Pout, která nás pojí s domovem, se nikdy nezbavíme.

Rozhovor se spisovatelem Richardem Sobotkou

Nechce se mi věřit, že náš poslední rozhovor pro webové stránky Haló, Ostrava! byl napsán v roce 2008. Připadá mi, že jsme si o Tvých knížkách vyprávěli nedávno a zatím uplynuly tři roky… Jak je to u Tebe s vnímáním času a dokončenou prací? Nemáš náhodou pocit, že nestíháš napsat všechno, co bys chtěl, udělat většinu z toho, co si naplánuješ?

„Limitujícím faktorem je skutečně čas. Spolupracuji s místním tiskem. V posledních několika letech se rozvinula smysluplná spolupráce s místní knihovnou. Takže někdy už v pondělí večer na počátku nového týdne se ptám, který den vlastně v týdnu je, jestli už třeba není pátek. Oproti tomu, pokud se někdy naskytne chvilka volna, docela rád lenoším. Je příjemné sedět uprostřed lesů na úpatí Radhoště, pozorovat kroužení káně rousné v povětří, zahlédnout opodál lišku, sledovat vzdušné tanečky vzácného lejska bělokrkého, potěšit se pohledem na srnu, která má naši zahradu kolem dvě sta roků staré dřevěnice za svou. Právě takové lenošení dalo v roce 2009 vzniknout knížce povídek s příznačným názvem „Někdy navečer, když se tak dívám na západ slunce“. Ilustracemi ji doprovodil polský lékař – anesteziolog, vynikající karikaturista a skvělý člověk Ryszard Zawadzki. Stejně krásné jsou osamocené procházky přírodou. Před mnoha lety, kdy jeden autobusový spoj vyjížděl na Pustevny už po šesté hodině ráno, nebylo v horách živáčka, kromě pěti havranů, kteří si s viditelnou rozkoší hráli v povětří a doprovázeli mne po celém hřebenu až na vrchol Radhoště. Tak nádherných zážitků člověk mnoho nepotká. Je to samozřejmě také otázka psaní. Musím uvést na pravou míru domněnku, že náměty vyhledávám, opak je pravdou, prostě je potkávám. A stále mám neodbytný pocit, že nestíhám zpracovat všechno, co bych rád a co by si zpracování zasloužilo.“

Mohl bys shrnout novinky z Tvé spisovatelské dílny, a hlavně, které knihy jsi vydal od roku v uplynulých třech letech?

,,Výčet začnu knížkami Četnické příběhy a Plný batoh pytláckých příběhů. Názvy určitě čtenářům prozradí, o čem knížky jsou. Jejich děj je zasazen do podhorské vesnice Beskyd a do těchto hor, které jsou fascinující kulisou lidských osudů. Téměř patnáct let mi ležel v zásuvce příběh židovského chlapce, který riskantním útěkem unikl jisté smrti v koncentračním táboře. Kniha má název Útěk do svobody a vypráví o skutečné události. Hrdinu příběhu jsem symbolicky pojmenoval literárním jménem Sperling – Vrabčák, neustále prchající před nebezpečím, hledající to správné místo na zemi. Když mne po roce 1990 hlavní hrdina fiktivním jménem Sperling navštívil, užasle jsem jeho příběhu naslouchal. I s ohromující pointou, že se do staré vlasti vracel hledat důkazy o tom, že vlastně není Žid, přesto se víry svých rodičů nemínil vzdát. Podobný je příběh československého letce Jaromíra Daňka ze Zašové, jehož dramatický osud je zaznamenán v knižním titulu Zapomenutý hrdina. Do 50. let minulého století jsou zasazeny osudy lidí v knížce Návrat nežádoucí z časů násilné kolektivizace zemědělství. S velkým zaujetím jsem psal také titul Čisté vody pramen, v němž připomínám básnířku, lidovou vypravěčku a výtvarnici Františku Pituchovou z Frýdlantu nad Ostravicí. Tato kniha získala Čestné uznání E. E. Kische v soutěži zaměřené na literaturu faktu. Velkou radost při psaní i po vydání mi udělala také knížka Těškovice …to není enem taka obyčejna dědina. Vyprávění o malé slezské vesnici a lidech, kteří tam žijí, dokonce získalo hlavní Cenu Miroslava Ivanova za významné dílo literatury faktu v roce 2011; letos se připravuje její druhé vydání. Poslední dva uvedené tituly vydal ostravský Montanex, ty další vydavatelství Víkend.
V závěru minulého roku se mi vlastním nákladem podařilo realizovat drobnou publikaci s názvem Vůně mateřštiny. Nezaměnitelný půvab mateřského jazyka, která byla k mému překvapení do měsíce naprosto čtenáři rozebrána – to je pro každého autora zpráva, která potěší.“

Která z uvedených knížek měla nejlehčí a která nejtěžší cestu ke čtenáři? Proč?

,,Nejsnadněji asi právě zmíněná Vůně mateřštiny. Materiál mi ležel přes rok u pracovního stolu, než jsem se dostal k jeho zpracování. Jde o stručnou připomínku různých moravských dialektů, které jako jazyk mateřský slýcháme od svých matek dávno před narozením. Nářečí jsou neustále vytlačována na jazykovou periferii, ale naštěstí podnes připomínána některými pamětníky, nezřídka považovanými za podivíny. Skutečně velké penzum práce znamenala knížka o malé slezské vesnici Těškovice. Vstupních materiálů bylo velmi mnoho, ale díky pevné opoře Ing. Pavla Onheisera, který z Těškovic pochází, také díky duchovní podpoře P. Piotra Raka, duchovního správce Těškovic, podařilo se titul realizovat. Příznivé ohlasy na knížku a udělení Ceny Miroslava Ivanova skutečně velmi těší.“

Tvoje jméno se neobjevuje jenom na obalech knih, ale také pod novinovými články, a to velmi často. Co ti dává novinařina? Proč se vůbec spisovatel pouští do novinářské práce? Není to zbytečná ztráta času, nejsou to ukradené hodiny literární tvorbě, jejíž výsledek může mít větší trvanlivost než jepičí život novinových článků?

,,Už řadu let jsem členem Syndikátu novinářů ČR, ale s psaním pro noviny jsem začal už někdy v roce 1962. Do současnosti je to přes osm tisíc článků, zpráv, reportáží, fejetonů, mimo těch, které unikly mé zevrubné evidenci. Jsou to stovky reportáží a rozhovorů s lidmi a o lidech nejrůznějších povolání a profesí, od důlního záchranáře přes lékaře, muzikanty, policisty, malíře, fotografy, hasiče… Tak například jsem před lety, ovšemže po souhlasu velitele místní policie, vyzkoušel odjet od benzínové pumpy bez placení, jak bylo tehdy v módě. Podařilo se bez jakýchkoliv problémů. Kasírka benzinky byla velice překvapena, že jsem se vrátil odebraný benzín zaplatit. Velkou část mých reportáží tvoří nádherné osudy zapomenutých a zapomínaných lidí nejrůznějších profesí, i osudy lidí žijících na horských samotách. To sice představuje spoustu práce, zároveň to jsou pro mne nedocenitelné zdroje a náměty i pro literární tvorbu. V rychle míjejícím času mají tyto novinové články mnohdy skutečně jepičí život, ale jejich skutečná hodnota je právě v cenných námětech a v poznání skutečného života.“

Když se podívám na tvou bibliografii a přihlédnu k množství zpráv, rozhovorů či reportáží, které jsi napsal do nejrůznější tiskovin, říkám si, že jenom píšeš, píšeš a píšeš. Jaká je ale pravda, tvůj běžný všední den? Jaké máš další koníčky kromě psaní?

,,Je to ve skutečnosti velmi prosté. Kromě běžných povinností, jako je například oprava střechy na víkendové chalupě, kosení trávy na zahradě, řezání dřeva aby bylo v zimě čím topit, nezbytné práce v bytě, občasné výlety do hor a jinam do zajímavých terénů, nebo hlídání psa dětem… prostě sedím a píšu. Má to však jednu zásadní podmínku: otěže vedení domácnosti drží pevně žena Anička, takže všechny opravdu velké starosti leží na jejích bedrech. Důležité je při této práci zázemí, a to díky rodině mám.“

Narodil ses v Zašové. Žiješ v Rožnově pod Radhoštěm. Tvoje literární a novinářská tvorba je vždy nějak spojena s domovem. Přesto se zeptám: Neměls někdy chuť žít na jiném místě naší planety, abys poznal neznámý vzdálený svět a právě ten přenesl do další knihy? Myslíš si, že v krajině domova a mezi jejími lidmi najdeš ještě něco inspirujícího pro nové povídky, novely, pro román?

,,Několikrát jsem se dostal k Černému moři a také na různá další místa a docela rád na tyto pobyty vzpomínám. Každý z nich byl něčím zvláštní a zajímavý. Ale ještě raději jsem se z kamenných měst a ze sluncem vyžahnutých krajin vracel zpátky domů do zelených hor, i když třeba právě uprostřed léta pršelo. Po dlouhý čas bylo mým druhým domovem Slovensko, kam jsme jezdili pravidelně a velmi často, krajina tak příbuzná hornatým Beskydám, přitom tak svérázná a originální. Takže jsem Beskydy začal objevovat ve skutečnosti až po rozbití Československa. Tehdy jsem zjistil, že zdejší hory téměř neznám, že jsou to hory krásné. Když jsme v létě minulého roku stáli na Filipce nad Nýdkem, nedaleko Velké Čantoryje, která má své místo na samé hranici mezi Slezskem a Polskem, nebylo pěknějšího podívání po okolní hornaté krajině. A pak – dostat se pod kůži krajině i lidem, to se málokdy podaří během dvou týdnů prázdninového pobytu. Moskva, Tbilisi, nádherný Krakov a starobylá Poznaň, Drážďany, Vídeň, Bukurešť, černomořská letoviska, to vše je pěkné na podívání, ale proniknout k podstatě těchto míst by znamenalo mít k dispozici alespoň ještě jeden život. Pout, která nás pojí s domovem se nikdy nezbavíme. V tvorbě Oldřicha Šuleře se opakuje cenná myšlenka: Oknem domova vidět svět. Můžeme se třeba natrvalo nastěhovat za oceán, beztak ve své tvorbě budeme neustále vycházet z toho, co jsme v dětství a mládí prožili doma.“

Ptala se Eva Kotarbová

Foto:

Spisovatel při návštěvě Domova důchodců v Bílovci 26. 1. 2012 nad knížkou o Těškovicích. Zleva těškovická rodačka a pamětnice paní Květoslava Krčmářová, vedoucí a dobrý duch Domova důchodců v Bílovci paní Vlasta Szotkovská, která vše dělá pro radost druhých.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispamová kontrola

Zadejte velké x