V době Vánoc hraje Petr Sýkora hlavní roli ve zpěvohře Pavla Helebranda Jesličky svatého Františka. Jedinečnou inscenaci v kostele svatého Václava zhlédnou diváci 18., 19. a 26. prosince.
Jesličky se uvádějí už osmým rokem. Jaký smysl v tom vidíš, něco takhle pro lidi dělat?
Má to pro mě velký význam. V první rovině je to samotný vnitřní zájem mé osoby prožít si postavu svatého Františka a potom mě také baví společenství z Jesliček. Setkávám se s mými vrstevníky, malými dětmi i lidmi daleko staršími, než jsem já. V Jesličkách se na jevišti mísí různé druhy umělců – od profesionálů přes lidi nejrůznějších profesí, kteří účinkují jen v tomto představení, až po lidi, kteří budou letos na jevišti poprvé. Přinášejí nádhernou čistou emoci, ke které se dostává profesionál zpětně až skrze zkoušení. Baví mě netypický způsob zkoušení, přináší inspiraci pro můj život. Ve druhé rovině věřím, že má obrovský smysl předávat dál hodnoty obsažené v představení. Věřím, že se energie našeho společenství v představení dokáže přenést na diváky, že to prožívají podobně jako účinkující, a tak, jak to kdysi bývalo, zažijí katarzi. Přijde mi to jako velmi živý tvar, diváci jsou blízko, mám blízkost a reflexi živých lidí rád. Je to pro mě nová zkušenost, zkušenost o to intenzivnější, že se představení odehrává v sakrálním prostoru kostela svatého Václava, který vybízí a inspiruje k tomu, aby se v něm dělaly krásné, živé věci.
Cítíš, že probíhá mezi Tebou a diváky dialog?
No, určitě! To je právě to, že na tom je to postavené… My chceme něco hodně sdělit a teprve kontaktem s diváky, oni to přijmou nebo nepřijmou, každý má právo volby, z diváků vzejdou také nějaké emoce – pousmání nebo jen rozzářené oči, často slzy… To mě zase posouvá někam dál a z toho přítomného dialogu se teprve vyskládá celý ten tvar, který nakonec vede k té katarzi na konci Jesliček.
Základní vrstva Jesliček je příběhová. Vidíš v tom nějaký celek, který připomíná klasický divadelní tvar, nebo spíše něco jiného?
Je to řada epizod ze života svatého Františka, z nichž každá je malým příběhem… Františkova družina je sužována krutým hladem, podaří se jim vyžebrat jen malý kousek chleba, berou to však jako velkou svátost a chtějí se podělit, František chleba rozdrobí ptáčkům, bratři jsou zoufalí a zlobí se! Na scénu vstupuje Ďábel, chce parazitovat na jejich slabosti… Pod vlivem Ďábla chtějí nejdříve prodat hrdličku, pak chtějí zabít a sníst osla, kterého dostali darem! Proti jejich zlobě a otrockému opakování pokřivených myšlenek stojí dobrota a laskavost Františka vůči všemu, co se na světě hýbe, František dokáže kruté rány osudu proměňovat ve výhru, dokáže čelit zlu a radovat se z úplných maličkostí, které proměňuje v malé zázraky. Rány osudu ho nezlomí, protože nelpí na formě věcí. Když Ďábel zničí bratrům Písmo svaté, vyděsí a rozpráší celé společenství, František zůstává sám. Napadne ho, že když si nemůže o Vánocích přečíst o narození Ježíše v Lukášově evangeliu, tak si událost zpřítomní ve skutečnosti, že si prožije svátek Vánoc v živém Betlémě. Postavení betléma je hlavní událostí hry. I když se Ďábel znovu snaží zmařit tento Františkův záměr, je poražen! Prohrává, protože Františkovi druzi se vracejí. Jejich společenství má sílu, protože ti lidé mají sílu vytvořit společně něco živého. To je podrží, to společné úsilí vyjádřit něco, co si nesou v sobě!
Jak vnímáš činnost pro občinu, kdy občané města hrají pro občany toho svého města, pro lidi, kteří žijí kolem nich?
Podle mě je to základní předpoklad, aby město zůstalo kulturní. V místních lidech je jedinečný potenciál, který se v podobných aktivitách reflektuje, odráží vztahy mezi nimi. Do města můžeš samozřejmě dovézt jakoukoli kulturu zvenčí, je to jen otázka financí… Jenomže vlastní aktivity vycházejí chtě nechtě i z toho blízkého prostředí, které tě obklopuje a ovlivňuje, a to znamená, že i trošičku zrcadlí ten kraj, město, zkrátka to prostředí, kde žijeme.
Jak prožíváš Vánoce?
Já mám Vánoce moc rád, je to pro mě nejdůležitější svátek v roce…
Proč?
Jsou to chvíle, kdy se můžu na chvíli zastavit a být s lidmi, které mám nadevše rád, se svou rodinou.
Jak vnímáš posvátno, prostor a čas něčeho, co lidé společně ctí?
Malé zázraky, které si můžou lidé dělat sami, myslí jeden na druhého, připraví něco jeden pro druhého, jsou spolu a jsou rádi spolu! Pro mě osobně je to moc důležité, aby takové okamžiky byly… Nedokážu si zatím představit a nevím, jak to budu vnímat, až já budu rodič a budu v tom bodu, kdy se člověk spíše ohlíží zpátky. Posvátno, svátek, mysticita toho všeho je pro mě obsažena v setkání s nejbližšími, schází se duch rodiny, i ty babičky a dědečkové, všichni, kteří už nejsou s námi, to je pro mě to nejdůležitější! A tradice? Bylo by krásné, kdyby se lidi více setkávali nad nějakými nadčasovými tématy, jako jsou třeba Jesličky.
Proč jsou Jesličky nadčasové?
Mají svou filosofii, principy, ale hlavně je to živé, ten tvar je autentický! V Jesličkách účinkuje množství lidí, kteří se zabývají různými profesemi, ani by to asi nebylo možné dát dohromady tolik profesionálních herců nebo pěvců! Pro tyto lidi je to představení svátkem, nefunguje na bázi peněz, ale na bázi nějaké vnitřní potřeby účasti. Energie lidí je tak velká, že je to velmi inspirativní.
Role svatého Františka ve tvém pojetí je velmi tělesná, zdá se, že tento rys máš s ním společný, traduje se, že býval veliký komediant.
Zkoušení je velmi radostné, líbí se mi to, že to není ješitné. Tady, díky Františkovi, jsem si to postavil úplně jinak… Zkouším bez obav a sebepozorování všechno, co mě napadne, teprve pak můžu a mám z čeho vybírat. Nejhorší je se jen opakovat, anebo se hlídat. Snad se to do představení trošku promítá. Často sebe překvapím… A proč ne… Mnohdy mi takové zkoušení bourá vlastní mantinely. Vnímám jinak a myslím, že svobodněji. A hlavně mě to s těma děckama baví… Zvlášť ti nejmenší berou Jesličky jako velký, imaginativní svět, kde oni žijí příběhem. Když se dostanou do hry, tak ztrácejí pojem o realitě a žijí tu hru stejně, jako by to byl život. Je úžasné s nimi tu hru hrát, najednou i já jsem dítě s nimi… Vidíš na nich, že nepropadají rozumovému řešení, ale že skutečně žijí! To jsou věci, se kterými se úplně tak na divadle nesetkáš.
Tradice přináší cyklickou možnost návratu, tradice je otevřená času a prostoru. Už osm let máš u této inscenace možnost poodstoupit a zase se po roce vracet. Jak to vnímáš, jak to prožíváš?
V divadle se může stát, že když to řešení nenalezneš do premiéry, tak se někdy proti tomu vnitřně obrníš… Tady to v sobě nosíš otevřené celý rok a v skrytu pracuje tvoje nevědomí… V životě mě může vždycky něco inspirovat a já si najednou uvědomím: ahá, to je právě to ono, takhle bychom to tam mohli udělat! Propojí se to, právě proto, že to není ukončené! Myslím, že ten první rok jsem ještě nebyl tak uvolněný, poslední roky cítím, že se to pořád trochu vnitřně proměňuje. Když mám ve své roli nějaké místo, kdy si říkám, že ještě pořád nevím, co nebo jak, tak díky tomu, že mám v sobě ten problém nastolený, přemýšlím celý rok, třeba i podvědomě, nemusím se tím nějak intenzívně zabývat. A najednou to místo vyřeším skoro lusknutím prstu. Protože přijdu na zkoušku a všecko je sice podobné jako vloni, ale zároveň MALIČKO JINÉ, a já jsem potřeboval zrovna tohle to konkrétní „maličko“, aby mě to odstartovalo nebo posunulo dál.
Tělo souhlasí, rozum není proti, obecenstvo zareaguje a stále ještě zbývá nějaký otevřený horizont časový?
Lidé, se kterými se setkávám v Jesličkách, se rádi nechávají strhávat, jsou čím dál tím lepší, koncentrovanější, vytvářejí všechno jakoby víc zevnitř, ty obecné principy, o kterých tam hrajeme, začínají pociťovat. A to je zkušenost k nezaplacení.
Tobě také nějak svatý František prosakuje do života?
Před dvěma roky – myslím, že to bylo v létě – jsme si byli sednout na Stodolní a když jsme šli domů, chtěl jsem si dát, jak já říkám, „divokou veverku“ čili hamburger. Strčím hlavu do okýnka a slyším: „Tak co si dáš, Františku?“ V první chvíli jsem se zarazil, v tom vedru mi hned nedošlo, co tím chlapík míní. „No, tak hrál jste svatého Františka, ne?“ Vždycky, když jdu kolem, tak na mě volá: „Ahoj, Františku!“ a já s úsměvem jdu k němu na „divokou veverku“.
Pavel Malý a Oldřiška Stiborová
