Lukáš Bárta: Kladivo na lidskou pověrčivost aneb Nenaplněná hrozba černého pátku
HK:  Mladí jsou pro novinářskou etiku
Fv, kot : LSPS Baška vítězem projektu Občanská volba - Prazdroj lidem
Eva Kotarbová: Můžeme mít radost!
Eva Kotarbová: Letošní rožnovská líheň fejetonů
Lukáš Bárta: Aréna, větrné mlýny a poezie
Miroslava Sabelová: V Ostravě mohou knihovny volně dýchat
Lukáš  Bárta: Na úsvitu listopadu s Bezejmennou skupinou
Eva Bělohlavá: Děti Ostravě
Lydie Romanská: Vokály koncem léta
R: Lydie Romanská - Svlékání z růže
Eva Kotarbová: Některé věci nepatří jenom do šuplíku
Festival hudebních škol zemí Visegrádské  smlouvy
LR:  Vladimíru Křivánkovi učaroval i Landek
Radana Šatánková: Současní autoři vyšli z ostravské Komorní scény Aréna spokojeni
Lukáš Bárta: Porubský rock a jazz netradičně v koncertním sále
Richard Sobotka: Domovem provoněná poezie příborské básnířky Ireny Kopecké
Richard Sobotka: Frenštátské putování nejen za Janem Kalusem 
Eva Kotarbová: Křtění v hodoňovické hospodě U Čendy
Richard Sobotka: Basové G získalo zlaté pásmo a měli by mu  v příštím roce tleskat v New Yorku
Lukáš Bárta: Bezejmenná skupina na divadelním festivalu Maják 2008
M. Rychlá: Ve 4. B v Javorníku strašilo??? Strašilo!!!
Richard Sobotka: Herci fotografickou kamerou ze třetí řady ...
Eva Kotarbová: Ostrava město poezie
Lukáš Bárta: Bezejmenná literární skupina a ostravský klub Atlantik
Miroslava Mikušková: Ostravský strakáč… aneb rok se s rokem sešel
Dajana Zápalková: Sdílení Zdeny Kasíkové
Dajana Zápalková: Ostravská básnířka Eva Kotarbová hostem v Literárním klubu Petra Bezruče
Eva Kotarbová: Cyklista se oženil a podepisoval svou novou knihu
Dajana Zápalková: Muž s beraní hlavou
David Bátor: Jak vznikly Nové břehy
Lydie Romanská: Vyšly Nové břehy
Eva Kotarbová, Milan Bátor: Nové břehy

Richard Sobotka: O jednom zajímavém projektu
Dajana Zápalková: Literáti mají webové stránky
Dajana Zápalková: Pochování basy v Hodoňovicích
Eva Kotarbová: Zdařilý návrat spisovatelky a výtvarnice Gabriely Kopcové do Ostravy
(re): Dvě nové knihy Richarda Sobotky
František Vaníček: Zápalková křtila první prózu
Eva Kotarbová: Hlásíme se ke Dni poezie
Miloslav Oliva: Cesta z hořícího kruhu
Dajana Zápalková: Poděkování sv. Hubertovi
Dajana Zápalková: Řezbařina to je dřina ...
Dajana Zápalková: Kdo má židli, bydlí
Richard Sobotka: Malíři Blanka a Antonín Ličmanovi - aneb půvab ženského těla a sólo pro Vivaldiho
Fenomenální muzikantské triotéma Novinářská etika z pohledu studentů
Dajana Zápalková: Lašský smíšený pěvecký sbor Baška od včerejška k dnešku
Richard Sobotka: Robert N. - na skok doma
Richard Sobotka: Janošíkův dukát 2007
Richard Sobotka: Pulčín - jeden z  nejkrásnějších koutů v naší republice
Richard Sobotka: Oživený věhlas výroby metylovických bičů
Miroslava Mikušková: Ostravský strakáč
Lydie Romanská: Málokdy se stane
Kamila Garberová: Hluční sousedé










Kladivo na lidskou pověrčivost aneb Nenaplněná hrozba černého pátku

sekt        Hrbáč        Bárta

   Únorovou revue v Kulturním centru Poruba zamýšlela Bezejmenná skupina mladých ostravských autorů jako lehce neuctivé vystoupení vůči tradici. Tedy takové, která hrozí zatmívat rozum a naplňovat člověka zbytečnou úzkostí. Datum se pro takové téma vyloženě nabízelo, vždyť se jednalo o pověstný „pátek třináctého“. Mimochodem, za měsíc ho tu máme zas, tentokrát ovšem bez onoho tvůrčího koření.
   Bezejmenná skupina přistupovala ke svému dalšímu pořadu s množstvím drobným inovací. Je pochopitelné, že program založený na pásmu literárních a hudebních autorských vystoupení nijak zásadně variovat nelze. Prosté střídání autorských čtení a muzikantských vstupů zúčastněných kapel, na něž je pravidelné publikum už zvyklé, se tentokrát členové Skupiny pokusili ozvláštnit např. zařazením premiéry drobného komediálního dramatu Kovboj K. z pera prozaika Martina Müllera. Návštěvníci byli hned u vchodu pohoštěni speciálně připravenými „dekadentními“ jednohubkami, které nikoho neodradily ani navzdory své brčálově zelené barvě. Příležitost k aktivnímu „zásahu“ do programu pak dostali ve druhé půli večera, při poznávací soutěži básnických textů. Ten, kdo rozpoznal verše interpretované na jevišti Janou Balcarovou, získal coby cenu zvláštní výtvarnou koláž, při jejíž tvorbě jsem využil mimo jiné materiály i mléčnou čokoládu. Tedy malý umělecký „artefakt“, který, nenasytí-li ducha, může snad částečně zasytit alespoň žaludek.
   „Černý pátek“ s Bezejmennou skupinou znamenal více než dvě hodiny strávené ve společnosti krásného jazyka a dobré hudby. Na jevišti se postupně představili: Veronika Špornová, Karel Čížek, Martin Müller, Jan Ostřanský, Daniel Ševeček, Marcela Božíková, Karel Kvašný, Lukáš Bárta, skupiny TŘI a Dříve dva.
   Pokládáme za obrovské štěstí a zároveň za velmi nadějný a výmluvný fakt, že i přes právě začínající jarní prázdniny se Bezejmenné skupině podařilo i tentokrát zcela vyprodat sál porubského Kulturního centra! To představuje více než stovku zájemců o současnou literaturu a hudbu vznikající v Ostravě stranou zájmu médií. A když dodám, že naprostá většina publika byla tvořena středoškolskými studenty, lidmi vlastně „dosud nehotovými“, pak je snad mé nadšení o to pochopitelnější a oprávněné.

 Lukáš Bárta

1. Básník Karel Čížek ochutnává speciální "dekadentní" likér.
2. Zpěvák skupiny TŘI Ondřej Hrbáč.
3. Básník Lukáš Bárta předčítá své nové verše.

Vloženo 16. 2. 2009







Mladí jsou pro novinářskou etiku

Vítězové  studenti

   Počátkem loňského listopadu se Syndikát novinářů, Regionální rada v Ostravě, rozhodl uspořádat soutěž na téma Novinářská etika z pohledu studentů, a sice  pro posluchače bakalářského oboru mediální komunikace na havířovské pobočce Vysoké školy hotelové Praha. Ze všech soutěžních prací bylo zřejmé, že některé hrubě neetické články v různých bulvárně laděných médiích se mladým lidem vůbec nelíbí. Studenti si vesměs k zhodnocení vybrali materiály z nedávné minulosti. Jejich autorům doporučili více ohleduplnosti a skutečné informovanosti, aby čtenáři nebyli stále uváděni v nemístný úžas a omyl.
  Soutěžní práce hodnotila nejen jejich vyučující  praktické žurnalistiky Hana Kuchařová, ale další členové Regionální rady SN v Ostravě. V prosinci byly vítězům předány ceny. První místo porota přiřkla studentce Šárce Kolkusová z Karviné a a druhé Jiřímu Beilnerovi z Opavy. Třetí  cena nebyla udělena. Akci finančně podpořila firma Severomoravská plynárenská.
   Regionální rada SNO chce podobnou soutěž opakovat i v letošním školním roce a míní do ní zapojit další školy.
(hk, ko)

Vloženo 7. 1. 2009






Vítěz projektu Občanská volba - Prazdroj lidem

   Rok 2008 byl pro členy Lašského smíšeného pěveckého sboru velmi úspěšný. První vystoupení se uskutečnilo v lednu, kdy se sbor představil v sále kulturního domu Bašky v programu 8. společenského plesu obce. Následovaly zdařilé koncerty, účast na červnovém mezinárodním pěveckém festivalu Festa Sbor BaškaMusicale v Olomouci, na kterém se pěvecký kolektiv umístil v bronzovém pásmu, a neméně vynikající prezentace na podzimním festivalu v Českém Těšíně. S mimořádně příznivým ohlasem se rovněž setkaly  vánoční koncerty nejenom na frýdeckém zámku, v kostele ve Skalici a kapli v Hodoňovicích, ale také v Čechách v městě Luby u Chebu a v Kraslicích. Především však sbor potěšilo neočekávané prvenství v náročném soutěžním projektu Občanská volba - Prazdroj lidem, ve kterém uchazeči mohli získat finanční prostředky pro svou činnost. Do soutěže se v r. 2008 přihlásilo několik desítek zájemců z různých míst našeho regionu. Už to, že projekt LSPS byl zařazen do užšího výběru mezi 25 soutěžících, byl úspěch.
   Podporu pro činnost sboru mají v Bašce zpěváci opravdu štědrou, přesto požadavek na zakoupení nových šatů pro ženy a obleků pro muže z prostředků obce by mohl být jen těžko realizován. Stávající oblečení mají zpěváci již více než dvacet pět let, a proto delší dobu usilují o získání peněz na nové oblečení. Už také proto, že se pěvecký kolektiv zúčastňuje prestižních mezinárodních soutěží a festivalů, kde úspěšně representuje nejen Bašku, ale  i náš kraj.
   A konečné výsledky soutěže Občanská volba - Prazdroj lidem sboru velmi pomohly. Nejen že se počtem 2814 hlasů umístil na prvním místě, ale hlavně  získal požadovanou finanční částku ve výši 165 760 Kč na nové oblečení. Určitě k tomuto vynikajícímu výsledku přispěly kromě hlasů příznivců z Bašky, i ty z mnoha dalších míst ČR.  Z výsledků mají radost samozřejmě všichni zpěváci, stejně jako dirigentka  Mgr. Janina Ptaková, která ke zkouškám a na vystoupení přijíždí až z Havířova,  a předseda sboru Michal Válek.
    „Také pro rok 2009 a 2010 připravíme další koncerty, ale i vydání již třetího CD. V r. 2010 si pak především budeme chtít důstojně připomenout 100. výročí nedožitých narozenin čestného občana Bašky - českého pěvce a přítele  sboru, vzácného člověka  - Eduarda Hakena.  Kromě toho také  již 25 let trvající přátelství s nejstarším pěveckým sborem Horní Lužice -  Mejou z Radwora u Budyšína,“  řekl Michal Válek.

                                                     fv, kot

 Vloženo 30. 12. 2008                                  





Můžeme mít radost!

Knězek a PavlasLiterární historik PhDr. Libor Knězek, CSc., člen ostravského střediska Obce spisovatelů, je novým nositelem Ceny hejtmana Moravskoslezského kraje. Z Frenštátu si pro ni   přijel  9. prosince 2008 do Nové síně Galerie výtvarnéhoPřátelé umění v Ostravě. Významné ocenění obdržel z rukou hejtmana Jaroslava Palase za knihu Cesta z hořícího kruhu, přibližující život a dílo spisovatele Pavla Tobiáše (který v závěru vysokoškolského studia onemocněl obrnou a do konce života byl upoután na invalidní vozík). Knězkova literárněhistorická publikace vyšla u příležitosti Tobiášových nedožitých 75. narozenin. Pavel Tobiáš byl jedním z prvních autorů, kteří do literatury vnesli téma zdravotně postižených lidí.
Ceny hejtmana Moravskoslezského kraje se již několik let udělují tvůrcům  popularizujícím životní problémy handicapovaných občanů a myšlenku jejich integrace do společnosti Ocenění za rok 2008 také získali: ing. Pavel Löffelmann za filmový dokument Verše pro dvě ruce, který je netradičním ztvárněním veršů sluchově postižené básnířky Elišky Vyorálkové,  přeložených do znakového jazyka. Dalšími oceněnými byli Roman Gábor (klient domova pro osoby se zdravotním postižením a mentálním postižením) za kolekci obrazů  a Marie Zachařová( klientka pobytové služby Oáza pokoje ve Frýdku-Mlístku) za keramické dílo Proměna nálady.
                                                                                                 


Vloženo: 13. 12. 2008






Letošní rožnovská líheň  fejetonů

knihovna   Richard Sobotkas Pavlem Tomešem   Diváci  

   Slavnostní vyhlášení výsledků 15. ročníku literární soutěže Rožnovský fejeton a Klíček 2008 proběhlo 4. prosince v krásném prostředí galerie Městské knihovny v Rožnově pod Radhoštěm. Porota vybírala ze 49 soutěžních prací. Ocenění předával spisovatel Richard Sobotka a další  významné osobnosti města.  První cenu v soutěži Rožnovský fejeton získal Pavel Tomeš z Brna za Moje nejlepší kámošky obalené igelitem, čestná uznání byla udělena ČernajováVojtěchu Konečnému ze Stonavy za Fejeton z ranní mlhy,  Vladimíře Černajové z Ostravy za soutěžní příspěvek Od civilizace k době kamenné a Janu Holečkovi z Nového Jičína za fejeton Ta naše mluva česká.
    V soutěži Klíček, určené pro studenty,  byli oceněni: Kamila Valová (Valašská Bystřice), Romana Krištofová (Horní Bečva), Zuzana Mazáčová (Rožnov) a Donika Zůbková (Rožnov). Čestné uznání za fejeton Niepowodzenia mlodziežy získala také studentka Natálie Zielinská z Ekonomické školy ve Šremu (Polsko).
     ,,Většina soutěžních prací byla na velmi dobré a celkově velmi vyrovnané úrovni, takže pro porotu bylo dosti náročné určit konečné pořadí. Anonymita autorů soutěžních prací byla dodržena až do posledního okamžiku a teprve po určení posledního oceněného příspěvku byly obálky se jmény účastníků soutěže rozlepeny, " uvedl za porotu spisovatel Richard Sobotka.
    Kromě diplomů a cen obdrželi studenti repliku historického klíče (práce uměleckého kováře Vladislava Holuba). Oceněné fejetony byly otištěny v almanachu a vítězné práce přineslo i aktuální vydání čtrnáctideníku Spektrum Rožnovska. Během slavnostního podvečera je přečetli studenti Gymnázia v Rožnově pod Radhoštěm, které k vystoupení připravila profesorka Iva Kolářová.
     Soutěže zaštítil rožnovský T klub - kulturní agentura, městský úřad, městská knihovna a Obec spisovatelů Praha. 
Eva Kotarbová

Foto: Eva Kotarbová
1. V galerii knihovny, 2. Richard Sobotka s Pavlem Tomešem, 3. diváci, 4. oceněná autorka Vladimíra Černajová z Ostravy

Vloženo 5. 12. 2008






Aréna, větrné mlýny a poezie

   Aréna 1   Liška   Pavlíček a Romanská
   Na pořadu Ostrava město poezie, komponovaném z ukázek díla současných autorů ostravského střediska Obce spisovatelů, jsem byl 24. listopadu 2008 už potřetí. Nemám tedy žádnou bulku a cítím se dostatečně oprávněn hodnotit. Vezmu to zcela stručně, z hlediska impresionistického (jako Miroslav Stoniš v první ukázce večera).
   V Aréně se mi líbí. Ta obýváková atmosféra na jevišti, jednou houpací křeslo, tentokrát sofa a almary z Kafkova brka, které se tu inscenuje Karla Erbovás obrovským úspěchem a já osobně jej viděl dvakrát, dokonce brzy po sobě. A lahvinka vína. Řekl bych, že nás bylo v publiku víc, kdo jsme měli chuť přisednout ke stolu interpretů a dát si taky kapku. Lydie Romanská, Lenka Pavlíčková, Pavel Liška a Zdeněk Pavlíček, režisér všech tří uskutečněných pořadů, zmíněnou útulnost podvečera podporovali, takže jsem v tom tichu cukrovaném krásnými slovy občas málem klímal. Věřte, že to není myšleno pejorativně. Koneckonců, každou chvíli mě něco opětovně probíralo – třeba ta poznámka o desetihodinovém křtu mého románu… Ale kdeže, Lydie, křtít jsem přece začínal až o sedmé, nikoli v pět, jak bývá zvykem.
    Speciálním hostem pořadu byla tentokrát básnířka Karla Erbová, která za námi přijela až z Plzně a zakončovala první půli večera předčítáním ze svých sbírek. Slastně jsem se pásl na tom hrobovém tichu posluchačů, na tom vřelém hlase a pomalu plynoucích, moudře prozrálých verších.
   Odcházel jsem s přáteli ihned po skončení, stačil jsem ještě převzít čerstvě vytištěné číslo Nových břehů od Davida Bátora, se kterým jsem se viděl třikrát v životě – a pokaždé tady. Když jsem se šoural pasáží a podvědomě se připravoval na tu ledovou facku předčasné zimy, kterou mi bůhvíkdo vlepí hned ve venkovních dveřích, opakoval jsem si v duchu ten krásný verš, který mi uvíznul z předčítání Karly Erbové: „Tohle už se netýká mých větrných mlýnů“. A pokud to snad bylo trošku jinak, nevadí. Na jaře se těším do Arény. Na čtvrtý autorský večer. Bude se mě každopádně týkat, tak či onak.

Lukáš Bárta
Eva Kotarbová

Foto: 1. (zleva) Zdeněk Pavlíček, Lenka Pavlíčková a Lydie Romanská, 2. Pavel Liška, 3.  Zdeněk Pavlíček a Lydie Romanská, 4. Karla Erbová
Vloženo 25. 11. 2008





V Ostravě mohou knihovny volně dýchat

    Knihovna města Ostravy (dále jen KMO) - to jsou především lidé. Čtenáři a uživatelé, kterých je v ústřední knihovně a síti 26 poboček v městských půjčovna - ústředíobvodech registrováno více než 36 tisíc (374 tis. návštěv, 1650 tis. výpůjček  ročně). Na stejné lodi s nimi pluje všech 160 zaměstnanců knihovny, z toho 115 se jich věnuje přímo práci s uživateli v půjčovnách pro dospělé, půjčovnách pro děti a mládež, v hudebním oddělení, Britském centru KMO (administrátor Cambridgeských zkoušek v MS kraji, podpora British Council), Zvukové knihovně pro nevidomé a slabozraké, veřejné čítárně novin a časopisů, studovně, multimediální studovně a učebně.
    Pro nás jako veřejnou knihovnu je  stále velmi důležité pro čtenáře a uživatele  rychle a dostatečně doplňovat knihovní fondy, nabízet zájemcům fond tištěných i audiovizuálních dokumentů,  které jsou  doplňovány nabídkou elektronických médií a externích informačních zdrojů. KMO ročně nakoupí více než 40 tisíc knihovních jednotek (knih, hudebních nosičů, notových materiálů), na které vynaloží přes 5 milionů korun.
    Knihovna města Ostravy počítá svůj věk od února 1921 a slouží Ostravanům už více než 85 let. Po letech prostorových provizorií se KMO dočkala zrekonstruované budovy ústřední knihovny v centru města, v překrásném prostředí u řeky Ostravice. Také síť poboček KMO, která v devadesátých letech prošla výrazným zeštíhlením, nezaostává a řada poboček prošla celkovou rekonstrukcí. Takřka ve všech knihovnách se v současnosti setkáte s novými interiéry, které významným způsobem ovlivňují zájem uživatelů o využívání našich prostor. Mnoho poboček uvolnilo prostory skladů knih pro čítárny, herny pro děti. Čtenáři i návštěvníci velmi kladně reagují na naše snahy představovat v knihovnách také výtvarné umění, fotografii, hudbu prostřednictvím pravidelných výstav, koncertů vážné hudby aj. 
    Knihovna města Ostravy začala automatizovat své provozy až v 1997 a po deseti letech práce jsou vidět hmatatelné výsledky v podobě více než 700 tisícsálek převedených záznamů o dokumentech, plně funkčních www stránek s on-line dostupným katalogem a řadou elektronických služeb. Ve 24 knihovnách běží automatizovaný výpůjční provoz v systému Clavius. Samozřejmostí ve všech knihovnách je veřejný Internet zdarma. V ústřední knihovně jsou umístěny 4 kiosky eSMO (elektronické statutární město Ostrava). Ve všech knihovnách nabízíme školení pro zájemce o práci s výpočetní technikou a internetem.
    Od r. 2004 realizuje KMO pilotní  projekt Romaňi Kereka – Romský kruh. Smyslem tohoto projektu, který podpořili Goethe Institut Praha, SKIP a finančně statutární město Ostrava, ÚMOb Vítkovice a  německá nadace Hermann-Niermann Stiftung, je vytvořit ve veřejné knihovně prostor pro setkávání majority i minorit, nabídnout služby knihovny romským dětem a jejich rodinám (za tuto aktivitu získala KMO v r. 2007 zvláštní ocenění Ministerstva kultury ČR).
    Velmi aktivní jsou ostravská dětská oddělení, kterým se díky vzájemné spolupráci a spolupráci s různými institucemi, sdruženími, školami daří připravovat celoměstské celoroční aktivity, které přilákají vždy několik set až tisíc účastníků. Handicap nedostatku finančních prostředků, které se nám daří získávat především z grantových programů města Ostravy, vyrovnávají naše kolegyně kreativitou a nasazením. Protože jak už v úvodu článku zaznělo, knihovna je především o lidech a jejich setkávání s ostatními lidmi, s knihami, informacemi, technikou, uměním, ...
Mgr. Miroslava Sabelová, ředitelka Knihovny města Ostravy

Foto: Eva Kotarbová

Vloženo 14. 11. 2008





Na úsvitu listopadu s Bezejmennou skupinou
  
   Sál Kulturního centra Poruba byl zcela vyprodán. Posledních několik desítek návštěvníků už pořadatelé vpouštěli zadarmo, protože chyběly vstupenky. ŠevečekCelkové "skóre": přes 100 diváků na pátečním večeru (7. 11. 2008) ostravské Bezejmenné skupiny.
    Nápad uskutečnit uměleckou revue pro změnu i někde jinde než v klubu Atlantik se ukázal být nadmíru šťastným. Když jsem několik dní před vystoupením zval své přátele a studenty, prorokoval jsem pořad zhruba hodinový ("Maximálně kolem hodiny a čtvrt, protože v tom bude jedna čtvrthodinová přestávka na kafe," říkal jsem.). Jako prognostik či odhadce nestojím za nic. Program, který začal něco málo po sedmé, zakončovalo poslední hudební číslo kolem čtvrt na deset večer!
   Jak bývá na akcích Skupiny běžné, šlo opět o pestré pásmo různorodých vystoupení. Ta však měla tentokrát přesně stanovenou "divadelní" dramaturgii, zajišťovanou především charismatickým hlasem moderátorky a recitátorky Jany Balcarové. Její hlas přednášel do neproniknutelné tmy sálu úryvky z díla jednotlivých autorů, načež se na jevišti pozvolnaBožíková "rozednilo" a dotyční přicházeli, aby publiku nabídli nejnovější ukázky svých básní či povídek. O koho přesně šlo? Veronika Špornová, Daniel Ševeček, Jan Ostřanský, Karel Čížek, Martin Muller (s přehlasovaným "u", které tu zase marně hledám). A ke slovu jsem se dostal i já, trochu nostalgicky, řekl bych.
    Mluvené slovo se tentokrát pravidelně střídalo s hudební produkcí. Kromě již veřejně proslavené a chvalořečené hudební sestavy TŘI (Ondřej Hrbáč, Tomáš Uvíra, Filip Lombart), která celý večer úspěšně  a vtipně "kořenila" muzikantsky vybroušenými skladbami na mé staré či novější texty, starala se o zábavu a atmosféru rovněž nově vznikající hudební skupina DVA (jde ovšem o prozatímní název, jak jsme se přímo během večera dozvěděli od zpěváka a baskytaristy Václava Merty). Díky tomu, že nás zde (na rozdíl od Atlantiku) nebrzdila žádná technická omezení (především možnost nazvučení nástrojů),  měli mnozí diváci možnost slyšet písně obou kapel vůbec poprvé v kompletním aranžmá. A myslím si, že byli více než spokojeni - pokud se dá tedy věřit potlesku a spontánním ovacím.
    Považuji tuto listopadovou kulturní "sešlost" za prozatímní vrchol ve výčtu akcí Bezejmenné skupiny a doufám, že své diváky neomrzíme ani v budoucnu. Už jen v Kulturním centru Poruba jsme předběžně přislíbili další vystoupení na měsíc únor... A že bude co slavit - Bezejmenná skupina se tou dobou dobatolí k prvnímu roku své existence.
Lukáš Bárta

Vloženo 13. 11. 2008





Děti Ostravě

  soubor Marija Duo Hlubinka

    Více než 30  tanečních skupin a formací dětí nejrůznějších věkových kategorií  vystoupilo 16. října 2008 v podvečer na přehlídce zájmové činnosti ostravských smažoretkysoubor z Považské Bystricetředisek volného času, uspořádané k 90. výročí vzniku Československa. Akce, která se pod názvem Děti Ostravě uskutečnila ve Středisku volného času Korunka v Mariánských Horách, měla mezinárodní rozměr: zúčastnili se jí také mladí lidé z Centra volného času Považská Bystrica. A  vystoupení hostů ze Slovenska - „Piesne a tance z Terchovej“ – zajímavý a velmi rozmanitý  program po právu zahájilo.
    Na pódiu se potom kromě folklóru vystřídaly snad všechny taneční žánry: disco, hip hop, latinsko-americké tance, free style, ale také mažoretky, capoiera a dokonce i břišní tanec. „Úžasné, strhující, neuvěřitelné!“ komentovali vystoupení dětí a mládeže přítomní návštěvníci, kteří obdivovali hlavně to, že výkony dětí  by bez problémů snesly srovnání s dospělými tanečníky.
    Přehlídka zájmové činnosti  ostravských středisek volného času si kladla za cíl seznámit veřejnost s tím, co všechno se mladí lidé ve volném čase mohou naučit – a není toho málo. Připomněla také, že v „domečcích“ pracují lidé nejen zaujatí, ale také na odpovídající odborné úrovni.

Text a foto: Eva Bělohlavá

Foto: 1. taneční soubor Marija, 2. Duo disco, 3. folklorní soubor Hlubinka, 4. folklorní soubor Bystrican, 5. mažoretky Poupata

Vloženo 21. 10. 2008






   Vokály koncem léta

  Bezrucova Opava 1   Bezručova Opava 2

  Bezručova Opava 3

   Dne 23. září 2008 se prezentovalo při festivalu Bezručova Opava ostravské středisko Obce spisovatlů na literárním večeru s názvem Vokály koncem léta aneb marný návrat Nezapomněnky.  Účinkující (Zdeněk a Lenka Pavlíčkovi, Lydie Romanská, Pavel Liška a kytarista Pavel Marek) četli z knih a rukopisů D. Bátora, T. Halamy, M. Kubíčka, E. Kotarbové, B. Klímové, D. Telingerové, J. Kukuczky, B. Olšera, L. Romanské, M. Stroniše a O. Šuleře. Posluchači byli velmi zaujati interpretací v nápadité režii Zdeňka Pavlíčka, který byl zároveň scénáristou pořadu a texty vybíral podle zadání tématu letošního ročníku bezručovského festivalu – Mýty a legendy. Pořad zazněl v Památníku Petra Bezruče v Opavě. 

Lydie Romanská
Foto: archiv OS

Vloženo 10. 10. 2008






Lydie Romanská - Svlékání z růže

 Křtění: Svlékání z růže  Vydavatelství Montanex spolu s Galerií Mlejn pozvaly veřejnost ke křtu nové sbírky veršů  Lydie Romanské, nazvané Svlékání z růže, v níž převažuje intimní erotická poezie, v druhém oddíle ve spojení láska a smrt. První oddíl obsahuje mj. trojdílnou báseň napsanou před lety pro Galerii Mlejn. V této části se básně obracejí k světu a objevují se v nich tóny obav z jeho zničujících projevů. Druhý oddíl s částmi Teragam a Lóže nářku je reflexí nové životní reality autorky poznamenané smrtí nejbližšího člověka.
  Recitovala herečka KSA Alena Sasínová a Lydie Romanská, na violoncello hrál Miroslav Doležil. Hostem večera a kmotrem knihy byl spolu s moderátorkou České televize a Českého rozhlasu Kateřinou Huberovou Theofil Halama, který přicestoval z Kalifornie.
   Akce se konala 12. září 2008.
(r)










Foto z archivu L. Romanské: Křest knihy Svlékání z růže. Zleva – starostka Svinova ing. Hana Hauptová, violoncellista Miroslav Doležil, honorární konzul RF Aleš Zedník, autorka, básník Theofil Halama, moderátorka České televize a rozhlasu Kateřina Huberová a ředitel vydavatelství Montanex Aleš Rett.

Vloženo 23. 9. 2008






Některé věci nepatří jenom do šuplíku

      Některé věci nepatří jenom do šuplíku, a právě proto jsem se rozhodla seznámit čtenáře Seniortipu se zajímavou ženou,   kterou jsem chtěla „zviditelnit“ Bílá - hotelkvůli jejím zajímavým koníčkům.  Je to ing. Pavla Zemaníková, která žije v obci Ostravice a pracuje ve Finančním úřadě ve Frýdlantě nad O. Narodila se ve Frýdku-Místku, vystudovala Ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě. Nedávno mi také prozradila, že má tři děti  ve věku 18, 13 a 6 (Jan, Jakub a Anna). Smekla jsem pomyslný klobouk nad tímto faktem, dnes to není zrovna obvyklý počet ratolestí v rodině, a o to více jsem si cenila, že má čas a energii věnovat se historii rodného kraje i systematickému sbírání pohlednic.   
     „Odmala mám ráda hory, to je taky důvod, proč jsme na Ostravici.  Zajímá mě místopis Beskyd, historie i současnost, především pak údolí Ostravice, což je oblast od Frýdlantu až po Zadní hory. Ráda potkávám zajímavé lidi, které baví podobné věci jako mě. K tomu sbírám pohlednice současné i dobové. A když k tomu přičtu záležitosti kolem pětičlenné domácnosti, tak je můj čas stoprocentně využit,“ uvedla Pavla.
     Dá se říci, že k velkému počinu paní Zemaníkové patří  snaha vytvořit seriál článků o dnes již neexistujících veřejných chatách v beskydské oblasti. K tomu říká: „Potkala jsemPavla Zemaníková náhodou spisovatele Richarda Sobotku, který mě nabádal, ať zkouším něco psát. A právě s ním jsem konzultovala, jestli by stálo za to dát dohromady dostupné údaje o vyhořelých chatách v údolí Ostravice. Jak jsem se totiž přesvědčila, na internetu se toho moc nedalo najít, tak jsem zkusila zpracovat texty z materiálů, které mám k dispozici – články z tisku, různé knížky, publikace. Různé informace jsem taky získala od známých. Snad se mi to alespoň trochu povedlo.“ Nyní mohou zájemci najít články o těchto chatách i na www. kotarbova.eu, v rubrice Tipy na výlet.
      Paní Pavla má i jiné plány: „Chatami se teď dále nehodlám zabývat, v současné době dávám dohromady dostupné informace o obci Staré Hamry. To je moje srdeční záležitost, nevybrala jsem si je náhodou. Odmala jsme tam jezdili s rodiči a teď i s mojí  rodinou. Žije kolem mne řada lidí, kteří mají s touto obcí co do činění, tak bych toho ráda využila. Mým cílem není psát historii Starých Hamer, to je záležitost historiků či kronikářů, mám takovou představu, že bych jednou tuto obec prezentovala tak, jak ji vidím já prostřednictvím lidí a informací, ke kterým jsem se dostala.“   
      A co ten další koníček Pavly Zemaníkové? Sbírání pohlednic? „Není to určitě o počtu, je to o poznávání míst prostřednictvím starých motivů. A je to především o lidech, se kterými se člověk při tomhle koníčku potkává, určitě je to taky o tom, že sbírání nenechává člověka v klidu, ale je v neustálém střehu, Staré Hamrykde by se co mohlo objevit či s kým by se co dalo probrat,“ říká Pavla. Své úlovky ještě nespočítala, má tři tematicky zaměřená alba. A jak se k sbírání pohlednic vlastně dostala?
     „Současné pohlednice sbírám odmalička a první dobové pohlednice mám od dětí ze školy, kde učila moje mamka. To bylo pár kousků, které jsem uchovávala ve složce, vždycky jsem se na ně podívala a říkala jsem si, že by stálo za to  mít jich celou sbírku. Sem tam jsem si s lidmi vyměňovala současné pohlednice a nějaký pán chtěl Beskydy a za ně mi poslal asi 15 kusů dobových motivů Beskyd, to byl start mé sbírky. Zdroj jsem pak našla v antikvariátech či na sběratelské burze v Ostravě. Jednou se mi ozval i člověk na základě kontaktu, který mám na internetových stránkách sběratelů. Nekupuji pohlednice prostřednictvím aukcí, dobrodružnější je pro mě „terén.“
      Na výstavu svého pohlednicového pokladu zatím paní Pavla nepomýšlí. Možná je to škoda. Myslí si totiž, že jiní mají sbírky cennější a rozsáhlejší. Přesto se o jejích pohlednicích už mluvilo na veřejnosti, např. letos v květnu v Českém rozhlasu Ostrava, přesněji v Hobby magazínu. Ohlas pořadu se projevil i v Pavlíně sbírce: „Jednaosmdesátiletý pan Podešva z Ostravy mi zaslal skládanku dobových motivů s milým dopisem,“  uvedla paní Zemaníková, která se těší  na další setkávání s lidmi, jež její koníčky zaujmou a kteří možná i přispějí k tomu, aby pro další generace uchovala to, co by mohlo ke škodě věcí zapadnout v zapomenutí.
Eva Kotarbová


Foto - archiv Pavly Zemaníkové: 1. Bílá – hotel, 2. ing. Pavla Zemaníková, 3. Staré Hamry

Vloženo 5. 9. 2008






Festival hudebních škol zemí Visegrádské  smlouvy
 
Orchestr      Tančící 1

   Základní umělecká škola Ostrava-Svinov se už po několik let podílí na úspěšném festivalu hudebních škol zemí Visegrádské smlouvy, který v maďarském Törökszantmiklós organizuje ředitel školy Zoltána Kodályho Balász Zsolt.
   Letošní festival se uskutečnil ve dnech 17. – 25. června s příjezdem zahraničních účastníků dne 22. 6. t. r. Kromě dětí tanečního oboru školy z V kosteleOstravy-Svinova za Českou republiku, přijeli mladí umělci ze slovenských měst Detva a Tornalja, z polského města Mielec pak pod vedením Ryszarda Kuseka mládežnický komorní orchestr, vystupoval také domácí orchestr smyčců. Tornalja překvapila tanečním orchestrem se sólovými zpěvačkami.
   Hlavní koncerty se uskutečnily v Szolnoku, Fegyverneku a v Törökszantmiklós. Program byl letos bez jednotící myšlenky, jednotlivé státy přivezly to nejlepší, co se v jejich školách za poslední rok vyskytlo. Klavírní a houslová sóla, zpěváci, kytaristé, komorní tělesa – výtečně si počínal komorní smyčcový orchestr pod vedením Romana Berki z Detvy, skvělí byli i sólisté polského orchestru, hráči na metalofon a akordeon, kteří svou virtuozitou obecenstvo uchvátili.
    Svinovští se prezentovali odlišně. Dívky zatančily obřadní slezský tanec Taněc, kolektivně předvedli rozverné Kalamajky, Příborák a také slezská říkadla a lidové zvyky, např. v pásmu Jak se nemají pást husy. Vystupovaly děti od šesti do patnácti let, ti malí působili jako roznětka potlesku, jímž diváci nešetřili. Paní Svatava Bohušová, dcera zakladatelky evropsky známého folklórního souboru písní a tanců Opavica, mohla být s výkonem svých svěřenců spokojena.
   K dokreslení atmosféry festivalu nutno dodat, že je koncipován nejen jako setkání  kolektivů na poli uměleckém, ale také jako příležitost k vzájemnému poznávání. Takže návštěva termálních koupališť nebo obrovského jezera na Tisze patřily k programu, stejně jako poznávání města Törökszantmikós s nezbytnými nákupy upomínkových předmětů.
   Hostitelské město si festivalu velmi váží, což dokazuje nejen návštěvnost koncertů, ale také přítomnost paní primátorky dr. Ernikö Juhász a pozorovatelů, tentokrát ze Srbska. Ještě před odjezdem byl nastíněn obsah příštího ročníku. Bude k němu patřit soutěž sólistů ve hře na housle, která se uskuteční před hlavní akcí a to počátkem května 2009.
PhDr. Lydie Romanská-Lidmilová, ředitelka ZUŠ Ostrava-Svinov

Vloženo 5. 7. 2008






Vladimíru Křivánkovi učaroval i Landek

Studenti  Romanská, Křivánek

   Předseda Obce spisovatelů, básník, vědecký pracovník a vysokoškolský pedagog, prof. Vladimír Křivánek, navštívil ve dnech  18. až 20. června t. r. ostravské středisko Obce spisovatelů.
    Zúčastnil se živého vysílání Apetýtu v rozhlasovém studiu Ostrava s moderátorkou Dagmar Misařovou, četl své verše v Komorní scéně Aréna při pořadu nazvaném Ostrava město poezie, v doprovodu předsedkyně ostravského střediska Obce spisovatelů PhDr. Lydie Romanské-Lidmilové si prohlédl město a jeho hornické muzeum na Landeku, pobyl na Stodolní ulici v klubu Boomerang a hlavně - besedoval se studenty gymnázia Olgy Havlové v Ostravě-Porubě o své tvorbě a o literatuře vůbec. Besedu uvedl básník Lukáš Bárta, člen Obce spisovatelů - středisko Ostrava, a profesor tamního gymnázia.
     Ostrava se hostu velmi líbila, učaroval mu Landek s hornickým podzemím a společenským sálem. Rád by tam uskutečnil literární čtení v souvislosti s hudební složkou v rámci festivalu Janáčkův máj v příštím nebo v dalším roce.
LR
Foto 2: Lydie Romanská a Vladimír Křivánek

Vloženo 30. 6. 2008







Současní autoři vyšli z ostravské Komorní scény Aréna spokojeni

Herci
   
    Komorní scéna Aréna se ve středu 18. června 2008 v podvečer stala místem setkání pro literáty, jejichž tvorbu uvedli profesionální herci. Ti přednesli „na prknech, která znamenají svět“ díla jedenácti autorů, zatímco spisovatelé poslouchali v hledišti. Vyslechli jsme například ukázku z tvorby těrlického rodáka Theofila Halamy, který se usadil v Kalifornii. Dále byla předvedena próza divadelníka a spisovatele Jana Kukuczky. „Poslal jsem do pořadu fragment z knihy Lubochňa. Je o mých zážitcích z dětství. Pocházím sice z Jablunkova, ale prožil jsem na Slovensku celý jeden školní rok v poválečné době,“ nastínil Jan Kukuczka svou Vladimíř Křivánekukázku, kterou si z úst herců poslechl. Radana Šatánková pro pořad vybrala básně z rukopisu básnické sbírky Medúza. Těšili jsme se na tvorbu Ireny Kopecké, která bydlí v Příboře. Do pořadu byla vybrána také tvorba Marie Vosikové a Richarda Sobotky z Rožnova pod Radhoštěm, Lecha Przeczka z Třince a dalších.
    Čtení se ujal herec Pavel Liška, scénárista a režisér pořadu, herec Zdeněk Pavlíček a Tereza Růžičková. Hudební vstupy zajistil hrou na kytaru Pavel Marek. Podle počtu lidí v hledišti vyšlo najevo, že i když literatura není v dnešní době masovým žánrem, přece jen si své příznivce dokáže najít. Pořady v návaznosti pokračují v rámci cyklu Ostrava město poezie.
   Nejednalo se pouze o recitování básní a próz, ale v každém případě šlo o důkladně promyšlené vystoupení jak po stránce režijní, tak z hlediska dramaturgického a hudebního. Autory tohoto večera uváděla předsedkyně ostravské pobočky Obce spisovatelů Lydie Romanská. Dostavil se ale i vzácný host - předseda Obce spisovatelů Vladimír Křivánek, který v pořadu rovněž vystoupil. Velice stručně, avšak zajímavě, pohovořila paní Šajtarová o nedávno vyšlé knize Poezie jako protest, kterou napsal její manžel Drahomír Šajtar. Kromě diváků přišli své kolegy podpořit také někteří spisovatelé.
     Nenechte si proto tento zajímavý cyklus Ostrava město poezie ujít. Nyní se připravuje další literární večer. (pozn. red.: pořad   Ostrava město poezie bude ještě 24. 11. 2008, opět v Komorní scéně Aréna.)
Text a foto: Radana Šatánková

Foto: 1. Herci Tereza Růžičková, Zdeněk Pavlíček a Pavel Liška, zcela vpravo Lydie Romanská, 2.  předseda Obce spisovatelů Vladimíř Křivánek  

Další fotografie z akce (autor Zdeněk Pavlíček)


Vloženo 28. 6. 2008







Porubský rock a jazz netradičně v koncertním sále

   Můj bývalý student Václav Merta mě o své intenzivně propukající lásce k baskytaře průběžně informuje už druhým rokem. Na chodbách gymnázia mě v posledních měsících zastavil hned několikrát, aby mi mohl předat pozvání na chystanou předehrávku Rockové školy Marcela Woodmana, jejímž je vzácným Rocková škola 2členem. Proč vzácným? Třeba také proto, že baskytaristů je, zdá se, jako šafránu. Dokonce ještě méně než bubeníků, jak jsem se dozvěděl včera.
   Jenže koncert se ne a ne uskutečnit, vždycky nastaly nějaké organizační obtíže. A tak jsem zklamaně promazával digitální diář ve svém mobilu (mimochodem velice šikovná funkce, bez které už bych se dneska neobešel) a odkládal chystanou akci znovu a znovu do daleké budoucnosti. Připadal jsem si trochu jako náboženský zbloudilec, který donekonečna a důvěřivě posunuje v kalendáři předpokládaný konec světa.
   Ve středu 11. června 2008 se však „neuvěřitelné stalo skutkem“ (řečeno spolu s Hrabalem) a já mohl v pět hodin odpoledne zvědavě nakráčet do vestibulu Základní umělecké školy Josefa Valčíka v Porubě, kde to krátce před pátou odpolední neklidně šumělo. Šuměli návštěvníci, čekající na vpuštění do koncertního sálu, šuměli však především účinkující, se kterými jsem měl možnost těsně před zahájením akce promluvit a kteří se mi svěřovali, že v sále ještě pořád probíhají poslední zkoušky a přípravy. Zdálo se, že organizační problémy budou celý projekt pronásledovat až do poslední chvíle.
   Předehrávky Rockové školy Marcela Woodmana, pobočky ZUŠ Josefa Valčíka, se však odvíjely plynule a poutavě. Zaujal mě hned prostor celého koncertu. Byl jsem zřejmě ovlivněn bezmála desetiletou zkušeností koncertování právě na tomto místě (někdejší klavírní „kariéra“ sahající od první třídy základní školy až po začátky studií gymnaziálních). Přesto však mohu, snad objektivně, tvrdit, že vystoupení rockových sestav na prknech zvyklých spíše pro komorní, „vážnou“, klasickou produkci, je krok pozoruhodný, rozhodně netradiční. A vůbec to zdejší atmosféře neubíralo, přestože jsem před začátkem večera slyšel u šatny poznámky typu: „V klubu by to celé vyniklo líp, chtělo by to do ruky kelímek s čepovaným pivem a pohupovat se zleva doprava.“ U šatny jsem přikyvoval. Během koncertu jsem si názor poopravil. Právě onen „konzervativní“ prostor hudební školy posunul celé vystoupení do zcela originální dimenze. V sále se svítilo a oproti tradičním „divadelním“ představám to tu neuvěřitelně žilo. Publikum během vystoupení často komunikovalo a přemisťovalo se z jednoho polstrovaného křesla na druhé, aniž by to působilo rušivě či nezdvořile. Šlo spíš o přirozený, uvolněný ruch, tolik příznačný pro rockové festivaly pod otevřeným nebem.
  Rocková škola 1 Jednotlivá vystoupení, během kterých se sestava účinkujících čile proměňovala, končila zpočátku pouze potleskem, v průběhu akce se však přidávaly i typické pochvalné pokřiky či občasné zahvízdání. Ostych spojený se „seriózním“ prostorem byl tak překonán a ke slovu se přihlásila spontaneita, což jsem dokázal ocenit.
   Mezi mladými hudebníky z řad Gymnázia Olgy Havlové se objevili Vojtěch Mrázek (bicí), Václav Merta (baskytara), Barbora Trchalíková (klávesy) či naše bývalá studentka Kateřina Stopová (elektrická kytara). Všichni navštěvovali či dosud navštěvují stejnou třídu, současnou kvintu. O to zajímavější byl pro mě, jako pedagoga, který je zná jen z pohledu „od katedry“, zážitek spojený s možností vidět tytéž výrazné osobnosti vedle sebe na pódiu, s hudebními nástroji v rukou.
   Repertoár koncertu sestával z převzatých skladeb slavných domácích i zahraničních rockových a funkových interpretů, ve většině případů upravených v aranžmá Ondřeje Svačiny, lektora vyučujícího hře na elektrickou kytaru. Svačina celou akci moderoval a neodolal ani příležitosti zahrát si spolu se svými učitelskými kolegy. Tak nastoupilo zhruba uprostřed koncertu tzv. Jazzové kombo pod vedením Lukáše Mužíka a rozhýbalo (přinejmenším někde „uvnitř“) všechny příznivce jazzové improvizace. Úchvatná byla též skladba „Drums for two“, určená, jak název napovídá, pro dva bubeníky a dvě sestavy bicích. Svou hudební virtuozitu předvedli Martin Sabo a Juraj Gerek.
   Po skončení celé přinejmenším hodinu a půl trvající hudební přehlídky jsem šel svým bývalým studentům poděkovat za příjemný kulturní zážitek. Vaška Mertu jsem zastihnul v zákulisí, nejspíš se mu z té atmosféry nechtělo, což moc dobře chápu. Ujistil mě, že další koncerty budou rozhodně následovat – a možná se tentokrát dočkají i ti, jež touží po onom plastovém kelímku s pivem v dlani, protože jako nejvhodnější potenciální scéna pro příští hudební setkání se logicky jeví Garáž Marcela Woodmana v Martinově, dnes už vyhlášený hudební klub. Tam ovšem, alespoň myslím, čepují do skla… 

Text a foto: Lukáš Bárta

Foto: Žáci Rockové školy při ZUŠ Josefa Valčíka v Ostravě

Vloženo 24. 6. 2008







Domovem provoněná poezie příborské básnířky Ireny Kopecké

    Irena KopeckáV pondělí 2. června 2008 proběhla v Městské knihovně v Rožnově pod Radhoštěm beseda s příborskou spisovatelkou Irenou Kopeckou. Setkání se uskutečnilo v rámci knihovnického projektu „Senioři vítání“ financovaného OSF Praha a Nadací České spořitelny. 
Básnířka a prozaička Irena Kopecká je z Příbora. Publikuje od svých patnácti let. Její verše mají čtenáři možnost číst nejen v různých časopisech, ale slyšet také na vlnách Českého rozhlasu. Za svou literární tvorbu získala řadu ocenění. Svou tvorbou dokazuje, že je výjimkou z výjimek, neboť zůstává věrná své domovině.
 Ve stínu ráje   „Poezie by měla být kultivovaná a umět promlouvat k lidem s citlivou duší,“ řekla.
  Po básnické prvotině Strom života (1996) vydala sbírku milostné lyriky Krajina srdce (1997). Následovaly básnické sbírky Zářijové růže (1998) a Pramínky naděje (2000. Po sbírce Příbore, lásko má (2001) následovaly sbírky Pavoučci myšlenek (2002),  Ze rtů píseň stéká (2003). Silné citové ladění mají i její Pohádky (2005), které probouzejí dětskou fantazii a vštěpují malým čtenářům lásku k přírodě i lidem. Sbírku Šerosvit (2006) charakterizuje láska k životu. Pestrý kaleidoskop dojmů z Vysokých Tater ztvárnila autorka ve sbírce Svoju pieseň mlčíte … (2007), která vyšla v reprezentativní úpravě s paralelním slovenským a českým textem k 60. výročí vzniku Města Vysoké Tatry a setkala se na Slovensku se značným ohlasem médií i čtenářů. Následovala sbírka  Remízky slov (2007). Tvorbu Ireny Kopecké v současnosti doplňuje nově vydaná básnická Ve stínu ráje (2008), kterou na besedě v rožnovské knihovně představila.
    Verše Ireny Kopecké jsou provoněny citem, zaujmou především citlivým a přitom kultivovaným ztvárněním.
Text a foto: Richard Sobotka

Vloženo 9. 6. 2008






Frenštátské putování nejen za Janem Kalusem  

    Obyvatelé rožnovského Domova seniorů se v závěru měsíce května vypravili na poznávání zajímavostí města Frenštátu pod Radhoštěm. Podnětem k putování se stala zajímavá přednáška frenštátského spisovatele PhDr. Libora Knězka, Csc., na téma básníka Josefa Kalusa. Dr. Libor Knězek se stal návštěvníkům zasvěceným průvodcem.
Pomník Kalus    První zastávka se uskutečnila právě u hrobu Josefa Kalusa. Na náhrobní desce, jejímž autorem je trojanovický malíř a sochař Jan Knebl, je kromě životopisných dat 1855 - 1934 uvedeno také „Básník Valašska“. 
    „Je zde pochována i jeho manželka, která zemřela pouhých několik týdnů po smrti Josefa Kalusa,“ uvedl dr. Libor Knězek. „Také jeho děti, syn Jaromír a dcera Marie. Z celé rodiny podnes žije v Opavě jeho vnuk, který se narodil ještě za básníkova života a rovněž se jmenuje Josef Kalus.
    Josef Kalus byl nejmladším ze 14 dětí chudého tkalce. Narodil se v době, kdy jeho sestry už byly vydané. Velmi tíhnul k mamince, protože tatínek byl po starosvětsku přísný.
    Byl tkalcem a práci u tkalcovského stavu si zpestřoval psaním veršů. Na měšťanku se dostal teprve ve dvaceti letech, všechny zkoušky udělal za jediný rok. Potom šel studovat na učitelský ústav v Příboře, po jeho absolvování učil rok ve Staré Bělé, pak až do penze v Čeladné, kde na škole, na které učil, má svůj památník. V penzi bydlel ve Frenštátě, tam jsem za ním jako malý chlapec s rodiči chodil, bylo to jen přes ulici. Takže jsem ho měl možnost poznat i v jeho pracovně.
    Prvé básně uveřejnil roku 1877 v časopise Lumír. Prvou básnickou sbírku pod názvem Písně vydal roku 1882. Následovaly sbírky Z Valašska, Oblaka, Kresby a písně, a další. Koncem života vydal dvě knížky vzpomínek, označované kritiky za lepší než jeho verše. Zanechal v rukopise pěkné vzpomínky na dětství, ty dosud nevyšly, ale pokoušíme se je dostat ke čtenářům.
V závěru svého života zanechal odkaz v podobě básně: 

Mně na rov růži nedávejte

 Mně na rov růži nedávejte
uvadnou
s úsměvem na mne vzpomínejte
úsměvy vaše nezchladnou
budou jak hvězdy svítit mne až do věčnosti
a prozáří prach ještě zetlelých mých kostí
v dobrém-li na mne vzpomenete
budu rád
vzpomínka vzácná krása kvete
v níž dech je rajský ze zahrad
ožije kdo byl mrtev
znova vzpomínkami
by dále radoval se
trpěl, cítil s vámi

     Přátelil se také se sourozenci Jaroňkovými, zakladateli Valašského muzea, se spisovatelem Čeňkem Kramolišem a básníkem Metodějem Jahnem. V roce Radegast1925 při otevření Valašského muzea patřil k nejvzácnějším hostům.“
    Frenštátský hřbitov je vůbec zajímavým místem. Obřadní síň zdobí kopie hlavy Krista od frenštátského sochaře Albína Poláška, která měla být původně umístěna na památníku obětem obou světových válek na Horečkách, ale tehdejší ideologie tomu zabránila. Je zde také hrob frenštátského spisovatele Františka Horečky (1894 - 1976), na jehož náhrobní desce stojí psáno: „Až umřu, budu z vás nejmladší.“ Prostou náhrobní desku má na svém hrobě další frenštátský spisovatel Bohumír Strandel-Četyna (1906 - 1974).
     Součástí frenštátského putování byla také návštěva Muzea ve věži frenštátské radnice, kde si senioři prohlédli díla frenštátského sochaře Albína Poláška (1879 - 1965). I když žil v USA, na svůj rodný Frenštát nikdy nezapomněl, stále se do Frenštátu vracel a svá díla věnoval městu. Je to socha Souboj dobra se zlem, odhalena před budovou dnešního muzea byla v roce 1938, interpretovaná v té době jako Boj Slovanstva s Germánstvem, v současnosti má oficiální název Pravěký zápas. K soše Strůjce svého osudu – (Sám sebe tesající – Vytesej sám sebe), se Albín Polášek vracel celý život, stále ji zdokonaloval. Socha nabádá, aby každý sám na sobě pracoval, jinak je z něho obyčejná skála. Socha je rozšířena po středních školách v USA, aby ji měli studenti neustále na očích.
     V Radniční věži je od Albína Poláška rovněž kopie sousoší Cyrila a Metoděje, originál stojí na Radhošti. Málokdo ví, který z těch dvou je Cyril, takže pro SaKpořádek – ten s knihou je Cyril. Je zde rovněž originál sochy Radegasta, kopie ze žuly stojí na hřebu Radhoště. Albín Polášek sochu věnoval Pohorské jednotě Radhošť, prvému českému turistickému spolku v našich zemích. Po opravě sochy v roce 1996 byl originál umístěn v muzeu Frenštát. Radegast stojí obrácen k návštěvníkům přicházejícím od Pusteven zády,  kdežto Cyril a Metoděj na Radhošti stojí čelem, jako symbol staré a nové víry.
    Frenštátské putování uzavřela návštěva frenštátského Domova seniorů Hortenzie. Vedoucí pan Šula seznámil hosty s více než přívětivým zařízením. Postavené bylo v roce 1972, žije v něm 109 spokojených klientů. Ještě v letošním roce budou zařízení za plného provozu nákladem 51 milionů z gruntu rekonstruovat, kromě jiného zvednou budovu o jedno patro a především zřídí 65 jednolůžkových pokojů, o které je mezi seniory velký zájem. Vše by mělo výt hotovo roku 2010. Domov Hortenzie má 68 zaměstnanců, pořádají devítimístným vozem různé výlety. Někdy vyjedou na městský okruh třeba s třiceti vozíčkáři. Konají se zde pravidelné koncerty. A co čtvrt roku beseduje se seniory dr. Libor Knězek, autor deseti knížek o Frenštátu, jeho osobnostech a kultuře, jeho přednášky mají mezi seniory velmi příznivý ohlas.
     V upomínku na návštěvu domova Hortenzie dostal každý návštěvník obrázek srdíčka.
    Poslední zastávkou putování rožnovských seniorů po Frenštátě pod Radhoštěm byla restaurace U Kociána v Ráztoce, kde se pod lipami s výhledem na Pustevny nejen dobře sedělo, ale i dobře povídalo. 

Text a foto: Richard Sobotka

 Foto: 1. Senioři s dr. L. Knězkem u hrobu frenštátského básníka Josefa Kalusa,  2. senioři u originálu sochy Radegasta v Radniční věži,  3.  Vedoucí Domova seniorů Hortenzie pan Šula (vlevo) a dr. Libor Knězek

Vloženo 4. 6. 2008





Křtění v hodoňovické hospodě U Čendy

Augustin Bubníka a Dajana Zápalková   Diváci   Křtění
 
    „U nás na vesnici je to trochu jiné než křtění ve městě,“ řekla mi  Dajana Zápalková v pátek večer 30. května 2008 a měla pravdu. Dát dohromady besedu se známým hokejistou a trenérem Augustinem Bubníkem a křtění básnické sbírky, která s hokejem nemá nic společného, je dosti odvážné a neobvyklé. V hodoňovické hospodě U Čendy ale obojí stmeleno v jeden zábavný program, v jehož závěru se odbyla i velmi temperamentní tancovačka, to působilo normálněMiloslav Oliva a co je hlavní –  přítomným se líbilo. 
    Dajana Zápalková křtila svou šestou knihu. Dala jí název Ve znamení Blíženců, což symbolizuje obsah sbírky, kde je všudypřítomná inspirace láskou – k domovu, k partnerovi, k dítěti, k přátelům…
    Kmotry byli  Augustin Bubník, Eva Richtrová, primátorka Frýdku-Místku, a Miloslav Oliva, předseda Literárního klubu Petra Bezruče (jehož je Dajana členkou). Právě on Ve znamení Blíženců opatřil doslovem vystihujícím osobnost a úsilí autorky, z něhož ráda část cituji:
     „… kniha je básnickou výpovědí mladé ženy, která sleduje svůj život a zamýšlí se nad ním. Její život je spjat se životy jiných lidí, kteří jí přinášejí radost či žal. Otázkou bývá, jak v této pospolitosti ovlivnit život svůj i druhých lidí. Co mám dělat, abych byla šťastna, ale i lidé kolem mne? Stačím na to, dávat štěstí? To jsou otázky, které si obyčejně klade. Zmítá se v pochybnostech, ale i dodává si naděje. Vždyť jsme jen jednou na světě, měla by po nás zůstat stopa. To se jí daří. Je tu její další kniha. Jsou v ní uloženy její myšlenky, její žití. Žije svůj vlastní život v práci v pivovaru v Nošovicích, ve volných chvílích doma v Hodoňovicích, i v pěveckém sboru v Bašce. Je to prostý život jako mnohého z nás. Že někdy přijdou lázně, nemocnice, i to k životu patří. Přesto nemusí být náš život chudý. Záleží na tom, jakou mu dáváme vnitřní náplň. A tou je pro Dajanu Zápalkovou psaní veršů a článků do novin, a samozřejmě zpěv ….“
Text a foto: Eva Kotarbová

Foto: 1. Augustin Bubník s Dajanou Zápalkovou, 2.  hosté, 3. Dajana Zápalková, Miloslav Oliva, primátorka Eva Richtrová a Augustin Bubník,  4. Miloslav Oliva

Vloženo 3. 6. 2008







 Basové G získalo zlaté pásmo a měli by mu v příštím roce tleskat v New Yorku

    Smíšený studentský pěvecký sbor Palackého gymnázia ve Valašském Meziříčí Basové G vybudovala v říjnu 1992 PhDr. Jana Krcháková, absolventka Masarykovy univerzity v Brně (ruský jazyk, psychologie a hudební věda). Valašskomeziříčské gymnázium navštěvovala jako studentka a od roku 1985 zde vyučuje, poslední dobou především hudbu.
Jana Krch     Když studenti mutují...
    „Práce sbormistra je náročná. Zkusila jsem vést mladší děti i dospělé, nakonec jsem zakotvila u této věkové kategorie, protože práce s lidmi tohoto věku mne naplňuje a těší,“ uvedla sbormistryně Jana Krcháková. „Třicetičlenný smíšený pěvecký sbor studentů ve věku od 13 do 18 let slaďuje soprán, alt, tenor a bas. Někteří vydrží třeba jen rok dva, ale jiní se vracejí i po maturitě a zpívají s námi třeba až do svých čtyřiadvaceti let i déle. 
    Název sboru „Basové G“ vymysleli studenti, když po mutaci najednou s úžasem zjistili, že zpívají v basu - ale někdy je problém mít v souboru chlapce, aby to v basu skutečně zaznělo. Písmeno „G“ symbolizuje nejen gymnázium, ale také notu a notový klíč.“
     Od klasiky po modernu
    „Zpíváme průřez od staré hudby, renesanční, barokní, romantickou, také hudbu 20. století, úpravy lidových písní, i populární a spirituálové písničky. Dokonce jsme se pustili i do rockového oratoria a jazzové mše, zpívali jsme také s rockovou kapelou. Občas spolupracujeme s komorními tělesy, ale zatím se nám nepodařilo zpívat například se smyčcovým orchestrem. Takže jako smíšený sbor bez nástrojového doprovodu zpíváme skladby nejrůznějších směrů a žánrů, ale ta klasika přece jenom dominuje.“
     Oblíbená píseň
    „K oblíbeným skladbám, které se ve sboru drží hodně let, patří barokní česká písnička od Adama Michny „Ó veliká Boží milost“, hezky zní, je to taková značka našeho sboru. Z mnoha dalších jsou některé i dost obtížné, ale studenti si je kolikrát zpívají raději než lehké popěvky.
    K těm obtížnějším patří skladba současného maďarského autora Zoltána Kodalyho „Veni, veni Emannuel“, za jejíž provedení jsme vloni v Brně obdrželi zvláštní cenu. Zpívali jsme také zhudebněné Shakespearovy sonety současné mladé české autorky Terezy Staňkové z Prahy, za jejich provedení jsme získali zvláštní ocenění v letošním roce.“
     Zlaté pásmo pro nejlepší
    „Při letošní celonárodní přehlídce, která se konala 24. - 26. 4. 2008 v Brně v Konventu milosrdných bratří na Vídeňské ulici, jsme ze 16 sborů získali nejvyšší možné ocenění - zlaté pásmo. Dále zvláštní cenu za nejlepší provedení povinné skladby. Za významné ocenění lze považovat i to, že tečkou závěrečného koncertu bylo naše vystoupení, což tradičně přináleží nejúspěšnějšímu sboru. 
    Brněnské celonárodní přehlídky gymnaziálních souborů jsme se zúčastnili už po deváté, pětkrát jsme byli ve zlatém pásmu a třikrát jsme získali zvláštní cenu za provedení některé konkrétní skladby.“
      Markéta Irglová je naše 
    „K určitému úspěchu patří i Oscar Markéty Irglové, udělovaný v USA Academy Award nejlepším dílům v oblasti filmu. Markéta jako studentka Basové Gzpívala asi tři roky v našem sboru v sopránu, byla kvalitní zpěvačkou, velice muzikální, hudba ji vždycky těšila. Maturovala u nás v červnu 2007 s výborným výsledkem, u mne z hudební výchovy.
    Její úspěch doslova prožíváme, všichni jí fandíme, v podstatě ji bereme, že je naše. Markéta nám přinesla sošku ukázat, vyprávěla, jak probíhalo předávání Oscarů. Fascinuje nás, že pořád zůstává skromnou dívkou, kterou jsme tady znali. Udělat písničku, aby si ji oblíbily miliony lidí na celém světě, aby je nějakým způsobem oslovila, to je umění."
    Nejlevnější hudební nástroj
    "Řekla bych, že lidský hlas je možné svým způsobem považovat za hudební nástroj. I sbor je vlastně hudební nástroj. Když někdo ze sboru odejde, jako kdyby z klavíru vypadla struna. Sbormistr na sbor „hraje“ a jeho prostřednictvím se vyjadřuje. I práce s hlasem má určité zákonitosti, třeba jak technicky hlas ovládat, jak pracovat s rytmem, s melodií, s frázováním. Vlastně ty zákonitosti jsou podobné jako při hře na hudební nástroj. Fantastické na tom je, že hlas coby hudební nástroj má každý zadarmo."
     Další plány a cíle
    "Za přispění Městského úřadu a několika sponzorů jsme vydali tři CD, poslední v prosinci 2007, všechny jsou průřezové, vždy zahrnují kolem 20 písniček z našeho aktuálního repertoáru za poslední dva roky. Jsou k dostání v našem gymnáziu a během našich vystoupení.
    V závěru května pořádáme benefiční koncert ve škole pro sluchově postižené, výtěžek je určen na naslouchací přístroj pro jednoho chlapce. Hostovat bude studentský sbor českého gymnázia z Českého Těšína.
     Pro podzim letošního roku zvažujeme účast na mezinárodní soutěži v Itálii a také vystoupení v rámci vzájemné výměny v srbském městě Čačak, se kterým má Valašské Meziříčí družbu. Rádi bychom uspořádali koncerty také v okolních městech, například v Bystřici pod Hostýnem, Teplicích, Rožnově pod Radhoštěm, Luhačovicích.
    Od města New York jsme obdrželi pozvání na vystoupení na festival pěveckých sborů, který se v New Yorku koná na přelomu ledna a února 2009, náročné bude ekonomické zajištění této akce."
    Gymnázium Františka Palackého ve Valašském Meziříčí bylo založeno v roce 1871, je jedním z nejstarších na Moravě s vyučovacím jazykem českým. (Novorenesanční budova byla postavena v letech 1872 - 1875 podle návrhu architekta Antonína Gruši. V letech 1990 a 2004-2007 prošla budova do současné podoby.) Z lavic Palackého gymnázia ve Valašském Meziříčí vyšla řada vynikajících lidí, k úspěšným patří i smíšení pěvecký sbor „Basové G“.
Richard Sobotka

Foto: archiv a  R. Sobotka: PhDr. Jana Karcháková

Vloženo 17. 5. 2008







Bezejmenná skupina na divadelním festivalu Maják 2008

    Úterní pozdní odpoledne 13. května 2008 patřilo amatérskému divadlu. Ostrava poskytla svou nezaměnitelnou a inspirativní atmosféru festivalu Maják, který Lukáš Bártalákal své návštěvníky hned na tři divadelní scény – do klubu Parník, Komorní scény Aréna a do klubu Atlantik v ulici Čs. legií.Čížek Naše Bezejmenná literární skupina byla poněkud překvapena, když nám dramaturgie nabídla účast na této akci, ale jak řekl v úterý večer při zahájení druhého dne festivalu dramaturg Vladimír Šmehlík: „Ostrava vítá divadelní soubory dokonalé, méně dokonalé a nakonec i ty, které nemají s divadlem skoro nic společného.“ A tak jsme se uklidnili.
  Hudebně-literární pořad, pro nějž jsme měli vymezených pouhých padesát minut, nabral od počátku na dynamičnosti. O poetický úvod se postaral středoškolský profesor ostravského Gymnázia Olgy Havlové a dosud utajený milovník bendža Jiří Sovadina ve spolupráci se saxofonistkou Marcelou Božíkovou (foto dole). Poté všechny přítomné přivítal ostravský básník Lukáš Bárta (foto nahoře vlevo), který se pokusil vysvětlit zdánlivě nesrozumitelné téma večera „Polovina července“ těmito slovy: „U moderního autora se očekává jakýsi vývoj. A tak jsme se rozhodli vyjádřit cestu od někdejších májovců až k nám symbolickým způsobem. Zvolili jsme metodu v podstatě matematickou. Májovci se v roce 1858 logicky hlásili k měsíci květnu. Pokud se za každých 100 let, které uplynuly od vydání slavného almanachu Máj, posuneme vpřed o jeden kalendářní měsíc, pak se po těch sto padesáti letech dostaneme zhruba do půlky července. A to je právě naše dnešní společné téma, které se objeví v poezii, próze i dramatu.“
   Na sympaticky útulném pódiu klubu Atlantik se pak v rychlém, ale nikoli uspěchaném sledu střídali členové Bezejmenné literární skupiny Veronika Špornová, Martin Müller, Jan Ostřanský, Karel Čížek (foto nahoře vpravo), Kateřina Sovadina, BožíkováVýtisková, Daniel Ševeček a Lukáš Bárta. Někteří z nich zakomponovali červencové téma do zbrusu nových veršů, jiní se nechali inspirovat ke tvorbě povídkové. Prostor dostala i vzpomínka na ruského mistra Daniila Charmse, když členové Skupiny zinscenovali jeho krátký několikaminutový skeč s názvem „Prší a prší“. Se svou „miniaktovou“ hrou překvapili i Daniel Ševeček s Kateřinou Výtiskovou. Do naprosto nenazkoušeného, improvizovaného dramatického kusu angažovali všechny členy Skupiny, v epizodní roli pak vystoupil i jeden z diváků. To vše v duchu hravosti a odhazování zbytečného studu, což diváci od počátku večera vycítili a pomáhali svými spontánními reakcemi udržovat již tradičně skvělou „atlantickou“ atmosféru. A aby se lidem z přemíry mluveného slova netočila hlava, nechyběl ani stálý spolupracovník Skupiny Ondřej Hrbáč, který zazpíval v premiéře novou píseň s názvem „Němá sonáta“ na text Lukáše Bárty. 
    Hudebně-literární sešlost kolem osmé večerní skončila, aby mohli dostat jevištní příležitost i další hosté letošního Majáku, ohlasy na chodbách i na ulici se zdály jen a jen pochvalné. Nezbývá než doufat, že se Bezejmenná literární skupina zase brzy sejde, třeba zrovna někdy v polovině července…

Lukáš Bárta

Vloženo 15. 5. 2008







Ve 4. B v Javorníku strašilo??? Strašilo!!!

Třída      Gabriela Kopcová s dětmi
   
    A občas straší i v hlavě třídní učitelce, ale nedávno to postihlo celou třídu. V plánu byl totiž křest nové knihy autorky Gabriely Kopcové Pohádky z tajemného lGabriela Kopcováesa. Abychom se cítili opravdu jako v lese, od kulturního domu jsme si na tento den půjčili kulisy stromů a pařezů. Tajemno si děti vytvořily pomocí úžasnýchděti kostýmů lesních strašidel a vil a bez práce nezůstal ani náš Eda - smetákový duch lesa. Byl přizván i Hejkal z knihovny. Takto  připraveni  jsme  přivítali  paní pisovatelku, která přišla s kufrem plným knih. Představila nám svoji tvorbu pro děti a hlavně novou knihu  Pohádky  z tajemného lesa,  kterou sama vylepšila nádhernými  kolážemi. Pan  ředitel slavnostně  bouchnul šampaňské z lesních jahod, kniha byla zasypána bonbony a s výkřikem „Strašidlům třikrát hurá!" tak proběhl její křest.
     A jaké bylo naše překvapení, když paní Kopcová každému z nás jednu knihu darovala! Nechyběla ani pravá nefalšovaná autogramiáda. Stoly se prohýbaly pod talíři s dobrotami, Hejkalův lomcovák či Slzy víly Amálky v baru U vraního oka tekly  proudem.
    A to byl ten pravý čas na naše poděkování. Děti (lesní havěť) si totiž připravily malé lesní divadelní představení. Poděkování patří nejen paní Kopcové ale i kulturnímu domu za kulisy a dětem a rodičům za kostýmy, buchty a nápady. Pro mě je největší odměnou to, když za mnou chodí po týdnu děti se slovy : „Už to mám přečtený!!!!"   
Povětroň, tř. uč. M. Rychlá
  
Vloženo 11. 5. 2008, převzato z Javornického zpravodaje






Herci fotografickou kamerou ze třetí řady - aneb s Pavlem Honem o fotografování v divadle

     Když školáka Pavla Hona vzala jeho maminka do olomouckého divadla na Smetanovu Hubičku, ještě netušil, že se mu divadlo stane celoživotní zálibou. Od studentských let s oblibou účinkoval v amatérských inscenacích a po nástupu do zaměstnání v Tesle Rožnov se i s manželkou stali věrnými abonenty dnes Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, a tato láska jim vydržela už pětatřicet sezón. 
Pavlína Kafková    Další zálibou  RNDr. Pavla Hona je fotografování, takže nebylo od věci, když si obstaral svolení ředitele, aby mohl v průběhu divadelních inscenací fotografovat. Výsledkem bylo uspořádání celkem tří výstav fotografií v divadelní galerii Thalia (2002, 2005, 2007), pod názvem Ze třetí řady. Prozatím poslední výstava tématicky spojena s inscenacemi NDM se uskutečnila v květnu letošního roku v podkroví Městské knihovny v Rožnově pod Radhoštěm a měla  název Třicet pět sezón v ostravském NDM, aneb jak fotografovat v divadle.
   „Díky těmto fotografiím jsem získal mezi divadelníky řadu přátel,“ řekl Pavel Hon. „Kromě obdivu k jejich práci jsem fascinován tím, jak jsou to v civilu prostí a přátelští lidé.“
     „Fotografie mého otce z divadelního prostředí, ať z činohry či opery, jsou poněkud jiné, než ty oficiální, mají v sobě nečekané kouzlo právě zachyceného okamžiku,“ uvedla fotografova dcera Mgr. Dana Gajdová. „Nezaměřuje se pouze na sólisty a čelní představitele, ale také na postavy vedlejších rolí, případně i na ty, kteří nebývají tak často objektem fotografování, například na dirigenty. Jeho fotografie jsou vzácnou vzpomínkou na jejich práci.“
      Má fotografování v divadle nějaké specifikum?
     „Především k tomu musí být odpovídající technika,“ odpověděl Pavel Hon. „A pak - u inscenace, kterou neznám, to bývá jakýsi boj, abych zachytil výjimečné okamžiky. A občas dojde k milému překvapení, protože nafotografuji věci, které oficiálnímu fotografovi unikají. Pokud je inscenace známá, činohra, opera, tak už vím, co bude následovat.“
      Takže se nejedná o naaranžované snímky.
       „Vůbec ne. Všechno je nafotografováno během představení ze třetí řady.“
       Proč právě ze třetí?
      „Tak na nás vyšlo ve třetí řadě předplatné, kde jsme už pětatřicet sezón usazeni. Ale je pravdou, že z první řady by fotografování nebylo až tak vhodné, protože je scéna příliš strmě do vrchu, kdežto ze třetí řady je to prostě tak akorát.“
      Další divadelní představení?
      „V polovině května Trojanův Kolotoč, moderní opera na kterou se moc těším. Ale z dřívějška rád vzpomínám na inscenaci opery W. A. Mozarta s libretem psaným v italském originále Lorenzo Da Ponte, které do češtiny přímo na tělo některým protagonistům přebásnil Jarek Nohavica, takže i tímto byla zmíněná inscenace mimořádná.“
     Fotografování v divadle v proběhu představení vyžaduje určitou praxi. Pavlu Honovi se to během posledních dvou letech daří, jak o tom svědčí jeho snímky.
Richard Sobotka

Na fotografii Pavla Hona je herečka Pavlína Kafková v inscenaci  Nebezpečné vztahy.

Vloženo 8. 5. 2008







Ostrava město poezie

Ostrava město poezie

    Dne 24. dubna 2008 se uskutečnil v ostravské Komorní scéně Aréna první pořad cyklu Ostrava město poezie, který organizovalo ostravské středisko Obce spisovatelů.  Byla v něm představena tvorba jeho třinácti autorů (Lukáše Bárty, Davida Bátora, Boženy Klímové, Evy Kotarbové, Miroslava Kubíčka, Lydie Romanské, Jarmily Skalné, Miroslava Stoniše, Oldřicha Šuleře, Dagmar Telingerové, Františka Všetičky, Karla Vůjtka a Soni Záchové).  Básně a prózu v režii Zdeňka Pavlíčka nastudovali (na snímku zleva) herec Pavel Liška (z Národního divadla moravskoslezského), básnířka  Lydie Romanská, herci Tereza Růžičková a Zdeněk Pavlíček (oba z Divadla loutek Ostrava).  O hudební vstupy se postarali kytaristé Pavel Marek a Lubomír Erneker.  Pořad finančně podpořil městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz a ve spolupráci s Komorní scénou Aréna. ( Foto)
    Tvorbu svých další členů představí ostravské středisko Obce spisovatelů 18. června a také v listopadu 2008.    

    Ostravské středisko celorepublikové Obce spisovatelů, o. s., soustřeďuje asi čtyři desítky autorů především z Moravskoslezského kraje. Jeho předsedkyní je v současnosti básnířka Lydie Romanská. Členy ostravského střediska OS jsou například spisovatelé Theofil Halama, Božena Klímová, Eva Kotarbová, Lubomír Man, Helena Lisická, Břetislav Olšer, Jan Padych, Lech Przeczek, Richard Sobotka, Miroslav Stoniš, Oldřich Šuleř, Marie Vosiková, Soňa Záchová. K jeho významným literárním vědcům se řadí Jiří Urbanec, Drahomír Šajtar, František Všetička, Libor Pavera aj.
     Členové ostravského střediska kromě své spisovatelské a vědecké práce i svými dalšími aktivitami obohacují kulturní dění Ostravy a širšího regionu. Jsou v porotách soutěží: Hlavnice A. C. Nora, (soutěž  vyhledávající mladé prozaiky do třiceti let), Rožnovský fejeton, Literární soutěž při knihovně města Frýdek-Místek, recitační soutěž gymnázia Olgy Havlové v Ostravě-Porubě aj. Jsou stálými hosty různých literárních besed a čtení v knihovnách, ve školách, v klubech, v domovech seniorů, v nemocnicích, konaných na nejrůznějších místech ČR. Jejich aktivity přesahují hranice ČR (Polsko, Slovensko). 

    Text a foto: Eva Kotarbová

Vloženo 27. 4. 2008






   Bezejmenná literární skupina a ostravský klub Atlantik

 Lukáš Bárta   hudebníci
   
 Před nějakými dvěma měsíci jsem psal do časopisu Bojler Gymnázia Olgy Havlové o pozoruhodném vystoupení nově vzniklé Bezejmenné literární skupiny, které se uskutečnilo v porubské restauraci FRISCO jako působivý happening (štamgasti podniku s údivem koukali, jak jim kdosi narušuje poklidné pivní rozjímání a recituje nahlas verše). Tehdy mě napadlo, jak křehké je takové volné seskupení autorů. Říkal jsem si, že musím celé to „literární“ FRISCO honem nafotit, protože se možná jedná o první a poslední akci tohoto druhu. Za svůj skepticismus jsem byl vytrestán tím nejpříjemnějším myslitelným způsobem: musel jsem přiznat omyl.
    Bezejmenná literární skupina existuje dál, překročila porubský hraniční kámen a 3. dubna uspořádala vlastní literárně-hudební pořad v ostravském klubu Kateřina VýtiskováAtlantik. Nikdo se přitom nedržel při zdi, ačkoli šlo v podstatě o jevištní premiéru. Takže pořad, který jsem stručně zahájil něco po šesté hodině odpolední (a využil příležitosti k tomu, abych vpustil do publika něco málo z nových básní pomaloučku se rodící sbírky) se pak ve svižném, leč příjemně klubovém tempu vinul až do dobrých čtvrt na devět večer. Odečtěme krátkou přestávku a vyjdou nám nejméně dvě hodiny čistého času kultivované zábavy v ryze autorském duchu. Četla se próza, poezie (a nutno říct, že značně různorodá, nesoucí od počátku individuální punc), zněly kytary, klavír i saxofon. To všechno vyvážené, pocitově na sebe navazující či naopak důmyslně kontrastující. A kdo že vlastně tvoří jádro oné Bezejmenné?
    Volím metodu chronologickou, jmenuji tedy tak, jak mladí umělci přicházeli během vystoupení „na řadu“.      
    Daniel Ševeček
, devatenáctiletý básník, jenž tvrdí, že nedokáže do básní vnášet příběhy. Jeho tvorba je přesto především lyricko-epická, upoutávající často se vracejícími motivy vlaků, nádraží, kolejí a peronů. Ševeček se nebojí ani vyloženě technicistních pojmenování, která působí v celkově křehkém, často romantizujícím kontextu jako ozvláštňující dráždidlo.
    Martin Műller, rovněž student čtvrtého ročníku, se na atlantickém večeru prezentoval jednak jako hudebník (tvořil zde coby klavírista duo se saxofonistkou Marcelou Božíkovou), jednak jako prozaik. Jeho stylisticky vyzrálé povídky prokazují mimo jiné velkou čtenářskou zkušenost a schopnost variovat i parodovat v oblasti mnoha klasických literárních žánrů.
    Veronika Špornová, osmnáctiletá básnířka, zaujala posluchače spontánním přednesem ze svého sešitového zápisníčku, kam zaznamenává nové verše doslova „za pochodu“, obvykle bez větších dodatečných úprav. Přesto mnohé texty upoutají postupným, leč zřetelným nalézáním svébytného tvaru, kterým je u Špornové směřování k hutnému, brachylogickému pojmenování a k práci s básnickými figurami.
    Kateřina Výtisková reprezentuje ve Skupině básnířku lyrického, romantizujícího až mystického směřování. Často silně stylizovaná dekadentní poloha jejích veršů by mohla nepozorného čtenáře vést k ukvapenému závěru, že zde nacházíme obvyklé symptomy rané básnické tvorby většiny literárních elévů. Při důsledném vnímání však rozeznáváme schopnost neotřelé metafory, zcela nového pojmenování skutečnosti, které posunují tvorbu Kateřiny Výtiskové za hranice „začátečnické“ produkce.
  Karel Čížek autorský večer v Atlantiku uzavíral. Získal si přízeň posluchačů svými mnohdy satirickými, epigramaticky laděnými verši, básněmi vypointovanými, s precizně dávkovaným humorem, avšak s vážným a zranitelným jádrem, chytře ukrytým pod skořápkou ostrovtipu.
    Skepticismus mě opustil. Hned na místě jsme totiž přislíbili další vystoupení, tentokrát s lehce provokativním názvem „Co zbylo z Májovců aneb Po 150 letech už bez almanachu“. Jasno máme i v datu, Atlantik nás opětovně přivítá v úterý 13. května 2008 v rámci ostravského festivalu amatérských divadel MAJÁK…
Lukáš Bárta
Na fotografii Veronika Špornová

Vloženo 27. 4. 2008






Ostravský strakáč… aneb rok se s rokem sešel 

Nohavica  Sobotka a  Kunc  Lipus

    Nevím přesně, zda je jeden rok dostatečně dlouhá doba k bilancování. Asi jak kdy a k čemu. Rozhodnu-li se  např. bilancovat svůj vztah k nakládání s penězi, je délka bilancovaného období naprosto nepodstatná, neboť tuším, vlastně vím, že je a zřejmě i zůstane i v dalších letech veskrze nahodilý, chaotický, nepromyšlený. Konečně své o tom vypovídá i mé konto.
    Jiné to asi bude, až budu chtít či  muset bilancovat průběh svého více méně dramatického ale i veselého, smutného, zkrátka pestrého života – předesílám, že tady bych zatím ráda, aby k tomu ještě dlouho nedošlo.
    Já bych však chtěla nějakým způsobem zhodnotit pořad, který jsme si já a mí kolegové zhruba před 15 měsíci vymysleli  a zhruba před rokem jej uvedli v život, pořad, který vznikl vlastně díky knize, v níž jedna „pražská celebrita“ sdělovala svá jednadvacetiletá moudra a životní postoje zbytku národa. Někteří z nás nad uvedeným „dílem“ slzeli smíchy tak, že budou žít asi do 250 let, pokud je ovšem pravda, že smích přispívá ke zdraví a dlouhému životu,  a jiným naopak hrozila okamžitá zástava srdce. Pozitivem však je, že jsme si obě skupiny uvědomily, že v tom našem „srdci republiky“, díkybohu už ne jen ocelovém, žije spousta lidí, jejichž životní osudy, práce, vědomosti, nadání a schopnosti jsou úžasné. 
     Někteří se proslavili mezinárodně, celostátně či regionálně, ale mnozí z nich chodí mezi námi téměř nepovšimnuti. Mají však jedno společné - všichni mají opravdu co říct a stojí za to si je vyslechnout, neboť jsou to lidé, kteří svými postoji a svými zkušenostmi dokázali, že filozofie života není konstanta a každý den, který prožijeme, nás něčím obohatí.
Strakáč    Pozitivem práce knihovníka (nechci tvrdit, že jediným, ale…) je i to, že takovíto lidé mají obvykle blízko ke knihám a že je tudíž máme možnost osobně poznat při své práci. Většina z nich jsou navíc i lidé velmi komunikativní a k besedám, přednáškám, posezení, „pokecu“ – říkejme tomu, jak chceme, jako stvoření. Požádali jsme tedy člověka nanejvýš povolaného, pana.Radovana Lipuse, aby přispěl radou, jak z nápadu udělat skutek, který by neutek, a ejhle, zrodil se  pravidelný pořad Ostravský strakáč. 
    Cyklus besed vztahujících se k životu Ostravy a okolí. Prostřednictvím vyprávění zajímavých lidí, kteří „mají co říct“ a také to umějí, jsme začali dokazovat, že Ostrava je pestrá, mnohovrstevná a nabízí zajímavé možnosti. Název Ostravský strakáč jsme pořadu dali proto, že  symbolem se stal velký barevný hrnek, v němž jsme začali „míchat“ z vyprávění hostů, jež se rekrutovali z velmi různých oblastí života města, pokud možno pestrobarevný pokrm.
    Cyklus zahájil 3. 4. 2007 svým noblesním vystoupením Radovan Lipus, který je  znám jako všestranný umělec – režisér, dramaturg, publicista  … a Ostravě dal kromě režie nezapomenutelné Průběžné O(s)travy krve také přívlastek „šumná“, což po té, kdy byla nazývána jen černou, bylo téměř revoluční.
    Dalším hostem, jenž je neodmyslitelně spojován s Ostravou, byl spisovatel a publicista JUDr. Oldřich Šuleř. Jeho vyprávění zaujalo niterností prožitků a hlubokou znalostí regionální literární problematiky. 
    A pak už následovaly takové osobnosti, jako je Vladimír Adámek (bodyguarda mu dělal škrtič) - pracovník ZOO, který nadchnul malé i velké posluchače, škrtič také. Léčitel, biotronik a,  jak sám říká, tak trochu i čaroděj - Ing. František Libica. Mezinárodně uznávaná ostravská rodačka, v hudebních kruzích známá jako Olga Štěpánová  a v literárních jako Anna Markowitz. Tato silná žena byla ukázkou toho, že i nevidomý člověk toho může v životě hodně dokázat.
TibeťanKarin Pavlosková    Jedním z hostů našeho pořadu byl i Jarek Nohavica, ale tady musím přiznat, že jsme naše návštěvníky tak trošku podvedli, udělali jsme si „Strakáče“ soukromého, protože Jarek přišel za námi jako bývalými kolegy, aby zjistil, zda by eventuálně nebylo lepší vrátit se za knihovnický pult. No, zpívá dál, takže asi ne.
    Pokud si myslíte, že Ostravu znáte dokonale a nemůže Vás nic překvapit, pak jste si jistě nechali ujít listopadové povídání a prezentaci nové knihy fotografií Borise Rennera a Richarda Skláře - zkrátka ostravaci.cz. Vaše škoda!
    Folkař (ne holkař) a bluesman Pepa Štreichl nám nejen zahrál a zazpíval, ale skvěle nás pobavil „veselými historkami z natáčení“ ale hlavně ze života. Nabitý společenský sál praskal ve švech při přednášce ThDr. Tomáše Novotného, který představil vznik a vývoj „svého dítěte“ hudebního tělesa Adash. Mnozí ostřílení mořští vlci bledli při vyprávění a prezentaci diapozitivů ostravské mořeplavkyně MUDr. Karin Pavloskové. Rodilého Tibeťana, žijícího v Ostravě – Jigme Tenzina -  také nepotkáte každý den, nehledě na to, že v mezinárodních souvislostech to bylo povídání nanejvýš aktuální.
     Nový ročník Ostravského strakáče nám otevřeli hned dva vzácní hosté – spisovatel Richard Sobotka a ilustrátor a ochránce přírody Ludvík Kunc (foto). A že jsme si nemohli vybrat lépe, je jednoznačné z reakcí návštěvníků, kteří když pochopili, že i čas pro tak zajímavou besedu je omezený, trvali na tom, abychom oba pány pozvali znovu.
     No, budeme se snažit vyhovět, protože i nás jejich povídání nadchlo, ale …když v Ostravě a jejím okolí žije ještě tolik skvělých lidí. Abych však dokončila tu myšlenku s bilancováním. Vypadá to, že Ostravský strakáč bude žít dál, že síly teprve nabírá a bilance tedy může zůstat otevřená.  
Miroslava Mikušková
Foto: archiv KMO a Eva Kotarbová

Foto: Jarek Nohavica, 2. Richard Sobotka a Ludvík Kunc, 3. Radovan Lilpus - uprostřed, 4. strakáč, 5. mořeplavkyně Karin Pavlovsková, 6. Tibeťan Jigme Tenzin

Vloženo 3. 4. 2008








Sdílení Zdenky Kasíkové

Zdena Kasíková  křtění

     Zdenka Kasíková – členka Literárního klubu Petra Bezruče, učitelka Základní školy v Nošovicích, křtila 1.dubna 2008 svoji druhou knihu básní s názvem Sdílení. Ne, nebyl to apríl, ani to není knížka rozmarná jako to dubnové počasí. Ba naopak. Čtenář dostává do rukou sbírku milou a jemnou, jakou je autorka sama. V knize najdeme verše, které přináší život - o naději i beznaději, o radosti i tichém pláči, o bolestech člověka.  Jsou tu i básně o přírodě v jejích  tisícerých proměnách, o dobrých lidech i laskavých slovech, které ledy lámou.
    Slavnostní křest proběhl v kulturní místnosti obce Nošovice za přítomnosti kolegyň i žaček místní základní školy, přátel, rodiny i literátů. Předseda Literárního klubu Petra Bezruče Miloslav Oliva, který byl zároveň jedním z kmotrů knihy, rozebral právě vydanou knihu, byly předneseny ukázky básní. Dalšími kmotry této básnické sbírky byli: její ilustrátorka Naděžda Krejčí, autorčin přítel Václav Vašek a ředitelka Základní školy Nošovice Alice Sobková.

Text a foto: Dajana Zápalková
(zkráceno)

Foto: Autorka knihy je na 1. snímku vlevo

Vloženo  3. 4. 2008








Ostravská básnířka Eva Kotarbová hostem v Literárním klubu Petra Bezruče

    Hostem klubové schůzky Literárního klubu Petra Bezruče, která se pravidelně koná ve frýdlantské literární cukrárně U Langrů, byla 21. března 2008 Miloslav Oliva a Eva Kotarbovábásnířka a novinářka Eva Kotarbová. Kytičkou ji přivítal Miloslav Oliva, předseda LKPB. Potom přítomné členy seznámil z nejdůležitějšími body z jejího životopisu a třemi básnickými sbírky (Podkůvky, Kameny, Zapomenuté věty), které dosud paní Eva vydala. Samozřejmě nechyběly ani ukázky veršů z těchto knížek a došlo později i na novinky z její tvory
     A o čem vlastně Eva Kotarbová píše? Profesor Oliva řekl: „Její verše jsou naplněny milostným citem, láskou k lidem, rodině, Ostravě. Dovede velice dobře vystihnout všechno to, co přináší láska a rodina. Volí verše nerýmované i rýmované, snaží se podat básnický obraz jen několika málo slovy.“
    Autorka pak přednesla  básně ze své sbírky Kameny, kde jí inspirací byla Ostrava, rodný kraj a mimo jiné také dědeček, který pracoval jako hutník. Dále na sebe prozradila, že začala psát v 16 letech. Velkým vzorem jí byl učitel českého jazyka a literatury na gymnáziu ve Vítkovicích - Miroslav Etzler. Ten nejen jí, ale všem svým studentům doporučoval knihy a časopisy, které je třeba číst, aby člověk získal větší přehled o dobré literatuře a společenském dění, doporučoval někdy i to, co mohlo být pro něho v letech 1965 - 1967 z politických důvodů  riskantní…Už  na gymnáziu  Eva Kotarbová publikovala verše ve školním časopise Fčela.
     Na tomto velice milém setkání došlo i na dotazy a slova obdivu. Například Libuše Karasová poděkovala básnířce za velký zážitek. Velmi ji zaujaly básně ze sbírky Kameny, protože i její rodiče pocházeli „z Černé Ostravy“.
   Autorka prozradila, že ji verše nenapadají každý den, někdy přicházejí náhle v útržcích, jindy je ihned ne světě celá báseň, ale většinou prvotní verše přepracovává, vrací se k nim mnohokrát, než se odhodlá je zveřejnit. Je toho názoru, že není nutné vydávat každý rok knížku, ale je třeba nechat verše uzrát.
     S verši Evy Kotarbové se na setkání ve Frýdlantě nad Ostravicí také seznámila bohemistka, Číňanka Feng-Yung Song z Prahy, která je snachou Vlasty Vojtové,  členky LKPB.  Feng překládá do čínštiny české písně a také je nádherně zpívá na svých četných koncertech se skupinou Mystika. Mohla verše ostravské autorky ocenit. Líbily se jí. Uvedla také: „Současná moderní poezie - to je vyjádření vnitřního pocitu. Lidé každý den něco prožívají a to vnitřní cítění je všude stejné. Takže v české i čínské poezii najdeme něco společného. Naše  poezie navíc vychází ze silných národnostních tradic, má pevné základy.
    Příjemnou atmosféru setkání s verši Evy Kotarbová pak Feng-Yung Song umocnila svým  nádherným zpěvem: ukázkou moravské písně přeložené do čínštiny a čínskou lidovou písničku zazpívala v mateřském jazyce.
    Velikonoční schůzka v klubu byla díky tomu všemu velmi sváteční a nás potěšila i slova Evy Kotarbové, jimiž vyjádřila, že si cení LKPB, protože vyvíjí zajímavou kulturní činnost a hlavně sdružuje lidi, kteří mají chuť psát a tvořit. 

Text a foto: Dajana Zápalková, členka LKPB

Foto: Miloslav Oliva a Eva Kotarbová. 
Více fotografií.

Vloženo 25. 3. 2008









  Cyklista se oženil a podepisoval svou novou knihu


Víťa Dostal se oženil    Dne 11. 3. 2008 odpoledne v 16 hod. přišli do Domu knihy Librex v Ostravě příznivci a přátelé cyklisty Víti Dostála a publicisty Milana Švihálka. Pro tyto návštěvníky byla připravena autogramiáda u příležitosti vydání cestopisu Panamericana má láska, který shrnuje Dostálovy zážitky z cesty po americkém světadíle (červenec 2006 až březen 2007).  Nečekaným překvapením akce se stal svatební obřad, který se uskutečnil v krásném prostředí ostravského knižního paláce. Víťa Dostál (1959) si při něm vzal svou dlouholetou přítelkyni Andreu Havrlantovou (1976). Trvalé manželské štěstí jim popřál i nejslavnější český mořeplavec Richard Konkolski (od r. 1992 žije v USA), jenž byl dalším překvapením autogramiády,  která se uskutečnila po obřadu.      
Text a foto: Eva Kotarbová

(Foto)


Vloženo 18. 3. 2008







Muž s beraní hlavou

Křtění     Kniha     K. Bogar

    Muž s beraní hlavou - tak je nazvána kniha Karla Bogara o Ferdiši Dušovi, která se křtila 12. března 2008 v Janáčkově síni ve Frýdlantě nad Ostravicí. Mezi padesátkou přítomných u tohoto slavnostního aktu nechyběli ani ředitel Galerie výtvarných umění v Ostravě Petr Beránek, starosta Frýdlantu nad Ostravicí Jiří Mořkovský a za vydavatele  Aleš Rett z nakladatelství Montanex, všichni byli kmotry nedávno vydané knihy. .
    Autorovi publikace Karlu Bogarovi byl z úst starosty vysloven veliký dík, že si dal tu práci a shromáždil materiály o malíři a grafikovi Ferdiši Dušovi, že se mu podařilo objevit i nové dosud neznámé materiály o tomto umělci,  který, ač za svého života pobýval i na Podkarpatské Rusi, v Haliči, na Slovensku, v Polsku, ve Ferdiš DušaFrancii, neodmyslitelně patřil do Frýdlantu,  města pod Lysou horou, kde se narodil a kam se v roce 1955 znovu vrátil po přestěhování  z Prahy ( zde 1. 12. 1958 také zemřel).
     Karel Bogar se mimo jiné zamyslel, zda má Duša co říct i dnešku: „Duša byl skutečně člověkem s beraní hlavou. Jeho úsilí, prosadit se na poli uměleckém bez vzdělání, z prostředí chudé dělnické rodiny, ze které vzešel, bylo skutečně obdivuhodné. Otázka slovanství je u něj stále živá. Byl velice citlivý ke změnám ve společnosti, měl silné sociální cítění. Měl veliký vztah k realismu, zlobilo ho, že současné umění ztrácí smysl, proto se jakoby natruc vracel k realitě. Nebyl konvenčním člověkem, kdyby ještě žil, jistě by byl svůj,“ řekl Bogar.
    Tyto autorovy myšlenky potvrdil i ředitel Galerie výtvarných umění Petr Beránek, který ještě dodal: Ferdiš Duša měl skutečně těžký život, byl světoběžníkem, který nakonec přece jen dostál svého uznání. Je známým grafikem i malířem, kterého výrazně ovlivnila zdejší kultura, svéráznost místních lidí a jejich těžký život, jenž on mistrně dokázal zachytit. Ferdiš Duša je vlajkovou lodí české sociální malby a grafiky.
  Tento slavnostní večer umocňovalo vystoupení dětí a učitelů z místní ZUŠ, kteří hráli na klarinety a flétny. Kytaru dokázal mistrovsky rozezvučet Dominik Beránek, moderovala Jolanda Pilařová. Báseň s názvem Památce Ferdiše Duši přednesl její autor Pavel Gryga, člen Literárního klubu Petra Bezruče.
                                                               Text a foto: Dajana Zápalková, členka Literárního klubu Petra Bezruče


Foto:
1. Zleva - Aleš Rett, Jiří Mořkovský, Petr Beránek, Karel Bogar a Jolanda Pilařová, 2. Nová kniha, 3. Autor Karel Bogar, 4. autoportrét Ferdiše Duši

Vloženo 15. 3. 2008








Jak vznikly Nové břehy


    V březnu roku 2008 vyšlo první číslo kulturního časopisu Nové břehy. Úsilí několika studentů a univerzitních profesorů bylo zdárně završeno křtem v galerii Bátor DavidFiducia. Rád bych seznámil čtenáře s tím, co tomuto úsilí o vznik nového časopisu předcházelo.
    Někdy na konci roku 2006 jsem často sedával s jedním známým opavským redaktorem (kterého nebudu jmenovat) v kavarnách a putykách všeho druhu. Měli jsme za sebou velmi úspěšný rok, podařilo se nám v Opavě vydat almanach. A tehdy mezi řečí a pivem v zakouřených prostorech mě napadlo, že bychom mohli v Opavě vydávat nový časopis a vytvořit tak prostor pro mladé autory, který zde prakticky nikdy neexistoval, protože jediný literární časopis v Opavě (Alternativa plus) byl vědecky zaměřený a nebral mladé literáty vůbec na vědomí. Poslední číslo tohoto časopisu vyšlo v roce 2004. A tehdy nás napadlo založit občanské sdružení, které by mělo tento nový časopis na starosti. Jeho originální název jsem objevil v jedné ze svých povídek, které jsem napsal pod pseudonymem Adalbert Bžouk a které nikdy nevyšly a doufám, že ani nevyjdou. Sepsali jsme smlouvu a začali jednat. Jenomže tehdy se onen opavský redaktor projevil jako nevěrohodný člověk. Nebudu raději zabíhat do detailů.
   Sehnali jsme tedy jiného člověka. Smlouvu jsme přepsali a poslali na ministerstvo vnitra do Prahy. Zakládajícími členy občanského sdružení Obratník Starého Magdona jsou: Milan Bátor, David Bátor a ing. Lukáš Pracný. Z Prahy nám odpověděli asi za tři měsíce. Byli jsme zaregistrováni. Psal se rok 2007. Během léta a podzimu se ustavila redakční rada ve složení: Milan Bátor, David Bátor, Zdeněk Smolka, Jakub Chrobák a Milan Blažek. Byla domluvena spolupráce s grafikem a vydavatelem Pavlem Kubným. Vytvořila se koncepce prvního čísla časopisu.
   Co dodat na závěr? Snad pouze tolik: Vytvořit v dnešní kultuře něco nového není jednoduché, ale vědomí, že tady vzniká prostor pro mladé talenty nás bude držet při životě.                                                                 
                                                                                    David Bátor, básník a redaktor, 8. 3. 2008  v Brance u Opavy

Vloženo 9. 3. 2008







Nové břehy 

Nové břehy   Dne 7. března byl v ostravském klubu Fiducia pokřtěn časopis Nové břehy, který vydává o. s. Obratník Starého Magdona ve spolupráci s vydavatelstvím Planet sounds. Vznik tohoto čtvrtletníku, zaměřeného na literaturu, hudbu a další umělecké žánry, finančně podpořilo statutární město Ostrava a další. Obsah časopisu autorsky i redakčně zajišťují studenti a pedagogové ostravské a opavské univerzity aj. Foto ze slavnostního křtění.         Eva Kotarbová

    Editorial 

   Literární vědec Vladimír Karfík jednu svou knihu, v níž se zabývá českou literaturou 2. pol. 20. století, nazval: Literatura je čitelná. Autoři tohoto čísla si v počátku mysleli, že i pro ně je literatura čitelná. Ne všichni, jen někteří. Důvod byl prostý. Redakční rada tohoto čísla je totiž složena ze studentů i vysokoškolských pedagogů. Z tohoto faktu může vzniknout leccos zajímavého. Například přepestrý amalgám, který se třpytí přespříliš, ale je podáván upřímně a s čistým srdcem na dlani. Pro jiného zas málo vědecká práce, málo odkazů, citací, málo použité literatury, prostě málo všeho odborného. Leckdo se ani nebude obtěžovat zaměřit na časopis ctěný zrak. A tak většinou studenti byli nuceni upřímně přiznat, že literatura je čitelná. Ovšem jen někdy. A jste skoro u cíle, který nebyl vlastně nikdy formulován, což je určitě škoda. Cílem bylo vždy jít za něčím, co nás baví a zejména, co nás kulturně obohatí. Prostě nechat zaznít svůj hlas, který volá, že nás také zajímají básníci, kteří sítem středoškolských (nemýlím - li se i jiných?) čítanek neprošli (Vladimír Vokolek) a nebo naopak, že se někomu může líbit i básník, který teprve sítem prochází (Petr Hruška). Ne, že bychom mu tu strastiplnou cestu nepřáli. Napadlo nás také, že by Vás mohlo zajímat, že na hudební scéně se vynořují kapely, které neuvidíte běžně v televizi, ba dokonce ani na hudebních festivalech, ale pozornost si jistě zaslouží (Květy, WWW - Neurobeat aj.). Snažili jsme se spojit tyto dva průhledy na literaturu a umění a je na Vás, abyste zhodnotili, zda byla tato cesta slepá, nebo vedla do neznáma...? Snažili jsme se předestřít záznam toho, co kolem nás za poslední půlrok proplynulo a co by mohlo stát i v dnešní ukvapené době za pozornost. Přeji příjemnou četbu!
Milan Bátor

 Vloženo 7. 3. 2008  







Vyšly Nové břehy

     Dne 6. března t. r. bylo v antikvariátu Fiducia pokřtěno první číslo  literárního čtvrtletníku pro Opavsko a Ostravsko Nové břehy. Je rozdělen do několika Lydie Romanskárubrik: Rozhovor, Osobnost, Studie, Přístav - tvorba mladých autorů, Recenze, atd. Časopis se zabývá také hudební tvorbou, výtvarným uměním, překlady, jeví se, že chce být ucelenou platformou pro soudobé umělecké dění v kraji.
    V prvním čísle vyšel rozhovor s básníkem a publicistou Ivanem Motýlem, publikovaná je literárně vědecká studie prof. Ostravské univerzity Zdeňka  Smolky, dále recenze na nové sbírky Dana Jedličky  a Jindřicha Zogaty z pera člena redakční rady Milana Bátora a další recenze, hudební profil skupiny Kofe-in.  
    Rubrika současná tvorba patří nejnovějším veršům Petra Hrušky. Poezii publikuji také začínající autoři Ondřej Hložek, Marek Salamon a Roman Polách, kteří  večer ve Fiducii obohatili čtením své poezie. Zajímavá je rubrika Osobnost s poezií Vladimíra Vokolka či Glosář s poznámkou Jakuba Chrobáka týkající se okolností kritiky pracovních metod nedávno zesnulého historika Dušana Třeštíka. V Překladu dostal prostor polský básník Jacek Sikora.
     Redakční rada Nových břehů má pět členů: Zdeněk Smolka, Jakub Chrobák, Milan Blažek, Milan Bátor a David Bátor. Redakční kruh tvoří dále Andrea Chrobáková, Božena Klímová, Veronika Melecká a Oldřich Kutra. Grafikem časopisu je Pavel Kubný. (Tyto informace se v čísle nenajdou; poskytl je David Bátor.)
     Nové břehy vycházejí zdarma  na dobrém papíře (za přispění několika sponzorů) ve formátu A4.
Lydie Romanská
Vloženo 7. 3. 2008








O jednom zajímavém projektu

    Když roku 1872 zřídil kaplan František Koželuha v přízemí nově vystavěné školy v Rožnově pod Radhoštěm knihovnu, a knihy půjčoval zájemcům každou V klubuneděli po požehnání, jistě netušil do jaké míry se o 136 let později zájem o čtení a literaturu rozšíří, ani o kolik bude práce knihovníků rozmanitější. V současnosti si každý z více jak 17 000 obyvatel Rožnova vypůjčí v kalendářním roce ze 74 013 knihovních jednotek více než 13 knih. V Rožnově je registrovaných 3019 čtenářů, ale celkový počet výpůjček dosáhl v r. 2007 úctyhodné cifry 225 687.
    Úspěch každé knihovny vždy závisí na nápadech a aktivitě knihovníků. V roce 2007 se Městská knihovna v Rožnově pod Radhoštěm zapojila do projektu Senioři vítáni, který si vzal za cíl šířit zájem o literaturu především mezi dříve narozené. Vedoucí a koordinátorkou projektu je knilhovnice Marcela Slížková, na samotné realizaci se také podílí ostravské středisko Obce spisovatelů. 
    "Program Senioři vítáni vzešel z grantu, který vyhlásila Nadace Open Society Fund Praha a Česká spořitelna Praha," uvedla paní Marcela Slížková a dále řekla:. ,,Hlavním cílem programu je ozřejmit a propagovat roli seniorů ve společnosti, pomáhat odstraňovat negativní stereotypy spojené s touto skupinou a ukázat na možnosti jejich zapojení do různých aktivit. Vzali jsme si za cíl podpořit literárně tvůrčí schopnosti seniorů. Víme, že nejen hodně čtou, ale někteří také sami literárně tvoří, takže jim chceme poskytnout příležitost tento zájem rozvinout. Právě z toho vzešel dílčí projekt Město v mé paměti a v něm společnou prací chceme formou netradičního průvodce ukázat proměnu Rožnova, aby především mladež poznala, co se staršími generacemi odchází. Zároveň všichni, kteří projekt ukutečňují, získají při setkávání s renomovanými lektory a spisovateli literární dovednosti a mají možnost jejich využití ve vlastní tvorbě. Jedním z výstupů těchto setkání je také čtení z vlastních prací účastníků a vydání almanachu nejzajímavějších příspěvků.. Už při vzniku projektu jsme měli na paměti spolupráci dospělých účastníků s literárním kroužkem dětí - Louskáčkem, který v naší knihovně vede Jana Hradilová a který formou her seznamuje malé čtenáře s literaturou. Také mládež v Louskáčku pracuje na netradičním průvodci městem, tentokrát viděným dětskýma očima. A protože se snažíme propojit tyto dvě skupiny a současně i obě generace na bázi literární práce, vybraly děti do svého almanachu, vzešlého z literární soutěže O poklad strýca Juráša, také některé příspěvky dospělých."   
    Prvé schůzky v rámci projektu Senioři vítáni v září 2007 se účastnilo pouhých šest zájemců, v únoru 2008 už to bylo třicet účastníků.  Akce bude zakončena v červnu 2008. "Pokud bude projek úspěšný, a budou k tomu vytvořeny podmínky, pokusíme se o jeho pokračování i v roce následujícím," řekla paní Marcela Slížková.
    Dosavadní zkušenosti napovídají, že projekt je úspěšný víc, než se původně předpokládalo. 
Text a foto: Richard Sobotka
Vloženo: 19. 2. 2008








Literáti mají webové stránky


LKPB

    Únorová schůzka (8. 2.) v cukrárně "U Langrů" ve Frýdlantě nad Ostravicí, kde se scházejí literáti, byla tak trochu slavnostní. Ptáte se proč? Konečně se podařilo v celé své kráse otevřít a vypustit do světa webové stránky Literárního klubu Petra Bezruče a celá tato sláva byla  zpečetěna křtem. Kmotry byli: Jiří Otípka, který je duchovním otcem veškerého snažení a příprav webových stránek, jemuž patří velký dík od všech členů klubu. Právě on už rok usiloval o to, aby až do poslední zprávy a údaje na webu klubu bylo vše důstojné, přehledné, aktuální, aby si kdejaký človíček třeba i na druhém konci planety mohl udělat ten nejlepší obrázek o tom, co to vlastně Literární klub Petra Bezruče je, co je jeho náplní, jaké lidi sdružuje a čemu se věnují.
    Druhým kmotrem byl předseda LKPB Miloslav Oliva, kterému z očí zářila radost a tu vyjádřil slovy: „Jsem rád, že se Literární klub dostává zase ve své práci kousek dopředu. Věřím, že prostřednictvím našich nových klubových webových stránek se ještě více dostaneme do povědomí lidí, kteří naší práci fandí.“
     Vážení čtenáři, takže literáty zpod Beskyd najdete na www.lkpb.cz.  Zda se i vám naše webové stránky líbí, to jsme moc zvědaví, a proto právě od vás rádi uslyšíme názor, co ještě vylepšit, co  vám na našich stránkách schází. Napište nám.
Dajana Zápalková
Foto: Archiv LKPB
 Vloženo 12. 2. 2008








Pochování basy v Hodoňovicích

Basa 1         Basa 2        Basa 3

   Sobotní večer v Hodoňovicích dne 2. 2. 2008 byl hodně veselý. Místní občané tu totiž chovali basičku Zrzičku, aby se symbolicky rozloučili s Masopustem. Celý smuteční obřad nacvičili místní hasiči ve spolupráci s osadním výborem. Sál hostince „U Čendy“ byl už po devatenácté hodině zaplněn a všichni netrpělivě očekávali, kdy přijdou hlavní aktéři, a proběhne slibovaný program. Po 21. hodině vstoupil do sálu za znění smuteční hudby celý průvod - funebráci nesli basičku Zrzičku na márách, za ní šel velebný pán s rektorem, kostelníci, vdova a plačky s věncem od místních občanů. Celý parodující smuteční obřad nenechal ani jednoho účastníka v sále bez zasmání. Ba naopak. I při tak truchlivé události, jako je loučení se s basou a tím též s bálováním a tancováním až do Velikonoc, došlo na smích, zpěvy i potlesk. Ten byl jistě tou nejlepší odměnou všem účinkujícím, kteří měli nemalou práci s nácvikem a přípravou veškerých rekvizit. Ale vše se zdařilo, basa byla sice pochována, ale za doprovodu hudební skupiny Šramel Boys se tancovalo až do brzkých ranních hodin.

Basa 6  Basa 4  Basa 5

Text a foto: Dajana Zápalková
Vloženo 4. 2. 2008









Zdařilý návrat spisovatelky a výtvarnice Gabriely Kopcové do Ostravy

    Spisovatelka, a dnes již mohu také napsat - výtvarnice, Gabriela Kopcová několik let pracovala v ostravské knihovně. Pak ji nezbytnost přivedla zpět do rodné obce Domamile na Českomoravské vrchovině. Odstěhovala se tam koncem sedmdesátých let. Bylo to v době, kdy již připravovala vydání prozaické Gabriela Kopcováprvotiny v ostravském nakladatelství Profil. Šlo o knihu povídek,  nazvanou Člověk rodu ženského (vyšla v roce 1983). Na několik let se pak autorka v rodném kraji zcela ztratila očím ostravských přátel, známých i veřejnosti. Jen tu a tam o sobě nechala skromně slyšet, když vydala další knížku.
   Ještě v době, kdy Gabriela Kopcová pracovala v hrabůvském hudebním oddělení Knihovny města Ostravy, "seděla na dvou židlích", protože kromě psaní povídek tvořila klasické koláže. Nejdříve o tom věděli jenom její nejbližší a několik přátel. Později nalezla odvahu a tato její výtvarná díla ozdobila několik hudebních a literárních pořadů, např. v tehdejším Domě kultury Vítkovice, v knihovně v Hrabůvce a také v ostravském Divadle hudby, k čemuž jsem ji jako autorka těchto programů musela někdy i přemlouvat.
   Uplynulo více než deset let od odjezdu Gabriely Kopcové z Ostravy, než se tu konečně opět, a to na téměř tři měsíce, vrátila. Je dobře, že to udělala, protože s sebou přinesla hodně novinek ze své autorské dílny, a sice výstavu koláží Překročení prahu a křtění své další Kolážpohádkové knížky, kterou nazvala Pohádky z tajemného lesa.
  Překročení prahu mohli nejdříve vidět návštěvníci ústředí Knihovny města Ostravy (v hudebním sále budovy u Sýkorova mostu), kde byla výstava od počátku prosince 2007 do 6. ledna 2008. Potom se 22. ledna přestěhovala do krásných prostor ostravského hotelu Imperial. Byla slavnostně otevřena jeho ředitelem Vítem Neiserem.
   Osobité Gabrieliny koláže budou ozdobou kavárny La Brasserie až do 29. února. Pro ty, kdo rádi vstupují do světa fantazie, se stanou nevšední branou do tajemna, v němž mohou objevit vzácné a vzrušující souvislosti. Opravdu doporučuji relaxační zamyšlení při pohledu na její koláže od kavárenského stolku!
   A ještě ke křtění nové knížky: Proběhlo jako součást vernisáže v hotelu Imperial. Kmotry se stali  ředitel hotelu Vít Neiser a předsedkyně ostravského střediska Obce spisovatelů, básnířka Lydie Romanská. Ta vypravila Pohádky z tajemného lesa do světa čtenářů slovy, jež byla velkým oceněním knižní novinky a práce autorky, která pohádky doplnila svými jedinečně upravenými fotografiemi.
    Stejně jako koláže i pohádková knížka Gabriely Kopcové jsou určeny těm, kdo hledají uklidnění v dnešním uspěchaném světě a hlavně harmonii. Návrat spisovatelky a výtvarnice do Ostravy je podle mne velmi zdařilý. 

Křtění Pohádek z tajemného lesa    Hudební vystoupení    Gabriela Kopcová a Karel Haruda, malíř

Text a foto: Eva Kotarbová
Foto č. 2 - archiv Gabriely Kopcové

Foto: 1. Gabriela Kopcová, 2. Koláž Fata morgana, 3. Křtění knihy – kmotři básnířka Lydie Romanská a ředitel hotelu Imperial Vít Neiser, 4. Duo Luboš Elneker a Pavel Marek, 5. Gabriela Kopcová s ostravským výtvarníkem Karlem Harudou. Více fotografií

Iniciátor výstavy v hotelu Imperial: Eva Kotarbová
Organizační zajištění: Eva Kotarbová, Vladimíra Černajová a další zaměstnanci hotelu Imperial
Sponzor vernisáže: hotel Imperial v Ostravě
Spolupráce na křtění knihy:
středisko Obce spisovatelů v Ostravě – Lydie Romanská

Vloženo 26. 1. 2008









   Dvě nové knihy Richarda Sobotky


   Křest 1     Křest 2

   Počátkem prosince 2007 vyšly dvě nové knihy rožnovského autora Richarda Sobotky. První  Život na oblaku - vyprávění o současných lidech, kteří se navzdory zdravotnímu handicapu dokázali vzepřít osudu a včlenit do kolektivu ostatních lidí. A také vyprávění o těch, kteří zdravotně postiženým pomáhají bojovat za sebeuplatnění. Vydání knihy se uskutečnilo díky finanční podpoře Ministerstva kultury ČR. Knihu vydalo nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy.
   Druhá kniha Pytláci v Beskydech je vyprávěním o hajných, kteří ochraňovali panské lesy a především zvěř v nich, a také o pytlácích, jež  v minulosti často bída  ale také pytlácká vášeň hnaly do lesů. Jejich vzájemné střety někdy končily tragicky, jak o tom podnes svědčí pomníčky, roztroušené v lesnatých horách Beskyd. Tuto publikaci vydalo vydavatelství Víkend,  s. r.o.
   Křest knižních novinek se uskutečnil 15. prosince 2007 v solné jeskyni SALZA v Zašové. Život na oblaku mořskou solí pokřtil Vojta Polášek, od narození postižený těžkou oční vadou, titul Pytláci v Beskydech autorova vnučka Anička a majitel solné jeskyně Pavel Trčka, a sice  “střelným” prachem a střelivem do brokovnice.
(re)
Foto archiv:  Slavnostní křtění knih

Vloženo 19. 12. 2007








Zápalková křtila první prózu

Křest  
 
Dajana    Členka Literárního klubu Petra Bezruče Dajana Zápalková pokřtila v lázních Třeboň svoji první prózu s názvem – Jó, život lázeňský.
   Autorce je prostředí lázní Aurora dobře známé, protože zde několikrát absolvovala balneoterapii. V právě vydané knize je proto velmi dobře zachyceno toto prostředí s léčebnými procedurami, ale též okolní krajina, město Třeboň se svými pamětihodnostmi, pivovarem Regent, rybníkem Svět a Zlatou stokou, zároveň i s mnoha možnostmi kulturního vyžití.
   Křest se konal v třeboňské restauraci Rondo, kde se scházejí pacienti  i místní občané převážně večer k pobavení. Přišlo jich okolo osmdesáti, nechyběli ani známí Dajany Zápalkové. Nejdříve autorka uvedla několik básní ze své připravované knihy veršů a poté se majitelka restaurace Eva Grulichová spolu s Hanou Irlbekovou, kamarádkou autorky, ujaly křtu knihy. A čím se křtilo? Přece pivem značky Regent, který je vyráběn ve zdejším pivovaře.
„Přeji paní Dajaně, aby knížka šla z ruky do ruky nejen mezi pacienty v lázních Aurora, ale aby se stala dobrým společníkem nejednoho z nás přítomných. Uvádím ji do života čtenářů třemi symboly štěstí, a sice čtyřlístkem, prasátkem a jmelím, které jí předávám,“ řekla majitelka restaurace Eva Grulichová při slavnostním křtu.
   Poté následovala autogramiáda a zábava i tanec při dobré hudbě kapely Rondo.
František Vaníček
Foto archiv: 1. Křtění knihy, 2. Dajana Zápalková podepisuje novou knihu.


Vloženo 19. 12. 2007








Hlásíme se ke Dni poezie

Oldřich Šuleř  Stoniš a Romanská  
   
   V rámci celostátního festivalu Den poezie, který proběhl v mnoha městech ČR (od 5. do 23. 11. 2007) se 22. listopadu v Komorní scéně Aréna v Ostravě  uskutečnil pořad sestavený z děl členů ostravského střediska Obce spisovatelů a dalších autorů. Ukázky tvorby byly vybrány z nedávno vydaných nebo připravovaných knih. Zazněly v podání herců uvedeného divadla. Jedinečnost večera, organizovaného ostravskou Obcí, spočívala také v přítomnosti většiny tvůrců básní a próz pořadu nazvaného Hlásíme se ke Dni poezie. Diváci se seznámili s tvorbou Theofila Halamy, Boženy Klímové, Evy Kotarbové, Lubomíra Mana, Břetislava Olšera, Jana Padycha, Lecha Przeczka, Lydie Romanské, Richarda Sobotky, Miroslava Stoniše, Oldřicha Šuleře, Marie Vosikové, Karla Vůjtka a Soni Záchové.
Text a foto: Eva Kotarbová


Foto:
1. Spisovatel Oldřich Šuleř, 2. předsedkyně ostravského střediska Obce spisovatelů Lydie Romanská a prozaik Miroslav Stoniš, 3. Více fotografií.

Vloženo 27. 11. 2007








Cesta z hořícího kruhu

Knězek 1      Knězek 2 
 
   Dne 24. října byla frenštátská Literární čajovna Magnolia plná. Křtila se totiž kniha PhDr. Libora Knězka, CSc. – Cesta z hořícího kruhu. Je to vlastně rozbor života a díla frenštátského básníka Pavla Tobiáše.
 Pavel Tobiáš po absolvování gymnázia začal studovat na vysoké škole v Brně a najednou onemocněl obrnou, která jej připoutala na invalidní vozík. On se ale nevzdal a bojoval dál. Psal verše i román, vedl časopis, spolupracoval s rozhlasem, natočil film. Jeho život byl skutečně neobyčejný, naplněný bojem s nemocí.
  Je jistě zásluhou Libora Knězka, že nám tohoto básníka ve své nové knize přibližuje. Máme možnost jej poznat  z dopisů, které Pavel Tobiáš psal, z recenzí jeho básní i románu. Knězek, jak již je jeho zvykem, se snaží vypátrat všechno o životě autora a vzniku jeho děl. I tentokrát se zhostil velmi dobře svého úkolu. Sám o tom říká:
  „Chtěl jsem v knížce ukázat, jak se chlapec plný aktivity, výborný sportovec a začínající vědecký pracovník, dovedl vyrovnat s izolací, do níž ho ochrnutí dostalo. Jak dokázal zvládnout osobní problémy, které ho na životní pouti provázely, jakými změnami procházela jeho psychika až do závěrečného smíření se svým údělem. A jak se všechny tyto životní rány Tobiášovy promítaly do jeho literární tvorby.“
  V Knězkově knize Cesta z hořícího kruhu se nám objevuje člověk, bojující o svůj život i o uznání vlastního místa v literárním životě, nejen Ostravska. V roce 1976 dostává za román Cesta Cenu Jiřího Wolkera.
  Frenštátská knihovna nám již mnohokrát připravila pěkný program. Vždy, kromě Libora Knězka, byli přítomni přednášející z Integrované školy z Frenštátu, dále představitelé města, přišli i starostové z Trojanovic, Lichnova a Bordovic. Pravidelně zde zavítají i členové Obce spisovatelů z nejbližšího okolí (Rožnov pod/Radhoštěm, Frýdek-Místek, Příbor). Přítomni byli i občané Frenštátu, kteří Pavla Tobiáše znali, ale znají i spisovatele Libora Knězka a mají své město rádi, tak jako on. Snad byl potěšen, když mu Pavel Gryga, člen Literárního klubu Petra Bezruče, přednesl báseň o Horečkách.
  Pracovnice knihovny vytvořily vskutku příjemné prostředí, kde návštěvník rád poslechne nové informace, pobude a cítí se dobře v kruhu přátel. Dík za příjemný večer.
  Křtili jsme již desátou knihu z Frenštátska, která bude jedenáctá?
  „Chci se ještě jednou pustit do Četyny. Již jsem o něm psal v knize Krajina černá lesem, ale teď by to mělo být něco většího. Název nové knihy? Přes hranice času.“
   Tak se necháme jistě brzy novou knihou spisovatele Libora Knězka překvapit.
Miloslav Oliva
Vloženo 30. 10. 2007
Foto:
archiv knihovny ve Frenštátě - Libor Knězek









Poděkování sv. Hubertovi

   Foto 1Před nedávnem mne v regionálních novinách upoutala krátká zprávička, která oznamovala, že v obci Bílá bude sloužena za pěkného počasí SvatohubertskáFoto 2 mše pod širým nebem. Byla jsem zvědavá, jak bude probíhat, proto jsem se rozhodla do těchto míst podívat. Nechtělo se mi ani věřit, že si zdejší myslivci s Pánbíčkem to počasí nedomluvili, protože ač bylo ráno mrazivé, zpod mraků vykukovalo podzimní sluníčko a nádherně ozařovalo okolní stromy a celou zdejší krajinu. Ještě mi vrtalo hlavou, proč myslivci vzpomínají svatého Huberta už nyní v říjnu, když podle kalendáře jeho svátek slavíme 3. listopadu. Na to jsem dostala odpověď od předsedy mysliveckého sdružení Ostravice Karla Matuly. Bylo to skutečně kvůli počasí. Kdyby ale náhodou přece jen bylo škaredě, mše by se sloužila v dřevěném kostele sv. Bedřicha a možná by celá slavnost pak neměla tu správnou atmosféru.
   Autem jsem se dostala až k potoku Velká Smradlavá, odtud jsem už pak spolu s dalšími příchozími pokračovala pěšky k loveckému zámečku, kde celá slavnost probíhala. Byla jsem překvapená, jak je tento dřevěný zámeček se zděnou podezdívkou a šindelovou střechou, který nechal postavit v roce 1906 arcibiskup B. Landgrot z Fűstenbergu, krásně nazdoben. Uprostřed prostranství na vyvýšeném místě stál oltář a pod ním ležel na smrkových větvích zastřelený jelen - trofej lovu. Všude plno květin, k nebi stoupal bílý dým z ohňů. Asi sto padesát lidí se zúčastnilo této slávy. Byli mezi nimi věřící, myslivci, občané Bílé, ale i náhodní turisté.
F3  Bylo deset hodin a slavnostní Svatohubertská mše mohla začít. Celebrovali ji P. Edmund Kempný a P. Jaroslaw Folta, ministrantů jsem napočítala pět. Nevšední zážitek ze mše ještě umocňovali trubači Okresního mysliveckého sdružení z Přerova a zpěváci pěveckého sboru Chorus Collegium Odry, kteří  celý obřad doplňovali zpěvy.
   Přiznám se, že jsem si předtím doma vyhledala informace o sv. Hubertovi. Co to vlastně bylo za člověka? Co ho vedlo k tomu, že se rozhodl svůj život zasvětit Bohu?
   Sv. Hubert, biskup v Lutychu, je patronem myslivců, střelců, řezníků. Narodil se kolem poloviny 7. století. Oženil se velice mladý, avšak svou ženu ztratil při narození prvního dítěte. Zlomen bolestí nad tou ztrátou, uchyloval se Hubert stále častěji do lesů a hledal zapomnění v lovu. Tam prý spatřil jednoho dne jelena, který mezi parohy nesl svítící kříž. Po tomto vidění se Hubert rozhodl změnit svůj život, dal se na kněžskou dráhu a brzy na to přijal i kněžské svěcení.
   P. Edmund ve svém kázání některé skutečnosti o sv. Hubertovi zmiňoval. Mimo jiné vyzdvihoval i určité přednosti zvířat, které lidé třeba nemají... Mše skončila odvezením jelena překrásným párem koní.
   Když jsem odcházela, byla jsem ráda, že ještě u nás existují určité tradice a zvyky, které je ovšem třeba udržovat. I tato nevšední událost, jakou se nejen pro místní stala Svatohubertská mše, jistě do beskydských "Zadních" hor, patří.                                                                                                              
                                                                                                                       Text a foto: Dajana Zápalková









Řezbařina, to je dřina - aneb vyprávění s řezbářem Milanem Obodou


Oboda   Potkat v dnešní době řezbáře není tak úplně běžné. Podařilo se mi setkat se hned s několika takovými umělci, a sice na frýdeckém zámku, kde se uskutečnil počátkem října Řezbářský plenér - pracovní setkání řezbářů a ostatních zájemců o tento druh umění. Pro mnohé z nich byla akce příležitostí k inspiraci, předání si zkušeností a nápadů. Velice zajímavé reliéfy přinesl řezbář Milan Oboda z Mniší na Frýdecko-Místecku. Byla to pohádka sledovat jeho ruce při práci. A přitom mi ještě stačil vyprávět svůj životní příběh.
   Milan Oboda dlouhá léta pracoval v textilním podniku Slezan ve Frýdku-Místku na propagaci jako malíř písma. V té době též studoval tři roky u akademické sochařky Havlíčkové. Už v tomto období ho zaujalo dřevo, opracovával je. Pro Slezan začal vyrábět dřevořezby s textiláckou tematikou, které byly předávány jako suvenýry návštěvám a hostům. Po roce 1989 pracoval tři sezony na hradu Hukvaldy. Naskytla se mu možnost koupě starého statku v Mniší, kde si posléze zařídil svoji řezbářskou dílnu a konečně se mohl plně rozvinout jeho zájem o řezbářství.
   Milane, řekni mi, co cítíš ke dřevu?
  ,,Dřevo je pro mne kus přírody, kterou miluji a zároveň se snažím ochraňovat ji, jak jen to jde.  Dřevo je materiál, který je tu po staletí, přežívá spoustu generací. A pro mne je to asi boží dar - mít vizi tématu, kompozice, pak už jen stačí měnit detaily. Jsem spokojený, když si mohu dělat práci podle svého, jak to cítím. Za těch třicet let, co se s dřevem mazlím, jsem si už vybudoval svojiruce klientelu. Sázím na to, že lidé přijdou za mnou, že si mne najdou, když něco potřebují. Když pak navštívím své známé, působí mi to určité potěšení a hřeje mne to u srdíčka, když vidím své plastiky. Pravda, teď po létech bych už někdy provedl některé detaily jinak. Ale člověk a jeho práce - zvláště taková, jako je řezbařina - se neustále vyvíjí.
   Asi pět mých výrobků, kterých si skutečně cením, má můj bratr ve Vídni. Jedná se třeba o reliéfy, kde se v tematice objevuje muzika, rostlinné motivy a do toho jsou vloženy lidské ruce."
    Kde bereš dřevo pro své výrobky?
   ,,Materiál pro opracování nacházím u stolařů a truhlářů. Dřevo musí léta vyzrávat v příznivém klimatu, za určitých podmínek. Jen takové je pak vhodné pro výtvarnou činnost a ne pro řemeslné práce."
    Máš nějaké životní krédo?
   ,,Moji největší motivací je výhled z okna dílny na zahradu, na horizontě se za krásného počasí objevují Pustevny a Radhošť, odkud se ke mně múzy slétají. Ve svých výtvorech se snažím o vyjádření mého vztahu a hlubokého citu k přírodě. Víš, já mám koně a velice rád s ním jezdím po lesích, kde bedlivě sleduji, co se kolem mne děje. Moc to bolí, když slyším střelbu na zvěř. Z toho nemám dobrý pocit. Všechny své dojmy zachycuji nejen ve dřevě, ale snažím se též trochu veršovat. Věřím, že přijde čas a také mé básně spatří světlo světa."
   Milane, v to pevně věřím a už se na ně těším. Ještě bych od Tebe chtěla slyšet, zda máš nějakého pokračovatele v tom svém řezbářském řemesle, zda je někdo takový, koho zasvěcuješ do jeho tajů.
   ,,U svého mladšího syna Lukáše jsem pozoroval určité výtvarné vlohy. Ten se ale na svět začal čím dál více dívat přes objektiv fotoaparátu, kterému už dnes úplně propadl. Ale jsem rád, že i on má určité umělecké cítění, jeho práce ho plně naplňuje. Každý máme svůj vlastní svět krásna a umění. Že to u mne vyhrála řezbařina na celé čáře, dokazují mé výtvory, na které jsem pyšný."
  Opravdu obdivuji Tvé reliéfy a přeji Ti, aby Tvůj pracovní elán neustal, aby Ti múzy z Radhoště našeptávaly stále nové inspirace pro to krásné řezbářské řemeslo.
Foto a text: Dajana Zápalková










Kdo má židli, bydlí


  Členové Literárního klubu Petra Bezruče měli možnost na své zářijové schůzce v cukrárně U Langrů přivítat Helenu Červenkovou, tajemnici Občanského sdružení Maryška z Bohumína.
Autorka   Tato vitální padesátnice vyprávěla o svém životě a osudech své knihy - Kdo má židli, bydlí aneb Prknonovela s příchutí primalexu:
   „Vystudovala jsem gymnázium ve Frýdku-Místku, prošla několika zaměstnáními. Pět let jsem pak byla bez práce. Osud mne zavál do Bohumína. Pořídila jsem si byt v romské čtvrti. Nad jeho zvelebováním jsem trávila týdny a zažívala spoustu historek – úsměvných i nepěkných. Vždy jsem je psala mailem svým známým. Až jsem dostala nápad, že z těchto mých příběhů by už jistě byla kniha. Začala jsem je dávat dohromady, o ilustrace jsem poprosila děti z mateřské školky, sehnala několik sponzorů a knížka je na světě. Dnes mám svou židli a kdo má židli, bydlí,“ dodává autorka o své knížce příběhů, které se skutečně staly.
   Helena Červenková přečetla ze své knihy několik veselých příběhů, zodpověděla dotazy členů klubu a pak informovala ještě o bohumínském občanském sdružení Maryška.
   „Maryška existuje od roku 2000, toto občanské sdružení tvoří skupina lidí, která dobrovolně, ve vém volném čase, vyvíjí nekonvenční kulturní aktivity. Máme od roku 2005 na náměstí T. G. Masaryka v Bohumíně nově zrekonstruovanou budovu Salón Maryška, kde kromě literárních večerů pořádáme komorní hudební recitály, výstavy výtvarné, fotografické i historické. Výjimku netvoří ani divadelní představení amatérů i profesionálů,“ chrlila ze sebe s velkým nadšením tajemnice sdružení.
   Jistě to nejsou poslední informace, které se členové Literárního klubu Petra Bezruče dozvěděli o tomto zajímavém občanském sdružení. Mnozí si kladli otázku: Proč nemůže něco podobného existovat i u nás ve Frýdlantě nad Ostravicí?                                                                    
Dajana Zápalková, členka Literárního klubu Petra Bezruče


Vloženo 5. 10. 2007








Malíři Blanka a Antonín Ličmanovi - aneb půvab ženského těla a sólo pro Vivaldiho


     Ličman   Ličmanová


    Malíři Blanka a Antonín Ličmanoví pocházejí z Hranic na Moravě, kde žijí a tvoří.
    Blanka Ličmanová zaznamenává jemnou kolorovanou kresbou poezii. Jako ilustrátorka doprovází básnické sbírky různých autorů a také bibliofilské tisky. O široké škále výrazových prostředků svědčí experimenty s basreliéfovými závěsnými artefakty, plastickými miniaturami a statickými loutkami. ,,Mé výtvarné dílo je poznamenáno vztahem k přírodě, hudbě, poezii a tanci," vyznává se malířka poetických kreseb. ,,Svět postihuji v jeho proměnlivosti a člověka v jeho vývoji."
   V jejím výtvarném vyjadřování převládá figurální kresba. ,,Ženské tělo a děti vnímám jako symbol mateřství, přírodní motivy jako součást lidského života." Její půvabné křehké kresby vypovídají o těsné vazbě člověka a přírody a zároveň o fantazii a citlivém chápání malířky krás i složitostí současného světa.

                            obraz  obraz 1                       

   Antonín Ličman je naopak tvůrcem robustních děl. Pro realizaci svých obrazů používá vlastních kompozitů, které dotváří barevn
ě. Výsledkem je efekt plastického obrazu, který prohlubuje prostorový dojem. ,,Každý obraz mám dopředu vymyšlený," říká malíř. ,,Já nemohu dělat a la prima, že bych přišel, nahodím plátno a za hodinu jsem hotov. Nejprve si udělám lehký náčrtek, pak pomocí hmoty vytvořím hlavní motiv, ten dotvářím barevně. Základní motiv je tvarově daný od počátku, protože až na maličkosti už se v obraze nedá nic korigovat."
   Obraz Harmonický nápad Antonia Vivaldiho je směsicí vířících myšlenek, tónů a nápadů, na pozadí houslí se ukazuje skladatelova tvář. ,,Při práci poslouchám muziku," vysvětluje historii obrazu malíř. ,,Ta kompozice - to přijde samo. A Vivaldiho mám rád, jeho Roční období patří k nejkrásnějším skladbám. Vivaldi na obrazu se kochá tím, jak se jeho hudba v mém výtvarném podání lidem líbí, jak vše vnímají, prožívají. Je duchem obrazu. Ten mimochodem skončil v soukromé sbírce jedné podnikatelky v Hranicích." 
   Neobyčejný je také obraz Klaun, ale vlastně všechny obrazy Antonína Ličmana. ,,Na mých obrazech je hlavním výrazovým prvkem linka, či linie, což mi umožňuje abstraktně vyjádřit pohyb bodu v ploše, či prostoru, vztah k ostatním předmětům a zákonitostem a ukazuje funkční spojení světa, jeho jevů a významů," dodává malíř.

        obraz 3  obraz 4

Text a foto: Richard Sobotka
Foto:
1. Malíř Antonín Ličman, 2. Malířka Blanka Ličmanová, 3. Jarní probuzení, obraz B. Ličmanové, 4. Když se jaro probouzí, obraz  B. Ličmanové, 5. Harmonický nápad Antonia Vivaldiho, obraz A. Ličmana , 6. Klaun, obraz A. Ličmana

Vloženo 2. 10. 2007








Fenomenální muzikantské trio

Trio
      
   
 
    Tvoří je tři muzikanti. Nemají na svém kontě zlatou desku, ani miliónté prodané CD nebo MC, a popravdě o to ani neusilují. Zato individuálně ve svých profesích daleko převyšují své okolí.
   Akademický malíř Miloš Šimurda, nar. 5. 6. 1924 ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde prožíval své mládí, ale také ve Valašském Meziříčí. Studoval gymnázium ve Frýdku-Místku a obchodní akademii ve Frenštátě pod Radhoštěm. Místo dráhy podnikatele a obchodníka se vypravil. studovat vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě, pak i mozaikářství v italské Raveně. S malováním začínal ve skromném ateliéru v domku své maminky v Juřince u Valašského Meziříčí. Po absolvování  vysoké školy zůstal malířsky "na půl úvazku a na půl peněženky" v Bratislavě, kde tráví zimy, léta naopak v Rožnově pod Radhoštěm. Rodný kraj se stal neodmyslitelnou součástí jeho malířské tvorby, charakteristickým malířským rukopisem jej často stylizuje do poetické polohy. Věnuje se také mozaice a monumentální tvorbě.
   PhDr. Jaroslav Štika, CSc., etnograf, narozen 1. 4. 1931 v Rožnově pod Radhoštěm. Vystudoval valašskomeziříčské gymnázium a filozofickou fakultu Masarykovy univerzity Brno. V letech 1956-72 pracoval v ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, v letech 1972-99 byl ředitelem Valašského muzea v přírodě, působil jako viceprezident  svazu evropských muzeí v přírodě. Vydal etnografický region Moravské Valašsko, jeho vznik a vývoj, Lidová strava na Valašsku a Československá muzea v přírodě.
   Středoškolský profesor Jaromír Štrunc,  muzikant, narodil se  7. 3. 1932  v Karviné-Fryštáku, ale od dětství žije v Rožnově pod Radhoštěm. Folklor se mu stal osudem. Je více než 40 let primášem cimbálové muziky souboru lidových písní a tanců Radhošť v Rožnově. Sběratel lidových písní. Během národopisných slavností organizuje lidové zábavy, při nich uvádí dávno zapomenuté prvky lidových zvyklostí.
   Všechny tři od mládí spojuje muzika. Společně rázovité písničky dnes hrají a zpívají už jen na vernisážích obrazů svého přítele malíře Miloše Šimurdy. Jako hudební skupina by si mohli dát do erbu logo "3x Š" - Šimurda. Štika, Štrunc, nebo, jak trochu pobaveně uvádějí - "234", protože právě tolik let bude v roce 2007 všem třem dohromady.
  "Jsme takoví mohykáni," představil muzikantské trio Jaromír Štrunc. "Sešli jsme se v Rožnově pod Radhoštěm právě před šedesáti lety. Bylo to v době Valašského roku, který byl v důsledku válečných událostí přesunut z roku 1945 na rok 1947. Tři švarní chlapci, tři tanečníci ve valašských krojích v souboru Radhošť. Hráli jsme se Štikou na housle, Šimurda na kontrabas. Tehdy k nám patřil i čtvrtý mohykán, Jaroslav Frydrych, později vystudovaný akademický malíř, hrával na cimbál, dnes už bohužel nežije. Hráli jsme dokonce při vánoční mši, ale kvůli děvčatům jsme se stali tanečníky.
   Následující roky nás rozdělily. Já si musel od roku 1950 vydělávat na živobytí. Miloš Šimurda a Jarek Štika šli na studia. Oba se pokaždé rádi vraceli na Valašsko, prožívali studentský život na salaších, někteří dokonce putovali po celých Karpatech. Setkávali jsme se u ohníčku třeba v Tisňavách, nebo i někde na Slovensku. Při dobrém pití jsme zpívali a také hráli. Po horách se tahat s basou a cimbálem nešlo, takže jsme hráli na housle. Obyčejně zbojnické písně. A právě ty, když se sejdeme, hrajeme dodnes, tak jako za mladých let."
   V jejich zpěvu a hudbě stále rezonuje staré Valašsko. A i když Jaroslav Štika míní: "Bylo to lepší, tehdy!", jejich rázovité vystoupení nenechá nikoho bez odezvy. 
 Richard Sobotka

Autor snímku Vladimír Pitron:  Trio (zleva - Jaromír Štrunc, Miloš Šimurda, Jaroslav Štika)

Vloženo 4. 9. 2007












Lašský smíšený pěvecký sbor Baška od včerejška k dnešku

To nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, nezachytitelné vteřiny.“ - K. Čapek.


Sbor


   Kolik už bylo těch nezapomenutelných chvil, okamžiků v pětapadesátileté historii Lašského smíšeného pěveckého sboru Baška? Nevyčíslitelné množství. Nejdříve nalistujme tu nejstarší historii sboru a vzpomeňme řadu divadelních představení a spoustu veselých historek, ale i nevšední kamarádství lidí, které mezi mladými ochotníky divadla J:K:Tyla existovalo a které vedlo k založení smíšeného pěveckého sboru.
  Takové kroky vždy stojí na obětavosti několika lidí. Jmenujme alespoň prvního dirigenta sboru Adolfa Kolčáře a školního inspektora Čeňka Gardelku, kteří v prvopočátcích pěvecký sbor svojí houževnatostí a přesvědčením o správné věci dokázali mnoho - přivést Lašský smíšený pěvecký sbor na patřičnou uměleckou úroveň a nadlouho jej zakotvit do povědomí lidí v širokém okolí. Toto vše se podařilo prostřednictvím koncertů, účastí na festivalech, soutěžích a přehlídkách pěveckých sborů doma i v zahraničí.
   Další stránky z bohaté historie sboru jistě patří spolupráci s umělci Národního divadla, která byla započata v roce 1977 - tedy je to už 30 let, kdy pražští umělci spolu s Mistrem Eduardem Hakenem přijeli zpívat poprvé do sálu sokolovny v Bašce.
   Dále otvírám stránku nevšedního přátelství s lužicko-srbským pěveckým sborem Meja z Radworja u Budyšína, které se začalo psát v roce 1984. A i tady vzpomeňme opět Adolfa Kolčáře, ale také spisovatele Bohumila Marka, předsedu OB Baška Františka Vaníčka a redaktora ČT Ostrava Jaromíra Šlosara, kteří položili základy vztahů, jenž jsou rozvíjeny dodnes výměnnými koncerty, ale i bližším poznáváním kultury obou stran.
   Nové pěvecké stránky začal sbor psát pod vedením dirigentky Janiny Ptakové od roku 1998. Byla to čerstvá absolventka Pedagogické fakulty Ostravské university, kde vystudovala sbormistrovství, a nebála se postavit před čtyřicet zpěváků. Podařilo se jí za velmi krátkou dobu přivést sbor na vyšší uměleckou úroveň.
   Podstatně se mění repertoár a do sboru přicházejí i mladí lidé. Pečlivý nácvik skladeb a dril přináší své ovoce. V roce 2003 se sbor zúčastnil mezinárodního festivalu Festa Musicale v Olomouci a umístil se ve stříbrném pásmu. V roce 2006 zpíval na mezinárodním Festivalu adventní a vánoční hudby v Praze a ani tady se neztratil. Ve své kategorii skončil v  bronzovém pásmu.
Do povědomí široké veřejnosti se dostal i prostřednictvím dvou CD, které se mu podařilo nahrát. Zde patří dík všem sponzorům, obci Baška za finanční podporu.
  Za všemi těmito úspěchy sboru stojí kus poctivě odvedené práce, ale také mnoho nezachytitelných vteřin odreagování se od rychlosti času, který se přímo valí. Utíká tak každý den úprkem dál, aby zase přinesl něco krásného a nezapomenutelného pro příští naše generace.
                       Text a foto: Dajana Zápalková, jednatelka LSPS Baška




Robert N. - na skok doma

   Robert N. (Nosek), profesí zpěvák a model (nar. 30. března 1978) pochází z Rožnova pod Radhoštěm. V r. 1996 ukončil maturitou Střední odborné učiliště elektrotechnické v Rožnově pod Radhoštěm, obor mechanik-elektronik a v r. 2000 absolvoval VOŠ při Obchodní Akademii ve Valašském Meziříčí, obor Robert N.zpracování ekonomických a vědeckotechnických informací s výpočetní technikou, ukončeno absolutoriem a ziskem titulu DiS. V letech 1996 až 1997 pracoval jako elektrotechnik u firmy Ronas, a. s., Rožnov pod Radhoštěm, v roce 1998 pobýval měsíc na pracovní stáži v Anglii, v letech 2000 až 2003 byl asistentem správce sítě a správy firemního systému IT, TCT a. s., Rožnov pod Radhoštěm. Na podzim 2003 vystupoval na Pravé české pouti Radia Čas. Televizní diváci jej mohli vidět v Dobrotách Petra Novotného, na TV Prima v pořadu Prima jízda a jeho klip k písni Všechno bude jiný vysílá velmi často hudební TV Óčko. V anketě popularity zpěváků Český slavík skončil dvacátý třetí. K největším úspěchům patří Zlaté DVD za DVD Góóól dej… (2007). Jeho nejnovější album je "The Besf of Robert N." vydané v roce 2007.
   Počátkem srpna 2007 se octl na skok doma v Rožnově pod Radhoštěm a v kalupu, který neustále má, se podařilo položit mu několik (ne)vtíravých otázek.
   Bylo obtížné dostat se do nebe pop muziky?
   "Myslím že tak vysoko ještě rozhodně nejsem. Sice někdy spolupracuji a potkávám se s hvězdami a stálicemi českého showbyznysu, ale já sám se pohybuji spíše při zemi. Ale i tak to není nic jednoduchého. Byl to dlouhodobější proces, kde záleží hlavně hodně na náhodách a na tom, koho potkáte, kdo vám může a chce nějak pomoci a někam vás posune."
   Spolupracujete s řadou zpěváků a kapel, s kým nejraději?
   "Je pravda, že jsem se setkal s mnoha osobnostmi showbyznysu ať už pracovně, nebo jen někde na párty, ale pořád se to všechno řídí stejnými pravidly jako u každého jiného člověka. Prostě jste rád s tím, s kým je vám dobře, s kým je sranda a kdo vás něčím zaujal. Takže se nedá přesně říct, koho bych měl nejraději, takových lidí, co mám rád, je víc, ale když to vezmu třeba z poslední doby, tak Davide Mattioli, se kterým jsme dělali mou nejnovější písničku Aqua e sale a při mé zpívané italštině jsme si užili hodně srandy. Davide je pohodový člověk a to mi sedí."
   Kterou písničku - nebo cokoliv jiného - považujete za svůj největší úspěch?
   "Moje měřítko úspěchu se odvíjí od trochu jiných hodnot, než jaké jsou na první pohled vidět. Pro mě je větší úspěch udělat někomu radost nebo nějak pomoci než třeba se objevit v některém z televizních pořadů. Za největší úspěch pro každého považuji asi to, když se podaří najít smysl života - důvod pro co nebo pro koho žít.
   Ale jinak u mých písniček mám nejlepší pocit právě z té poslední Aqua e sale. Je položená spíše v rockové než popové poloze a to se mi líbí víc."

   Když máte dobrou náladu, kterou písničku si broukáte?
   "Tak to je téměř pokaždé něco jiného. Většinou to, co jsem naposledy slyšel a co se mi líbilo. Mám poměrně široký rozsah stylů, které můžu poslouchat. Např. od Roxette až po Metallicu."
   Je pro vás Rožnov stále určitou základnou jistoty?
   "Rožnov je pro mě pořád na prvním místě. Je to stále můj domov a tím snad i zůstane. Využívám každé příležitosti, abych mohl přijet, pobýt doma s kamarády a užít si to. Tomu se nemůže nic vyrovnat."
   Vzpomenete si někdy na rožnovského zpěváka, muzikanta a skladatele Bedřicha Čubu?
   "Samozřejmě. Béďa byl součástí mých hudebních začátků a podílel se na mých písničkách. A hlavně to byl fajn člověk, který měl hudbu opravdu rád."
   Zkusil jste dělat také film, jaký na vás udělala tato branže dojem?
   "No abych řekl pravdu, tak mě to spíš trochu odradilo, protože jsem to čekal jednodušší. K herectví musí mít člověk dán talent, možná víc než ke hře na hudební nástroj. Mě to předstírání nálad, pocitů a situací moc nesedělo. Je to hodně o schopnosti se vcítit do požadované role a to musí vycházet z vlastních prožitků. Jen těžko může někdo předstírat třeba lásku, když nebyl zamilovaný atd."
   Další plány, cíle?
   "To nevím a nějak to ani neřeším. Co přijde, přijde. Hlavní je, aby to člověka bavilo a něčím naplňovalo, ať už je to cokoli. Můj nejbližší plán je najít fajn holku :-). Jo a ještě zajít s klukama v Rožnově na fotbal :-)."

Vyzvídal Richard Sobotka
Foto archiv: Robert N. 


Více informací o Robertu N. na: www.robertn.info

Vloženo 11. 8. 2007






Jánošíkův dukát 2007

  "Jánošíkův dukát se stává tradicí, vždyť dnes zahajujeme už devátý ročník," uvedl v pátek v podvečer 3. srpna 2007 v komorním amfiteátru MuzikantiDřevěného městečka folklorní festival Jánošíkův dukát místostarosta městského úřadu v Rožnově pod Radhoštěm pan Alois Vychodil. "Je dobře, že některé tradice zůstávají trvale živé. Lidová píseň a tance patřily od nepaměti k životu našich předků a obohacují náš život i v dnešní moderní době. Takovéto festivaly povyšují folklor na významný prostředek vzájemného poznání lidových tradic."
   Hlavními organizátory 9. ročníku Mezinárodního festivalu slovenského folkloru v České republice Jánošíkov dukátZátopková  2007 byla Obec Slovákov v České republice, Folklorní sdružení Púčik z Brna, Folklorní sdružení České republiky a Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Záštitu nad festivalem převzali ministr kultury ČR Václav Jehlička, minister kultúry SR Marek Maďarič a hejtman Zlínského kraje Libor Lukáš. Na festivalu se představilo 25 folkorních souborů s celkem 800 účinkujícími, mezi nimi hosté ze Slovenska, Maďarska, Polska a Srbska.
   Během slavnostního zahájení v obřadní síni městského úřadu řekl starosta Rožnova pod Radhoštěm JUDr. Jaroslav Kubín: "Žijeme spolu, spolupracujeme, scházíme se. Naše vzájemné vztahy jsou velmi dobré také proto, že kultura a folklor prochází přes naši hranici, že je provozujeme a prostřednictvím mládeže rozšiřujeme. To vše i díky všem účastníkům tohoto příjemného setkání u nás v Rožnově."
   "Záštitu nad folklorním festivalem Jánošíkův dukát jsem převzal velmi rád," uvedl hejtman Zlínského kraje Libor Lukáš. "Protože kultura českého a slovenského národa má obrovské tradice. Je to zásluha všech, kteří se starají o pokračování těchto tradic, abychom to, co jsme zdědili po předcích dokázaliZahájení uchovat pro budoucnost, aby si naše mládež osvojila všechno co souvisí s lidovou moudrostí, abychom toho jak z české tak ze slovenské strany využili pro naši budoucnost, ale také ukázali Evropě a světu tradice kulturních hodnot obou našich národů. Chci Vystoupenípoděkovat vedení města Rožnova pod Radhoštěm, Folklornímu sdružení České republiky, Obci Slováků v České republice, že letos už po deváté uspořádali tento seriál. A těším se, že s mnohými z vás se tady setkám i v dalších letech, abychom umocnili česko-slovenské vztahy a převedli je do reálného života spolupráce."
   Předseda folklorního sdružení ČR Zdeněk Pšenica: "Rožnov je jediné místo v ČR, které hostí tři členské festivaly folklorního sdružení. Chci moc poděkovat starostovi města panu Jaroslavu Kubínovi za pomoc a spolupráci nejen na tomto Jánošíkově dukátu, ale na všech ostatních festivalech. Poděkování patří i jeho kolegům. Zlínský kraj pořádá 14 členských festivalů, 6 z nich hejtman Libor Lukáš osobně zaštiťuje a také je navštěvuje. A také jim pomáhá. Za to mu moc děkuji. Další velké poděkování patří Obci Slováků a Peteru Liptákovi za těch devět let existence festivalu Jánošíkův dukát."
   
Za Obec Slováků v ČR promluvil Peter Lipták: "V jedné krásné moravské písni se zpívá Na těch panských lukách našel jsem já dukát. Když jsme před devíti roky přišli do Rožnova nechodili jsme po panských lukách hledat dukáty, ale šli rovnou na radnici a do muzea a tam
jsme hledali dobré lidi. A ty dobré lidi jsme tam skutečně našli. Proto Jánošíkův dukát už devět roků existuje. Významným způsobem festival podporuje Ministerstvo kultury České republiky a také Slovenská republika. Věřím, že v takovéto pohodě a shodě se i za rok setkáme na desátém jubilejním ročníku a opět nám bude spolu dobře."
  Ředitel festivalu Vlastimil Pavlištík: "Také chci poděkovat Obci Slováků a městu Rožnovu, že jsme tady u dobrých lidí našli zázemí, kteří nám pomohou Jánošíkův dukát dále rozšiřovat, aby těch dukátů bylo dost pro každého, kdo na tento festival do Rožnova přijde. Už nyní vás všechny zvu na desátý jubilejní
ročník, potěšit se krásnými zážitky."
   K významným hostům festivalu patřila česká atletka, oštěpařka, Olympijská vítězka z roku 1952, Mistryně Evropy z roku 1954 a 1958 a držitelka stříbrnéVystoupení 2 medaile z OH 1960 paní Dana Zátopková. Také čeští veslaři bratři Oldřich a Pavel Svojanovští, Mistři Evropy 1969, držitelé stříbrných medailí z OH 1972, 1976 a z MS 1971, bronzové medaile z MS 1974.
  Starosta města JUDr. Jaroslav Kubín předal olympioničce Daně Zátopkové kytici. "Vítáme vás spolu s bratry Svojanovskými jako vzácné hosty."
   "Dana má velice ráda folklor, zbožňuje cimbálovky, takže je tady na pravém místě," uvedl Pavel Svojanovský. A olympionička Dana Zátopková dodala: "Já tady nejsem cizí, vyrostla jsem v Uherském Hradišti u cimbálovky, takže mám ráda folklor a jsem šťastná, že se těchto slavností mohu účastnit."
   Pak už následovalo foklorem rozezvučené a roztančené Masarykovo náměstí, živá pozvánka na festivalové programy, průvod folklorních souborů do komorního amfiteátru v Dřevěném městečku, kde festival Jánošíkův dukát pokračoval prakticky non stop až do nedělního odpoledne, kdy jej pořadem "Z rodného kraja" uzavřelo vystoupení všech folklorních souborů a sólistů, kteří se festivalu Jánošíkův dukát 2007 účastnili.
   Ti, kteří se krásou folklorní klenotnice nepotěšili letos mají příležitost za rok při desátém jubilejním ročníku, který - jak slibují pořadatelé - bude ještě pestřejší a zajímavější.

Text a foto: Richard Sobotka

Foto:
1. Mladí muzikanti
2. Olympionička Dana Zátopková, bratři Svojanovští a starosta města Rožnov p. R. JUDr. Jaroslav Kubín
3. Ze slavnostního zahájení
4. a 5. Roztančené mládí 

Vloženo 7. 8.  2007




Pulčín - jeden z nejkrásnějších koutů v naší republice

   Neobyčejný půvab má nejvýše položená valašská obec Pulčín (675 m n. m.), vzdálená od nejbližší železniční zastávky Lidečko 5 km. První písemná zmínkbratři Svojanovští a starosta města Rožnov p. R. JUDr. Jaroslav Kubín a o dnes již zaniklém hradu Pulčín pochází z roku 1426, o obci z roku 1503. V jediné místnosti někdejší školy (dnes Galerii Infocentra Pulčín) se ještě před 60 lety tísnilo v jednotřídce na 74 dětí (v obci v roce 1980 připojené k Francově Lhotě dnes žije asi 60 obyvatel), ale v současnosti dojíždí autobusem do školy nejbližší vesnice dětí jen 5.
   Společným počinem Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, Českého svazu ochránců přírody Valašské Meziříčí, Sboru dobrovolných hasičů v Pulčíně a obce Francova Lhota je výstava "Valachovo zaměstnání", expozice unikátních snímků ze sbírek Valašského muzea v přírodě o rozmanitosti tradiční rukodělné výroby na Valašsku. Autorem výstavy je odborný pracovník Valašského muzea v přírodě Mgr. Daniel Drápala, Ph.D.

   
Proč tato výstava až na konci světa?

   
„Právě že na konci světa. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm navštíví desetitisíce lidí, ale je zapotřebí vyjít vstříc i lidem v terénu a přiblížitPulčín - výstava jim co máme v našich sbírkových fondech. Výstava prostřednictvím fotografií přibližuje to jak naši předkové získávali obživu především ze surovin a materiálů, které byly k dosažení, ať už to bylo dřevo, vlna, len, případně proutí. Právě ti jsou i na fotografiích zachyceny: šindeláři, papučáři, výrobci březových metel, košíkáři. I dnes někteří řemeslníci z nich čerpají a na tyto tradice navazují.
    Na výstavě jsou prostřednictvím fotografií rovněž představení Nositelé tradice lidových řemesel, kteří pocházejí nebo působí na Valašsku. Nejnovější z nich je paní Blanka Mikolajková, která v září v Uherském Hradišti převezme dekret Nositele tradice lidových řemesel pro oblast tkaní na krosience."

   
    Zajímavá výstava potrvá až do 30. září 2007.

 
    Obec Pulčín si letos připomíná 80. výročí založení Sboru dobrovolných hasičů. Na této velké slávě byla představena nová hasičská stříkačka a sjelo se 120Pulčín - bývalá zbrojnice hasičských sborů. V obci už osmým rokem působí občanské sdružení "Vesničko má milovaná". Anastázie Žídková a Ludmila Vráželová jsou v na čele zdejšího kulturního dění. Jejich péči je v Pulčíně dokončovaná přestavba někdejší hasičské zbrojnice na kapli, v srpnu to byl už druhý jarmark (loni na něj přijelo na 500 lidí!), pořádají slet čarodějek dobrodějek ze širokého okolí, výstavy, svatodušní pouť, pod Pulčínskými skalami (oblíbené místo trampů a turistů) upravují tři studánky, v obecním sadu vysadily osmadvacet nových ovocných stromů a s pomocí ochránců přírody rozvěsily 30 ptačích budek. Do budoucna chtějí na vrcholu kopce Obecnice, který se vypíná nad Pulčínem a odkud je neobyčejný rozhled na krásné panorama okolních hor postavit rozhlednu. "Jsme jen taková malá dědinka a pořád se tady něco děje," řekla paní Anastázie Žídková.
   
Pulčínské skály obdivoval už Svatopluk Čech. Podnes je toto tiché údolí vyhledávaným místem turistů, jak o tom ostatně svědčí zápis do vrcholové knihy na nejvyšším bodě Pulčínských skal: "Zdravíme jeden z nejkrásnějších koutů v naší republice."

Text a foto: Richard Sobotka

Foto 1: Budova Galerie a Infocentra v Pulčíně.
Foto 2: Vernisáže výstavy se v Pulčíně zúčastnila i PhDr. Zuzana Malcová, řed. odboru regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury ČR.

Vloženo 28.  7. 2007 






Oživený věhlas výroby metylovických bičů

Biče Neobyčejný je příběh podhorské vesničky Metylovice, ležící na úpatí Moravskoslezských Beskyd: 
V obci založené roku 1299 listinou biskupa Dětřicha z Hradce v Hukvaldskému panství žije v současnosti přes 1500 obyvatel. Když se ve druhé polovině 17. stol. v Metylovicích usadil koželuh z rodu Bílků nikdo netušil, že právě on na tři následující staletí ovlivní život této původně ryze zemědělské vesničky. Řemeslo zabývající se zpracováním kůží jirchářsko-koželužské a od 19. stol. řemenářsko-bičařské se v Metylovicích uchytilo, rozšířilo a od základu změnilo život vesnice. Původně "Dřevěná obec" se změnila na "Koňské nebe". Metylovičtí totiž získávali dostatek kůží ke zpracování výkupem vyřazených koní, někdy až z Uher je hnali do Metylovic, tady je poslali do koňského nebe - zabili, stáhli a kůži použili ke zpracování. Posléze rukodělná dovednost a kvalita při zpracování kůže, řemenářství, ale především bičařství - výroba bičů, které pronikly i na mezinárodní trhy, znali je v Evropě, Asii i Americe, přeměnila Metylovice na "Kožané město". Slávu a věhlas této výroby ukončilo znárodnění v roce 1949, výrobna byla přeložena nejprve do sousedních Pálkovic, pak na Slovensko jako součást podniku Gala. 
   I když výroba bičů v Metylovicích definitivně zanikla, tradice zpracování kůží je podnes s touto obcí neodmyslitelně spojena.Definitivnímu zapomnění na Metylovickou koženou historii zabránilo Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Od roku 2006 provádělo v Metylovicích rozsáhlý a intenzívní výzkum řemenářské výroby i života v obci. Jedním z výsledků této činnosti je výstava "Kožané město", uspořádaná od počátku července 2007 v nově rekonstruované budově Sušáku. Zájem o výstavu byl nečekaný, jen z Metylovic na její zahájení vypravili dva autobusy. Starostu Metylovic ing. Halatu výstava inspirovala k úvaze o zřízení vlastního muzea v obci.
   Na výstavě jsou k vidění firemní tabule řemeslníků, dobové fotografie, záznamy o zpracování kůže od počátku až po finální výrobek, unikátní výrobky z kůže a také kolekce bičů.
    Až do 30. října 2007 se tak mohou návštěvníci Valašského muzea seznámit s touto málo známou, téměř zapomenutou historií obce Metylovice.  

(sob)

 Foto: Richard Sobotka

Vloženo 20. 7. 2007



Ostravský strakáč se představuje

 O. ŠuleřÚstřední knihovna Knihovny města Ostravy začala v dubnu tohoto roku pořádat program s názvem Ostravský strakáč. Jde o pravidelný cyklus besed, vztahujících se k životu Ostravy a okolí. Prostřednictvím vyprávění zajímavých lidí, kteří „mají co říct“ a také to umějí, chceme ukázat, že Ostrava je pestrá, mnohovrstevná a nabízí zajímavé možnosti. Cyklus jsme pojmenovali Ostravský Strakáč, neboť symbolem je velký barevný hrnek, v němž budeme „míchat“ z vyprávění hostů, jež se budou rekrutovat z velmi různých oblastí života města, pokud možno „pestrobarevný pokrm“. Beseduje se pravidelně každé 1. úterý v měsíci v 17 hod. v hudebním salónku Ústřední knihovny (budova vedle Sýkorova mostu).
  Cyklus zahájil 3. 4. 2007 svým noblesním vystoupením Radovan Lipus, který je  znám jako všestranný umělec, režisér, dramaturg, publicista … a Ostravě dal kromě režie nezapomenutelné Průběžné O(s)travy krve také přívlastek „šumná“, což po té, kdy byla nazývána jen černou, bylo téměř revoluční.
  Dalším hostem, jenž je neodmyslitelně spojován s Ostravou, byl 15. 5. 2007 spisovatel a publicista JUDr.Oldřich Šuleř. Jeho vyprávění zaujalo niterností prožitků a hlubokou znalostí regionální literární problematiky, takže je nasnadě, že tuto besedu si vychutnali především ti, jež zajímá historie regionální literatury s jejími autory.
  Příštím hostem bude Vladimír Adámek, který jako pracovník ostravské zoo, jistě zaujme ty, kteří mají vztah k zvířátkům a zajímá je běžný každodenní život ostravské zoo a jejích obyvatel, a je jedno, zda jde o dospělé či děti.   Pan Adámek si připravil pro besedníky i překvapení v podobě jednoho z obyvatel zoo.

Miroslava Mikušková, vedoucí oddělení půjčovny pro dospělé

Foto archiv knihovny: Z besedy se spisovatelem Miroslavem Šuleřem

Vloženo 21. 5. 2007



Málokdy se stane

  Málokdy se stane, aby se místnost určená ke křtu knihy zaplnila do posledního místa. Kavárna Domu knihy Librex v Ostravě dne 26. dubna navečer by už žádným dalším hostům místo k sezení nabídnout nemohla.
  Svou další z dlouhé řady knih uváděl známý spisovatel, dramatik a publicista, bývalý předseda Obce moravskoslezských spisovatelů, Oldřich Šuleř. Po Laskavých podobiznách jsou to více než dvousetstránkové Laskavé medailony realizované v obdobné, elegantní úpravě ve stejném formátu ostravským vydavatelstvím Repronis. I podtitul je obdobný: Šuleř se laskavě zabývá „zapomínanými a zapomenutými literáty ze severní Moravy a Slezska, z Valašska a Hané“.
   Až mě bodlo u srdce, když jsem v seznamu těchto autorů našla nedávno zesnulého Jana Drozda, milého a úspěšného kolegu z Obce spisovatelů, stejně jako jméno Wilhelma Przeczka nebo Jaroslava Mazáče, kteří z našeho společenství odešli před krátkým časem. A vyvstala mi na mysli otázka, co bude s námi…budeme zapomínáni pro své nezvládnuté literární řemeslo, pro nevhodná témata či prostě proto, že je něco nezdravého na profilu dnešního čtenáře hodnotné literatury, je-li ještě jaký?
   Přemýšlelo se i v čase, kdy zněl v podání ostravských umělců hudební program; stojí zato poznamenat, že premiéru svých nových písní přišel do kavárny Librexu uvést sám jejich skladatel, Leon Juřica.
   K hostům promluvil autor Laskavých medailonů a poté předseda ostravského střediska Obce spisovatelů Jiří Urbanec, několika slovy se promluv zúčastnil i další z kmotrů, ředitel ostravské televize Ilja Racek, šampaňským si se všemi přiťukl ředitel vydavatelství Jiří Němec, který přišel se svými spolupracovníky. I televizní kameramany bylo možno zahlédnout, ale ti pracovali před zahájením a pak se po nich slehla zem.
   A potom se už kavárna ze všech stran sycená knihami stala místem setkání spisovatelů, nejen s autorem nové knihy. Přijel Richard Sobotka a z daleka Milan Blahynka,  z Frýdku-Místku Jan Kukuczka, zastavil se Jan Padych, Božena Klímová, poseděla dlouholetá tajemnice ostravské Obce paní Věra Juščáková, přišla mladá autorka první knížky Kamila Garberová a další spisovatelé se svými přáteli, fotografovala básnířka a novinářka Eva Kotarbová, z archivu Hana Kunzová a také známý ostravský fotograf pan Řezníček.
   Také pár cizích lidí přihlíželo, ale že by tu někde byli studenti bohemistiky z Ostravské univerzity nebo vyučující českého jazyka a literatury z přilehlé oblasti, to opravdu ne. Ale tyto úvahy přišly na řadu v kavárně později, to už byl autor nové, významem velké knihy, notně unaven doma.

                                                                                                          Lydie Romanská
Vloženo 7. 5. 2007




Hluční sousedé

Celine a Jirka - fotoCo nevidět to bude téměř rok od takříkajíc osudového seznámení s mými skvělými přáteli: zpěvačkou francouzského původu Celine Bossu a s typickým Ostravákem kytaristou Jiřím Martinů, tedy Hlučnými sousedy. Společná známá se jednoho dne pochlubila cédečkem, které dostala od „jednoho kytaristy na „jednom festivalu“. Cédečko jsem zcenzurovala a téměř okamžitě jsem se zamilovala do hudebního stylu Hlučných sousedů. Bez váhání po pár dnech jsem je oslovila a rázem vzniklo mezi námi nejen přátelské pouto, ale také tvůrčí atmosféra prostoupena mnohými nevšedními víkendy a akcemi. Jejich písně jsou právě tím, co na naši hudební scéně určitě chybí. Mohu říct, že jsou to nesmírně pracovití, tvůrčí a jemní lidé. Ostatně v jejich písních okamžitě poznáte radost ze zpěvu a hudby. Proto dovolte, abych vám tvůrčí duo přiblížila rozhovorem.

Říkáte si Hluční sousedé. Proč jste si dali takové netypické, zvláštní jméno?
"Název Hluční sousedé vychází ze života. Je to, ale trošku jinak, než každého hned napadne. Když jsme bydleli v Lyonu, ve Francii, měli jsme pronajatý byt ve starém domě, který byl z větší části postaven ze dřeva a bylo v něm všechno dost slyšet. Hluční jsme v tomto případě nebyli my, ale naši italští sousedé, kteří vstávali před šestou ráno a jejich ranní „konverzace v italském stylu“ nás spolehlivě vzbudila…a časem přivedla na nápad říkat si Hluční sousedé. Nejprve jsme se jmenovali Loud Neighbours, ale protože je tento název pro Čechy trošku krkolomný a špatně zapamatovatelný, přeložili jsme jej do češtiny. "

Jak vůbec vznikli Hluční sousedé? Co vás dva svedlo dohromady?
Celine"Samozřejmě, jak už to bývá, svou roli sehrála náhoda a samozřejmě hudba. Potkali jsme se na ulici v Lyonu, kde Jirka s kamarádem Martinem hráli. Vracela jsem se z univerzity na kolej a najednou jsem zaslechla krásnou hudbu. Bylo to tak kouzelné, že jsem se musela zastavit, hodit do futrálu 10 franků a poslouchat. Pak jsem sebrala odvahu a šla se zeptat, jestli bych si s nimi nemohla zazpívat jednu píseň. No a od té doby jsme začali hrát a cestovat spolu. Na univerzitu jsem se už nevrátila, protože jsem si uvědomila, že hudba je tím, co chci dělat."

Vaše písně jsou velmi nevšední - pocitově i hudebně, pěvecky strhující. Kdo z vás dvou je tvůrcem písní?
Tvoříte společně nebo jednoho napadne text, druhého hudba?
"Jak kdy. Většinou je Jirka autorem melodie a já pak napíšu text. Někdy složím celou píseň já nebo Jirka, jindy zase třeba půlku Jirka a druhou půlku já. Takže by se dalo říci, že se jedná v podstatě o společnou tvorbu. Většinou se doplňujeme, což je moc fajn."

Co ovlivňuje vaši tvorbu?
"To je těžké říci co ji ovlivňuje. Určitě je to hudba, kterou slyšíme kolem, momentální nálada, emoce, pocity, atmosféra a lidé kolem nás. Nápad většinou přijde úplně nečekaně,  pak na něm zapracujeme a pokud se nám to líbí, je píseň na světě."

Vydali jste zatím první CD. Jak vidíte svou budoucnost?
"S prvním CD byly trošku problémy... Před natáčením jsme měli domluvené nějaké sponzory a když došlo na lámání chleba a měli začít přispívat, tak se začali všemožně vykrucovat a nakonec to dopadlo tak, že jsme si vše hradili z vlastní kapsy, což nebylo zrovna nejjednodušší. Takže do budoucna bychom si přáli, aby bylo při natáčení dalšího CD méně problémů. V současné době je to také tak, že oba musíme docela tvrdě pracovat a pokud máme po těžkém dni ještě večer hrát, je to docela náročné. Často musí hudba ustoupit práci i z časových důvodů. Postupem času bychom to chtěli trošku obrátit a více času věnovat hudbě a méně vydělávání peněz jiným způsobem…"

Kde vás mohou příznivci vaší hudby najít?
"Nejlépe tam, kde hrajeme, to znamená na koncertech, festivalech apod. Seznam akcí je uveden na našich stránkách www.hlucnisousede.cz ."

Můžete prozradit, kde vás můžeme vidět v nejbližších dnech?
"V nejbližších dnech?  Tak například každou středu zhruba od 20 hodin hrajeme v kopřivnické restauraci AS, každý druhý pátek v restauraci Terra Libera v Příboře, chystáme vystoupení v ostravském K-Triu a Akordu. Spolupracujeme také s ostravským písničkářem Mirkem Fojtíkem a samozřejmě také s tebou, naše milá tazatelko, na různých projektech, pořádáme společné hudebně-literární akce a myslíme si, že naše hudba dokáže osvěžit tvé básně. Akce, pokud se nejedná o soukromé, se snažíme co nejdříve uvádět na našich stránkách, takže v případě zájmu doporučuji sledovat náš web."
                                                                                                                                                                  Rozhovor připravila Kamila Garberová
Foto: Eva Kotarbová
Vloženo 2. 5. 2007