V sobotu 18. dubna 2009 se v Domě knihy Librex konala zvláštní autogramiáda. Lidé k podpisu předkládali knihy, na kterých bylo vidět, že je trochu ohlodal zub času. To jsem ještě nikdy nezažila! Většinou se podepisují knížky vonící novotou. Mnozí přítomní ale ty staré s vybledlými barvami na obálce drželi v rukou velmi opatrně jako něco hodně a hodně cenného. Aspoň mi to tak připadalo. Hvězdou, která se do nich podepisovala – autor, byl světoznámý mořeplavec Richard Konkolski, rodák z Bohumína (nar. 1943). Dnes občan Spojených států amerických, který měl před několika roky problém získat občanství ČR a dosud jej nemá.
Jeho cestopisy vyšly před více než pětadvaceti lety v socialistickém Československu, ještě před Konkolského emigrací. Ano, čas poškodil vzhled knih, ale to pro jejich majitele a čtenáře není podstatné. Domnívám se, že lidé je měli a mají rádi nejen pro jejich cestopisný, exotický obsah, ale stejnou měrou proto, že jsou symbolem člověka, který kromě mimořádných sportovních výkonů a vítězství v jachtingu dokázal vybojovat pro sebe a rodinu svobodný způsob života, nezávislý na politické moci. Jsou trvalou připomínkou jedince, jenž žije podle svých představ a jde za vysněným cílem, dokud jej nedosáhne.
Autogramiádě v Librexu předcházel životopisný film o Richardu Konkolském a samozřejmě beseda, k jejíž velmi přátelské a obdivné atmosféře patřila trocha hořkosti. Pramenila i z faktu, že Konkolski dnes nepatří k oficiálně propagované a oceňované elitě významných osobností ČR. Jeden z posluchačů vyslovil názor za mnoho jiných účastníků setkání: Richard by měl dostat aspoň čestné občanství města Bohumína… Mořeplavec se při těchto slovech pousmál. Potom s radostí v hlase uvedl, že jedna z jeho tří slavných lodí se konečně dostala do inventáře Národního technického muzea v Praze a v budoucnu ji čeká generální oprava. Později snad i obdiv mnoha kluků, z nichž možná některý se bude jako Richard věnovat jachtingu a při cestách kolem světa se stejnou hrdostí bude propagovat malou zemi ležící daleko od moře – v srdci Evropy… Richardovi obdivovatelé záměry muzea ocenili. Potěší je v budoucnu i odpověď na otázku: Bude Konkolski čestným občanem Bohumína?
Eva Kotarbová
Reportáž o besedě s Richardem Konkolskim v Domě knihy Librex vyčerpávajícím způsobem vykresluje tuto významnou osobnost světového a českého jachtingu. I když je tomu více než 30 let, co jsem jej osobně poznal, stále ho mám na očích s věčně snědým obličejem ošlehaným mořskými větry a mohutným plnovousem, kterým nás, mladé zaměstnance Železáren a drátoven Bohumín, vždy očaroval. Stal se živou reklamou tohoto podniku, tehdy řízeného ředitelem Ing. Ladislavem Liškou. Vzpomínám si na spoustu propagačních a upomínkových předmětů, na kterých byla kromě loga ŽDB vykreslena také Richardova loď Niké. Ředitel Liška se před svými hosty často chlubil, že nebýt finanční pomoci jeho podniku, tak by ji Konkolski nikdy nepostavil. Nevím sice, kolik peněz mu podnik přispěl, ale od samotného Richarda vím, kolik stovek hodin a téměř na koleně svou jachtu stavěl, kolik úsilí jej to stálo. Dodnes mám doma od něj schovanou vlaječku s kresbou Niké II.a červeno-modro-bílou trikolorou, kterou mi Richard Konkolski před svým startem na OSTAR 1980. A tak jsem si téměř 30 let poté přišel pro jeho podpis s radostí v duši do Librexu podruhé. Jen mě moc mrzí, že tento velký vlastenec, který naši zemi reprezentoval s československou vlajkou po všech světových mořích a přístavech i v dobách, kdy v ní již nežil ( však si těch byrokratických peripetií totalitních úřadů ČSSR užil přehršel), není dodnes občanem své domoviny – České republiky! A převelice podporuji návrh jednoho z besedujících, aby se pan Richard Konkolski stal čestným občanem mšsta Bohumín.
Chci se přihlásit alespoň několika větami. Pan Konkolski ani neví, co udělal pro takové lidi, jako třeba já, kteří lačnili po dobrodružství, po cestování a nikam nesměli. Ať už to bylo z důvodů politických, finančních, nebo rodinných. Měřím podle sebe, u mne se tyto důvody sešly všechny a tak jsem se vrhala na knížky, které mi alespoň kousíček ty sny přibližovaly. Musela jsem ty knihy mít a jak jistě pamětníci dosvědčí, ve čtvrtek stály u knihkupectví fronty a dostalo se jen na pár lidí. Jakých křiváren jsem se dopouštěla, abych se k těmto knihám dostala, protože jsem ve frontě rozhodně stát nemohla! Milovala jsem knížky o dobývání polárních oblastí třeba: Richard E. Byrd Sám a sám, Lois Crislerová V arktických pustinách, Farley Mowat Nedělejte poplach nebo Třicet let na Zlatém severu od Welzla, o slézání vysokých hor, mým hrdinou byl Edmund Hillary, jehož knihy mám snad všechny, no a suchozemce vždy lákají moře a mořské hlubiny. Sem patří Thor Heyerdahl se svými knihami: Ve znamení Kon Tiki, Fatu Hiwa, Výpravy Ra – mám všechny héč! Kniha Richarda Konkolského Dobrodružství křtěné mořem má čestné místo v polici mezi dobyvateli moří. Je tam v knihovně už někdy od roku 76. Mám i druhé opravené vydání z roku 1981. Nyní hned vedle ní stojí ještě zánovní knížka od Ivana Orla Idioti na plavbě kolem světa a jako záložku v ní mám kousíček plachty z Viktorie – héč, chlubím se! Moc a moc bych chtěla poděkovat panu Konkolskému za to, co nás udělal. Za ty večery, co jsem se těšila z jeho knihy. Moje, už dospělé děti milují stejné knihy, ale moje vnoučata už jsou úplně někde jinde. Zatím co my jsme zaníceně poslouchali ze starého rádia na pokračování čtení dejme tomu Aku – Aku, tak tihle mají Harryho Potera a podobné s odpuštěním srágory. Co k tomu dodat !