraně či útoku ... "vrhám oblázek / v hledí ozbrojence / v mlčení sytých". Ve všech případech jde o předmět hodný pozornosti, který, pokud má co, pak to projeví a učiní to formou hutnou a úspornou a výstižnou. Ostatně právě taková je Vysloužilova poezie: "je to jako průstřel / mozkové kory / je to jak drahokam / a brus / a oko mistra " (tvorba). Poezie je také jako "zadrhnutí vědomí / o plamen " (okamžik nula). Může však také vypovídat "o touze / s někým jít / i slzou očistnou / a nežít mrtev " (nežít mrtev).
    Poezie Karla Vysloužila je jako květina z pasínku, utržená za průzračného rána na čistém povětří. Studna, ze které básník čerpá, dosud nevyschla a ryzí Vysloužilova poezie tak i nadále bude proudit mezi čtenáře jako pramen čiré vody.

 Ejhle, Ostravský slovník!

  Je to skutečně tak: Dalibor Záruba vydal Ostravsky slovnik (Repronis, Ostrava 2007), který svou útlostí na první pohled se může zdát málo přesvědčivý, protože slovníky inklinují obvykle k úplnosti a prezentují se jako publikace poněkud rozsáhlejší. Nutno připomenout, že autorovi nešlo o vyčerpávají obraz „ostravské mluvy“, byl si dobře vědom náročnosti i složitosti zvoleného tématu a v úvodu vysvětluje, že slovník „není konečný“, protože mu to neumožňuje proměnlivost jazykové situace Ostravy i jejího okolí. To, co hovoří pro Zárubovu publikaci, je vnímavost pro specifiku ostravské mluvy a snaha postihnout aspoň v jednotlivostech její zvláštnosti; dokládají to například názvy jednotlivých částí města i jeho dominant (budov a míst), zvláště tam, kde dochází k nářečně osobitému pojmenování jednotlivých lokalit (např. Sykorak – most Miloše Sýkory nebo Kuřy rynek – Jiráskovo náměstí). V Ostravském slovníku najdeme nejen výrazy nářečního charakteru, ale je tu bohatě zastoupeno také slangové výrazivo, což odpovídá dlouholeté průmyslové historii města (zvláště ve vztahu k hornictví nebo hutnictví). Kdybychom však studovali podrobněji charakter ostravského lexika a současně historii města, poznali bychom, že bylo ovlivněno v neposlední řadě četnou migrací, především z Polska; podstatnou úlohu tu sehrával vliv polštiny i němčiny. Tuto skutečnost, která vyžaduje systematický badatelský přístup, slovník v plné míře nemohl postihnout. Záruba přistupuje ke svému tématu poučen převážně staršími odbornými pracemi, uvádí například jazykovědce V. Křístka a J. Skulinu. Nové informace o ostravské mluvě najdeme nyní také v Kulturněhistorické encyklopedii Slezska a severovýchodní Moravy (2005). Je třeba připomenout, že existují práce založené na nových výzkumech, věnované například mluvenému jazyku regionu i jeho proměnám zvláště v druhé polovině 20. století (D. Davidová, I Bogoczová, R. Šrámek ad). Záruba jako pramen uvádí i tvorbu spisovatelů spjatých s Ostravskem, ze starších J. Filgase a z novějších I. Landsmanna; dlužno poznamenat, že se zde nabízejí prameny s bohatší a členitější slovní zásobou, např. dílo Fr. Sokola Tůmy, K. Handzla, V. Martínka, O. Šuleře ad. Pro současného obyvatele Ostravy, který se přirozeně vzdaluje někdejší podobě svého města nejen mluvou, ale i způsobem života, umožňuje slovník poznat starší tradici, z níž nutně jeho současná podoba vychází, a pochopit lépe ostravskou specifiku, která určitě patří k současnému životu.

- a -

„Návraty“ k staré Ostravě 

   Jako ozvěna něčeho dávného, co ale aktivizuje naši vnímavost a proniká k nám jako by  z velké vzdálenosti, mi připadá Zapomenutá Ostrava Josefa Filgase, poprvé vyšla v roce 1948, podruhé 1962, nyní ji vydává nakl. Repronis (2007). Zvláštní a stále živé spojení Ostravy s vlastní minulostí trefně postihl výrokem „Ostrava není k zapomnění“ Radovan Lipus, který nové vydání Filgasovy knihy vkusně uvedl. Svět Filgasovy Zapomenuté Ostravy patří samozřejmě minulosti, ale způsob jeho vidění i podání podložené zkušeností, která nic nepředstírá, a navzdory popisu každodenních skutečností nepostrádá emocionální zaujetí, dokáže oslovit i současného čtenáře. Zapomenutá Ostrava prokazuje větší životnost než ostatní Filgasovo prozaické dílo, výjimku představuje pouze jeho novela pro děti Koníček Ivánek (1942). Sláva a bída někdejšího dělného města, které podle Filgase „není tak černé, to jen lidé ho tak očernili“, rezonuje v jednotlivých prózách, jež nezapřou svoje původní publicistické určení. Jde o Ostravu konkrétní chvíle, poznamenané sociální realitou třicátých let; v té době také Filgasovy texty vznikaly. Z literárního hlediska nejsou nikterak originální, uvědomíme-li si, že se byly psány v čase, kdy došlo u nás k značnému rozvoji reportážně pojaté tvorby, která si kladla za cíl objevovat nové „krajiny“ i lidské životy s ní spojené (za mnohé stačí jmenovat např. Olbrachtovu knihu Země beze jména). Filgas zakládá svoji výpověď na polarizaci všední skutečnosti, obohacovanou sociálním cítěním, a tendencí představit Ostravu jako krajinu výjimečnou, do níž se pozoruhodně vepsaly osudy celých generací. Odtud i uhel autorského pohledu: jednou stroze referující (Zapomenuté kantiny, Chleb ze železa, Zastavárna. Pod laubama), podruhé subjektivně motivovaný (Tatova harmonika, Ulička mládí), potřetí poněkud zabarvený nádechem dobrodružnosti a exotičnosti (Ostravské Monte Carlo, Ostravský Klondyke). Tyto akcenty se mění a současně se mění také intenzita podání, nikdy však nevybočuje ze svého tematického okruhu. Ostrava zůstává v centru pozornosti a díky tomu také neztrácí Filgasův text nic ze svého vypravěčského zaujetí a  nabízí čtenáři docela přitažlivou výpravu do minulosti našeho města.

- a -

Vloženo 3. 1. 2008

Nad románem Krev pod obojí Břetislava Olšera 

   Začneme-li o tomto románu přemýšlet, otázky se nad ním doslova množí. Hned první nás napadá nad datem jeho vydání, k němuž došlo už před dvěma roky (En face, Ostrava 2005). Bezděčně se ptáme, proč toto aktuální a přímo palčivé téma nevyvolalo větší a trvalejší ohlas? V této souvislosti se musíme ptát dále: tkví příčina této skutečnosti v samotné autorově výpovědi, ve vlastním obsahu jeho sdělení nebo v literárním zpracování, přesněji ve zvoleném vypravěčském postupu? Budeme-li autorovu výpověď vnímat na pozadí zpráv, jimiž jsme takřka denně zahlcováni, nemusí nás Olšerův román nikterak překvapit, na stránkách novin nebo na televizních obrazovkách jsme svědky ještě drastičtějších událostí. A nejinak je tomu, pokud budeme nahlížet na román z ryze literárního hlediska. Příběh, v němž se střetávají dva světy, židovský a palestinský, a který vypovídá o absurditě tragické smrti dvou protagonistů znepřátelených táborů, byl v literatuře už mnohokrát v různých variacích vytvořen, i když společenské a historické pozadí bylo přirozeně jiné. V Krvi pod obojí je zastřelen Žid, jeho ledvina ale zachrání život příslušníkovi z palestinského tábora. Zatímco fanatismus je nesmiřitelný a žene lidi do tragických střetů, lidská krev takový antagonismus nezná a řídí se pouze biologickými zákony; v románu je vnímána jako „krev pod obojí“, rozuměj Palestinců i Židů. Autor tak jen potrhuje známou skutečnost o vzájemné nenávisti obou táborů, která umocňována  do krajnosti „vstupuje“ do krve lidí a vhání je do nepřátelských postojů. Syžet románu tak osciluje mezi vnější motivací, ve které sehrává hlavní roli konkrétní politické dění, a složitou nejednoznačnou psychologií jedinců, jejichž přesvědčení je konfrontováno  s tvrdou realitou ideologického zápasu. Románový příběh je rozvíjen nejen jako střet palestinského a židovského světa, ale i jako složitý vnitřní svár jeho představitelů. Palestinec Muhammad, jehož židovský lékař zachrání před smrtí tím, že mu transplantuje ledvinu Žida Jakoba, se jako ortodoxní příslušník Palestinců začíná proměňovat, do jeho života pojednou obrazně „vstupuje“  krev dárce a působí v něm jako zvláštní lidský fenomén. To platí nejen pro Muhammada, ale i pro jeho ženu Fatinu, později i pro jeho syna. Tato skutečnost ovlivňuje i postoje „dárců“, především Jakobovu žernu Ráchel V očích soukmenovců je ale Muhammad, poté co přijal Židovu ledvinu, viděn jako někdo „jiný“, je vyloučen z jejich společenství a dokonce svými bývalými přáteli zavražděn. Sledujeme-li epickou linii díla v této její exponované podobě, jeví se nám jako rezonance dějů, které svou agresivní extenzitou ovládají v Palestině základní principy lidského soužití a v podobě dramatických konfliktů ovlivňují podobu dnešního světa. Olšer jako vypravěč nezapře publicistickou zkušenost, pohybuje se obratně mezi atraktivitou příběhu a jeho hlubším myšlenkovým uchopením. Zde se ale naráží na „limity“ svých tvůrčích možností; dovede působivě zachytit své postavy, projektovat je nejen v dramatických projevech, ale i v jejich v intimních okamžicích, přitom ale zůstává jako by v kulisách příběhu, reflektuje především jejich vnější a líbivější podobu. Tedy ještě důslednější ponor k hlubinným problémům, ke zdrojům, které vytvářejí jednu z nejdramatičtějších  scén našeho světa, to je cesta, po které by se autor měl vydat, aby došel dále. Dnešní svět doslova přesycený atrakcemi všeho druhu takové příběhy přijme, ale rychle svoji pozornost obrací k dalším, ještě přitažlivějším.

Vloženo 22. 7. 2007

   "I když dávno nejsem dítě, dodnes se tam vracím s dětskou dychtivostí," uvádí Marta Dvořákové ve své knížce Hladová voda. A dodává: "Odešli mnozí lidé, kteří mému domovu dodávali jeho neopakovatelné kouzlo. S nimi odešlo i ono ryzí kozlovské nářečí. Už za mého dětství jím mluvili pouze ti nejstarší. Pokusila jsem se tu řeč, byť neuměle zachytit. S údivem jsem zjistila, že je tak bohatá, až se mi nedostává písmen v abecedě."  
   Mateřský jazyk voní, tak zvláštně chutná a také zvoní. Byť čas ve svém chvatném vývoji mluvu našich předků jakkoliv pozměnil a zaonačil, stačí zaslechnout několik dávno zapomenutých slov, vět a najednou se před našim duševním zrakem rozprostře zdánlivě vyvanutá krajina dětství, znovu se ocitáme u studánky na okraji louky v krajině dětských radovánek s dušičkou rosou omytou.
   Ta krajina Marty Dvořákové se nachází pod Ondřejníkem, poslední chalupa dědiny, kam pošťák jen s námahou dotlačí kolo. Dál už je les. Je tam také potok plný kluzkých kamenů a kdesi daleko v hoře pramen této Hladové vody, proč právě hladové nikdo neví. Rostou a kvetou tam nejrůznější byliny, uváděné v oficiálních knihách jinými jmény, než těmi pěknějšímu místními. Zachce se vydrápat až na vršek Skalky, tam už by se z té výšky jistotně dalo dosáhnout na hvězdy. Ze zápraží lze vyhlížet odkud přijde jaro. Ve staré chalupě hnízdí vlaštovky, pod lesem je hrobeček jedné z nich. Za letních nocí všude svítí houfy svatojánských mušek. Z okna je vidět na včelín a dvě třešně srdcovky. Zima do těch míst pokaždé přinese tolik sněhu, že není vidět plot kolem zahrádky. A když zabijačkoví pomocníci na uklouzané cestě domů poztrácejí darované koblihy - "Tož všecy lezu po štyrech a pomahaju ze zbiranim. A ež doma sy všimnu, že mezy kobližkami je aji paru tych koňskych, že chvilu před nimi musel iť po cestě gdosy s koněm." 
  Vyprávění z pohledu dítěte je napsáno vtipně, je svěží, prosté a bez snahy po okázalosti. Zcela přirozeně je na plátně kalendářního roku vykreslen život celé rodiny, sourozenců, rodičů i prarodičů od konce zimy, přes jaro, Velikonoce, školní docházku, léto, podzim, až po nástup další zimy. Tady pod Ondřejníkem děvčátko nachází své místo v rodině i ve světě, ale především nachází sebe samu. Vše je vyprávěno libozvučným kozlovským dialektem, který zdánlivě prostým a všedním událostem a příběhům dodává zcela novou dimenzi. Právě to je ona síla, kouzlo a vůně mateřského jazyka. 
  Není mnoho autorů, kteří ve svém vyprávění téměř zaniklý dialekt oživí. U zdárně vyvedeného díla jakoby při otevření knížky zavoněl krajíc chleba dávných pekařů, upečený ve starodávné peci s už zapomenutými ingrediencemi a postupy. Napadne nás: tak přece voní domov. Právě tak voní z knížky Marty Dvořákové.
   Zdánlivě prosté vyprávění má i svou jedinečnou podobu. Řazením jednotlivých vět do samostatných řádků na stránce jako bychom zprvu nahlédli do poezie. Věta za větou popisuje věci a události, každým dalším řádkem posouvá příběh na časové ose. Obraz roku, prožitého pod Ondřejníkem, se nezadržitelně odvíjí od jedné strany rámu ke druhé, až posléze k naší lítosti skončí.
   Všecko na světě jednou končí. Také příběh děvčátka ve staré chalupě u lesa pod Ondřejníkem. Novostavba dole ve vesnici čeká: "Jak jeděm, v jednym kuse se otačam. Babka tam stoji a mava... Když mysy, že už ju něvidime, vytahně kapesnik a utira sy oči."
   Knížka Hladová voda je velmi zdařilý autorský počin Marty Dvořákové (1955), která dětství prožila v Kozlovicích, vystudovala Právnickou fakultu UJEP v Brně. Věnuje se také fotografování, historii, studiu jazyků, sborovému zpěvu a zejména literatuře. Je členkou literárního klubu Petra Bezruče ve Frýdku - Místku, píše poezii a krátké prózy. Půvabná knížka Hladová voda je jejím prvním uceleným prozaickým dílem.   

Richard Sobotka

Vloženo 24. 6. 2007