Zapomenuté věty
nakladatelství Gramma, Karviná 1992
Břehy
Kéž by vody
nepotřebovaly břehy
měkké písčité
nebo z útesů
Kam svůj proud ponesu?
Od skály ke skále
sotva se dotknu
vlnou zalitá
světla majáků
Kam svůj proud ponesu?
Od písčiny k písčině
až se jí dotknu
voda zpěněná
lesklé mušle strhne
O břehy bolestiplné se
opírám
Oddíl: Propasti
Zůstaň
Lékař mi řekl
bude žít
Nádor hlouběji prorůstal
mozkovou tkáň
a tys šeptala
zůstaň
U nemocniční postele
chtěla jsem
zastavit slunce
Měsíc a celý vesmír
se všemi lidskými osudy
a nemohla jsem víc
než si nepodřezat žíly
a věřit
Zůstaň
bylo posledním slovem
Sluneční pas de deux
Není to modrá sametová
rukavice
kterou sis navlékala
cestou do divadla
Na tvé ruce krevní podlitina
a v místě kde odumírají
buňky
infuzní jehla
Nechápeš – tančící postavy
nevíří ve stínohře
baletního představení
To jen sluneční pas de deux
na pestrém závěsu –
dotýkáš se ho po operaci
pohybem co o sobě neví
Účtování
Nekončí účtování
Milovala jsem tě?
Vždyť mne mužská těla
strhla k bujnému tanci
ke zpěvu beze slov
Tušilas je
Mateřský strach těhotněl
vrýval vrásčitá slunce
kolem tvých oči
Chodila jsem se hřát
hříšná netušící
že zapomenu polibky
pro které stárla
Marná přání
Přiblížit k tvým nohám
korálové ostrovy
Projdeš hradbou
vzrostlých banánovníků
Dětskými rty jsi toužila
po plodech
a v kapse sestřina
zimníku
hledala starou minci
na Laurela a Hardyho
Přistavit k tvým nohám
lodní můstek
Zamáváš mi z paluby
parníku
naposled
a moře vlna za vlnou
i vzdech
Vrátit to všechno
Pokleknout k tvým nohám
s kyticí pralesních
orchidejí
Kvetly ti ve školních
knížkách
než naplnil se čas
kdy mne přivinula
k prsům
jejichž vůně
zvala k slavnostem
sytosti
Vrátit to všechno
Zpověď
Krájíš chléb
Před mýma očima Viktorka
a babička u Panklů
hází drobty ohni
Ty u sporáků váháš
V kyblíku na smetí
jsou chlebové zbytky hřích
A Viktorka?
Dál seděla s námi u
stolu
mlčela o neštěstí
Čas nezavane bolest
Recept
Jsi znovu s námi …
Z kuchařské knihy
vybírám recepty
vepsané tvou rukou
a polévky
které jsi dala zvláštní chuť
jen radost jen radost
Bolavá studem
Položila jsem hlavu blízko
tvé
a cítila věčnost
(aspoň si to myslím)
Bála ses že klopýtnu o pýchu
nebo zraněného člověka
Bázeň hladila
Zakřikla jsem starosti
letmým polibkem u dveří
jak rychle jsem je zavírala
(aspoň si to myslím)
Za nimi povzdech
Už jej neumlčím
Můj skřivánku
Skřivánku
zapomněla jsem zpívat
stoupat výš
kam myšlenky nemohou
jen srdce
S nákupní taškou
s utěrkou na nádobí
jsem zcela všední
i ve spánku nad knížkou
veršů
Skřivánku
zamkla jsem tě
Na schoulené tělo vložila
klícku
abys neodletěl
abys se mnou přezimoval
Propasti
Nemělas ráda smutek
v mých slovech a
gestech –
propasti jsem často skrývala
vrostlá do jejich dna
Dlouho jsem nepřicházela
A potom přelstít svár
nad šálkem kávy
Do jakých hloubek
sestupovalas?
Zrcadlo
Noc se rozdírá o den
všední okamžiky vzpomínky
v nich přistupuješ
k zrcadlu
a já přáním zoufalým a
marným
neskryji vrásky
tvému obrazu
tenkrát i dnes
Příběhy
Už nejsi
než několik atomů vzduchu a
Země
jen v mých vzpomínkách
obouváš červené lodičky
abychom rychle vpluly do
léta
dětství mé rozmarné hříbě
nervózně pobíhá
chytni mě mámo
na lávce přes řeku
kde prý utonuly Maryččiny
vlasy
nad vodní hladinou nechápu
její příběh
a ještě jiný
v něm pospícháš
z krytu do polí
bolavá hrůzou
je duben roku pětačtyřicet
a já se dlouho nenarodím
až za deset let stojím na
mostě
který minuly granáty
který tě vrátil domů
do Hrabovské kolonie
a neposlušně přešlapuji
nemám ráda smutná vzpomínání
protože pampelišky
vzaly louky útokem
a tam
s rukama potřísněnýma
hořkým
mlékem
netuším že jednou
ve spáncích mi zabuší strach
o běžící dívku
to už nebude více než
několik atomů vzduchu
a prach Země
Oltáře milosti
Vyprávělas mi
po někom zůstaly jen vlasy
kadeře hnědé a černé
milenky větru
když z komínů
v Osvětimi
vylétly jiskry a dým
smuteční závoj nad krajinu
nedlouho předtím
byl dívkou
s gazelíma očima
ženou s konejšivou
náručí
Vyprávělas mi
Ty vlasy ty vlasy
na hromadách čekaly rozkošné
šíje
nedočkavé zorničky milenců
a vánek
opět je zapletl do něžných
sítí
hnědé a černé
uloupené oltáře milosti
v rukách nevědoucích
Jsme si blíž
Upíjel z hrníčku čaj
a neviděl mne
Otče
šeptala jsem
V jaké vzpomínce
se opět sejdeme?
Otče
prosila jsem
Najděme
co v nás uschovala –
Mlčel Neuměl pomoci
žalem nemocí zatrpklý
Sama hledám
Každou hodinou trpělivější
I špinavé nádobí
v kuchyňské dřezu
cíchy plachty
kapesníky při žehlení
napovídají matčiny myšlenky
Otče
bolest svírá i zmožená záda
Jsme si blíž
Zapomenuté věty
Potkávám je každým dnem
plaché tóny
dávno vyřčených slov
V nich se usmíváš
mým starostem
kamenům padajícím
v zapomnění
I rozdrolené
shlukují se v pilíře
vyklenou v mosty –
a já nesměle
střádám radost na písničku
Hlavu skláním
u schránky kovové
blízko hlíny
tušíc
ztracenou melodii
tebou vyslovených vět
Oddíl Příběhy
Adam a Eva
Je jenom žena
s nemocnou ledvinou a
čeká na operaci
Tři drény s tekoucím
hnisem jsou
cestami
po nichž jde
bez jiskřivých zubů Adama
kousajícího do zrůžovělé
pleti
jablka
Bolí vzpomínka na muže
ještě dříve než usedne
k posteli
v návštěvní hodinu
(Narovná široká ramena)
A ona?!
I za šera v pokoji
bála by se obejmout
Má svůj ráj – spát a spát
pomoci tělu
v horečném zaklínaní
nemoci
kterou nepojmenovali
Hlubáňky
Moje prsa
hoře
stékalo ze mne
když sis je vzal
jak srnec
ke krmítku
hlavu položil
tráva ti sládla
v ústech
úroda
strmých vrcholků
Už nepospícháš
nasytit se
uložit k spánku
jelínku
podzimem štvaný
Zkalené studně
hlubáňky
po operaci
za hrází obvazu
Moje prsa
hoře
Volání
Pomozte
mé tělo je loď
k tišině pluje
v útrobách
vezu rakev
Doktore
Až ji květy ozdobí
vítr se opře
naposled
o vlajku smutku
(Stesk zůstane snad)
Ženo
jsem příboj
k břehům navracím
písčité zemi
děravou příď
Pomozte
Až za odlivu – v noci
prosící oči
hrudí prorostou
(Kdo odpustí?)
Milosrdná
Má osmdesát let
shrbená záda
a zapomíná
Před zrcadlem
sleduje neznámou paní
stařenu
připomíná strom
v zahradě
ohnutý větrem –
už žádná míza
dřevo ohni
kůra ohni
Kdyby mohla
nahlas by ji litovala
ale zapomíná –
Její tělo nestárne
(Jen ta bolest!)
s přimhouřenýma očima
kývne na tu mladou
(Ach ta slepota!)
kdyby prohlédla
prosila by
Milosrdná smrti Milosrdná
Rozloučení
Najednou je tma
pro důlky
třešničky
kterým mráz
spálil vůni
a stopky usekal
a stopky usekal
než se stromu
předčasně spadly
Není zemětřesení!
Ani hlína bezbožná
se nezachvěje
tím pádem
když jeho oči nevidí
nervům je lhostejno
že kdesi na ulici
dívčí kolena
mohou být jablkem svárů
a dech se nezadýchá
když se stanou hudbou
ach na jaře ach na jaře
Vesmírné hodiny
Zas podzim
jablko pokaždé stejně padá
se stromu
téměř neslyšné závaží
vesmírných hodin
v něm klíčení
uspané ve sladké dužině jako
v narkóze
čeká až povyroste
do bílého klíčku
nepoddajného kmene
a plodu
v první
Oddíl Do úsvitu
Bázeň
Muži se bojí věčnosti
zlehka nám ji kladou na
víčka
rychle na rty
a zvolna do duše
až pochopíme co není
zakoření v nás
a v očích synů po
létech
zas nevědění
začínají se bát
Stereotyp
Když večer usíná
opouštíme muže a děti
teskné po objetí
Cestou do práce
v tramvaji
střásáme sítě domova
nešikovné rybky
s odřenými hřbety
v továrnách
kancelářích
u operačních stolů
jako opium dýcháme svět
Až se večer probudí
náměsíčně spěcháme k rybářům
za dětskými hlasy
mužskou vůní
pokaždé polapeny
slastným smutkem
moderní ženy
Neviditelný
Hraji si s tebou na
vítr
jsi neviditelný
obepínáš moje prsa a boky
dávným pohledem
bylo v něm vzrušení
letělo krajem
roztančilo sídliště
s panelovými domy
kontejnery na smetí
něžnou trávu
v prasklinách asfaltu
Doprovázíš mne
jarní večer nezaštítí
říkám „bláznivý větře“
neumím tě chytnout
ani po tolika letech
Pramenem
Vzpomínka
stává se pramenem
jeho tichou cestu sotva
slyším
vyvěráš na místech
kde nečekám
Včera
mne jedny oči
v tramvaji
vyzvedly tak vysoko
jako kdysi tvoje
Z noci do úsvitu
Napij se dítě
z mého prsu
nasyť se i mou radostí
že dýcháš
Pij mléko
zvolna tě ponese
z noci do úsvitu
kdy se mění
krev v myšlenky
O štěstí
Myslela jsem
že vyrůstá z radosti
Měla bych mlčet
o svém omylu?
Z neklidu strachu
saje sílu
Je úzkostí noci
když moje dcerka
neslyšně dýchá
Chrání mne
Bodá mne!
V nejistotě zajiká
Jsem rozbolavělá
Je magická touha
hledat