Nemrut aneb Nahlédnutí do Kommagenského království

Otec Antiocha I král Mitridat III.JPG

Mitridat III.

Za mnoha horami a mnoha dolinami, jezery a řekami žilo – bylo kdysi Kommagenské království (takhle nějak začínají pohádky). V divukrásné krajině rozeklaných divokých hor a strží, kterými si prodírá věčnou cestu Eufrat, si dávní králové hájili své království.
První zmínky o Kommagenu jsou z 8. století před Kristem. Vzhledem k drsným klimatickým podmínkám, které tu převládají po většinu roku, to byla země dost nehostinná, ale bohatá na přírodní zdroje a především strategicky významná díky své poloze. Tvořila jakýsi koridor, kterým musel projít každý, kdo chtěl cestovat z východu na západ. Narazil na ně i Alexander Veliký při své bláznivé cestě za ovládnutím světa. S jeho králi bojovali se střídavým štěstím o několik století později ?ímané, aby „obnovili pořádek a zabránili další parthské a arménské expanzi“ (The Harper Encyclopedia of Military History – Harper encyklopedie Vojenské dějiny), než se jim podařilo z kommagenských králů udělat římské místodržící, a tím království zaniklo. Ještě v roce 93 před Kristem uzavřel Sulla, tehdejší římský nejvyšší úředník asijských provincií, spojenectví s Mitridatem IV.

Kommagenci byli příbuzensky svázáni se syrskými Seleukovci. Mitridat III. Pontský rozšířil značně svou moc a vážnost království na východním a severním pobřeží Černého moře a měl dlouhotrvající spor s Nikomédem III. Bithýnským o provincii Kapadocii. V roce 75 před Kristem vyhlásil Mitridat se svými 120 000 muži válku ?ímu. Vybojoval několik bitev u Kyzilku a v roce 72 jej drtivě porazil Lucullus v bitvě u Tigranocerty. Ještě několik slavných králů jménem Mitridat znepříjem?ovalo ?ímanům život, střídavě s nimi uzavírali spojenecké smlouvy a vyvolávali líté bitvy. Zbyly po nich pouze záznamy ve starých římských archivech.

Záda sochy s řeckým textem

Celý tenhle dlouhý úvod jsem musela napsat, abyste pochopili, proč mě to do těchto odlehlých končin táhlo. S kamarády jsem se shodli, že je to nejúžasnější místo, které jsme doposud viděli. Navíc koncem minulého století vyrostla na řece Eufrat Atatürkova přehrada. Její obrovská plocha se rozlila do členitého terénu Malackého pohoří a rozřízla antické království na dvě poloviny. Přes přítoky Eufratu zůstaly stát římské mosty postavené na náklady kommagenských měst (a víte vůbec, že už ?ímané měli mosty a silnice normalizované?). Přes řeku Melendiz most Septima Severa (donedávna se ještě přes něj jezdilo i náklaďáky a my s Karosou!) a další římský most pod Mamluckou pevností.
Na jižní straně přehrady zůstal Karakuş, mohyla kommagenských královen, na opačném břehu Arsameia bývalé kommagenské město a vysoko v horách svatyně Nemrut Daği.
Oblast Východního Tauru je hodně odlehlá od turistických tras a navíc už s čistě kurdským obyvatelstvem, a tak se sem mnoho turistů nedostane. Když už se člověk jako já dotrmácí až do téměř zapomenutých hor, musí uvidět všechno, co ještě z Kommagenu zůstalo.

Nejsnadněji dostupný je Karakuş, je to hřeben kopce ještě uměle zvýšený o nasypanou mohylu z drobných kamenů. Z celého pohřebiště zůstaly stát jen čtyři mohutné sloupy asi 12 metrů vysoké, kdysi celé popsané řeckým písmem v neznámém jazyce, nyní už nečitelným. Na vrcholu sloupů stojí orel nebo lev, či postava oblečená do perského oděvu. Mosty jsou po cestě ke starověké Arsamei, z které se toho rovněž moc nedochovalo. Jen obrovská posvátná jeskyně, 150 metrů dlouhá chodba, která pod úhlem 45 stup?ů mizí hluboko pod zem (archeologové se dodnes hádají, jakému účelu chodba sloužila). Nad jejím vchodem je obrovský blok skály popsaný prý nejdelším řeckým textem tesaným do kamene, socha kommagenského bojovníka (se zády rovněž nahusto popsanými řeckým písmem) a nejkrásnější veliký blok kamene s reliéfem Mitridata III., jak si podává ruku s Herakleem.

Kultovní zvířata Kommagenců

Antiochos I.

Bohyně Tyché

Uf, na prohlížení památek je veliké vedro, navíc terén je hodně členitý a člověk si připadá jako horská koza, z balvanu na balvan, nahoru a prudce dolů. Jen proboha, ať mi tady někde neujedou nohy! Jak tady vůbec mohlo být město? Jak v takovém svahu mohlo fungovat? Jak ti lidé po těch skalách lezli, kudy tahali materiál? Nechápu to a nikde se o tom nedá nic přečíst. Někde jsem četla, že řeckým písmem na zadních stranách soch jsou přesně popsané náboženské rituály, a tak proč se nic neví o tom, jak takové město fungovalo? A jak to vyfotit, aby to mělo nějakou vypovídající hodnotu? Samé otazníky.
Nakonec si ponechávám zlatý hřeb, samotný hrob Kommagenců – Nemrut Daği. Je v nadmořské výšce 2150 m. A v 19. století o něm ještě lidstvo nevědělo, jen několik místních pastevců koz si vyprávělo o zázračné hoře. Nejdříve tedy ať povídá historie.

Východní terasa Nemrutu

Pohřebiště královen

Mitridat III. a Heraklés

V místech, kde si podává ruku nebe se zemí, začal budovat v roce 52 před Kristem „Trůny bohů“ kommagenský král Antiochos I. Protože byl potomkem Dárea Perského a snad i Alexandra Velikého (sám tomu věřil), v té tobě už zbožštělého, považoval se za boha. Nad hrobem svého otce a pochopitelně i nad svým vybudoval velkolepou stavbu. Snad po vzoru egyptských pyramid nechal nasypat 70 metrů vysokou hromadu ze zlatavých kamenů velikosti pěsti. Pod touto kamennou mohylou je hrob jeho otce s předpokládanou bohatou pohřební výbavou nejméně zlatého pokladu. Po obvodu mohyly vybudoval dřevěné chrámy s obrovskými kamennými oltáři s devítimetrovými sedícími božstvy.
Trůnící bohy ze stran chránily obrovské kamenné sochy lvů a orlů. Pomíchal mytologii asyrskou, chetitskou, egyptskou, řeckou a římskou. Na západním, nejlépe zachovaném oltáři sedí v pořadí bohové Apollo – Mithra, Hermes – Helios, Tyché (řecká bohyně štěstí), Zeus (nejvyšší bůh – zřejmě s podobou Antiochova tatínka Mitridata III.), Oromastes, Antiochos I. Kommagenský a Heraklés – Artagenes. Všichni záda nahusto popsaná krásným řeckým písmem v neznámé řeči.
Oltář na východní straně byl ohraničen ortostaty prarodičů Antiocha I. – ze strany otcovské perským králem Dareem a ze strany mateřské Alexandrem Velikým. Nezapomněl na svou sochu. Krásná bezvousá tvář ještě mladíčka, holobrádka jakéhos s vysokou tiárou na hlavě, s tváří rozrytou hluboce popraskaným kamenem. Kamenné oči upírá už dvacet století do kraje hor, kde bylo jeho království. Tam, kde v třicetikilometrové dálce přes hluboce rozryté propasti přehrady na Eufratu trčí další nasypaná pyramida Karakuş s  hroby jeho maminky, tety a sestry – kommagenských královen.
Na východní terase je totéž včetně lva, který má na čele snad nejstarší známý horoskop. Severní terasa je nejvíc poškozená, bloky obřích kamenů popadaly do dlouhé řady a protože spadly na zem lícní stranou, čekají, až je někdy někdo obrátí.
Po obsazení Pontu ?ímany se z  kommagenských králů stali římští satrapové. Kommagenské království zaniklo, na posvátnou horu se zapomnělo. Hora zůstala sama se svými obrovským sochami bohů, ale ani bohové ji neuchránili před ničivými zemětřeseními, které čas od času zatřepou celou oblastí. Hlavy soch popadaly. V roce 1881 ji objevil Charles Sester, německý geometr. To ještě někteří bohové i s hlavami seděli na svém místě. Poslední hlava bohyně Tyché spadla až při zemětřesení v roce 1935.
Hlavy jsou naaranžovány tak, že jsou jen postavené na zemi. Náramně mě pobavilo, když jsem zjistila, že většina lidí si myslí (jsou tak zblblí z fotografií), že hlavy mají jakoby vyrůstat ze země.
V roce 1953–73 byl proveden pod vedením Američanky Theresy B. Goellové archeologický a geologický průzkum s cílem za každou cenu najít pohřební poklady, pokoušela se dokonce dostat dovnitř hory dynamitem. Jediné co udělala, že kus hory vyhodila do povětří a zmenšila ji o nějakých 15 metrů. Není to tak dlouho, co chtěla rozluštit tajemství kamenné hory pro změnu francouzská archeoložka. Vrtala tunel, který byl zabezpečovaný výztuží. Stejně se daleko nedostala, celý výzkum se jí sesypal na hlavu… Raději se vzdala. Vydrž krásná horo, vydrž co nejdéle! Ať v tvém zlatém kamení ťape co nejméně turistů! Ať tu nerostou nikde žádné drahé hotely, ať si každý musí cestu k tobě perně zasloužit. Upadni zase raději na tisíce let do zapomenutí. Snad budou budoucí pokolení moudřejší. Takhle jsi to chtěl, Antiochu Kommagenský?

Celou historii Nemrut Dagi jsem shromažďovala téměř deset let z nejrůznější literatury. Byla jsem zmatená, že o tak velkolepé památce je velice málo faktografické literatury. Dá se konstatovat, že se většina světové literatury tomuto tématu vyhýbá. Vždy, když se mi podařilo najít nějaké další zpřesnění, tak jsem svou představu od základu přebudovala. Každý autor tvrdí něco naprosto odlišného, jakoby psal každý o něčem jiném. Malý příklad:  jeden autor tvrdí, že Antiochos I. si podává ruku s Heraklem, jiný, že je to Mitridat III.
Dvě větší terasy na východní a západní straně byly vyústěním poutních cest, které se vinuly kolem hory. Cesty prý sloužily dvakrát v roce v prosinci a lednu (také značně podivné tvrzení, vždyť je to tu půl roku zavaleno ledem a sněhem) královým poddaným během slavností zasvěcených jeho narozeninám a nástupu na trůn. Celý náboženský program včetně detailů celebrování kultu (kněží museli být oblečeni v perských kostýmech a měli jídlo a pití pro celebranty) prý je znám z obsáhlého nápisu vytesaného na zadních stranách soch.

Přehrada na Eufratu

Cestovní kanceláře dělají všechno pro to, aby všichni turisté museli použít jejich služby. Za tučný obolus vyvezou ještě za tmy zazobané Japonce, Američany či Němce k „Oltářům bohů“. Na začátku a na konci konvoje jedou ozbrojení vojáci. U „Nebeských trůnů“ nechají zájemce pěkně vymrznout, aby si za ty peníze užili a uviděli východ slunce na východní terase. Jak první sluneční paprsky zbarví do zlatova kamenné obličeje dávných božstev. Při západu slunce zase pro změnu na západní oltář, kdy se tváře dávných božstev a celá krajina obarví dočervena.
Změnila jsi se, horo, změnila za deset let a moc! Silnice je vybudována až téměř pod vrchol, pyramida je dosypána o chybějící špičku. Polovina soch je odvezena (jeřáby sem nemohou, tak asi vrtulníky) k restaurování, zbývající sochy jsou chráněny řetězy. Chci chápat, že je to nutné, ale jsem moc ráda, že jsem tě viděla ještě nespoutanou řetězy a s tolika tvými poklady!

Posvátná jeskyně v Arsamei

Text a foto: Maria Saláková

Vloženo: srpen 2010

2 komentáře na “Nemrut aneb Nahlédnutí do Kommagenského království”

  1. Zdeněk Sadovský

    Moc pěkně se to čte, je to moc zajímavé, skvělé

  2. Martin Loew

    Jéje, Nemrut! Moc na něj vzpomínám, před 13 lety jsem dokonce na vrcholku stanoval 🙂 To bych asi dnes nepoznal…

  3. Kyriakos P. Tsiligkaridis

    Pěkný článek. Jen k jedné větičce mám výhradu. Alexandr musil svoji cestu na Východ připravit ekonomicky, vojensky, politicky, měl s sebou vědce stejně jako zeměměřiče, stavitele cest, k tomu bylo třeba zajistit stabilní komunikační kanál s vlastí, atd. atd. z čehož mi nevychází, že by jednal bláznivě..

  4. Maria Saláková

    Vážený pane Kyriakosi, v žádném případě jsem nechtěla Alexandra Velikého nikterak zlehčovat, naopak jej svým způsobem obdivuji. Donutil jste mne, abych odkráčela k synově knihovně, vytáhla první svazek The Harper Encyclopedia of Military History od bratří Dupuy a přečetla stránku 58 až 68, kde se píše z vojenského hlediska o Alexandrovi Velikém, o způsobu vedení války v jeho době a jím použitých vojenských taktikách. Je to už 23 století a z tého časové vzdálenosti se mi zdá, že kdyby netáhl až do Indie, nemusel zemřít na asi malárii, tak se celý vývoj nesel jiným směrem. Je to asi na stejné úrovni, jako bychom se přeli o to, zda Bucefalos (ků? Alexandra Velikého) byl bílý nebo černý. A ještě malilinká poznámka, nejsem historik a pevné kramfleky mám v úplně jiném oboru lidské činnosti, takže tady tancuji na tenkém ledě!

    Majka

  5. Kyriakos P. Tsiligkaridis

    Nevím, jestli je vhodné řešit tímto způsobem rozdíl mezi Vaším: Nechtěla jsem nikterak zlehčovat a mým: Nakladením slov se tak stalo, přesto řeknu pár slov, co mne k tomu vedlo, že jsem se pokusil uvést věci na správnou míru, čehož jsem koneckonců Vaším dopl?ujím prohlášením i dosáhl. Rád čtu a spoléhám se na to, co je mi předkládáno v dobré víře, že autor ví, o čem mluví. Když tedy budu číst nějaký Váš článek -před Nemrutem- např. o jiřinách či ocúnech, o nichž vím velice málo, skoro nic, jen že to jsou květiny spojované s podzimem, budu mít pocit, že jsem se něco dozvěděl a budu se cítit obohacen. Budu-li jej číst po Nemrutovi, už si tak jistý nebudu a nevezmu všechna tvrzení v článku jako fakta.. Trochu mne to mrzí, vůbec mi nepřipadáte jako člověk, který napíše slina co mu na pero přinese, ale to je da? za, chci věřit že neuváženě, vypuštěné slovo v jinak pěkném článku. Hezký den přeji. Kyriakos

  6. Maria Saláková

    Dobře, cituji, aby to nebylo na mne, z hódně tlusté knihy snad faktů „Kdy, kde, proč a jak se to stalo“ (autorů a odkazů je zde uvedeno drobným písmem dvě stránky): „Alexandrovo odhodlání přemoci Peršany odhalilo temnou stránku jeho povahy. Ze Súz vedl své vojsko přes hory do Persepole, kde nařídil vyvraždit stovky obyvatel a dovolil svým vojákům bezuzdné drancování a znásil?ování. Jako poslední vítězné gesto nechal lehnout popelem Dáreův nádherný palác (film rekonstrukce paláce je v Britském muzeu). Po Persii toužil dobýt Indii. Vedl své muže na sever a po té na východ oklikou přes hory a pouště a nakonec sestoupil do Indie Chajberským průsmykem. Jeho vojáci odmítli přestoupit řeku Hyfasis a tak souhlasil s návratem. Cesta na západ ho zavedla přes pustou Gedrósijskou poušť, která se rozkládá na území dnešního Iránu a Pakistánu. Z jeho kdysi hrdého vojska se stala chátra, dohnaná k šílenství nedostatkem potravin a vody. Více než polovina vojáků zemřela žízní během děsivého pochodu, trvajícího 60 dní…….V průběhu staletí se z něho stala legendární postava vynikajícího mladého krále, který bojoval a vítězil na hranicích světa.“ Z toho mi teda nevychází, že až tam „měl s sebou sebou vědce stejně jako zeměměřiče, stavitele cest“. Pokud vím, tak vědci se mu vnutili, dobrovolně je s sebou nebral, stavitele cest – snad, ale stačili v té rychlosti něco postavit? Logistiku, tedy zásobování jídlem a vodou, jak vidno, tak zajištěnou taky neměl! A ještě poznámka Búcefalos v této knize se píše s dlouhým ú a prý byl podle ní černý!!

    Majka

  7. Miroslav

    PRO PANA KYRIAKOSE
    Dobrý den,
    delší dobu se bavím Vaší polemikou s ing. Salákovou. No a protože jsem člověk zvídavý, rád bych věděl, ke které konkrétní „jedné větičce máte výhradu“, a to dokonce natolik silnou, že jste kvůli ní klesl až ke komentáři vedenému spíše emocemi, než dodržováním nějakých pravidel písemného projevu. („který napíše slina co mu na pero přinese“). Místo provokování paní inženýrky by Vám, myslím, slušelo více pokory. Netrpělivě čekám na citaci oné „jedné větičky“, která všechno spustila a těším se, jak v této výměně názorů nad Vámi společně s ing. Salákovou slavně zvítězíme. Alespo? bude zábava a paní Kotarbové se zvýší návštěvnost.
    Miroslav.

  8. Hafero

    Cha cha cha

  9. Kyriakos P. Tsiligkaridis

    Milý Miroslave
    1. Zdá se, že jste nečetl dostatečně pozorně můj příspěvek, viz výše. Píši: Trochu mne to mrzí, vůbec mi nepřipadáte jako člověk, který napíše slina co mu na pero přinese atd.. to mi nepřijde jako napadnutelný výrok, spíš naopak, je v něm respekt k partnerovi v debatě.
    2. Neumíte-li si z mého prvního příspěvku vypreparovat výhradu proti slovnímu spojení Alexandrova bláznivá cesta, o čem si máme povídat, že ano.
    3. Nejsem soutěživý, pocit vítězství Vám rád přepustím, pomůže-li to něčemu..
    4. Předpokládám, že máte i nějaké příjmení.
    5. Předložil jsem své vidění Stavu věcí a nebude-li důkladně zváženo a přijato, ziskem Vám budiž, že se delší dobu alespo? dobře bavíte. Kyriakos

  10. Mgr. Holasecká

    Můj historický názor na Alexandra třetího krále Mykénského ( proti kterému již delší dobu protestuje ?ecko ) je tento: Osobně si nemyslím že bych, aktivního homosexuála a alkoholika, který si o sobě myslí že je Achilles, píšícího ódy o Illiadě ( což je dle mého v podstatě antický brak), usilovně pracujícímu na tom, že dobude celý známý svět, označila za normálního , alespo? ne dle dnešních měřítek. Co by udělal doktor Chocholoušek se mnou kdybych prohlásila že jsem reinkarnace třeba Napoleona a že chci dobýt svět? Skončila bych v Bohnicích nebo Černovicích . Přitom rozdíl mezi mnou a Alexandrem je v tom, že on ty prostředky měl.. a dobýt svět nebyl sen jeho, ale jeho otce… a bůh ví, jak bych měla narušenou osobnost, kdyby mě učil Aristoteles a musela se od malička účastnit antické mužské zábavy… prznění chlapečků , neúměrného pití a zabíjení.
    Jiřina Holasecká

  11. Kyriakos P. Tsiligkaridis

    Alexandr nebyl homosexuál, ale, jak se tenkrát v lepších kruzích nosilo, bisexuál. Homosexuál a alkoholik byl, nemýlím-li se, Verlaine, ale u toho, předpokládám, Vám to bude vadit, pokud vůbec, méně… Alexandr byl klasický forhand, který šel po velké rybě. Ty řeči o tom, jak si hrál na Achillea, to bylo pro široké publikum, jsou součástí jeho image. Mít poněkud narušenou osobnost, ale jako žák Aristotela, docela bych to bral. Tady totiž ještě docela nedávno byl u vesla režim, který úspěšně nalomil páteř půlce národa, a přitom se od něj člověk nic, co by stálo za řeč, nedozvěděl… Tsiligkaridis

  12. V.Mikula

    Jak je krásné, když jsou mezi lidmi různé názory a nemusí se kvůli tomu pozabíjet. Kdo se snaží ovládnout celý svět, je blázen. Komu se to zčásti povede, je geniální.

  13. Martin Hora

    Dobrý den, mohl bych Vás poprosit o kontakt na paní Mariu Salákovou? Jelikož se velmi zajímám o Turecko a vsoučasné době studuji Kommagénské království a horu Nemrut, rád bych se jí zeptal na několik věcí. Předem Vám děkuji zaodpověď

Napsat komentář




Antispamová kontrola

Zadejte velké x