Mnoho lidí jezdí do Rožnova p. Radhoštěm za kouzelnou atmosférou tamního Valašského muzea v přírodě i města, které si stejně jako metropole Moravskoslezského kraje v r. 2017 připomíná 750 let uplynulých od první zmínky o existenci. Při této příležitosti vyšly také dvě originální knížky zachycující valašskou kulturu a rožnovskou historii z autorské dílny známého spisovatele Richarda Sobotky. Mají název ,,Jak Valaši putovali do Rožnova“ a ,,Márinka/Všechno pomine, jenom láska nepomine“.
Zastavme se nejdříve u první z uvedených knížek.
,,Drobná publikace o putování Valachů je s určitou nadsázkou volné zpracování událostí, které se odehrávaly v 9. až 12. století, kdy pastevci, především ovcí, putovali po horských hřebenech Karpat a v konečné fázi se střetli se zemědělci, kteří hornatou krajinu Beskyd osidlovali údolími. Tito lidé se o kamenitou zem nepobili, nýbrž asimilovali s místními a prolnutí dvou kultur dalo podnět k vzniku neobyčejných zkazek, legend a příběhů, které přetrvávají až do dnešních dnů. Půvabná je například pověst o Valaších – betlémských pastýřích. Zatímco jiní přinášeli Novorozenému drahocenné dary, horští pastevci jen věci prosté, které však byly od srdce. S přítelem Vladimírem Bartoškem, rožnovským malířem, jsme tento drobný tisk ,Jak Valaši putovali do Rožnova‘ sestavili a s pomocí ostravského vydavatele Dušana Žárského proměnili v realitu. Věnovali jsme jej městu Rožnovu pod Radhoštěm k 750. výročí první písemné zmínky. Čtenářské ohlasy jsou příznivé – to potěší.“
A příběh o Márince?
,,Ten vznikl díky šťastné náhodě. Při jakési příležitosti se mi dostalo do rukou album fotografií o poválečném Rožnově, titulní strana alba byla ozdobena kresbou prastaré dřevěné chalupy Jana Poštáckého. Použil jsem ji v místních novinách jako ilustrační snímek. Při náhodném setkání s paní Veronikou Michálkovou mi řekla, že její maminka při spatření obrázku prastaré valašské chalupy, která už víc jak padesát let neexistovala, uvedla, že se právě tam narodila. Setkání s paní Marií Pončíkovou, tedy Márinkou, pak už náhoda nebyla a rázem se přede mnou otevřel půvabný příběh lidí, kteří si štěstí vydobyli svou prací. Příběh o Márince už před lety vydala místní knihovna jako skromný příležitostný tisk. Další vydání, tentokrát ve skutečně pěkné podobě, se uskutečnilo u příležitosti výročí města Rožnova pod Radhoštěm a podpořilo je město Rožnov.“
Která z těchto dvou publikací je ,,to milejší dítko“?
,,Povídání o putování Valachů je určitá nadsázka. Při podobné příležitosti si v polském Śremu připomněli výročí svého města skutečně svérázným komiksem. Jsem toho názoru, že i vážné věci je někdy dobré brát s humornou nadsázkou, a tak tomu je i při našem nahlédnutí do zdejší historie, a putování Valachů jsme se s Vladimírem Bartoškem tomuto tématu ve skutečnosti jen trochu přiblížili. Ostatně jsem přesvědčený, že skutečné putování Valachů po karpatském horském oblouku přinášelo nejen vážné, ale i legrační situace, ze kterých by mohla vzniknout velmi objemná i zajímavá kniha.
Milejší je mi však útlá knížka Márinka. Je to neobvyklý pohled do historie města Rožnova, do života lidí v časovém rozpětí od závěru devatenáctého století až po století dvacáté. Ale především samotným příběhem prostých lidí, kteří perličky svého života potajmu střádali do džbánku ukrytého pod plochým kamenem v síňce chatrného stavení, aby se dobrali svého obyčejného štěstí, charakterizovaného výrokem mamulky: Všecko pomine, jenom láska nepomine.“
Přiznám se, že na mne více zapůsobila Márinka, také těmi dobovými fotografiemi Rožnova p. Radhoštěm, který byl v minulosti lázeňským městem, což dnes zřejmě neví mnoho ,,přespolních“, hlavně mladých. Ve zkratce, a myslím romantickým stylem, v ní zachycuješ osudy členů jedné velmi pracovité rodiny…
,,Přispěla k tomu náhoda, jak bylo uvedeno. Ovšem i samotné město. Na přelomu 19. a 20. století vrcholila v Rožnově éra klimatického lázeňství, na kterou novější doba téměř zapomněla. Jen na okraj – jeho historie začínala asi o deset let dříve než historie proslavených Priessnitzových Lázní Jeseník. Po roce 1949 zažil Rožnov ,vpád‘ lehkého průmyslu, kdy Tesla, dnes už také málem zapomenutá, s počtem 8000 pracovníků, zaměstnávala většinu Rožnovanů. Město se v průběhu několika let rozrostlo z po staletí stabilního počtu asi 3000 obyvatel na víc jak 18 000. Většina z nich byla ,Tesláků‘, kteří se navzájem znali. Paní Marie Pončíková – Márinka, pracovala jako skladnice se součástkami a elektromateriálem, takže jsme si navzájem nebyli cizí. Kolem roku 2000, kdy jsme už v moderním domku na Kramolišově seděli u okna, a ona mi vyprávěla svůj životní příběh, právě tehdy se přede mnou otevřel starý Rožnov, jak jsem ho neměl možnost poznat. A také přesah lidských osudů během jednoho století, ten mne doslova uchvátil.“
Márinka zapadá do části tvého literárního díla, která se označuje jako literatura faktů. V této oblasti jsi získal nejedno ocenění. Naposled v září letošního roku, kdy sis odvezl z Letohradu, ze soutěže pořádané Klubem autorů literatury faktu, třetí cenu E. E. Kische za knihu Radosti a smutky z umírání. Ta vychází z tvých zážitků z doby, kdy jsi prodělával léčbu rakoviny. Co pro tebe znamenalo psaní této knihy? Duševní terapii, nebo snahu popsáním vlastních problémů pomoci jiným lidem, které v životě postihne podobný osud?
,,Najednou se člověk octne v situaci, o které nepředpokládal, že by se s ní vůbec mohl potkat. Všechno podstatné, co se kolem té medicínské záležitosti dělo, je vypsáno ve zmíněné knížce. Jsou to prakticky denní záznamy toho, co se v průběhu terapie dělo… Samotná historie příběhu kolem onemocnění rakovinou sahá o třicet a možná i více let zpět. Na rakovinu zemřela má sestra v pouhých padesáti letech, také jedna babička, jen o několik let starší. Strašná nemoc. Strašné umírání. V té době ještě medicínské prostředky a ani technika nebyly tak daleko jako dnes. Léčba byla soustředěna v Paskově a už pouhé vyslovení jména té obce nahánělo hrůzu. Tehdy sháněl tamní primář veřejnou aukcí uměleckých děl peníze na zlepšení léčby rakoviny a modernizaci medicínské techniky. Napomáhala mu folklorní pracovnice z Hutiska-Solance Vilma Volková. Už tehdy jsem přemýšlel o tom, jak toto ,silné‘ téma uchopit. Nebylo těžké navázat kontakt s lékaři, dostat se do nemocnice mezi pacienty. Ptát se ale lidí, kteří trpí smrtelnou chorobou, jak se jim umírá? Řešení se našlo několik dnů po tom, kdy mi zdravotní sestra dojednala první schůzku v nemocnici v Novém Jičíně, kam byla léčba rakoviny z Paskova přemístěna a soustředěna. Najednou jsem si uvědomil, že to je chvíle, na kterou jsem desetiletí čekal… Situace v léčbě rakoviny zatím značně pokročila a kontrolní návštěvy u ošetřujícího lékaře se při přátelském posezení téměř omezují na to, že se navzájem pochválíme, kdo má hezčí náramkové hodinky. V průběhu léčby jsem měl možnost pozorovat, jak zimní období ustupuje a dává prostor jaru – symbolu života.“
Jaká byla reakce čtenářů na Radosti a smutky z umírání?
,,Ohlasy na knížku byly – první hned ze strany vydavatele – Ligy proti rakovině, kdy mi napsali něco v tom smyslu, že rukopisů na toto téma mají hodně ale takový ještě ne. A další od čtenářů. Jeden napsal, že tento ,bedekr‘ čte i v místnosti ,kam chodil i císařpán pěšky‘. Jedna čtenářka vynechala kvůli této knížce oblíbený televizní seriál. Koneckonců i literární Cena E. E. Kische Klubu autorů literatury faktu potěšila.“
Myslím, že rady se dávají těžko, ale přesto se ptám, jak by se měli chovat těžce nemocní lidé?
,,Denně jsem dojížděl do nemocnice v Novém Jičíně na tzv. ,ozářky‘. Byla to specificky zvláštní situace. Den co den tamní recepcí prošlo na dvě sta pacientů: mladí i staří, úředníci, vzdělanci i dělníci. Cestou z Rožnova pod Radhoštěm přepravní sanitka přibírala i jednu paní ze Starého Zubří, dělala doprovod svému synovi, který se na rakovinu léčil od dětství. Během přepravy a pak i v čekárně, jsme si dělali legraci ze všeho kolem. Třeba i z toho, jak se jedna pacientka zavrtěla na ozařovacím stole tak neopatrně, že se zařízení porouchalo. Ale byla tam i parta, kterou sanitka přivážela z oblasti Bystřice pod Hostýnem. Vždycky seděli pospolu, bavili se, vtipkovali, smáli se. Třeba i tomu, jak někomu z hořejšího patra upadl do přízemí na dlažbu mobilní telefon a nezůstala z něho ani ona pověstná ,kůlnička na dříví‘. To bylo dobré. Ale šlo to i jinak. Tehdy se ještě platil poplatek třicet korun a v Novém Jičíně měli na to automat, s jeho obsluhou měla řada pacientů problémy. Sedával jsem vedle pána, který pokaždé vyskočil a ochotně vysvětloval, kam peníze vhodit a co zmáčknout. Když jemu cyklus ,ozářek’ skončil, převzal jsem jeho roli. Dodnes se zdravíme s jedním řidičem přepravní sanitky, i když on už s ní dávno nejezdí… Domnívám se, že takto je možné posunout problém do jiné, snesitelnější roviny.“
Přiznám se, že jsem zapomněla datum tvého narození, tedy rok 1935. Ani se nechce věřit, že jsi například zažil 2. světovou válku… Teď mě napadlo zeptat se za všechny o trochu mladší : Může mít každý člověk, kterému je přes osmdesát, nějaké velké plány? Máš je ty?
,,I já se přiznám, že s datem narození mám problémy. Kdykoliv si uvědomím, že jsem se narodil nejen v minulém století, ale i v minulém tisíciletí, pak jde o katastrofální fakta. Útěchou mi je, že obě vnučky, čtyřikrát mladší, jsou na tom v tomto ohledu úplně stejně. Takže pokud jde o věk, není důvod na takovou okolnost myslet, neslavím ani narozeniny, ani svátek. Pokud jde o další plány jsem na tom stejně. Na nějaké plánování nezbývá čas. Přesto se mi už několik let povalují na stole nejméně dvě témata, kterých bych se rád zhostil. Věřím,, že snad v zimním období, nebo na jaře příštího roku, či později se k tomu konečně dostanu.“
Ptala se Eva Kotarbová
Foto: archiv Richarda Sobotky
Vloženo v září 2017