Jakpak se máš, milá Paříži, letos na jaře?

Někde jsem četla, že podle vzhledu Paříže se pozná stav ekonomiky Francie. A protože Francie je jedním ze základních stavebních kamenů EU, tak podle toho, co jsem viděla v Paříži letos, se dá vyvozovat, jak si stojí EU. Trošku odvážné tvrzení. No, asi na tom něco je! Ale pojďte se se mnou kouknout na letošní Paris.

Už jsem psala povídání o čistotě v Paříži. Že lidé v Paříži jsou nepořádní a vše, co jim přijde do ruky, hází kolem sebe. Koše na odpadky nejsou, jen průhledné igelitové pytle, aby byl vidět případný teroristický úklad. Teď je zřejmě novou pařížskou zábavou zapalování těchto pytlů. Navíc letos Pařížuklizená nebyla, jak bývalo doposud dobrým zvykem umýt do rána celou Paříž. Stávkovali snad „Zelení“ uklízeči, co se stalo? Obrovské hromady odpadků na schodech Opery na náměstí Bastily, co se tam asi dělo? V uličkách Latinské čtvrti u kostela sv. Severína se mezi odpadky nedalo ani projít, totéž na Clichy, na Montmartru, na Rue Royale, na Trocadéru, na schodech Velké Archy v La Défense atd. Docela nebezpečné jsou všude roztříštěné skleněné lahve. To odkoukali ožralci, neumím tyto lidi jinak nazvat, od nás, nebo naši od jejich. No hrůza! Ale opusťme můj syndrom uklízečky.
Počasí bylo pošmourné a tak obrovské budovy památek nekoukaly zrovna vesele. Eiffelovka celá zčernalá trčí do šedivého nebe. Pod ní stojí pomalu se posunující dlouhý had tříhodinové fronty na vstup. Trocadéro vypadá smutně, ohromné množství vodních děl, bazénů a vodotrysků je bez vody. Zvířata a sochy u obou muzeí se už dlouho neblýskají zlatem (byly naposled pozlaceny v roce 2000), ale jsou patřičně olezlá. Jediná fontána snad v celé Paříži nestříká. Jen v Louvre u Pyramidy jsou trojúhelníková jezírka už zase napuštěná vodou. Tinguelyho fontána u Pompidou Centre se skoro nehýbe, orloj v Hodinové čtvrti stále nejde. To nemají hodináře, už nejde 8 let? Už se u něj ani neshromaždují turisté. Prostor nad Forum Les Halles je jedno velké oplocené staveniště. Bronzové sochy, které si Paříž půjčovala z celého světa od nejrůznějších umělců pro vyzdobení zahrad Palais Royal a Vendȏmského náměstí, taky nejsou nikde vidět. Asi na ně nejsou peníze. Tážu se sama sebe: „Je to tím, že vidím Paříž víckrát a vidím vývoj?“ Když člověk přijde někam poprvé, tak je překvapen velikostí památek a tím, že je konečně účasten toho, o čem si předtím jen četl a nevnímá podrobnosti a nemá porovnání. Ale konec nářků. Když jsem si teď přečetla, co jsem napsala, tak tímto bych asi nikoho do Paříže nenalákala. I takto „odrbaná“ Paříž je nádherná, svými paláci, obrovskými bulváry, množstvím chrámů, parků, obchodů, hospůdek, které jsou svými židličkami zásadně otočeny do ulice.

Nevadí, že parky nezáří květinami, jarní už odkvetly a další ještě nejsou zasázeny, jen aleje stromořadí jsou důsledně seřezány do geometrických tvarů. Stačí chviličku posedět na schodech před obrovským bělostným chrámem Sacré-Coeur, který stojí na nejvyšším bodě Paříže Montmartru, celých 90 výškových metrů nad hladinou Seiny. Stačí, aby vaše nitro rozechvěl svými údery největší zvon na světě Savojsko, který visí ve věži tohoto chrámu. Stačí chvíli koukat nad střechy lidského mraveniště pod sebou. Z výšky chrámu na vás shlíží jezdecká socha Jany z Arku a Svatého Ludvíka, patrona Paříže. Stačí se chvíli dívat pod ruce malířů na náměstíčku Tertre. Posedět u poslední vinice na Montmartru. Projít se po mostovce nad Montmarterským hřbitovem. Protáhnout se Květinovým trhem, projít kolem pultíků s knihami na břehu Seiny. Ano to je Paříž!


Do Notre-Dame jsme přišli chvíli po začátku nedělní mše. Prostřední lod‘ katedrály je zaskládaná židlemi, kde sedí lidé účastní na mši. Turisté volně proudí krajními loďmi. Vzájemně se neruší. V obrovském prostoru katedrály zní gregoriánské zpěvy dómského sboru. Dáma oblečená v modrém plášti stojí před oltářem a diriguje celou chrámovou prostoru. Jasný hlas předzpěvuje přímluvy. Úžasná akustika. Všichni příchozí dostávají do ruky přesný program mše s texty modliteb a zpěvů s notami. Velebný zpěv, světlo proudící dovnitř chrámu obrovskými gotickými okny s barevnými vitrážemi. Úžasný nezapomenutelný zážitek. Když jsem byla v Paříži poprvé, tak večer v Notre-Dame byl koncert Mozartova reqiem k úmrtí Herberta von Karajana. Tehdy jsem neměla peníze na vstupenku a tak to vynahradil tento zážitek a byl zdarma.

Vystáli jsme frontu do muzea Luvre a úspěšně vybojovali bitvu s automaty na nákup vstupenek. Několik kilometrů nejvzácnějších obrazů, soch, to nemůže normální smrtelník obsáhnout za těch několik hodin. Ovšem, že jsme museli vidět nejzprofanovanější obraz Monu Lízu, ale také Venuši z Miló, prototyp řecké ženské krásy, nemohli jsme vynechat Niké Samotráckou (Niké je bohyně Vítězství, byla umístěna na přídi lodi, která dovedla v roce 190 před n. l. obyvatele Rhodos k vítězství nad Antiochem III.). Samé největší poklady. Hodně času jsme pobyli v Egyptském muzeu. Francouzům se podařilo shromáždit hodně egyptských památek (Champolion přece vyluštil hyeroglify.). Nevynechali jsme mezopotámské umění (poklady z Babylónu) a hlavně umění perské. A museli vidět největší poklad Louvre Chamurabiho zákoník. První zákony vytesané do černé dvoumetrové stély staré tisíc let před našim letopočtem. To ještě nebyl ani založen Řím! Procházeli jsme se po Rue De Royal, seděli na schodech před Saint-Madeleine (chrám postavený v čistě řeckém stylu) a koukali z jejich schodů přes náměstí Svornosti k Bourbonskému paláci, sídlu francouzského parmalentu. Prošli jsme nádvořími Invalidovny, kolem starých děl a kanónů. Fotili jsme se na mostě Alexandra III, poklonili jsme se kráčejícímu bronzovému Churchillovi před Malým veletržním palácem. Zkusili jsme se projít alespoň kousek po Champs Ellysés. Postávali v Lucemburských zahradách, na sezení to nebylo, bylo docela chladno a občas poprchávalo. Koukli jsme na vstup do Sorbony (do roku 2001 mohli turisté dovnitř na nádvoří a do kostela sv. Ludvíka). Viděli jsme fotografování pro nějaký módní časopis. Na prostranství před Pantheonem pobíhala hubená dlouhonohá kráska s rozpuštěnými blonďatými vlasy a aby jí vlasy hodně vlály, tak ji po volné ploše proháněl zřejmě režisér těchto záběrů. Byli jsme v mnoha kostelích. V kostele sv. Petra na Montmartru (nejstarší dochovaný pařížský kostel ještě s románskými prvky), v Saint-Germain-des-Prés na bulváru Saint Germain, byl centrem velkého kláštera, který byl hospodářsky soběstačný a bohatý, tudíž trnem v oku francouzských králů. Klášterní režim platí stejný pro všechna tato společenství dodnes, 8 hodin modlení, 8 hodin odpočinku a 8 hodin nezištné práce pro dobro společenství. Kdežto královský dvůr žil jen zábavě a bohatství utrácel v nesmyslných válkách. Když král neměl dost peněz, tak stačilo jen vyrabovat nějaký klášter. V Saint-Sulpicius (největší kostel v Paříži, kde Napoleon pořádal hostinu pro 700 lidí), Saint-Severin (kostel snad s nejkrásnějšími vitrážemi, když pominu Svatou kapli na Ostrově), Saint-Eustach (kostel stejných rozměrů jako Notre-Dame, který si postavili obchodníci „Břicha Paříže“). Že Vám to nic neříká? To byste museli vidět na vlastní oči a hodně si o tom přečíst. Jeden poklad větší než druhý s dlouhatánskou historií. Nezapomenutelně nás přivítal „farní“ kostel Louvre, Saint-Germain-l‘-Auxerrois, přivítal nás úžasnou zvonkohrou z věže, která kdysi zazvoněním spustila Bartolomějskou noc, nejstrašlivější krveprolití v dějinách Paříže. Prohlíželi jsme si pařížské mosty.

Teď je móda na jejich zábradlí věšet visací zámky. Věší je tam novomanželé. Pokud vydrží zamknutý zámek, vydrží manželství. Jak je to najednou snadné a jednoduché pojistit si takto manželství. Kéž by to tak fungovalo. Dalším nezapomenutelným zážitkem nejen pro děti, ale i pro dospěláky jsou krotcí ptáci. Mezi holuby „věžáky“ jsou namíchané páry holubů hřivnáčů. Škemraví havrani pod Eiffelovkou, špačíčci na náměstí Jana Pavla II. Sedíte na lavičce, odpočíváte, koušete svačinu, koukáte kolem a blíží se k vám hejno čimčarara vrabčáků. Napřed sedí na větvích stromu nad vámi a pak některý rozhodne, že je to bezpečné. Je úžasné, když si vám na prst sedne ptáček, má takové malinké prstíky na nožičkách jako nitky a zobáčkem se snaží uškubnout kousek rohlíku nebo chleba, který svíráte v prstech.

Ještě bych měla podotknout něco k letošní módě. Módní jsou drobounké kytičkované vzory na šatech, bundách, kabelkách. Boty úplně ploché nebo na vysokých podpadcích, ale až nad kotník sestavené z vodorovných pásků. Seděla jsem úplně uchozena s kamarády na kávě pod přístřeškem levné restaurace a koukali jsme na lidi procházející kolem. Hodně lidí má černou pleť, a k oblečení se nosí úplně všechno od dlouhatánských krajkových sukní, které se vlečou po zemi až po roztodivné mini. Ovšem nejvíc lidí je oděno v pracovním oděvu amerických honáků dobytka. Schválně se podívejte i u nás kolem sebe. Samé rifle! V riflích se chodí i do opery. Viděli jsme na náměstí Châtelet jednu předpisově bíle oděnou nevěstu v závěji krajkových sukní, se závojem. Jenže jsme neviděli ženicha. Kolem ní se pohybovali nějací muži oblečení obyčejně a až pak nám došlo, že ženich má na sobě obyčejné kraťasy a jakýsi svetr.

V Paříži je toho k vidění moc a moc a týden je na takovéhle město zoufale málo. „Ach bloudit Paříží! Jaká nádhera, jaká rozkoš!“ To je citát od Honoré de Balzac. A i když je cesta v autobusu neskutečně protivná, hlavně v noci, ale člověk na špatné zapomene a vzpomíná už jen na tu krásu. Vzpomínáte?

Text a foto: Majka Saláková

Fotografie:

1. Sacre Couer, 2. Špinavá Paříž, 3. Motre Dame a přítulní ptáci, 4. Před muzeem Orsay, 5. Muzikanti hrají Mozarta, 6. Uvnitř Louvre, 7. Chamurabiho zákoník, 8. Zámky – pojistky manželství, 9. Pohled z Montmartre, 10. Portrét, 11. V Invalildovně, 12. Trám z paláce Dárea Perského.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispamová kontrola

Zadejte velké x