Ve věku 88 let zemřela 1. února 2012 v Krakově polská básnířka Wisława Szymborska, nositelka Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1996. Nobelův výbor ji tehdy označil za Mozarta poezie a ocenil především její schopnost ironicky nahlížet na lidskou realitu. Básnířka, která se věnovala také psaní esejů a literárních kritik, zemřela v Krakově, se kterým byla celý život spojená. Szymborska psala spíše málo, zato velmi dbala o čistotu stylu a formy. Napsala celkem dvanáct básnických sbírek, které byly přeloženy do čtyřiceti světových jazyků, včetně češtiny.
Recepci díla Wisławy Szymborské by bylo možno zkoumat v zásadě ze dvou hledisek. Za prvé ve vztahu básnířčina vztahu k Česku a k Čechům jako jeho obyvatelům. Česko ovšem není rodnou zemí Szymborské, tak jako je tomu v případě polských autorů narozených na českém Těšínsku, především na tzv. Záolží, tj. v okresech Karviná a Frýdek-Místek. Nicméně víme, že první manžel Szymborské – již zesnulý básník Adam Włodek (1922-1986) – patřil k významným překladatelům české i slovenské literatury (knižně přeložil: Antologia poezji czeskiej i słowackiej XX wieku, 1972, František Halas – I po co?, 1978, Miroslav Florian – Codzienne ody, 1973), že překladatelku poezie do češtiny PhDr. Vlastu Dvořáčkovou považuje Szymborska za svou přítelkyni. Na dotaz Marka Wollnera „Překladatelka vaší poezie do češtiny, paní Vlasta Dvořáčková, byla vaším hostem na ceremoniálu ve Stockholmu. Proč jste pozvala právě ji?“, Szymborska odpověděla: „Je to má přítelkyně, známe se už sto let.“ (Týden, 3. 2. 1997, č. 6.) Na pozvání překladatelky byla polská básnířka ještě před udělením Nobelovy ceny za literaturu hostem v Praze na autorském večeru v Polském kulturním středisku 28. května 1992. Oživení zájmu českých i světových médií o Wisławu Szymborskou nastalo po jejím převzetí Nobelovy ceny 10. prosince 1996.
Básník mladší generace Bogdan Trojak, původem z českého těšínska, (nar. 1975 ve Vendryni) uveřejnil na stránkách týdeníku Týden (3. 2. 1997) medailon Szymborské pod názvem Básnířka, která se stále ptá. Titul článku Trojak převzal z autorčina proslovu u příležitosti udělení Nobelovy ceny ve Stockholmu v sále Švédské akademie – „Básník, pokud je skutečným básníkem, musí si stále opakovat nevím.“ Trojak také připomíná, že Szymborské byla v roce 1953 svěřena rubrika poezie v polském časopise Życie Literackie, v němž byla členkou redakce. V listárně Szymborska vysvětlovala, proč některé ze zaslaných básní uveřejňuje a jiné vrací. Byla to vlastně „malá, ale neobyčejně vtipná škola, jak básně psát i jak je číst“. Na základě citátu z básně Szymborské Náhrobní nápis se Trojak zamýšlí nad postavením básnířky v kontextu soudobé polské poezie.
U příležitosti návštěvy Wisławy Szymborské na českém Těšínsku – konkrétně v Českém Těšíně a Vendryni – v polovině května 2001 vznikl rozhovor Miroslava Balaštíka a vendryňského rodáka Bogdana Trojaka „Nobelovskou medaili jsem věnovala univerzitě…“ pro brněnský měsíčník Host (2001, č. 5). Rozhovor přinesl odpovědi Szymborské na některé otázky, které se dosud v rozhovorech uveřejněných v českém tisku neobjevily – například na otázku: „Jak si představujete svého ideálního čtenáře“ Szymborska odpověděla: „Stručně řečeno jako člověka vzdělaného, který nemá žádné předsudky.“ Naopak Szymborska se zeptala na vztah mezi univerzitou a básníky, který je v Polsku (a zvláště v Krakově) velmi těsný. Z odpovědi se dozvěděla, že „v Čechách není takový vztah mezi univerzitou a poezií, univerzitou a básníky. A je to možná vidět i na rozdílném charakteru české a polské poezie. Je to sice hodně zjednodušující, ale (…) česká poezie je více obrazivá a méně intelektuální, zatímco v Polsku je to naopak. A univerzita tady určitě není středobodem města.“ Ve zkrácené podobě a pod názvem Se zlem v nás musíme bojovat a věřím, že to není marný boj byl rozhovor uveřejněn také v příloze deníku Právo „Salon“ (28. 6. 2001, č. 150, s. 1). Otázka v rozhovoru se dotkla problematiky dobra a zla v člověku: „…neuměla bych na tuto otázku dát jednoznačnou odpověď. (…) Rozhodně však nemám iluze, že by člověk nezískával do vínku nějaké špatné vlastnosti. Zdá se mi, že je to například nepřátelství, nepřátelská reakce na člověka, který je jiný, cizí, nepatřící do skupiny. (…) Napsala jsem báseň o nenávisti, o tom, že je někdy silnější než pocit sounáležitosti, přátelství, sympatie. Je to jakýsi prvotní pocit, člověk s ním určitě přichází na svět. Je to také příčina současného stavu světa i toho, co se děje na Balkáně a v Africe.“1
Zmíněný Bogdan Trojak patrně pod dojmem četby poezie Szymborské a osobního setkání s ní učinil rodačku z Bnin-Kórniku (podle redaktorů Slovníku polských spisovatelů, Praha, Libri 2000) hlavní hrdinkou svého eseje Hrušky na vrbě, hvězdy pod vrbou, předneseného 26. 5. v Praze v rámci konference Poesie dnes (pořádala Obec spisovatelů ve spolupráci s Centrem Franze Kafky). Připomenul si totiž, že kdysi s rodiči navštívil zámeckou zahradu v Kórniku u Poznaně, kde roste podivný strom – smuteční vrba, jež plodí trpké, šedé hrušky. Básnířka se Trojakovi zmínila i o tom, že si jako malá pod tímto stromem, jenž je výsledkem šlechtitelských pokusů jistého hraběcího zahradníka, často hrávala. Její otec pracoval na zámku jako knihovník – kórnická knihovna přitom patřila k nejvýznamnějším v Polsku, byla zde cenná sbírka rukopisů a prvotisků. Trojak a Szymborska se shodli na tom, že dnešní poezie je v podobné situaci jako ona vrba obtížená hruškami. „Zázračný strom stejně jako poezie je důkazem toho, že kromě reality nazírané prakticky a často nudně existují i věci na první pohled nereálné, nepotřebné, ale fascinující.“2
Stranou pozornosti neponecháváme ani příspěvek brněnské slavistky Krystyny Kardyni-Pelikánové v měsíčníku vydávaném pro polskou národnostní menšinu na českém Těšínsku Zwrot, která se mj. soustředila na otázky kritiky překladu. Szymborska je podle ní „poetką idiomu językowego“3 (básnířkou jazykové idiomatiky), proto Dvořáčková někdy bývá nucena k sémantickému zjednodušení, k větší výrazové konkrétnosti obsahu verše nebo básnického obrazu, někdy musí českému čtenáři dopovídat řečené. Rovněž mnohé intertextové souvislosti nemusí být běžnému čtenáři poezie Szymborské, neznalému polské literární tradice, zcela nebo na první pohled zřejmé.
Dílo Wisławy Szymborské však v toku let zanechalo v literárním vývoji u nás nesmazatelnou stopu, o což se přičinila její věrná překladatelka Vlasta Dvořáčková. Vydání tří výborů z tvorby rodačky z Bniny-Kórniku a účast ve třech antologiích polské poezie není málo. Je také nepochybné, že si jak autorka, tak její tvorba našla své příznivce nejen mezi odborníky a specialisty na polskou poezii, mezi českými čtenáři, kteří mají rádi poezii a také mezi čtenáři na českém Těšínsku.
Libor Martinek