Ostravská kalvárie Jaromíra Šavrdy

Česká televize uvedla 2. dubna ve 20. hod. na 2. programu televizní dokument Přechodné adresy Jaromíra Šavrdy. V pořadu věnovaném především životu ostravského disidenta a signatáře Charty 77 zazněly mj. vzpomínky Šavrdovy manželky Dolores a ostravských i pražských disidentů, Václavem Havlem počínaje a třeba Karlem Biňovcem konče. Nechceme zde opakovat to, co v pořadu zaznělo o Šavrdovi jako o člověkovi a odpůrci komunistického režimu i o vězni svědomí, chceme se jím více zabývat jako spisovatelem, protože k zhodnocení jeho literární tvorby nebyl v tomto pořadu vytvořen téměř žádný prostor.
Jaromír Šavrda se sice narodil 25. 5. 1933 v Ostravě, ale vyrůstal v Třinci, Prostějově a Praze. Po maturitě na gymnáziu v Českém Těšíně začal studoval českou literaturu na FF UK v Praze. Studium ukončil doktorátem filozofie. Od r. 1957 žil v Ostravě, kde pracoval jako knihovník, středoškolský profesor a od poloviny 60. let byl spisovatelem z povolání. V r. 1968 vstoupil do KSČ, stal se členem redakce ostravského deníku Nová svoboda. V r. 1969 dostal výpověď ze zaměstnání a rok po té byl vyloučen i ze strany. Od dubna 1969 pracoval v redakci Moravskoslezského týdne, ale jen do října téhož roku, kdy byl týdeník zastaven. Na krátký čas se ještě stal vedoucím právního a personálního oddělení v nakladatelství PULS v Ostravě. V té době studoval práva na Univerzitě Karlově, ke své druhé promoci nebyl z politických důvodů připuštěn. Po zrušení nakladatelství PULS hledal několik měsíců zaměstnání, až byl přijat jako skladník v Geologickém průzkumu, kde pracoval do r. 1975, kdy odešel do invalidního důchodu.
Za spolupráci se samizdatovou Edicí Petlice a za organizování ostravské samizdatové edice Libri prohibiti, kterou Šavrda v r. 1972 založil, byl vězněn – poprvé v letech 1978-1980. Po návratu z vězení podepsal Chartu 77. Šavrdova rodina byla vystavena pronásledování Státní bezpečností a po dobu deseti byli Šavrdovi ve svém bytě odposloucháváni. V září 1982 byl Šavrda znovu zatčen a v březnu 1983 odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet pět měsíců nepodmíněně. Po návratu z druhého vězení, které podlomilo jeho už tak chatrné zdraví, žil téměř v izolaci. Jaromír Šavrda zemřel 2. února 1988 na infarkt ve věku nedožitých padesáti pěti let ve svém ostravském bytě. Po dlouhou dobu spisovatelova života mu byla oporou Dolores Šavrdová, členka Hnutí za občanskou svobodu (1988) a spoluzakladatelka Společnosti přátel USA (1988).
O literární tvorbu se Šavrda pokoušel od svých studentských let. Z té doby pochází jeho prvotina, sbírka básní Pionýrská říkadla (1949). Na tuto knihu navázal ještě na gymnáziu sešitem básní Struny míru (1958), který vyšel v době autorových studií na Filozofické fakultě UK. Verše jsou poplatné dobovým estetickým normám, objevují se vzpomínky ze školních let..
Po desetileté odmlce vznikla kniha kriminálních příběhů Půjdeš, nevrátíš se (1964). Závažnějším Šavrdovým dílem byl soubor sci-fi povídek Příběhy z třetího času (1967), které vyjadřují autorovy postoje k byrokratické a zmechanizované společnosti, v níž se člověk ztrácí jako jedinec.
Posledním dílem, které J. Šavrdovi vyšlo knižně, byl aktuální fantastický román Kniha královrahů (1971), inspirovaný atentátem na J. F. Kennedyho. Autor v něm využil fantastického děje k vyjádření podobenství s režimem v období tzv. normalizace. Kniha se sice dočkala vydání ve velkém nákladu, ale záhy byla na podnět příslušných míst stažena z knihkupeckých pultů.
Další práce Šavrda publikoval ve vlastním a pražském samizdatu. Šlo například o trilogii detektivních povídek Sedmá thuje, Patnáct námořníků a Off Side Story (vše 1973 Libri prohibiti). Sbírka povídek Autostop v sobotu odpoledne vznikala v letech 1964-1967, ale vyšla až v r. 1983 v Edici Petlice a v r. 1985 v Edici Popelnice Jiřího Gruntoráda. V poslední povídce sbírky (Hrášková kortína), vyznačující se výraznými autobiografickými rysy, je vylíčen život postiženého profesora. V první polovině 70. let vyšlo v Libri prohibiti také Sedm pražských dnů (tzv. Černá kniha), sborník Člověk a lidská práva a kniha Josefa Jostena (vl. jm. Josef Stein, 1913-1985) Československo žaluje (Praha, Naše vojsko, 1993); Josten za války bojoval v československé jednotce v Británii, po válce pak působil na ministerstvu zahraničí. Před komunistickým pučem se mu přes nesnadnou situaci podařilo utéct ze země. V Anglii založil Svobodnou československou informační službu, která vydávala týdenní zpravodaj o dění v komunistických zemích, a pro krajany vydával týdeník Čechoslovák. V sedmdesátých letech se Josef Josten přičinil o založení britského komitétu na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1995 ho za zásluhy vyznamenal in memoriam prezident Havel. Jaromír Šavrda ve své samizdatové edici nezapomínal ani na své ostravské přátele. V druhé polovině 80. let vydal v Libri prohibiti dvě sbírky aforismů Karla Biňovce.
V r. 1985 vychází v petliční samizdatové úpravě soubor Šavrdových detektivních povídek Ulice se zákazem vjezdu (v Edici Petlice však sborník není evidován) V nemocničním prostředí brněnské věznice (červen – červenec 1979) vznikla sbírka básní Cestovní deník (1981 Edice Petlice, 1984 Mnichov, 1985 Libri prohibiti, 1991 Ostrava, nakl. Profil), jejíž básně jsou lyrickým přepisem útrap politického vězně. Projevuje se tu strach o lásku nejbližších a hořkost vězňova údělu.
V trestaneckém lágru v Ostrově nad Ohří se v průběhu srpna 1984 zrodila druhá Šavrdova sbírka vězeňské poezie Druhý sešit deníku (1985 Libri prohibiti, 1986 Mnichov) výrazně inspirovaná básnickým odkazem Františka Halase (parafrází proslulé Halasovy litanie Staré ženy je Šavrdova báseň Staří trestanci). Čtou se v ní i takové verše: „Sem a tam / Tam a sem / Stav beztíže (a přece tíživý) / Hodina X (dosaď si kterou chceš / stejně se nedovíš) / Čas je tu bez významu // Není kam chvátat / Sem a tam / není nač čekat / Tam a sem // Nesmyslně těsné akvárium / Vánoční vana // Azyl na chvíli / Kajuta v podpalubí / otrokářské lodi // Sem a tam / tam a sem / Siréna zahouká / Otroci dostanou okénkem hrstku rýže.“
Šavrdovy vězeňské vzpomínky Přechodné adresy (I. díl 1985 Libri prohibiti, II. díl tamtéž 1986, 1986 Edice Expedice, 1991 Ostrava, nakl. VMCG) obsahují dva díly: Vězeň č. 1260 a Ostrov v souostroví. Šavrda o věznění vypráví věcně a s patrnou dávkou ironie: „Přesně v jednu hodinu odpoledne, po 48 hodinách mého zadržení, přijde bachař. »Pojďte se mnou.« K prokurátorovi. Usnesení o uvalení vazby má již připraveno. Na deskách s mým spisem je čtyřcentimetrové červené razítko: VAZBA. Abych tam nestál jako hňup, podávám si stížnost. Zamítnutí mi přijde za čtrnáct dní. Div, že ne nacyklostylované. Nic neříkající, stejně jako usnesení o obvinění. Důvody, které jsem ve své stížnosti vyvrátil, jsou tam zopakovány doslova. Kdo má moc, kdo je na správné straně dveří, ten nemusí přemýšlet o argumentech ani o stylistice. Fráze na frázi. Stížnost proti vazbě podávám pak každých čtrnáct dní, i když předem vím, že bude zamítnuta. Aspoň mám co dělat. A oni taky. »Vazba trvá dva měsíce,« povídá prokurátor a cituje příslušné ustanovení trestního řádu. Zlaté oči: než dojde k podání žaloby, uplyne přesně rok. (…) Lékařská prohlídka: za stolem sedí bachařka ve stejnokroji ošetřovatelky. Ťuká do stroje a klade otázky: Jste kokainista? Jak často jste byl na záchytce? Čůráme do šampusek. Mám těžce nemocné ledviny, po přidání reagentu se obsah má šampusky zbarví nápadně červenohnědě. Vězeňský lékař je nadšen: »Podívejte, sestro, to by byla nádherná barva na auto!« To je všecko. O moje zdraví se začne zajímat, až zhubnu o dvacet kilogramů a až se to dostane do zahraničního tisku.“ (S. 34, 36.)
První část Šavrdovy básnické sbírky Historické reminiscence byla napsána 28.-29. července 1968. V konečné podobě vyšla v Libri prohibiti v r. 1972 pod pseudonymem Jiří Svor. Dominuje zde rok 1968 na pozadí doby Husovy a objevuje se tu i podobenství osudů Mistra Jana a Jana Palacha. Značně podobné téma obsahuje i Šavrdova poema o Janu Palachovi Česká kalvárie (1985 Libri prohibiti) napsaná v r. 1983 v ostravské věznici.
Další Šavrdova básnická sbírka vzniklá ve vězení v Ostrově nad Ohří v r. 1984 dostala název Má vlast (1985 Libri prohibiti) a byla připsána manželce Dolores. Verše jsou z hlediska kompozice ovlivněny básní Františka Hrubína Čechy krásné, Čechy mé.
Poslední sbírkou ze Šavrdova pobytu ve vězení v roce 1984 je Plachetnice Santa Maria (1985 Libri prohibiti). Rukopisný román Tunel U Šavrdovi zabavila vězeňská správa při odchodu z výkonu trestu.
Pod souborným názvem Má vlast (1985 Edice Popelnice) byly vydány Šavrdovy sbírky Hodina v úzkých, Má vlast a Druhý sešit deníku. Autor píšící tyto řádky se s Hodinou v úzkých seznámil v podobě bibliofilského tisku, který ručně vysázel a graficky upravil Rostislav Němčík v Havířově v r. 1989 v nákladu patnácti výtisků v nakladatelství KLEC. Hodina v úzkých je sbírkou bilanční a rekapitulující: „Lhostejný ztřeštěnému světu / už bez ambic i bez obav / podívat jde se na kometu / poslušně kam ho nese dav / podoben soumaru jenž ví / že věk už sňal mu z beder břímě // To budu já / Tak potkají mě / dědici mého dědictví.“ (S. 29.) Kdežto další básnický soubor Historické reminiscence (1985 Edice Popelnice) zahrnuje sbírky Historické reminiscence, Česká kalvárie a Plachetnice Santa Maria.
Posledním a vlastní rukou dokončeným dílem Jaromíra Šavrdy je próza Kočky z mého domu inspirovaná jeho velkým koníčkem, totiž chovem perských koček. Nedopsaná zůstala poema Růženec Jerzyho Popiełuszka, věnovaná památce polského kněze umučeného polskou státní bezpečností.
Jaromír Šavrda byl také autorem divadelních dramat dochovaných ve strojopisné podobě: Hranice mrtvých, Stavitel mostů a Cesta k jantarové hoře (1962). Z ruštiny přebásnil Šavrda básně ze sbírky Rekviem Anny Achmatovové, překlad vyšel v Edici Popelnice. Ve své samizdatové edici Libri prohibiti vydal Hrabalovu prózu Obsluhoval jsem anglického krále, Londonovo Doznání, Solženicynovo Souostroví Gulag a další knihy. Byl také členem redakční rady samizdatového časopisu Magazín SPUSA (v titulu časopisu šlo o zkratku Společnosti přátel USA).
Šavrdova poezie je zastoupena ve sborníku českých umlčovaných básníků Na střepech volnosti (1987 Česká expedice, 1989 Mnichov). V r. 1982 byl Šavrda přijat za čestného člena finského PEN klubu.
Jaromíra Šavrdu můžeme považovat za předního představitele ostravského, popřípadě severomoravského samizdatu, jehož literární tvorba se dále rozvíjela ideově, žánrově a tematicky také v souvislosti se zkušenostmi politického vězně, s jeho vlastními překlady ze zahraničních literatur a s recepcí významných děl u nás zakázaných světových i domácích autorů. V r. 1998 byl Jaromíru Šavrdovi in memoriam udělen prezidentem republiky Řád T. G. Masaryka IV. třídy.
Pro periferní severomoravskou literární kritiku (což nemyslím nijak pejorativně, pouze z ohledem na vzdálenost od národního kulturního centra), na niž se s důvěrou obracejí kolegové po fochu z národních kulturních a vědeckých center, je bohužel příznačné, že si dosud nedala tu práci a nejen že nezhodnotila, ale dokonce nevzala ani v úvahu tuto neoficiální, samizdatovou část Šavrdova díla a spokojila se pouze s kritickou recepcí toho, co se běžně dá vypůjčit v ostravské vědecké knihovně. Vzala tedy zavděk tím, co oficiálně vyšlo z Šavrdovy tvorby do začátku normalizace a po r. 1990.
Tento příspěvek nemá vysloveně vědecký charakter, ale je jen skromným pokusem o zaplnění jednoho bílého místa na mapě písemnictví severní Moravy a Slezska a. Na komplexní studii o Šavrdově tvorbě a ineditních aktivitách si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Třeba by se o ni mohl pokusit některý student nebo doktorand oboru Česká literatura.

Libor Martinek

2 komentáře na “Ostravská kalvárie Jaromíra Šavrdy”

  1. Božena Klímová

    Velmi zajímavý článek, za ten bude jistě řada čtenářů povděčna! Jen dodám – Nakladatelství Žár Ostrava vydalo knihu Jaromíra Šavrdy, která zahrnuje i nedokončené texty z pozůstalosti. Informace brzy naleznete na http://www.zar.cz.
    Ráda bych ještě popřála Evě Kotarbové, aby jí vydržel elán k udržení tohoto webu, který je nejen zajímavý, ale také velmi prospěšný.

    B.K., Ostrava