Zapomenuté věty

 

nakladatelství Gramma, Karviná 1992

 

 

 

Břehy

 

Kéž by vody

nepotřebovaly břehy

měkké písčité

nebo z útesů

 

Kam svůj proud ponesu?

 

Od skály ke skále

sotva se dotknu

vlnou zalitá

světla majáků

 

Kam svůj proud ponesu?

 

Od písčiny k písčině

až se jí dotknu

voda zpěněná

lesklé mušle strhne

 

O břehy bolestiplné se opírám

 

 

 

Oddíl: Propasti

 

 

Zůstaň

 

Lékař mi řekl

bude žít

Nádor hlouběji prorůstal

mozkovou tkáň

a tys šeptala

zůstaň

 

U nemocniční postele

chtěla jsem

zastavit slunce

Měsíc a celý vesmír

se všemi lidskými osudy

a nemohla jsem víc

než si nepodřezat žíly

a věřit

 

Zůstaň

bylo posledním slovem

 

 

 

Sluneční pas de deux

 

Není to modrá sametová rukavice

kterou sis navlékala

cestou do divadla

 

Na tvé ruce krevní podlitina

a v místě kde odumírají buňky

infuzní jehla

 

Nechápeš – tančící postavy

 

nevíří ve stínohře

baletního představení

 

To jen sluneční pas de deux

na pestrém závěsu –

dotýkáš se ho po operaci

 

pohybem co o sobě neví

 

 

Účtování

 

Nekončí účtování

 

Milovala jsem tě?

Vždyť mne mužská těla

strhla k bujnému tanci

ke zpěvu beze slov

 

Tušilas je

 

Mateřský strach těhotněl

vrýval vrásčitá slunce

kolem tvých oči

Chodila jsem se hřát

hříšná netušící

že zapomenu polibky

pro které stárla

 

 

Marná přání

 

Přiblížit k tvým nohám

korálové ostrovy

Projdeš hradbou

vzrostlých banánovníků

Dětskými rty jsi toužila

po plodech

a v kapse sestřina zimníku

hledala starou minci

na Laurela a Hardyho

 

Přistavit k tvým nohám

lodní můstek

Zamáváš mi z paluby parníku

naposled

a moře vlna za vlnou

i vzdech

 

Vrátit to všechno

 

Pokleknout k tvým nohám

s kyticí pralesních orchidejí

Kvetly ti ve školních knížkách

než naplnil se čas

kdy mne přivinula k prsům

jejichž vůně

zvala k slavnostem sytosti

 

Vrátit to všechno

 

 

Zpověď

 

 

Krájíš chléb

 

Před mýma očima Viktorka

a babička u Panklů

hází drobty ohni

 

Ty u sporáků váháš

V kyblíku na smetí

jsou chlebové zbytky hřích

 

A Viktorka?

 

Dál seděla s námi u stolu

mlčela o neštěstí

Čas nezavane bolest

 

 

 

Recept

 

 

Jsi znovu s námi …

 

Z kuchařské knihy

vybírám recepty

vepsané tvou rukou

a polévky

které jsi dala zvláštní chuť

jen radost jen radost

 

 

Bolavá studem

 

Položila jsem hlavu blízko tvé

a cítila věčnost

(aspoň si to myslím)

Bála ses že klopýtnu o pýchu

nebo zraněného člověka

Bázeň hladila

 

Zakřikla jsem starosti

letmým polibkem u dveří

jak rychle jsem je zavírala

(aspoň si to myslím)

 

Za nimi povzdech

 

Už jej neumlčím

 

 

Můj skřivánku

 

Skřivánku

zapomněla jsem zpívat

stoupat výš

kam myšlenky nemohou

jen srdce

 

S nákupní taškou

s utěrkou na nádobí

jsem zcela všední

i ve spánku nad knížkou veršů

 

Skřivánku

zamkla jsem tě

Na schoulené tělo vložila klícku

 

abys neodletěl

abys se mnou přezimoval

 

 

Propasti

 

 

Nemělas ráda smutek

v mých slovech a gestech –

propasti jsem často skrývala

vrostlá do jejich dna

 

Dlouho jsem nepřicházela

A potom přelstít svár

nad šálkem kávy

 

Do jakých hloubek sestupovalas?

 

 

Zrcadlo

 

 

Noc se rozdírá o den

 

všední okamžiky vzpomínky

v nich přistupuješ

k zrcadlu

 

a já přáním zoufalým a marným

neskryji vrásky

tvému obrazu

tenkrát i dnes

 

 

 

Příběhy

 

Už nejsi

než několik atomů vzduchu a Země

jen v mých vzpomínkách

obouváš červené lodičky

abychom rychle vpluly do léta

 

dětství mé rozmarné hříbě nervózně pobíhá

chytni mě mámo

na lávce přes řeku

kde prý utonuly Maryččiny vlasy

 

nad vodní hladinou nechápu její příběh

a ještě jiný

v něm pospícháš z krytu do polí

bolavá hrůzou

je duben roku pětačtyřicet

a já se dlouho nenarodím

 

až za deset let stojím na mostě

který minuly granáty

který tě vrátil domů

do Hrabovské kolonie

a neposlušně přešlapuji

nemám ráda smutná vzpomínání

protože pampelišky

vzaly louky útokem

 

a tam

s rukama potřísněnýma hořkým

mlékem

netuším že jednou

ve spáncích mi zabuší strach

o běžící dívku

to už nebude více než několik atomů vzduchu

a prach Země

 

 

Oltáře milosti

 

 

Vyprávělas mi

 

po někom zůstaly jen vlasy

kadeře hnědé a černé

milenky větru

 

když z komínů v Osvětimi

vylétly jiskry a dým

smuteční závoj nad krajinu

 

nedlouho předtím

byl dívkou

s gazelíma očima

ženou s konejšivou náručí

 

Vyprávělas mi

 

Ty vlasy ty vlasy

na hromadách čekaly rozkošné šíje

nedočkavé zorničky milenců

 

a vánek

opět je zapletl do něžných sítí

hnědé a černé

uloupené oltáře milosti

 

v rukách nevědoucích

 

 

Jsme si blíž

 

Upíjel z hrníčku čaj

a neviděl mne

 

Otče

šeptala jsem

V jaké vzpomínce

se opět sejdeme?

 

Otče

prosila jsem

Najděme

co v nás uschovala –

 

Mlčel Neuměl pomoci

žalem nemocí zatrpklý

 

Sama hledám

Každou hodinou trpělivější

 

I špinavé nádobí

v kuchyňské dřezu

 

cíchy plachty

kapesníky při žehlení

napovídají matčiny myšlenky

 

Otče

bolest svírá i zmožená záda

 

Jsme si blíž

 

 

Zapomenuté věty

 

Potkávám je každým dnem

plaché tóny

dávno vyřčených slov

 

V nich se usmíváš

mým starostem

kamenům padajícím v zapomnění

 

I rozdrolené

shlukují se v pilíře

vyklenou v mosty –

 

a já nesměle

střádám radost na písničku

 

Hlavu skláním

u schránky kovové

blízko hlíny

tušíc

ztracenou melodii

 

 

tebou vyslovených vět

 

 

 

Oddíl  Příběhy

 

Adam a Eva

 

Je jenom žena

s nemocnou ledvinou a čeká na operaci

Tři drény s tekoucím hnisem jsou

cestami

 

po nichž jde

bez jiskřivých zubů Adama

kousajícího do zrůžovělé pleti

jablka

 

Bolí vzpomínka na muže

ještě dříve než usedne k posteli

v návštěvní hodinu

(Narovná široká ramena)

A ona?!

I za šera v pokoji

bála by se obejmout

Má svůj ráj – spát a spát

pomoci tělu

v horečném zaklínaní nemoci

kterou nepojmenovali

 

 

Hlubáňky

 

Moje prsa

hoře

 

stékalo ze mne

když sis je vzal

jak srnec

ke krmítku

hlavu položil

 

tráva ti sládla

v ústech

úroda

strmých vrcholků

 

Už nepospícháš

nasytit se

uložit k spánku

jelínku

podzimem štvaný

 

Zkalené studně

hlubáňky

po operaci

za hrází obvazu

 

Moje prsa

hoře

 

 

Volání

 

Pomozte

mé tělo je loď

k tišině pluje

v útrobách

vezu rakev

 

Doktore

 

Až ji květy ozdobí

vítr se opře

naposled

o vlajku smutku

 

(Stesk zůstane snad)

 

Ženo

jsem příboj

k břehům navracím

písčité zemi

děravou příď

 

Pomozte

 

Až za odlivu – v noci

prosící oči

hrudí prorostou

 

(Kdo odpustí?)

 

 

 

Milosrdná

 

 

Má osmdesát let

shrbená záda

a zapomíná

Před zrcadlem

sleduje neznámou paní

stařenu

připomíná strom v zahradě

ohnutý větrem –

už žádná míza

dřevo ohni

kůra ohni

Kdyby mohla

nahlas by ji litovala

ale zapomíná –

Její tělo nestárne

(Jen ta bolest!)

s přimhouřenýma očima

kývne na tu mladou

(Ach ta slepota!)

kdyby prohlédla

prosila by

Milosrdná smrti Milosrdná

 

 

Rozloučení

 

 

Najednou je tma

pro důlky

třešničky

kterým mráz

spálil vůni

a stopky usekal

a stopky usekal

než se stromu

předčasně spadly

 

Není zemětřesení!

 

Ani hlína bezbožná

se  nezachvěje

tím pádem

když jeho oči nevidí

nervům je lhostejno

že kdesi na ulici

dívčí kolena

mohou být jablkem svárů

a dech se nezadýchá

když se stanou hudbou

ach  na jaře ach na jaře

 

 

Vesmírné hodiny

 

 

Zas podzim

jablko pokaždé stejně padá se stromu

téměř neslyšné závaží

vesmírných hodin

 

v něm klíčení

uspané ve sladké dužině jako v narkóze

čeká až povyroste

do bílého klíčku

nepoddajného kmene

a plodu

v první

 

 

 

Oddíl Do úsvitu

 

 

Bázeň

 

Muži se bojí věčnosti

zlehka nám ji kladou na víčka

rychle na rty

a zvolna do duše

 

až pochopíme co není

zakoření v nás

a v očích synů po létech

zas nevědění

začínají se bát

 

 

Stereotyp

 

Když večer usíná

opouštíme muže a děti

teskné po objetí

 

Cestou do práce

v tramvaji

střásáme sítě domova

nešikovné rybky

s odřenými hřbety

 

v továrnách

kancelářích

u operačních stolů

jako opium dýcháme svět

 

Až se večer probudí

náměsíčně spěcháme k rybářům

za dětskými hlasy

mužskou vůní

 

pokaždé polapeny

slastným smutkem

moderní ženy

 

 

Neviditelný

 

 

Hraji si s tebou na vítr

jsi neviditelný

obepínáš moje prsa a boky

dávným pohledem

bylo v něm vzrušení

letělo krajem

roztančilo sídliště

s panelovými domy

kontejnery na smetí

něžnou trávu

v prasklinách asfaltu

 

Doprovázíš mne

jarní večer nezaštítí

říkám „bláznivý větře“

neumím tě chytnout

ani po tolika letech

 

 

Pramenem

 

Vzpomínka

stává se pramenem

 

jeho tichou cestu sotva slyším

vyvěráš na místech

kde nečekám

 

Včera

mne jedny oči v tramvaji

vyzvedly tak vysoko

 

jako kdysi tvoje

 

 

Z noci do úsvitu

 

 

Napij se dítě

z mého prsu

nasyť se i mou radostí

že dýcháš

 

Pij mléko

zvolna tě ponese

z noci do úsvitu

kdy se mění

krev v myšlenky

 

 

O štěstí

 

Myslela jsem

že vyrůstá z radosti

Měla bych mlčet

o svém omylu?

 

Z neklidu strachu

saje sílu

 

Je úzkostí noci

když moje dcerka

neslyšně dýchá

 

Chrání mne

Bodá mne!

V nejistotě zajiká

 

Jsem rozbolavělá

Je magická touha

hledat