Jacek Sikora o stavu své básnické generace

Jacek Sikora je příslušníkem generace polských menšinových spisovatelů Těšínského Slezska, která nastupuje v polovině 80. let, kdy v r. 1985 vychází v ostravském Profilu almanach poezie a prózy Spotkanie, v němž se objevila tvorba Janiny Borowské (*1960), Franciszka Hennera (*1950), Piotra Horzyka (*1946), Stanisława Jedzoka (*1956), Haliny Klimszové (*1952), Bohdana Matwikova (*1955), Franciszka Nastulczyka (*1957), Ireny Orszulikové (*1962), Lecha Przeczka (*1961), Lucyny Przeczkové (*1964), Renaty Putzlacherové (*1966) Otylie Tobolové (*1951), Leszka Wronky (*1960), zmíněného Jacka Sikory (*1964), a dalších autorů, v současné době publikujících buď sporadicky, nebo vůbec ne.
Tato generace nesplnila očekávání předchozího polského literárních pokolení českého Těšínska, nazvaných podle almanachu Pierwszy lot (1959) generací „Prvního rozletu“, do které patří i otec Jacka Sikory – Władysław. Tato „generace otců“ předpokládala, že dojde k dalšímu utužení kontaktů s polskými spisovatelskými středisky a obecně s polskou národní literaturou. To vyplývalo mimo jiné z toho, že se autoři almanachu Spotkanie na rozdíl od předchozí generace almanachu Światłocienie (1976) většinou nevzdělávali v polských kulturních a vzdělávacích centrech; autoři „Šerosvitů“ Kazimierz Kaszper, Tadeusz Wantuła a Jan Daniel Zolich shodou okolností absolvovali krakovskou polonistiku, prodělali svůj literární křest na stránkách časopisů nejen na českém Těšínsku, ale i v Polsku.
Příslušníci generace „Prvního rozletu“ většinou studovali na polském Pedagogickém gymnáziu v Orlové, později na ostravské Pedagogické fakultě zejména polonistiku. Většina mladých autorů generace almanachu „Setkání“ vystudovala na českých vysokých školách, vzdálených polskému prostředí, a spolu se svými českými vrstevníky byla fascinována především tehdy v Československu oficiálně nedostupnou částí západní kultury. Bližším vzorem než dosavadní model těšínského vlastence a obětavého společensko-kulturního pracovníka, tak typický pro „generaci otců“ jim byl anarchistický buřič a destruktor dosavadních kulturních a společenských hodnot kulturně periferní těšínské oblasti, v čemž ovšem navazovali poněkud na předcházející generaci, ovlivněnou polskou Novou vlnou. Nicméně většina prozaických a básnických prací autorů almanachu „Setkání“ prozrazuje „velkou stylistickou, částečně i tematickou závislost na předchůdcích,“ domníval se těšínský literární kritik Kazimierz Kaszper (Życie literackie na Zaolziu 1945-1997, In: Jan Pyszko, Kawiarenka pod Pegazem 1989-2002, red. J. Pyszko a K. Kaszper, Jablunkov, Oficyna Literacka Kawiarenki „Pod Pegazem“ PZKO Jabłonków, 2003, s. 95).
Krakovský básník, polonista, redaktor nakladatelství Znak Wojciech Bonowicz (*1967) z odstupu času zhodnotil přínos generace almanachu „Setkání“ v referátu Współczesna literatura polska a młoda na Zaolziu. Přednesl ho v rámci programu 3. básnického setkání Kamień albo słowo – Kámen nebo slovo v Těšíně, poté vyšel v českém překladu (Současná polská a mladá literatura na Záolží, Alternativa nova, 1997, č. 9, s. 454-457, přel. L. Martinek; pojem Zaolzie, česky „Záolží“, používá polská publicistika a historiografie pro tu část Těšínského Slezska, která po roce 1920 připadla Československu.)
Wojciech Bonowicz připomněl, že v roce 1986 vznikl v krakovském podzemí časopis bruLion redigovaný Robertem Tekielem a skupinou jeho přátel. V následujících letech časopis změnil – můžeme-li užít tak vznešených slov –, tvář polské literatury. Na jeho stránkách se prezentovala nejprve celá opoziční a emigrantská literární elita a pak všichni nejlepší autoři mladé generace; jak několik desítek básníků, tak četní prozaici. Časopis umožnil vznik generace dnes nazývané „Parnasem – bis“ nebo častěji generací BruLionu složené ze spisovatelů narozených v letech 1960-1970. Osmdesátá léta minulého století byla z podobně zásadních důvodů (například generačních) neobyčejně důležitá i pro polskou literaturu na českém Těšínsku. V r. 1985 vyšel v Ostravě zmíněný almanach poezie a prózy Spotkanie, který a byl podnětem nové literární generace (respektive se v něm nacházely až tři literární generace, neboť něm publikovali autoři narození v letech 1946-1968, vezmeme-li v úvahu periodizaci z hlediska dat narození, avšak kdybychom brali v úvahu ještě otázky autorské poetiky, byl by tento obraz ještě mlhavější).
Z dnešní perspektivy je patrné, že sejití tvůrců generace almanachu Spotkanie nebylo náhodné a přes rozdílnosti v datu narození působili jednotliví autoři ve společném „nadgeneračním“ přelomu. Díla uvedených autorů budila pozornost a nemálo slibovala. Budoucnost ukázala, že téměř všichni z těchto básníků našli své místo v polské literatuře tvořené na českém Těšínsku (psané ovšem na různých místech, např. v Krakově, Praze nebo – jako v případě Franciszka Nastulczyka – v polském dvojměstí Bielsko-Biała…).
Ve svém příspěvku se Wojciech Bonowicz zaměřil na celkovou situaci v mladé polské poezii českého Těšínska, méně na její obsah, více na její chápání, méně na její analýzu. Hovořil víc o tom, jak mladá polská literatura (mladá polská poezie) na českém Těšínsku vypadá v porovnání s tím, co se dělo v polské literatuře (v poezii) vůbec. To ho přivedlo k otázce možností a aspirací polské poezie českého Těšínska a zároveň poukázal na to, jak se v polské národní literatuře situace výrazně změnila. Bonowicz litoval, že se nedotkl řady jiných otázek: „Například nebudu hovořit o téměř úplné nepřítomnosti religiózní tématiky v záolžské lyrice; tato problematika mě velmi zajímá, ale přerostla by rámec tohoto syntetizujícího vystoupení.“ Pozornost věnoval problematice převládajícího typu verše: „Při listování almanachem Spotkanie není obtížné si povšimnout, že většina básní v něm obsažených, patří k tzv. różewiczovskému vzoru. Mám na mysli variantu volného verše, tzv. verš syntagmatický (kdy se používá krátký »utržený« verš, který v zásadě nenarušuje přirozené syntaktické vazby jazyka), v polské literárněvědné tradici bývá výstižně charakterizován také jako verš »soustředěný«. Tento model verše v polské poezii zcela zdomácněl. Používání krátkého verše s jedním nebo několika výrazy umožňuje dosáhnout v básních jak prozaizovaných, tak metaforicky silně nasycených, jednoznačného básnického efektu. Zároveň je to model nebezpečný právě proto, že je tak »jednoduchý« a často využívaný. Případ Tadeusze Różewicze ukazuje, jaké škody mohou výbornému básníkovi napáchat zástupy (vědomých i nevědomých) následovníků. (…) Je přirozené, že básníci almanachu Spotkanie se přiklonili právě k tomuto vzoru. Byl atraktivní za prvé proto, že by dostupný, za druhé byl »jednoduchý«, umožňoval »očištění« jazyka, »spálení mostů«, symbolické nové vykročení na vlastní odpovědnost. Jednotliví básníci tento model aktualizovali několika způsoby. Drsné básně Janiny Borowské (zvláště báseň, která vychází z nemocniční zkušenosti: »spotykam / strzępy ludzi / wyjące / z bólu«) byly vzdáleny „opalizujícím“, s mnohovýznamností jazyka si pohrávajícím básním Renaty Putzlacherové. Poezie Borowské byla bližší například poezii Anny Świrszczyńské, básně Putzlacherové převratným konceptům Ewy Lipské. Ještě jinak tento model využíval Jacek Sikora, který byl asi nejblíže tomu, o co se v té době pokoušeli mladí básníci v Polsku. Zajímal ho především typ narativně konverzačního básnění, komentujícího skutečnost způsobem manifestačně individualistickým (»Dla mnie nawet słońce / wschodzi inaczej«, napsal později v jedné básni). Avšak i on v převážné většině své tvorby zůstává v oblasti popsaného idiomu. (…) Volba »różewiczovského verše« byla pro autory almanachu Spotkanie přirozená a snad i nutná. (Ostatně tento model měl už na Záolží své reprezentanty, připomněl bych alespoň Różewiczova vrstevníka Gabriela Palowského.) Problém spočívá v tom, že v 80. letech význam tohoto modelu v celé polské poezii výrazně poklesl. »Na Różewiczově straně« nevzniklo v té době příliš mnoho povedených titulů. Na významu získali buď básníci široké a myšlenkové bohaté fráze (jako Wisława Szymborska nebo Czesław Miłosz), nebo básníci, kteří rozvíjeli avantgardní model jiným způsobem než Różewicz (zejména Miron Białoszewski). Zesílil vliv zahraničních literatur, zejména anglosaské a ruské poezie, ale i francouzského surrealismu. Básníci střední generace (zvláště Zbigniew Machej, Bronisław Maj, Piotr Sommer a Bohdan Zadura) a zároveň básníci tím či oním způsobem spojení s bruLionem (například Marcin Świetlicki, Jacek Podsiadło, Krzysztof Koehler, Marcin Sendecki, Grzegorz Wróblewski) představovali velmi rozdílné a často krajně odlišné podoby poetiky; v jejich případě však byla tato různorodost brzy uspořádána do nejasné dichotomie o’harysmus – klasicismus. Není zde prostor, abychom tyto záležitosti probírali podrobněji. Stačí, když zkonstatujeme, že hlas záolžských básníků zněl na přelomu 80. a 90. let naprosto odlišně od hlasů jejich vrstevníků v Polsku.“
Dva členové generace almanachu Spotkanie – Jacek Sikora a Janusz Klimsza – v r. 1995 vystoupili v básnicko-prozaickém souboru Nocne latarnie (Český Těšín, Olza). K. Kaszper jej označil za programový manifest celé generační skupiny, přesvědčené o nevyhnutelném zániku hodnot národnostní menšiny. V souvislosti s generací těšínských autorů narozených v 60. letech 20. století je důležitá snaha mladých autorů překročit národnostní bariéry a hledat východiska pro svou tvorbu společně s básníky v regionech od Bielsko-Biała po Frýdek-Místek, od Žiliny po Ostravu a Opavu (Nocne latarnie, Modrý květ, 6. 2. 1995, s. 46).
Na generační odlišnost autorů „Nočních luceren“ od generace jejich otců poukázal třinecký prozaik a publicista Kazimierz Jaworski (*1940): „Chodzi o sprawę odmienności pokoleniowego (bo tak jak by nie było pokolenie mniej więcej synów w stosunku piszącego) widzenia świata i naszej rzeczywistości. Twórcy ci, już wcale nie najmłodsi, prezentują w »Nocnych latarniach« odmienną optykę widzenia i pojmowania naszej zaolziańskiej rzeczywistości. Ich twórczość odnosi się wyrażnie do naszych realiów z niedalekiej i odleglejszej przeszłości. Chodzi o realia realnego socjalizmu, lat bezdusznej egzystencji, licznych ograniczeń i deformacji postaw ludzkich, realiów życia na niby, zgody na to upupianie nas itp.“ (Nocne latarnie, Głos Ludu, 11. 3. 1995, s. 5.)
Jako doklad svých tvrzení Jaworski cituje úryvky ze Sikorových básní „W otwarte karty grają już / ojcowie“; „Jakim słowem cichym / mam zmusić się do życia / w zatokach złudzeń zaolziańskich“.
Autoři „Nočních luceren“ však v době jejího vydání už nereprezentují novou, právě nastupující generaci. Jacek Sikora sice debutoval ve zmíněném almanachu Spotkanie, dnes již proslulý divadelní režisér Janusz Klimsza (*1961) poprvé vystoupil později, ale je vrstevníkem jeho účastníků, takže lze hovořit o dalším generačním vyznání tzv. spotkaniowców.
Poezii Jacka Sikory zhodnotil také Wojciech Bonowicz: „Jestliže po jazykové stránce měla mladá poezie na Záolží s mladou poezií v Polsku málo společného, pak by bylo možné ukázat určité společné body z hlediska tematiky. Připomněl jsem už individualistické postoje Jacka Sikory. V jeho básních je onen egocentrický hrdina zároveň reprezentantem ztracené, frustrované společnosti: »Naše dívky na nás hledí jako na reklamu na mýdlo« – takový typ autoportrétu můžeme běžně najít také v polské poezii. Avšak na rozdíl od autorů generace bruLionu Sikora rád pointuje své básně jakousi vznešenou větou nebo gestem.“
Ke společnému vystoupení Jacka Sikory a Janusza Klimszy v básnicko-prozaickém souboru Nocne latarnie se vyjádřil i publicista I. Motýl (viz Poznámky o tomtéž, Modrý květ, 6. 2. 1995, s. 47-48). Pokusil se o srovnání Sikorovy poezie s jinými autory polské národnostní menšiny: „Sikorovým životním tématem (…) asi navždy zůstane Záolží. Z toho, co se mi prozatím dostalo do rukou při nesoustavném mapování Těšínska, ční Sikorova poezie, obsahově i formálně, nad svými kolegy z regionu o několik stupňů. Pryč je patos většiny místních autorů…“ Motýl tedy hodnotí výše tu část tvorby polských autorů z českého Těšínska, která se k regionu nevztahuje, není patetická, a čerpá podněty odjinud (jako příklad uvádí v Modrém květu /1994, č. 3/ „faustovské variace“ Renaty Putzlacherové).
Polská literární kritika nenacházela u básníků almanachu Spotkanie silnější vazbu k regionu, výjimku však tvoří právě Sikorovy básně: „Poezja Spotkania, jak każda młoda poezja, zaczyna od siebie, od »ja« lirycznego. Mało tu znajdujemy świadectw nazywania ziemi i ludzi. Wyjątkiem twórczość Jacka Sikory (…), jedynie potwierdzająca regułę.“ (Wojciech J. Podgórski, Ciupaga, Życie Literackie, 13. 9. 1987.)
Podobně byl překvapen krakovský literární kritik Jacek Kajtoch (*1933): „Byłem trochę zaskoczony małą ilością wierszy krajobrazowych i motywów zaolziańskich. Dochodzę do przekonania, że ten brak stanowi dalsze świadectwo wyjścia literatury polskiej zza Olzy z opłotków prowincjonalizmu. Niektóre utwory posiadają wartości specyficzne. Np. wiersze Jacka Sikory są lirycznym pamiętnikiem z okresu studiów w Pradze. Praga nie jest takim częstym motywem w poezji polskiej.“ (Trzecia zmiana za Olzą, Gazeta Krakowska, 29. 12. 1986.)
Jacek Sikora přemýšlí nad hranicí mezi oběma státy, což poněkud upomene na básně autorů předcházející generace „Šerosvitů“: „Bláto podél Olše / stejné na obou stranách šílenství / a voda plynoucí od začátku / konce / Lidé skoro ti samí / a stále s nenávistí / nad půllitrem plným vlastních bolestí / ztuhli v očekávaní / myšlenky / jež není vlastní / ani cizí…“ (*** Bláto podél Olše).
V některých básních tohoto autora najdeme i generační vyznání: „Někdo se směje / jako syn jednoho ze šéfů divadla / Jiní kouří marjánku / a dým zahaluje obličeje / Zapalovač chytá až na pátý pokus / a v popelníku se vrší špačky // To je vše co mohu říct / o stavu své generace“ (My Generation).
V této souvislosti připomeňme, že J. Sikora otázku K. Kaszpera „Możesz zdradzić, czym naprawdę żyje obecnie środowisko młodoliterackie? Jaki ma ono cele, zamiary, jaki program?“ odpověděl: „Stawia na indywidualizm. Nie ma jasno sprecyzowanego programu artystycznego. Większość ludzi, którzy uważają się za młodych pisarzy, wyszła ze środowiska teatralnego, konkretnie z ruchu małych form scenicznych. (…) Nasz cel jest właściwie jeden: skończyć z zaolziańską obłudą, z dorabianiem do Zaolzia legendy wyjątkowości, z wmawianiem sobie, że całemu światu chodzi tylko o Zaolzie. Jesteśmy normalnymi ludĹşmi, żyjemy jak inni, idzie nam o to samo co innym. Myślimy po polsku, ale to nie oznacza, że nie chcemy mieć nic wspólnego z literaturą czeską. Wręcz przeciwnie, Chcemy być Europejczykami. Może jest to zbyt wielkie słowo, ale Europejczyk to dla mnie tyle, co człowiek. Wszyscy jesteśmy ludĹşmi. Nasze pokolenie nie jest pokoleniem bohaterów. Nie czujemy potrzeby posłannictwa. Piszemy, bo musimy.“ (Młodzi, gniewni, osobni – rozmawiał Kazimierz Kaszper, Głos Ludu, 11. 8. 1990.)
Na závěr snad jedna, i když spíše především pro českého čtenáře důležitá poznámka Jacka Sikory, která souvisí s hledáním nějakých podstatných tvůrčích kontaktů mezi polskou menšinovou a českou literaturou (hovoří se často o „vlivech“ Bohumila Hrabala nebo Oty Pavla na místní prozaiky). U mladší generace autorů jistě tyto spíše podněty než vlivy utvrzovalo jejich studium na českých univerzitách. Jacek Sikora v rozhovoru „Jsme pokolením individualistů“, který vedl Kazimierz Kaszper a přeložil Jan Drozd, přiznává: „Ve druhé či třetí třídě střední školy jsem objevil beatniky a českého básníka Václava Hraběte. To byl můj první vzor, první poetika, která mne opravdu zaujala. Potom přišel čas na Stachuru a Milczewského-Bruna, fascinaci prokletými básníky… Poezie pokolení Prvního letu, do kterého patří otec, zpočátku ke mně nehovořila, bližší mi byla poetika (…) pokolení Šerosvitů (Światłocieni), což potom zrodilo fascinaci Novou vlnou (Nowa Fala). Později, současně s mladými herci, zvláště s Januszem Klimszou, jsem začal odkrývat poetiku Herberta a Szymborské a konečně Grochowiaka, který svého času znamenal pro mne mnoho. (…) Na nás [na J. Sikoru a J. Klimszu] měla Praha velký vliv – jako metropole a velké kulturní centrum – a zároveň dlouhý pobyt v českém prostředí“ (Alternativa nova, 1998, č. 9-10, s. 415-416).
Jestliže jsme věnovali pozornost třem generacím polských spisovatelů českého Těšínska, které se seskupily kolem tří generačních almanachů, aniž ovšem výrazně formulovaly svůj umělecký program, pak je třeba dodat, že další pokolení spisovatelů se soustředilo kolem česko-polského časopisu WELES, jenž začal vycházet ve Vendryni u Třince na přelomu let 1995 a 1996, a jehož zakladateli byli Bogdan Trojak a Vojtěcha Kučera. Časopis přesídlil po roce 2000 do Brna, z Třinecka se odstěhovali jeho zakladatelé. Jacek Sikora naproti tomu zůstal věrný svému rodnému kraji jak profesně (je redaktorem místních novin Głos Ludu), tak jazykově (na rozdíl od některých svých vrstevníků, například Lecha Przeczka, i mladších kolegů, zejména mám na mysli Bogdana Trojaka) se nestal spisovatelem programově bilingvním. Dokladem této skutečnosti je i chystaná polsko-česká sbírka básní Za póĹşno na wiosnę – Pozdě na jaro, kde je autorem překladů do češtiny níže podepsaný autor této stati, nikoli básník sám. Sbírka má vyjít v edici AVION a v reakční péči Renaty Putzlacherové.
Avšak teprve budoucnost ukáže, co dalšího, zajímavého a podnětného přinese tento kulturně svébytný, energickými literárními výboji pulzující příhraniční region a jaké další podněty do něho vnese svou básnickou tvorbou Jacek Sikora.