Při příležitosti křtu nové knížky Velký zeměpis malého světa odpověděl její autor, televizní dramaturg, moderátor a spisovatel Milan Švihálek (67) na několik otázek.
Jak bys svou novou knížku charakterizoval?
Všechny své dosavadní knížky, kterých jsem vydal asi patnáct nebo šestnáct, jsem věnoval zajímavým osobnostem, většinou přátelům, kamarádům a známým. Byl jsem fascinován jejich osudy, jejich životy a jejich příběhy. Moje psaní nebylo ničím jiným, než pokornou službou lidem, o nichž jsem byl přesvědčen, že by je měla veřejnost znát. Velký zeměpis malého světa je první knížkou, která je od začátku až do konce inspirována vlastním životem. Všechno, co je v ní popsáno, jsem osobně prožil a snad i protrpěl. Vyprávím v ní o svém dětství, o nádherné krajině na břehu řeky Moravy na olomouckém předměstí Nové Sady, kde jsem žil se svými bratry, maminkou a tatínkem na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století.
Asi není náhoda, že je knížka dedikována tvé mamince.
Velmi jsem si přál, aby se moje maminka vydání knížky dožila. Bez její lásky a mateřské péče by ve mně dětství nezanechalo tak hluboké a hezké zážitky, o kterých v knížce vyprávím. Moje maminka se koncem července dožije požehnaného věku 89 let. Velmi se v životě napracovala, ale překonala všechny překážky, které jí osud postavil do cesty a dodnes si zachovala veselou mysl. Je vynikající kuchařkou a skoro každý den mi telefonem radí, co a jak mám uvařit nebo upéct. Už skoro 70 let žije prakticky na jednom místě, i když se několikrát stěhovala. Nikdy to nebylo dál, než pár set metrů. Olomouckému předměstí Nové Sady, které dnes samozřejmě vypadá úplně jinak, než za mého dětství, zůstala věrná dokonce i potom, co stoletá voda v létě 1997 zbořila domek, v němž jsem jako kluci vyrůstali. Jsem šťastný, že mohu každý den slyšet alespoň na dálku její hlas a těšit se z její lásky.
Jak je knížka koncipována?
Jde o knížečku velice střídmou, skromnou a útlou. Člověk ji přečte za pár hodin. Ale má-li srdce otevřené, může se s ní vrátit do časů, které důvěrně zná. Vždyť každý z nás má svůj vlastní „dětský zeměpis“ s horstvem, vodstvem, faunou a flórou, ba i s hospodářskými poměry jaká jsou součástí skutečného zeměpisu. I v tom dětském světě bez map a kompasů jsou vysoké hory a hluboká údolí, nepřekročitelné řeky i obzory, za nimiž lze tušit cosi neskonale krásného. Topografie klukovského světa má zvláštní poezii. Každý kluk má svůj Everest, horu, která je nejvyšší ze všech, přestože neměří těch 8848 metrů jako Everest skutečný. Každý z nás se kdysi pokusil na něj vylézt a některým se to dokonce podařilo. Neproslavilo nás to sice, ale na ten omamný pocit zdolávání zdánlivě nezdolatelného jsme nikdy nezapomněli. Stojí za to vrátit se do těch dob.
Co bys své nové knížce popřál na cestě ke čtenářům?
Práce na Velkém zeměpisu malého světa mi přinášela velkou radost. Knížka se mi nepsala snadno, dost jsem se s ní nadřel, ale je napsaná poctivě a upřímně. Mám na ni tak krásné ohlasy i mezi zcela neznámými lidmi, že se mi tají dech. Trochu si s tím nevím rady. Vždyť třeba básník František Novotný, slavný textař ještě slavnějšího Spirituálkvintetu, přirovnal způsob mého vyprávění ke vzpomínkám Oty Pavla a Františka Nepila. Kýmsi jsem byl dokonce přirovnán k Betty McDonaldové, ale to jsem se opravdu musel červenat. Rozhodně se nepovažuji za velkého spisovatele, který by dokázal čtenáře oslovovat se stejnou něhou, jímavostí, láskyplností a niternou nadějí, jako to uměli tito velikáni. Ale musím říci, že když jsem se čas od času vracel k tomu nejpodstatnějšímu a nejkrásnějšímu, co mi dětství nabídlo, cítil jsem velké potěšení. A tak bych knížce přál, aby stejné potěšení a stejnou radost přinesla knížka i lidem, kteří se do ní začtou. Přál bych si to z celého srdce.
Lenka Záchenská
Červen 2011