Aleš Dostál (*1946) se narodil v Ostravě, vystudoval Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně a je členem Obce spisovatelů. Spolupracoval
s Československou televizí a Filmovým studiem Barrandov. Do literatury jako autor vstoupil prvotinou Řeky pramení v horách (1981, II. vydání v r. 2014). Následovaly další Dostálovy knihy: Ještě jednou se nebát (1985), Povahou neodpovídá předpisům (1988). Následně se v jeho autorském životopise objevila více než dvacetiletá pauza. Po té přichází velká tvůrčí exploze, jak o tom svědčí jeho další napsané
a vydané knihy: Velikonoční jelen (2011), Bílá daněla (2012), Lovy s Dianou (2013), Nejen o psech (2014), Za všechno mohou jeleni (2015), Pytlácké povídky (2017). V druhé polovině roku 2018 spisovatel znovu překvapil své čtenáře, a to románem nazvaným Trofeje a ztráty, příběhem učitelky Ivany, která se vyrovnává s nečekanými změnami, jež jí do života přinese nejen rozchod s přítelem a péče o stárnoucí rodiče, kteří získají v restituci oboru plnou zvěře… S úžasem jsem v uplynulých letech sledovala tvůrčí aktivitu Aleše Dostála a ta mě nakonec vyprovokovala k následujícím otázkám.
Je zcela zřejmé, že se zvyšuje intenzita Tvého psaní. Je to tím, že na něj máš více času než ve věku, kdy člověka opotřebovává pravidelné zaměstnání v nějakém pracovním poměru, nebo jsou tu jiné, podstatnější důvody?
Statisticky vzato jsem za 37 let od své prvotiny vydal 10 knih, což je 1 kniha za 3,7 roku, ale za posledních sedm let sedm knížek a jednu reedici. Impulzem k novému tvůrčímu začátku v roce 2011 byla patrně vážná nemoc, která mě postihla a měl jsem najednou pocit, že už dohlédnu na konec. Od revoluce jsem nenapsal ani řádek, protože jsem byl možná postižen syndromem režimního autora, jak jsme my, kteří jsme před sametovou revolucí vydali knihy, byli najednou mladšími „revolucionáři“ často škatulkováni. Byl jsem opravdu režimní autor, ale jeden z těch, který se snažil psát protirežimně a často to bylo opravdu na hraně… Žili jsme v době, kdy bylo možná
v módě sezóny do nepravostí rázně tepat a chvíli po revoluci nebylo do koho. Ale mne spíše než objevení se nových námětů k tepání a výhledům za obzor života k novému startu přivedlo něco zcela jiného. Zalistoval jsem a možná i bolestivě přečetl několik
z náhle houfně vycházejících knih z námětů tzv. přírodní nebo i myslivecké beletrie. Nikdy předtím jsem v tom žánru nenapsal nic, ale samozřejmě jsem měl rád autory jako Jaromíra Tomečka, Vladislava Hanáka, Jaroslava Müllera a další, a najednou ten žánr zahltila grafomanská spousta otřesných textů, které bych paušálně spojil společnou diagnozou: Neúcta k slovu. A na obranu všech těch výše jmenovaných velikánů tohoto žánru jsem z bahna zvedl prapor a napsal Velikonočního jelena. Bylo to jako po dvaceti letech sednout na kolo, nebo se postavit na lyže, tak se mi třásla kolena. Ale asi to s psaním je tak nějak podobně jako se zručností obsluhy jmenovaného sportovního nářadí. Šlo to. A dobře mi tak. Můj dosud líně plynoucí čas, to říkám i přesto, že jsem v té době měl zemědělské hospodářství o výměře kulaka
v době kolektivizace, definitivně skončil. Psaní s radostí přináší i utrpení z toho, aby to bylo dobré, abych se to konečně dalo i vydávat a prodávat, protože za celou dobu mých literárních pokusů jsem nenapsal nic do šuplíku.
Vzpomeneš si na okamžik, kdy sis uvědomil, že chceš být spisovatelem? Měl jsi
v té chvíli nějaký spisovatelský vzor?
Vzpomenu, protože to byl právě pan Tomeček a já jsem tehdy asi v patnácti letech pod jeho vlivem napsal jakousi první knížku. Myslel jsem si, že když se říká rukopis, tak to musí být vlastní rukou a opravdu jsem takový text poslal do Krajského nakladatelství Havlíčkův Brod. A oni to dokonce přečetli a poslali zpátky, abych to
k další práci na rukopisu přepsal na psacím stroji, ale ten jsme doma buď neměli, nebo se mi nechtělo. Už nevím… Později na vysoké škole, kdy už jsme vydávali časopis
a spolupracovali s Hostem do domu, jsem měl samozřejmě spoustu vzorů. Ale ještě jednu knížku jsem měl pod polštářem spolu s Povídkami pod polštář, a to Srdce plné krve také od Mirka Stoniše. Svěřil jsem se mu s tím letos, při příležitosti blahopřání
k jeho kulatinám, tak teď to činím veřejně. Napsal jsem mu, že používat slunce jako literární rekvizitu jsem se naučil od něj a že to teď už oba umíme lépe než mistr Issac Babel.
Prozradil jsi, že v poslední době píšeš každý den několik hodin…
Snažím se psát denně, ale především v zimě, protože v létě to nejde, když su ten soukromý zemědělec Nejhorší ale je, když to nejde ani v zimě, to je pak horší, než když prší do sena… Špatné přirovnání, do sena už tři roky nepršelo.
Trofeje a ztráty, novinka z Tvé spisovatelské dílny, už je na knižních pultech. Dáš si nějakou pauzu v psaní?
V létě jsem dopsal novelu téměř biografickou Všichni psi mého života a teď jsem právě ve fázi zoufání, jak uchopit další námět. Zasadil jsem ho do hlavy asi před půl rokem a stále čekám, že začne klíčit. Neprozradím o čem to je, protože mi prozradil jeden filmový producent, že se prý náměty kradou. To jsem nevěděl. U nás se letos díky suchu kradlo jenom seno.
Kdo je prvním kritikem tvých knih před vydáním? Radíš se s někým, zdali vydat, či nevydat?
Prvními kritiky jsou někteří členové rodiny, neradím se
s nikým z kolegů. To co napíšu, prostě musím vydat. Zatím se to daří, i když už jsem u čtvrtého nakladatele.
Ptala se Eva Kotarbová
Vloženo 28. prosince 2018