Bereš mi rty – to je další knížka ostravského básníka, publicisty a překladatele Karla Vůjtka (nar. 1946). Vyšla o prázdninách v nakladatelství Studio K, a jak to už dnes bývá s finančním přispěním sponzorů.
Myslím si, že každý autor je nadšený, když v ruce drží ještě tiskárnou vonící ,,vlastní dítko“. Cesta k němu je obvykle dlouhá a trnitá. Jak to je v případě Karla Vůjtka a jeho ,,Rtů“?
Rukopis, který připravil k vydání PhDr. Milan Blahynka, CSc., ležel několik let hotový včetně ilustrací. K vydání chybělo dnes to zásadní – peníze. Letos zjara jsem se v místním tisku dočetl, že městský obvod Radvanice a Bartovice, ve kterém bydlím, vyhlásil výběrové řízení na poskytnutí grantů. Přihlásil jsem se a komise vybrala i můj projekt. Pak už šlo všechno velice rychle.
Kdo se v knihkupectví podívá na obálku nové knížky (návrh Štěpánka Bělovská) s kresbou ostravského výtvarníka Zdeňka Vysloužila (nar. 1952) zjistí, že se jedná o výbor z dříve vydaných knih a také, že jde o milostnou poezii. Proč se k nim takto vracíš?
V době, kdy jsem se tím nápadem začal vážněji zabývat, uplynulo od vydání prvotiny více než třicet let. Kromě toho jsem měl „v šuplíku“ verše, které dosud knižně nevyšly, a dobou svého vzniku i svým charakterem patřily do okruhu mých pěti předcházejících knížek.
A proč právě výbor z poezie milostné? Každá z mých předešlých knížek byla svým způsobem o lásce. Rukopis, který mám rozepsaný, je však trochu jiný. Když už jsem byl pasován literární kritikou na lyrika a ještě k tomu bytostného, je to pochopitelně opět lyrika, ale spíš reflexívní či meditativní, chceš-li. I když…
Myslíš si jako já, že v každém věku – i v tom seniorském – má člověk právo a dispozice na velkou lásku?
Dopovím svou nedořečenou odpověď z předchozí otázky. I v tomto rukopisu jsou milostné verše a nejde o vzpomínky na minulost.
Mít přes šedesát v 21. století znamená v mnoha případech ještě plnou aktivitu – v práci, v lásce. Nechystáš se náhodou v blízké budoucnosti vydat sbírku, jejímž lyrickým já bude jedinec vyššího středního věku?
Takhle prvoplánově neuvažuji. Ale jak už bylo řečeno, jsem lyrik, takže tomu vlastně tak asi bude.
O básnících si mnoho lidí myslí, že jejich sbírky jsou vlastně deníčkem autorových pocitů a zážitků. Jak je to v tvém případě? Je třeba všechno prožít v reálu, nebo někdy si básník vystačí s fantazií a zkušenostmi jiných, které ho pocitově zasáhly?
Když jsem psal poémy Báseň pro soprán a Skřivánek, bylo tomu samozřejmě adekvátně námětům. Zatím co s Annou a Janem z příběhu Skřivánka jsem se před mnoha lety osobně potkával, u Básně pro soprán jsem našel inspiraci v hudbě a fejetonech Leoše Janáčka a ve vzpomínkách malíře J. V. Sládka, pocházejícího z Hukvald. Kdo si knížku přečte, určitě v ní najde i autora a jeho osobní zaujetí uměním a láskou. Ale jinak jsem si všechno poctivě odžil. Ačkoliv, kdoví… Jo, život je krásný…
V Ostravě ses narodil, dlouhá léta tady žiješ, ale dětství a mládí jsi prožil v nedalekých Klimkovicích.
Ostrava v mém rodném listu, to je zábřežská porodnice, kde se později narodily také všechny moje děti. Do Klimek, jak s dětmi Klimkovice důvěrně nazýváme, jezdím rád a vždycky mě to bere za srdce. Mám tam příbuzné, kamarády, spolužáky, napsal či přeložil jsem v nich několik knih. Ale nejkrásnější jsou vzpomínky… Žil jsem v těsné blízkosti domu, ve kterém se odehrával děj románu Jarmily Glazarové Roky v kruhu. V mém dětství tam opět bydlela rodina lékaře a s jeho kluky jsme si hráli na zahradě, která bývala velkou pýchou MUDr. Podivínského. Měl v ní dokonce vybudovaný okrasný bazén.
Důvěrně znám i dějiště románu Vlčí jáma a dalších míst spojených se spisovatelčiným životem. O konkrétních lidech ani nemluvě. V mém dětství a mládí v našem městě i v širším okolí, Ostravu nevyjímaje, ještě žili. Před několika lety jsem si ověřil, jakou měla spisovatelka vynikající paměť. Podle jejích knížek se dá putovat krajinou jako podle dnešní GPS. Dokonce spolehlivěji. Malý příklad: z dětství jsem si pamatoval boží muka, postavená u polní cesty za městem. Když jsem je před časem nenašel, tak jsem byl ochotný uvěřit, že jsem se spletl, ale pro jistotu jsem se znovu začetl. A ejhle, Jarmila Glazarová je lokalizovala přesně do těch míst, ve kterých jsem si je pamatoval, a kde později našemu kolektivizujícímu zemědělství překážela.
V dnešní době vychází taková spousta knih, že se v nich čtenář těžko orientuje. Někdy marně hledá kvalitu. Co bys kromě své nové knížky doporučil mně a dalším lidem k čtenářskému požitku?
Mám rád technické památky a mou velkou láskou jsou šachty, haldy, kolonie…Právě v tom spočívala jedinečnost Ostravy. Pokud je někdo naladěn na stejnou notu, určitě pro něj budou zajímavou knížkou Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru a požitkem nové vydání Filgasovy Zapomenuté Ostravy. Díla stejně jedinečného jako stará Ostrava. A stejně jako na ni se zapomíná i na Josefa Filgase – zatím jsme se nezmohli ani na to, abychom jeho jménem pojmenovali ulici. Třeba k tomu bude příležitost na Nové Karolíně, i když nevím, jestli právě tam by se teď Josefu Filgasovi zrovna líbilo.
Ptala se Eva Kotarbová
Foto: archiv autora
(červenec 2011)
Knihu můžete zakoupit v ostravských knihkupectvích Academia, Zámecká 2, Moravská Ostrava, a ARTFORUM, Puchmajerova 8, Moravská Ostrava, dále také v Přátelském knihkupectví s kavárnou Mon Ami, Slezské nám. 31, Bílovec.