Při čtení webových stránek Lenky Kocierzové (http://kocierzova.cz/) – výtvarnice, jež je zároveň kronikářkou městského obvodu Ostrava-Vítkovice, dále průvodkyní po této části našeho města a 
,,duší“ různorodé činnosti vítkovického společenského centra Domu u šraněk, čtenáře možná jako mne napadne, že je to žena, pro kterou odpočinkem jsou její práce a koníčky, takže ani nemá kdy všímat si, kolik času už uteklo od doby, kdy ji maminka vozila v kočárku ulicemi kolem vysokých pecí nebo dolu Jeremenko.
Má vůbec paní Lenka čas na odpočinek?
,,Nemám. Dvacet let jsem nebyla na dovolené delší než tři až čtyři dny,“ prozradila mi nedávno v Domě u šraněk, když se snažila soustředit na náš rozhovor a rychle se zbavit nečekaných povinností. Byla jsem ráda, že posléze mohla pokračovat: ,,Ke krátkému odpočinku obvykle uteču do malé polské vesnice, kde mám rodinu, někdy do Karlových Varů, nebo do Kadlína na Mělnicku. To je vesnička se sto třiceti obyvateli, kde se o mne výborně stará starostova rodina. Tam jezdím odpočívat, ale obvykle při práci, která mě baví. S tamním starostou Zdeňkem Šestákem jsme už realizovali mnoho společných nápadů. On umí potřebné zorganizovat, sehnat peníze… Výsledkem je Muzeum venkova, k němuž patří například naučná stezka, expozice polních plodin, staré selské techniky a kovářská. Důležité také je, že se nám podařilo vytvořit aktivní ovzduší, nadchnout pro věc obyvatele, hodně mladých lidí, a že obec naším nadšením ,kvete‘.“
Myslím, že Kadlín a Lenka by byl velký námět na samostatný článek. Čtenářům tohoto rozhovoru však místo něj doporučuji brouzdání na webových stránkách zmíněné obce! Teď půjde o jiný střípek ze životního příběhu výtvarnice.
Kdy Lenka Kocierzová pochopila, že ji baví kreslení a malování a že se jednou vydá na cestu výtvarnice?
,,Od čtyř let jsem říkala, že chci být malířkou. Malovala jsem hodně pro sebe, ve školním věku jsem vyhrála nějaké soutěže. V šedesátých letech jsem navštěvovala lidovou školu umění, která tehdy byla na Kounicově ulici v Moravské Ostravě. Pak se moje tužba trochu posunula směrem k architektuře, po studiu na Střední všeobecně vzdělávací škole v Ostravě-Zábřehu jsem se na chvilku ocitla na ostravské Pedagogické fakultě, obor matematika a výtvarná výchova.“
Cesta za soustavnou výtvarnou činností se později Lence zkomplikovala. Na mnoho let. Vdala se, přerušila studium, vychovávala dvě dcerky, a kvůli mateřským a jiným starostem se později těžce dostávala k naplňování svého dětského snu. ,,Nakonec se mi podařilo se dvěma malými dětmi a při večerním studiu dokončit obor propagační výtvarnictví na Střední průmyslové škole stavební v Ostravě. Po mnohaleté práci kresličky jsem pak několik let pracovala v propagaci Závodu automatizace a mechanizace OKD (později název AM, který byl pak sloučen s Báňskými strojírnami), tedy i hornická tematika je součástí mého života. K soustavné vlastní výtvarné činnoPůvodně z nouze ctnost, říká Ilona Kučerovásti jsem se ale dostala až po roce 1989.“
Konečně!!! Lenčiny dcerky odrostly, ona se rozvedla, ale v uplynulých dvaceti třech letech mohla mít pocit, že žije plněji, protože dává ze sebe maximum toho, co umí. Nyní o ní mnozí vědí, že je úspěšnou grafičkou, ilustrátorkou knih (jazykových učebnic aj.), zabývá se i malbou, a že od roku 2006 spolupracuje se sklárnou MOSER, a. s., v Karlových Varech. Skleněné objekty, na nichž jsou provedeny její výtvarné návrhy, byly vystaveny např. ve Frankfurtu nad Mohanem, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a na dalších výstavách této světoznámé sklárny. (V Ostravě jsme je nedávno viděli v Domě knihy Librex.)
,,Spolupráce se slavnou sklárnou vznikla vlastně náhodou,“ vzpomíná výtvarnice. ,,Soubor mých perokreseb vystavovaných v Praze zaujal člověka, který je nabídl v domovské firmě. Ale až po několika letech se ozval telefon s nabídkou spolupráce. Do dneška bylo realizováno 25 mých motivů. Některé zdobí pivní džbánky, jiné whiskovky, další jsou na exkluzívních vázách. Dodnes je pro mne spolupráce s touto sklárnou sváteční záležitostí, a vnímám, že zasáhnout jako žena-výtvarnice do uměleckého sklářství je v mém životě jedinečnou příležitostí ukázat, že ve světě zkušených a světoznámých sklářů má místo i žena z Ostravy.“
Paní Lenka má za sebou přes čtyřicet výstav – v České republice, na Slovensku a v Polsku. Její grafiky byly zahrnuty do soukromých sbírek v Kanadě, Anglii, Rakousku, Polsku i v Ukrajině. Vytvořila nástěnné malby v provozovně TESCO v O.-Porubě, Aqua bazénu a v ZŠ Šalounova ve Vítkovicích.
Kde výtvarnice především hledá inspiraci pro svou tvorbu?
,,Moje obrazy jsou vlastně koláže. Skládají se z viděného a poznaného, z pocitů, citů mých i jiných lidí. Inspiruje mě duše člověka, a hlavně žen. Jedním z mých velkých témat je Praha. Její architektura, historie, kultura, do nich si ale promítám příběhy lidí. To vše poskládané v jednotlivých kresbách, v 
poslední době i v akrylových malbách, na obrázku vytvoří specifický odraz reality, myšlenek, snění a citů. Stejné je to i s mým druhým velkým tematickým okruhem – Ostravou. Tu mám ztvárněnou například v kalendáři Ostravské Evy 2002.“
Ostrava je přítomná i v dalších kalendářích – Vítkovice 2007, Vítkovice 2011 očima Lenky Kocierzové nebo v jejích Vítkovických omalovánkách či Vítkovickém PEXESU.
,,Když jsem zjistila, že se dokážu vrátit do dětských let, a ještě to i nakreslit, začala vznikat série obrázků z dětství. V kulisách budov z režného zdiva jsme žili krásný dětský svět, zvláštní, ale náš. Neexistoval plot, který bychom nepřelezli, strom, na který jsme nevylezli, zahrada, kde bychom neochutnali kudlačky či hrušky. Zvláštní vítkovická mluva, jedinečná v celé Ostravě, hry na raubky, na čapačku, na krvavého dědka – to vše a jiné se také snažím zachytit, a nejen obrazově.“Už bylo zmíněno, že paní Lenka ilustrovala učebnice, ke školákům měla velmi blízko i jinak, v době, kdy byla po několik let učitelkou výtvarné výchovy a estetiky na AHOL SOŠ, s. r. o., v Ostravě-Vítkovicích.
,,Na svoje působení v AHOLu ráda vzpomínám,“ přiznala se mi v Domě u šraněk. ,,Děti jsou studnice čistoty a mi se kupodivu dařilo je otevírat, například, když jsme organizovali nezapomenutelné módní přehlídky.“
Nedávno se za studenty vrátila. Do poloviny února 2013 pobyla ve škole prostřednictvím výstavy nazvané Melodie mé duše, kde prezentovala své grafické práce a volnou tvorbu.
Lenka Kocierzová je přímo gejzír nápadů a činností. Musím ještě aspoň dodat, že také píše verše. Její první básnická sbírka je z roku 2003, vyšla pod názvem Tělem psáno.
A co si pro sebe naplánovala pro nejbližší dobu – rok, dva? Čím chce veřejnost překvapit?
,,Mám před sebou snad největší úkol – pokračovat v aktivitách spojených s činností Domu u šraněk. Tu se denně naplňuje moje snaha propagovat město, kde má moje rodina několikagenerační kořeny… Chci dokončit svou druhou sbírku veršů a knížku pohádkových příběhů z Vítkovic. V září budu mít výstavu v Domově mládeže na Lidické ulici, v říjnu mě čeká výstavní síň v Galerii G v Ostravě-Zábřehu (pozn. red.: na Čujkovově ul. č. 40) a koncem letošního roku v listopadu a v prosinci budu vystavovat v pražské Galerii Josefa Adamce, která se nachází v Modrém domě na Letné. Chci tam představit i obrazy s vítkovickými motivy.“
Lenka o sobě někdy říká, že je obyčejná holka z Vítkovic. Právem jí ovšem patří přívlastek – neobyčejná. Od roku 1995, kdy měla svou první samostatnou výstavu v hotelu Metropol ve Slezské Ostravě, ke které ji dotlačila kamarádka, dokázala tolik, že by to stačilo na dva životy i víc. Při rozhovoru jsme se nedotkly všeho, co dokázala.
Eva Kotarbová
Foto: archiv Lenky Kocierzové
1. Zrání jablka
2. Louka na konci světa
3. Autorka
4. Měsíční zátoka – návrh pro sklárnu MOSER
5. Váza MOSER – Z jednoho kořene (foto MOSER)
6. Josefínská kolonie ve Vítkovicích
7. Eva Mariánskohorská
8. Paní Lenka při školní výuce
Vloženo: duben 2013