Roztáčeč kolotoče lásky

Nikdo však není pozornější k dámám, nikdo nedovedete oceniti půvab a cenu dívek tak dobře jako umělci, lidé z divadel rozmanitostí, brzdiči houpaček a roztáčeči kolotočů, praví Vančura a možná nikdo už neřekne o Karlu Vůjtkovi nic přesnějšího, ač ten se narodil v ostravské porodnici sice zhruba jen čtyřicet kilometrů od rodiště Vladislava Vančury, ale až čtyři roky po jeho smrti a až ve svých jedenatřiceti se čtenářům poezie představil jako roztáčeč kolotoče: jeho první sbírka se jmenuje Řetizkový kolotoč.
Ten kolotoč Vůjtkových veršů se stále točí. Nebo lépe: stále znovu se roztáčí. V zatím poslední básnické knize autorově Skřivánek to zazní naplno:
Den vznáší se / jak balónek / Právě včera bylo Anny / Pouť ve vedlejší vesnici / roztáčí řetěz kolotoče…
Tři tečky v předešlém řádku nenapsal básník, nenaznačují pohyb do ztracena, vepsal jsem je tam, abych zdůraznil, že a jak citovaná třináctá část Skřivánka pokračuje:
Zvířený čas / se chytá paží / za ruce bere / neskučí / a v jeho prudké náruči / tu nikdo není odevzdaný // pěnička vzlétá / Hřmot a třesk / žesťů a bubnů / útok dřev / ji dohání až u oblohy / Řetízky pletou dlouhý cop / a střechy chalup rozkročené / se odlévají do písmene / jež prvňáčkovi vtiskne duši.
Tu by mohl pokus o doslov skončit. V těch verších právě citovaných na dvakrát je Vůjtek jako vyšitý. V umění vznášivosti, v umění pojmenovat náš čas, v umění brát za ruku (není to víc než umění brát za srdce?), a co víc: v síle neskučet, v odvaze vzdorovat, a navíc: v dramatickém prožitku hudby šturmující nebesa; a nejvíc: v přiznávané poetice a tvůrčí konfesi. A ctižádosti: tento básník jen tak prostě nepíše; své poznání, svou touhu a své krédo, básnické credo quia absurdum, odlévá do písmene.
Však také nenapsal, totiž do písmene neodlil kopu knih, ale má na svém kontě jen sedm knih veršů, nepočítáme-li bibliofilské tisky Žofka (1980, zárodek pozdější Básně pro soprán, 1983) a „tři skici k portrétům“ Janek, František, Jindřich (1980, pak ve sbírce Takové noci takové dny, 1982) a naopak počítáme-li knížky veršů pro děti Náš kopec má kytku za kloboukem (1991) a Směšné básničky pro chytré hlavičky (1996). Kromě už jmenovaných knížek veršů tvoří Vůjtkovo výsostné básnické sedmero spolu s ňetízkovým kolotočem (1977) a s prozatím posledním Skřivánkem (2006) sbírka Milostin (2005).
Ta dala výstižný název tomu, co je ve Vůjtkově poezii hlavní, co tvoří její základ a co je ve všem, co tento básník čistý nad sklenky napsal, totiž odlil do písmen, a co není snad od věci dodat k veršům, o nichž jsme si řekli, že by stačily samy. Milostín, názvem možná bezděky evokujíci Fikarův Samotín, není na rozdíl od slova Samotín neologismus, ale také to není ona „milostná zasněnost“, jak ten „výraz málo užívaný“ definuje druhý díl devítisvazkového Příručního slovníku jazyka českého (1937-1938). Takové prs hrne stránku, natož opět ta řeč o požehnaném pupku či od ruky k ústům / si mne podávají / a ničí tu nejsem / Nejmíň svůj – to věru není žádná milostná zasněnost.
Ve Vůjtkově Milostínu a v jeho milostné poezii předešlé i pozdější (ve výboru je i pár nových básni z rukopisu) není jen milost, tedy to mnohovýznamné slovo bezmála ve všech svých významech, ale také stín. Ten byl už v prvotině, v básni příznačně nazvané Přihořívá: na půdoryse známé poznávací hry se tam ptá muž dívky, cože chce, a ta kontruje otázkou, co ji dá. Když ji nabízí dlaň, dívka se ptá, co nabízí ještě, a tu básníkovo pojetí vysune drápek, totiž nehty deště (v Postskriptu Milostínu, tj. po devětadvaceti letech se čte verš: Hele, pořád drásá), a když stále nehoří, padne otázka: A co stín / Obejmeš jej?
Až tehdy přihořívá.
Zbývá zdůvodnit, proč do množiny Vůjtkových básnických knih jako samostatnou položku nezahrnovat nejen Jánka, Františka, Jindřicha (skici do pozdější sbírky převzaté „jen“ s pozměněnými mezistrofními předěly, dokládajícími péči o optimální hudební rytmus básníkových skladeb), ale ani Žofku: tu autor včlenil v zkrácené verzi do Takových nocích takových dní a do seznamu samostatných knih patři až rozměrná Báseň pro soprán. Přepracovávání, které se jistě časem stane tématem nějaké disertační nebo habilitační práce o básníkově velké bdělostí na přípravě slova, je pro Vůjtkovo odlévání písmen a pro řetězeni básní v cykly a celek (řetízky pletou / dlouhý cop) velice příznačné.
Pro započítáni veršů pro děti do Vůjtkovy základní básnické sedmy netřeba se utíkat k paušálním moudrostem o neoddělitelnosti tvorby pro děti a pro dospělé. Neboť u Vůjtka je v základu i veršů pro děti jeho milostný, často spíše milostinný pohled na vše, na co se básníkův pohled napře. Jestliže v Retru nevyjde měsíc, ale vychází Ňadro, je to dáno už tím, že jsme ve sbírce Milostín. Jenže už v ňetízkovém kolotoči v básni „přírodní lyriky“ Nečas jsou mraky na nebi dívčí sukně na obloze. Milostnému pojetí přírody (též ve Vůjtkově fejetonistice, například ve fotografickém Poodří panoramatickém Petra Šikuly, 2003), města, světa, komunikace se nevymyká ani jeho poezie pro děti. Jinak by knížku pro ně nenazval Náš kopec má kytku za kloboukem.
Tak se přece chodí s voničkou za holkama. Vůjtkův kopec je pěkný frajer. Jako básník. Jako roztáčeč kolotoče lásky na zemi.

Milan Blahynka

Karel Vůjtek

Rozhovor ke knize Bereš mi rty

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.