Sbírka Kameny (Profil
Ostrava 1981)
Kameny
Oči mé oči mé
žhavé kameny
do vás napadaly
ještě
jsem nebyla
(jen matka tušila)
oči mé oči mé
černé kameny
do vás napadaly
když
mě povila
(já jen tušila)
pulsují
v mé bílé dlani
(nepálí nečerní)
a my jsme
oči mé očí mé
rádi ukamenování
* * *
Má město má
má svou melodii
jako by bubny
a činely zněly
a z rána
skřivánčí housle
Má město mé
má svou melodii
noc od noci
a nikdy neumlká …
Šediváci
U nás jsou na obloze
šediváci
a žádné ovečky bílé
u komínů netrpělivě
přehrabují
a sedláři dole denně
je chystají
na cestu
Černý mrak
Vidím tě očima
v nichž dětství zapomnělo
třpytivá zrcadla
avšak ty jsi mé město
i kruté
jinak bys nezasypalo
jinak bys nezalilo
v dolech
k černému kameni hrudníky
přitisknuté
jinak bys ohněm svým
k obloze nevyslalo
z krve člověka
stvořený mrak
a pak
do mé bolesti
do mého pohrdání ty město
kruté
zas obdiv k záři
vycházející
z vítkovické hutě
Vzpomínka
Až listí napadne
a potřísní zem
i hlady budou
celé zlaté
a rubínové
a moje slova
začnou klopýtat
a možná
se vůbec neosmělí
jen vzpomínka
na ženy
s bandaskami
cestou k hutím
proťatá zvoněním
tramvaje
se znovu zatne
Trápení
Dnes podzimně chutná
mé trápení
a oči zneklidňuje
slunce zeleň stromům
do žlutava
zapaluje
i moje trápení
já vím každým rokem
mé město vchází
k teskné šedi
každým rokem
mi před očima zmírá
a v listech cítím
tlení
mé trápení
podzimkově každodenní
Slibování
Už k mému městu
podzim
vane
jantar lesních
cest
a vábničku větru
vranám
od pozamykaných
polí
už k mému městu
ke komínům
zimní slibování
v záplatách
mlhy
Přijeli odjeli
Přijeli z daleka
z dřevěných baráků
zazněly písně
a každý den
na harmoniku hrál
jiný
Přijeli z daleka
za nehty plno špíny
a mnozí znali jen
třímat opratě
a hyjé hyjé
křičet do doliny
a u nás kopali
u tratě
ve žluté celině
jako by chtěli
vyvrátit zem
přijeli a za týden
po první výplatě po první láhvi rumu
k horám spěchali
domů
a pak tu najednou
štíhlými komíny
k obloze vzpínala se
nová huť
přijeli odjeli
šťastní či nešťastní
byli
bůh suď
Stromořadí
Jak pevné kmeny
stromů
stojí tu řada
komínů
a
já se opírám
kdykoliv očima
projdu
a
pod drsnou kůrou
cítím
proudit mízu
Sněžení
Na Ostravu sněží
a všichni se ptají
jaká bude asi tahle
zima
Na Ostravu sněží
a já si vzpomínám
pokaždé jako by vyšla
ze zápecí
nebo v havířských
botách
Zkamenění
Stínají minulost
havíři v starých
koloniích
každý tu svou drsně
stíná
ve slovech
a očím se stýská
po hlubinách
v zemi
v očích prach sedá
a strach
ze zkamenění
In memoriam
Vaše jména vytesali
do žulových pomníků
ale kosti
jak ty z dávných ještěrů
hloubí otisky
tak se denně blížíte
k věčnosti
než vás jednou najdou
než vás vydolují
a v navršených tunách uhlí
objeví obrys
lidské ruky
jen vaši úzkost
tu při níž roztrhly se plíce
jak každou bolest
nikdo druhý
neobjeví
Milenci
Tam kde žiji
je země africká milenka
s malými mořskými oky
na zádech
Muži ji denně
obnažují
Ne … vydechne
a jim to bubnuje v plících
kyslíku je málo
Ne … šlehne nebezpečí
jak v lásce
když milenci po hranách snů
vcházejí k sobě
Ne! … před námi jsou plameny
ale oni až do hloubky
k závrati
musí
Otisky
Vtiskni se do ne
jak přesličkové
větévky
v tropických časech
do zrání
černého kamene
vždyť
jenom tahle chvíle
je bezpamětí
Pěšina
Na haldě
vonívala kořalka
můj děda
se v ní ztrácel
cestou domů
a zpíval a zpíval
žhavý kůň
z hutí vzlétl
a zapřáhl krajinu
až noc chutnala pozdním
polednem
a on zpíval a zpíval
Chodívám
jeho pěšinou
když bujný hřebec
oblétá město
a na temni hory
trhám rmen
Dědovo létání
I mne naučil létat
nízko nad zemí
z dětské výšky
byla jsem
splašená radostí
ze závratného letu
a ruku v jeho drsné
před těžní věží
roztočila jsem
černé slunce na obloze
a ono mne sežehlo
uhelným
prachem
Až tak vysoko spolu
jsme se vznášeli
že sežehlá jsem
hluboko
hluboko
Dědovo odprošování
Viděl jsem jeho ruce
odprošovat obilí
za sebe
i za mne
pohybem klas od klasu
vzrušenějším
a
z komínů na obzoru
jako by vylétla hejna
nedočkavých
vran
Viděla jsem jeho ústa
odprošovat obilí
za sebe
i za mne
dásněmi laskat loňské
odpuštění
a
potom pospíchat k městu
přihodit
v dravou oranžovou
líheň
za sebe
i za mne
Teď pod kamenem
Míval nahořklý dech
a já
v něm cítila
hanáckou zem
nažloutlou a do hněda
jako by ji
denně ze svého půllitru
upíjel
a z koutku úst
mu také zasvítila
zjinovatělá a pod sněhem
při prvním doušku
a za posledním
sevřel pěsti ohněm
u pecí okorané
a já
cítila hanáckou zem
teď pod kamenem
teď pod křížem
Babička
Jednou mi podala
klubíčko
příze
niť jsem zadrhla
v každém slově
u písmena r
pak bavlněné vločky
v jejím
klíně
mi zasvitly jistotou
pro niž více
než prsty
si rozedereš
Babiččina přikázání
Kolik mi dala přikázání
a mnohá
tichá jak šumění
mořských vod
po nichž jen tušíc
kráčím
k večeru
její ruka už zemdlená
krájela chléb
a jako
když s láskou sypeme
kuřátkům
natáhla se ke mně
Kolik mi dala přikázání
a mnohá
ve mně zatím sní
až jednou má dlaň
též sypat
začne
Maminko
Netušíš
že vlasy mi voní
nocí
a polibky
možná také slaně
co z uhlí
zbylo
vítr roznáší
a padá na ně
netušíš
že kolena se mi
chvějí
jak bílá niť
co přibližuješ k slze
jehly
a já dnes poznala
stesk
břeh k lásce
přilehlý
K nevidění
Tvé putování
neskončí s podzimem
to budeš jenom
k nevidění
k nedotýkání
jak pramenitá voda
skytá v mechu
pod rozkvétajícími
lodyhami
Ticho
Tvá slova
kladu si do ticha samoty
a není prázdné to ticho
je jako při nadechnutí
skřivana
a před jitřením
Zpaměti
Touhy
koníčkové moji
splašení
Kam spěcháme
šumí osení
Jedeme
za vůní matčina
objetí
Přelstíme čas
známe ji zpaměti
Studny
Už neslyšet
váš hlas
a přece piji
z vašich
tůní
je to hodokvas
je to spočívat
na výsluní
Už neslyšet
váš hlas
a přece mluvíte
ke mně
řečí kamenů
které
zaoblil čas
a tíhou
jak těžknete
ve mně
Už neslyšet
váš hlas
zatím já
kámen bludný
každý den
na cestách
hledám dno
studny
Tvary
Oblá jsou těla žen
dychtivě muži
konečky prstů
obnažují
tvary
tak dychtivě
jako když hladí
jizvy
zcelené autogenem
na hladké
oceli
Nenávratno
Možná
že vzpomeneš na léto
kdy naposled
stavěli jsme tunel
z písku
vlakům na konec světa
možná
že vzpomeneš na léto
kdy náš dvůr
rozhoupán mou dívčí
chůzi
potemněl v tvých očích
a tys
najednou zůstal sám
výpravčí
ze stanice
N e n a v r a t n o
Až u trati
Až u trati
našels mi na rtech
jeřabiny
a na tváři
černé sněžení
až u trati
po níž
vláček z hutí
stařecky odfukoval
počkejte ještě
počkejte ještě
Ohnivák
Do dlaní chtěli jsme
jiskřící lávu
nabírat
zrána zatékala až
k Ostravici
jako by peří
poztrácel Ohnivák
a za nocí
z ní padaly hvězdy
ani jsme si tolik
nestačili
přát
Křehkosti
Jsme jako ze železa
které ještě
nezkujnili
příliš
křehcí pro samotu
a jenom den je výheň
z níž pyšně
vytékáme
do noci
rozpadnou se tísní
Smíření
Na tichá smíření
našich těl
neslyšně padá
déšť
kde se v nás
vzal
ten stesk
mlčenlivá choroba
kdy se slova
pomalu vyplavují
jenom
z mé a tvé kůže
Přibližování
Z jara
za městem nakrojená
pole
tisknou se k obzoru
a blízko je všude
do krajiny
pod čistou oblohou
a blíže k srdcím
Loučení
Už nikdy neuvidím
paseky
zkropené sluncem
takové
jako dnes
tvé paže rozhozeny
v žhnoucí
vývrati
a proto
se s každým dnem
loučím
s každou minutou
v níž mělknou naše
stopy
a slova mizí
v nepaměti
a v paměti
tak málo
jako na podzimním
poli
nesesbíraných klásků
Plavíš se mou krví
Už jsi mou lásku dávno
ochutnal
a bylo jí
dost
sladké
až k trnutí v kolenou
bláznivé
v zadrhujícím se
dechu
už ses rozhostil
ve mně
a plavíš se
mou krví
Rozedním noc
Dotýkej se mne
jako studánky z jara
a dychtivě
pij
až všechnu svou horkost
vydechneš
do mé
kůže
ve světle lampy
se zatřpytím
tolik
bílá
až rozedním noc
Dopis
Dotýkám se města
unavenou chůzí
a rukama
které zebou
(bez tebe
a slunečných
svítání)
Dotýkám se města
a nevyslovenými
slovy
prosím tváře lidí
(jako tvůj pohled
na rozloučenou)
aby zas ke mně vzhlédly
a tichou poštou
úsměvu
nalepily známku
na dopis
napsaný
pro mne
Ozvěna
Zas slunce na stráních
seje
a sklízím z tvých vlasů
teplou
chuť léta
a
přece jsem zapomněla
loňské
sluncebraní
jak ses roztekl v mých
ústech
a hluboko hrdlem
padal
a
přece jsem zapomněla
chvění slavíka
jak v hrudi ti tepal
i mým dechem
jako by vzlétnout chtěl
a bál se
a bál se ozvěny
co jednou bude vracet
Jednou
Jednou už na město
nepohlédnu
a řeka jiným donese
čpavou vůni
splavené střepy hor
zeleň tůní
kam jsme kdysi chodívali
Beskyde Beskyde
dva k lásce zralí
a ústy co chtěla pít
i jarní oblohu
těhotenství třešní
huť hlohů
až první svátek měla
bílá dychtivá těla
Najdu si tě
Jednou si tě najdu
písni
i po létech
ztěžklá jak jabloň
na podzim
najdu si tě
možná že v ranním
pozdvižení
ptáků
v tlukotu dětského
srdce
i v slzách
kterými bolest
rozezní
ticho
znovu si tě najdu
a má slova
jako rozpukané
pupeny
o věčnosti zrání
vypoví
Dýchám tě
Dýchám tě země
a opět klíčíš
v zahradách
jako láska
na srdce
jarní tlučeš
Dýchám tě země
topánky zdírám
hlubinám
práh
nad jizvami cest
ve mně
rozsvěcuješ
Hvězda
Až mne budeš drtit
ve svalech
nevzejde ve vesmíru hvězda
(jednou se prý tohle stalo)
jenom země pode mnou
až ke kořínkům trav černá
se neznatelně pootočí
(tak jako ty teď v mém břichu)
a já zaplanu hnědnoucími
kapkami krve
plasmou rodící se planety
(ještě bezejmenné to budeš ty)
na zemi vzešlá hvězda
Naposled ještě
(malíři Karlu Harudovi)
Zas podzim
posvětil kraj
v mých očích
předtuchou
smrti i zrání
až já listem
budu
tím k opadání
buď srdce mé
naposled ještě
v barvě železa
Stín
Najdu-li někoho
kdo moje slova
v paměti
pozamyká
vyrostu ze sebe
a jako strom
vzpřímím se
na slunci
Najdu-li někoho
dotknu se oblohy
a stínem
pevněji
země
Světy které neprojdem
Nad poli
obloha šátek z hvězd
ani nad městem
je nespočítám
jsou světy
které neprojdem
a proč je
denně vítám
naděje nedospaných
spánků
hořké za ranního
šera
večer se k šátku
přimykám
abych doletěla
Chvění
Vysoko nad Ostravicí
bílý racek
stál
jako by
také se bál míjení
času
na místě tělo chvělo se
v oranžovějícím
prostoru
vzhůru bylo daleko
daleko
k říčnímu výmolu
jako by
také se ptal co zbude z nás
i z kamene
a proto
nemířil dál chvěl se
a chvěl
za ním jazyky plamene
Antracity
Jednou též steču
průlinami
země
splavená rosou
do jisker
antracitu
a vzácné sloje
vzepnou se
i ze mne
než nad městem
na šedivém
oři
znovu vydechnu