Turecká Kapadocia – moje láska

Kdysi dávno, kdy obyčejný smrtelník mohl jezdit pouze prstem po mapě, jsem poslouchala v rozhlase, jak někdo vyprávěl o čemsi zázračném. Jmenoval to Údolí víl a skřítků, a že tam přijel až za tmy, kdy už svítil měsíc a připadal si jako ve snu. Poslouchala jsem se zatajeným dechem a moje fantazie pracovala na plné obrátky a marně jsem se pídila, kde to ten člověk vlastně byl. Za nějaký čas jsem v TV viděla černobílý filmový snímek s Marií Callas, jak mezi podivnými skalami zpívá Medeu. To bylo něco! A až tehdy se mi podařilo místo zeměpisně zasadit. Nikdy bych nevěřila, že je na vlastní oči uvidím! Splnila jsem si tedy jednu dávnou touhu a musím se přiznat, že ne jednou.
Chci vám představit snad nejúžasnější místo na světě, které se dá těžko s něčím jiným srovnat, chci vám představit Kapadocii. Kapadocii, svou lásku! Je to oblast Střední Anatolie jihovýchodně od Ankary, kde se před 2 miliony let vylily dvě velké sopky Hasan Daği a Ercias Daği (obě téměř 4000 m vysoké a i teď v horkém létě s bílými splazy ledovců) a několik menších sopek.

Sopky pokryly velkou oblast horninami o různé tvrdosti s různým zabarvením. Častá zemětřesení, vodní a větrná eroze zapracovaly, měkčí horninu vymlely víc, tvrdší zůstala. A tak příroda vyrobila něco, nad čím zůstává rozum stát. Každé místo má trochu jinou barvu, od sněhově bílé, přes medově žlutou, čokoládově hnědou, šedou, zelenou. Skály tvoří hluboké strže s téměř kolmými stěnami, mají vzhled věží, komínů, vln, pyramid, fantazii se meze nekladou! Kde byly sopky, jsou sopouchy, staré krátery, plné sopečného popela, škváry, s velkým množstvím různých minerálů – ráj i pro geology. Řeka Kizilirmark (řecky Halys), která protéká severní částí Kapadocie, s sebou vleče velké množství kvalitních jílů, které se využívají pro místní typickou keramiku. Všude jsou malé dílničky, kde z čirého, různě zabarveného vápence (říkají mu „onyx“) vyrábí drobné mističky, sošky, zvířátka, šperky. Prostě ráj pro turisty.

Lidé si ve skalách už od doby starých Chettitů vyškrabávali příbytky. V zimě je na této náhorní plošině opravdu chladno a v létě zase nepříjemné horko, navíc stále fouká suchý vítr. Obydlí ve skalách tyto výkyvy počasí zmírňuje. Nejvíc se do těchto pitoreskních skal uchylovali křesťané před invazí islámu. Ve skalách je tu vysekáno 365 kostelíků (na každý den jeden), většinou jsou na půdorysu byzantského kříže a ozdobené tzv. kapadocijským stylem. Malé tmavé prostory jsou pomalovány strnulými postavami svatých, ve středu „stropní báně“ je Kristus Pantokrator = Vševládný, Panna Maria, evangelisté, s tvářemi obyčejně vyškrábanými v době obrazoborectví. Kostelíky prý mají za vzor uspořádání svatých měst: Jeruzaléma, Říma a „Nového Říma“ – Konstantinopole. Nejstarší kostelíky jsou zdobené jen geometrickými vzory a prvními křesťanskými symboly: kříž, holubice, rybička, palma. Z této oblasti pochází několik svatých, a tak je tento kraj úžasný nejen přírodními zázraky, ale velmi cenný i historicky. Po obsazení oblasti Osmany byly kostelíky používány jako skladiště, případně chlévy. Unesco dalo peníze na opravu několika skalních chrámů.

Nezapomenu na první reakci lidí, když jsme se poprvé autobusem blížili ke skalním útvarům. Pustila jsem turisty z autobusu ven na vyčůrání, a že se mají hned vrátit. Nebylo ale možné je dostat do autobusu zpět, každý držel v roce fotoaparát a utíkal dopředu ke skalám. Nefungoval ani argument, že tam přece dojedeme. Všichni byli jak uhranutí. A to platí dodnes. Moji rodiče pro to používali příměr „kouká, jak vyoraná myš!“ Každý zůstane do slova s otevřenou pusou stát a kouká a kouká, nevěří svým očím. Zuřivě kolem sebe fotí, nekouká pod nohy, ujede a pořádně si obrousí kolena a lokty. To není možné, jak to, že tam nahoře ta „poklička“ drží a jak tam ti lidé lezli, když tam bydleli?

Viděla jsem jednu, podle mne už hodně starou osůbku, oblečenou jako cibuli, jak lezla do svého domu ve skalní stěně v Selime a přímo jsem ztuhla, jak bez držení, po mělkých stupech a ještě s čímsi v ruce hbitě zmizela v díře. I když mám neklouzavé boty, to bych se chtěla vidět. Ani velká zvědavost by mne nepřinutila tam vlézt. Navíc ta skála není zase jen tak měkká, že by se v ní dalo lehce škrábat a vydrápat tam celé obydlí a třeba celý kostel s klášterem a refektářem, to dalo hodně práce!

Velké věže Ortahisatu, Uchisaru a menší skalní pyramidy mají v sobě vyškrábaných hodně pater nad sebou. Kde zapracovalo zemětřesení a kus stěny upadlo, je vidět, jak byly místnosti uvnitř uspořádány. Dole bývaly chlévy, nad nimi skladiště, pak kuchyně, obývací místnosti a úplně nahoře ložnice pána. V Űrgüpu, v Uchisaru jsou turisté dodnes obyvateli zváni za drobný obolus na prohlídku skalních obydlí. Vše je vystláno hebkými koberci, pravidlem je barevný televizor, lednička, jen to má uvnitř drobet šišaté zdi. Po nich je vedena elektřina, dovnitř je zavedena voda. Ve skalním domě je příjemné chladno a když domácí pán přidá skleničku tureckého čaje, je požitek dokonalý. Ještě jedna pozoruhodnost, na všech střechách, které jsem viděla, i těch nejbídnějších domečků jsou sluneční kolektory a nádrže na ohřev vody. Zato nikde v Turecku jsem neobjevila velké plochy osazené fotovoltaickými kolektory A že by na náhorní suché plošině bylo pro ně místa habaděj!

V této oblasti je také 200 podzemních měst, přístupných je jich snad jen 21. Fascinující neobvyklá lidská sídliště měla až 5000 obyvatel. Měla jsem čest se s několika seznámit: Derunkuyu, Kaymakli, Mazi. Jsou až sedmipatrová, mají perfektní ventilaci, měla školu, kostel, sklady, obytné prostory, mlýn, kuchyně. Vchod se zevnitř zavalil velkým kulatým kamenem a město bylo pro útočníky nedobytné. Kdo trpíte klastrofobií, tak se ani nepokoušejte do takového podzemního města lézt. Po modrých šipkách uzoučkými chodbami v předklonu někam stále dolů, sem tam na stěně je nějaký anglický nápis, např.„kitchen“, a pak zase po modrých šipkách ven. Má to jednu velikou výhodu, pod zemí je příjemný chládek, ale téměř každý vyleze s nějakou boulí na hlavě. Skalní města se spolu domlouvala holubí poštou. Holubi jsou pro muslimy ptáci téměř posvátní, mají pro ně postavené napáječky, krmí je na rozdíl od našich měst, kde je naopak střílíme a otravujeme. Podzemní města byla pod zemí propojená a ještě nejsou zdaleka všechna prozkoumaná.

A moje tajemné Údolí víl a skřítků, to je jen jiný název pro Göreme, což přeloženo z turečtiny znamená Neviditelné údolí. Jmenuje se tak město s 5000 obyvateli, s domy napůl zakousnutými ve skalách a téměř všemi přebudovanými na luxusní hotely pro nejbohatší klientelu. Stejně se jmenuje i Open Air Muzem Göreme, údolí, kde jsou nejkrásnější kostelíky opravené za peníze UNESCO. Přírodních muzeí je v Kapadocii víc, ne jen Göreme ale i Zelve (vesnice poničená před 200 lety zemětřesením), kaňon Ihlara, Songali.

Do míst, kam vozí CK svou klientelu, se platí vysoké vstupné. Ale těchto míst je jen několik. Kde jsou turisté, tam jsou i prodejci suvenýrů. Mimo velké davy turistů, přivezených odněkud z válecího zájezdu od moře na fakultativní výlet, žádní jiní turisté nejsou. Takže jiná úžasná místa jsou opuštěná, dokonce se do nich nevybírá ani vstupné.
A jak se tam dostat? Na to je jednoduchá odpověď. Buďto musíte obětovat své pohodlí a s některou toulavou CK ujet tu hroznou vzdálenost, nebo si zakoupit letenku do Ankary a pak se vydat místními autobusy. Věřte mi, opravdu to stojí za to.

Text a foto: Maria Saláková