Byl srpen roku 2010. V některých oblastech bývalého Sovětského svazu hořely lesy, několik dnů, několik týdnů. Požáry ničily také lesní porosty v Ukrajinské republice. Tamní lidé se ocitli v prostředí, které ohrožovalo jejich zdraví a obyčejní občané s tím asi nemohli mnoho dělat, většinou jen trpělivě snášet nepohodu a strádání, čekat, že vláda, vojsko, hasiči, lékaři pomohou. O tamních lidských tragediích jsme se v Česku mnoho nedozvěděli.
V těch dnech ohnivého pekla jsem často vzpomínala na ukrajinská města, hory, lesy a pole, která jsem viděla na dovolené. V paměti se mi vybavovala setkání s milými lidmi, jež jsem tehdy náhodně potkala a jímž se rozzářily oči, když jsem prozradila, že jsem z České republiky. Znovu jsem se ocitla i v Sevastopolu, ve městě, které se rozkládá na poloostrově Krymu. Za komunistického Sovětského svazu bylo místem, kde žili vyvolení vojáci, námořníci a jejich rodiny. Do něj se smělo jenom na zvláštní propustku i proto, že v sevastopolském zálivu a jeho okolí byla soustředěna nejmodernější námořní válečná technika, kterou si vládcové země přáli ohlídat co nejlépe.
Já jsem v roce 2009 s dalšími turisty vstoupila do města a následně vjela do sevastopolského zálivu na motorovém člunu, aniž nás někdo omezoval. Před očima nám defilovaly impozantní bílé budovy a obrovské lodě. Později jsem se v centru Sevastopolu procházela rozlehlým parkem, obdivovala nedaleké tržiště přeplněné šatstvem, nejrůznějšími oděvními doplňky, ovocem a zeleninou. Udiveně jsem zírala na haldy oblečení a potravin. Ještě jsem totiž nezapomněla na ukrajinské obchody 80. let 20. století, v nichž bylo téměř prázdno. Například v Užhorodu jsem tehdy viděla, jak v řeznictví prodávali jenom zeleninové pirohy.
V Sevastopolu roku 2009 jsem vypila i dobré pivečko v zahrádce malé restaurace, u stolku pod vysokými stromy s bohatě rozvětvenou korunou. Byl červen, vedro, vzduch měl kolem pětatřiceti stupňů Celsia, což mě i mého společníka vmanipulovalo do chvil odpočinku. V jídelním lístku si člověk mohl vybrat jako v běžné restauraci kdekoli v Evropské unii. Později jsem se zapovídala se starší paní na tržištním čistém a voňavém WC. Byla to tělnatá Makedonka, kterou bída v rodné zemi dovedla až do Sevastopolu. Ta bystrá paní mě trochu vyzpovídala, pak mi zalichotila, že dobře mluvím rusky, což už není pravda. Věděla o Praze a samozřejmě Ostravu neznala. Když jsme se loučily, k pozdravu přidala přání, abych prožila opravdu pěknou dovolenou, a srdečný úsměv.
A došlo k dalšímu obdivování Sevastopolu. Na hlavní třídě jsem si chtěla vyfotit exkluzivní hotel, jenomže… můj fotoaparát zůstal na věšáku v kabince WC, nový digitál, na němž byla už zachycena dobrá polovina míst, která jsme měli během zájezdu poznat! Sprintovala jsem zpět k WC vedro nevedro, i když jsem nevěřila, že se s fotoaparátem znovu shledám. Pár metrů od záchodků jsem uviděla menší a boubelatou babušku, která v napřažené ruce držela za řemínek můj Olympus, aby si jej každý kolemjdoucí mohl dobře prohlédnout. Otáčela se na všechny světové strany. Ve vteřině jsem byla u ní a překotně vysvětlovala… Podle popisu toaletářky mě okamžitě poznala, vůbec nepochybovala, že fotoaparát patří právě mně. Jak jsem byla šťastná!
Díky dvěma starším poctivkám se při pohledu na fotografie mohu vracet například i do Balaklavy. Balaklava? Ta je součástí Sevastopolu, jehož obyvatele poznamenala jedna z nejdůležitějších a nejkrutějších bitev II. světové války, která přispěla k porážce německého fašismu. Balaklava: je dnes rekreačním střediskem, do jejíhož zálivu připlouvají jachty místních boháčů i cizinců. Kdysi byla samostatným městem. V červnu 2009 v ní bylo mnoho nových rozestavěných budov a staré se z velké části opravovaly, ale přesto na turisty čekalo několik hospůdek a restaurací, jejichž interiér, nabídka jídel i obsluha mohly uspokojit i náročné turisty.
V jedné z restaurací jsem viděla malbu – zobrazení Balaklavy snad ještě z doby carské vlády: idylický záliv s domečky, které jako by říkaly: já jsem ten nejkrásnější, vyber si mě k dovolenkování a ne ten vedlejší. Tamní servírka si všimla, že se na obraz dlouho dívám a zastavila se u mne se slovy: ,,Takové to tu jednou znovu bude.“
Asi největší turistickou atrakcí v Balaklavě je v současnosti bývalá sovětská ponorková základna a opravna, nyní muzeum, kde se člověku tají dech při výkladu průvodce, který naštěstí už nemusí mlčet o tom, že tam byl ohromný arzenál i těch nejničivějších zbraní. Vše bylo ukryto v chodbách a vodních kanálech vytesaných do skály. Vstupní brány byly zamaskovány tak, aby nebyly vidět ani při pohledu shora.
A na fotografiích znovu obdivuji Jaltu. Kostely, parky, pláže, promenády nebo zámek Livadia, který byl do roku 1917 letním domovem carského rodiny Mikoláše II. Oblast, ve kterém se nachází, patří nyní k tzv. Velké Jaltě. Pro turisty je zámek lákavý i proto, že v něm probíhala před koncem II. světové války v roce 1945 Jaltská konference – setkání nejvyšších představitelů Sovětského svazu, USA a Velké Británie (válečných spojenců) – tedy Stalina, Roosevelta a Churchilla. Místo, kde se konala nejvyšší politická jednání, si mohou turisté za poplatek vyfotit.
Mnozí z nich pak rychle spěchají do dalších místností zámku, kde je čeká řada připomínek života poslední carské rodiny. Stěny některých pokojů zdobí mimo jiné fotografie pěti krásných potomků cara Mikoláše II. a jeho ženy, carevny Alexandry Fjodorovny, jejíž babičkou z matčiny strany byla slavná britská královna Viktorie. Jsou to snímky ze šťastných chvil mládí carových potomků, kdy nemohli tušit, že na ně 17. července v roce 1918 puškami zamíří popravčí komando, a to v uralském městě Jekatěrinburgu.
Procházela jsem s desítkami dalších turistů zámecké komnaty i park a vnímala výklad starší průvodkyně, která asi před mnoha léty nosila pionýrských šátek a ve škole se učila o Leninovi. V létě 2009 se zanícením vyprávěla o utrpení carské rodiny, o jejích přátelích, kteří marně usilovali o deportaci Romanovců k příbuzným do Velké Británie či jiné země západní Evropy.
Vyfotila jsem si i jaltský zámek hraběte Voroncova. Tento prý skvělý diplomat carevny Kateřiny Veliké několik let prožil v jejích službách ve Velké Británii.
A vzpomínka jiného druhu. Z krásného parku, který obklopuje zámek Livadia, jsme se potřebovali dostat na jiné místo jaltské riviéry, asi 16 km vzdálené. Ochotní místní lidé nás nasměrovali k zastávce minibusu, který jezdí k silniční magistrále propojující jednotlivé části Jalty. Vozidlo přijelo za několik minut ale přeplněno místními. S dalšími turisty jsem se protlačila dovnitř s použitím loktů, zaplatila za velmi levnou jízdenku a zavěsila se za držátko. V očekávání několikaminutového kymácení se v rytmu zatáček mi nebylo zrovna příjemně. V minibusku se ovšem po několika vteřinách jízdy ozval rázný hlas starší paní: ,,Vy jste cizinci, nebudete tady přece stát!“ Obrátila se na dva asi osmnáctileté mládence. ,,No tak, moloďci, vstaňte, a vy (ukázala prstem na mě a další turistky) si sedněte.“ Poučená stavem, který vládne po léta v našich prostředcích hromadné dopravy, jsem nevěřila, že mladíci uposlechnout. Mýlila jsem se! Rázná žena ještě mladíkům nařídila, aby nás dovedli na správnou autobusovou zastávku, až budeme na magistrále přestupovat na další autobus. A stalo se!
Byl srpen roku 2009. Ohnivé peklo v Rusku a Ukrajině za čas skončilo. Doufala jsem, že se vyhnulo lidem a místům, která jsem tam poznala.
Text a foto: Eva Kotarbová
Ahoj Evi, v Krymu jsem byla v roce 1991, to už je dávno a tak děkuji za pěkné fotografie, které mě zahřály a zároveň oživily vzpomínky na pobyt v Simferopoli, Bachčisaraji, Jaltě, Sudaku a dalších kouzelných místech Krymu, je to skutečně nádherný poloostrov, snad se tam ještě podívám. Zapomenout nemohu na krymský koňak tedy brandy, který se tam v době Gorbačovské prohibice prodával do plastových lahví, něco tak lahodného jsem od té doby už nepila, ta
Překrásná místa a moc milá reportáž. V těchhle končinách jsem nikdy nebyla, ale mám doma jednu obrovskou pamětní šišku z krymské borovice, kterou kdysi přivezla babička. Babičku už bohužel nemám, ale tu šišku stále ano. Je to taková malá vzpomínka.
Ahoj Evi, na Ukrajině jsem byla zhruba v devatenácti letech a ve vzpomínkách mám hlavně lodě, které jezdily okolo nás na „Vlaštovčí hnízdo“, granátová jablka a úplně prázdné obchody, tedy úplně ne, byly tam rybí konzervy a preclíky, které odolávaly i máčení v čaji. Ovšem čaj byl vynikající a „Moroženoje“ tože. Helena
Dobrý den -mám velmy pěkné zážitky s Krymu -proto že sem tam žil a mám tam ešte bývalou ženu aj sourozenci-no je krajina jako pohádtce -to se dá lechko pochopit -proč je teťka pod Ruskou federace – kdo by to nechal zničit takovou krajinu-nádhernou-mislím že se obyvatěly Rymu velmy správne rozhodly-že pod Ruskou federace radej -než pod UK-ukrajina bez Rusu je stracen-s pozdravem Jozef Hanzlík.
Vážená pani Horčíková -tenkrát bylo jinak aj tady ČR-lidi měly pěníze -ale zboží nebylo-tetka máme zboží všude aj Na Krymu -na Jalte gde sem ja žil -ja semžil na Mischore ale celá krajina polo ostrova Krymu je velmy krásná -a nehledí natom -co tam měly po obchodách anebo neměly třeba nic-ale tá nádherná krajina je okouzlí člověka -a takměr chodímtam každý rok na 20-dní odychovat -a mužu Vám řici-že pochodil sem kus světa -ale Kym je Krym a na staré koleno stehují se nazad-tam žít-proto že pokud máte pěníze a zázemý tam -tak člověka tam tahá -jako magnet-heský den.