O neobyčejném životě Alžběty Babrajové

V útulném obývacím pokoji ostravské herečky Zdeny Babrajové se nedávno posunul čas hodně do minulosti. Stalo se tak proto, že jsme si vyprávěly o Alžbětě, babičce jejího manžela, výtvarníka a scénografa Alexandra. Tato žena, dívčím jménem Dedková, se narodila v Michálkovicích u Ostravy v roce 1896. Do pokoje mezi nás vstoupila na fotografii pořízené, když jí bylo přes dvacet let. Sličná tvář, tmavé vlasy. Oduševnělý výraz. Čím byla ještě zvláštní?
,,Tím, jak a čím žila coby dítě nebo jako dospělá. Způsobem vnímání tragických i běžných události v rodině a ve společnosti. Jak hodnotila lidi, s nimiž se znala, nebo ty, u kterých pracovala jako služka,“ uvedla paní Zdenka. Zážitky byly natolik silné, že Alžběta cítila potřebu je zaznamenat. Když jí bylo asi padesát let, začala proto psát paměti. Aby rodina věděla, jaké to bylo kdysi, co všechno prožila ona, mnozí příbuzní a známí.
,,Její příběhy vypovídají tolik o životě v Ostravě a v jejím okolí v čase Rakouska-Uherska a pozdějším, že podle mne přesahují svým obsahem rodinnou kroniku, připomínají sociální román. Proto jsme si s dcerou Veronikou řekly, že by je měly poznat i další lidé.“ Říká Z. Babrajová. A už jsme byly u jejich nápadu financovat vydání knihy s prostým názvem Paměti. Vyšla koncem roku 2008 ve vydavatelství Repronis. Pokřtěna byla v ostravském Divadle Jiřího Myrona. První setkání knížky s veřejností tehdy zprostředkovala čtením ukázky režisérka Dagmar Hlubková z Národního divadla moravskoslezského.
Paní Zdena o manželově babičce vyprávěla hodně a s nadšením. Aspoň maličko z toho, co ještě prozradila: ,,Uchvátilo mě, že Paměti vyzařují babiččin věčný optimismus, i když zažila mnoho bídy a ústrků. Do školy chodila jenom sedm roků a přitom se stále něčemu ráda učila. Žila v ní věčná touha po poznání… Moc mi bylo blízké i její chápání lásky. Když se poprvé opravdu zamilovala – do zaměstnance lékárny kdesi v Uhrách, bylo to hodně romantické a silné. Až tak moc, že jednoho ze svých synů o mnoho let později přesvědčila, aby se stal lékárníkem. Vnuk pak musel dostat jméno Alexander, na památku dávné lásky. Musím dodat, že její druhý syn Konrád byl známým sochařem.“
Pro mnohé čtenáře, hlavně ostravské patrioty, může být kniha hodně zajímavá i podrobným popisem staré Ostravy s jejími ulicemi, obchody, továrnami, šachtami. A ožívají v ní i v minulosti známí živnostníci, jejich manželky, služky. Také politické nebo národnostní napětí, které tu vládlo mezi Čechy, Němci, Židy či Poláky před první světovou válkou a po ní. Je tu i atmosféra 28. října roku 1918, spojená s vyhlášením Československé republiky.
Paměti Alžběty Babrajové byly vydány v takové podobě, jak je napsala. Bez stylistické a gramatické úpravy. Autorka se vyjadřovala v typické, dnes už málokdy užívané, ostravštině. Právě takové vydání vytváří přesnější obraz ženy, jejíž soukromý život i popis okolního světa stojí za bližší poznání.
Přiměla jsem Zdenu Babrajovou, aby mi s knížkou zapózovala před fotoaparátem. Paměti jsou i jejím dítkem. Také bez Zdeniny pomoci by se nedostalo do světa. ,,A dalších příbuzných,“ dodala.

Text a foto: Eva Kotarbová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *