Otázky pro Evu Kotarbovou (nad básnickou sbírkou Siluety)

Lydie Romanská
Eva Kotarbová

Tvá poezie je položena na slovesech („Nemohu vědět…, nestála jsem…, nebyla jsem přitom…, ale slyšela jsem…, viděla…“, s. 29), je v podstatě příběhová (nejen b. Dlahy), stále se v ní něco děje, posouvá, v jedné básni stihneš existenci, nemoc, smrt a ještě smazání z povrchu zemského – celkem brutálně přisuzuješ role subjektům i sobě („já v tisících pixelů vstupuji do historie“, s. 27); (kostelík) „modlitby tisíců zasévá / do hlubokých brázd“, s. 44) – pohybuješ se poučeně v žánrech s jadérkem epiky, píšeš také povídky, psalas scénáře a věnuješ se novinařině… Jaké místo zaujímá v žánrech písemnictví, které jsou ti blízké, poezie? A ve tvém životě?

,,Nezkoumám to, nesrovnávám, neměřím, nehodnotím, na kolik procent jsem novinářkou, básnířkou atd. Není to pro mne podstatné. V mém životě se ale poezie vyskytuje od dětství v různých formách. Byla v tom, jak mi tatínek četl pohádky před spaním nebo maminka vyprávěla složité děje divadelních inscenací či filmů. Poezie, kterou máš ale asi nyní na mysli, vstoupila do mého života už v základní škole, kdy jsem ráda přednášela básně, omámila mě na střední škole díky vynikajícímu češtináři Miroslavu Etzlerovi. Svým výkladem učiva vyvolával touhu po soustavném čtení poezie, české i zahraniční… V mém životě se pak vyskytovala léta, kdy jsem pročítala slavné sbírky slavných autorů a vznášela se v jakémsi romantickém snění, měla jsem pocit, že nic není pro lidstvo důležitější než poezie, a nikdo není člověkem vhodnějším k obdivu než básník. Tento stav trval ještě dlouho poté, kdy jsem vystudovala obor jazyk český a literatura na vysoké škole a napsala první dvě básnické sbírky. Pak přišla léta, v nichž jsem verše četla podstatně méně. Žila jsem něčím jiným. Bylo to pro můj vývoj důležitější. Situaci bych přirovnala k lásce. Nejdříve romantická přitažlivost, kdy tě ten druhý zcela převálcuje a vyskytuje se v každé tvé myšlence a pocitu, a posléze, pokud k tomu u páru dojde, přichází nutná proměna exaltovaného citu v partnerský vztah, v němž se můžeš vyvíjet svobodně a jen zčásti akceptuješ vliv milovaného. I to je stav lásky.
K epičnosti, kterou jsi naznačila… Ano, jde mi velmi často o zachycení příběhu (lidí, které jsem potkala, co se mnou měli nebo mají něco společného, tedy často nikoliv jen o vyjádření obrazu mého prožitku). Nemůžeš vědět, že na počátku některých příběhů v básních bylo mé okouzlení ,,drobnostmi“, jež nám daroval technický pokrok: počítače, mobily… Víš, že v Siluetách mám báseň Bludička. Líbila se ti. Stručně vysvětleno pro čtenáře: Dívka v ní pláče do mobilu, protože jí milý nezatelefonoval. Operátor ke všemu oznamuje, že volané číslo neexistuje. Není to můj příběh. Je to vymyšlená situace, vzniklá v okamžiku, kdy jsem přemýšlela o výhodách a nevýhodách mobilního telefonu a začalo mne pronásledovat spojení: pláču do mobilu.“

Zdá se, že při psaní veršů myslíš na čtenáře, neužíváš složité metafory, někdy ho přímo vedeš za ruku („muž v autě neodjistil výbušninu / ztratil odvahu k pomstě“, s. 27 ); někdy verš jistíš dalším, vysvětluješ („dál než Salt / největší dalekohled světa“, s. 21); …vidět to Pompadour / milenka francouzského krále, s. 10 ); odstupu od čtenáře a zvýšeného napětí dosahuješ mluvnickou zkratkou, hraněním mezi dvěma verši („uprostřed neznámého moře / levobok pravobok záď a příď a znovu / bolest či nemoc je nezadrží“) – přestože naopak s chutí použiješ souvětí v jeho mluvnické úplnosti i se spojkami: „Nevnímají kontury dne / jež zamazává pastelka noci / ani jak zploštělou špičku zlomí / o ranní červánky“ – v tom všem se čtenář dobře vyzná. Kdo je pro tebe ideální čtenář, co může od tebe očekávat a co ty od něj?

,,Zdání klame. Na čtenáře v okamžiku zrodu básně nemyslím. Prostě mě fascinuje nějaký příběh, myšlenka, pocit, spojení slov, která se stanou základem veršů. Musím je ze sebe dostat jako třísku z prstu. Rozhodně není mou promyšlenou snahou vést čtenáře za ručičku. Vždyť ani dopředu nevím, zdali vydám nějakou sbírku, zveřejním napsanou báseň. Neplánuji to dlouhodobě. Nejsem programově básnířkou.
Každý autor je jinou osobností. Nemůžeme všichni psát stejně, mít tutéž metodu tvorby – poetiku. Vhazovat třeba lístky do klobouku a hledat krásu náhodných spojení slov či symboliku a myšlenku v tomto výběru… Tvůrčí svoboda ať se ovšem rozvíjí různými cestami. Báseň nemusí mít složité metafory, aby byla poezií.
Neptám se, kdo je pro mne ideální čtenář, a nehledám ho. Proč taky? Ty to děláš? Víš, pro jaké čtenáře píšeš? Mne by tohle vědění omezovalo.“

Srozumitelnost je tvou velkou devízou a platnou mincí, v jejím zájmu nešetříš slovy, třeba příslovci („Rychle ses teleportovala / stále neznámo kam“; „opět nečekaně poblázní tep // Vyznáváš se mi hezky česky“, s. 32); někdy jsi účelově popisná, (b. Strachu se vzpouzím, Pompadour by se divila, Had z ráje ), často rezonuješ se čtenářem adorací horké současnosti (b. Nový svět, Srpen 2008), přiznáváš se k nádherné žárlivosti (b. V tom nečase, Umělé bytosti přicházejí apod. ), to všechno tepe, voní či páchne, to je živé a přitažlivé, vnímám zde jistou nezávislost na tendencích současné poezie, připomíná se mi spíše typ básně všedního dne oproštěný od stop historicky se objevujících módních vln. Máš své literární lásky, jaké poetice se obdivuješ?

,,Co se jeví popisným, může mít i hlubší smyl vzato nerozpitváno a chápáno v celku básně.
Žárlivost? V životě jsem málokdy cítila žárlivost. Pokud je v mých nových verších, patří k poznání a procítění pochybností jiných žen. Mám přece fantazii a schopnost vcítění!
V tom nečase, Umělé bytosti přicházejí a další básně v Siluetách – jsou cizí příběhy… Nezávislost na tendencích současné poezie? No, to by mohlo znamenat jedinečnost. Pak lze říci: chválabohu. To bych si ale moc fandila… O tom, že tu před léty existovala snaha psát tzv. poezii všedního dne, samozřejmě vím, ovšem nemám záměr navazovat na staré tendence.
Literární lásky? Určitě byly a budou, nechci je ale kopírovat, třebaže někteří autoři to dělají, a dokonce programově. Kdybych je měla jmenovat, ty lásky prožité v několika desítkách let, byl by náš rozhovor neúměrně dlouhý. Představ si, co všechno jsem musela postupně přečíst, když jsem se připravovala ke zkouškám v průběhu studia jazyka českého a literatury. Navíc knihy, které mi doporučili přátelé, internet s dnešními anotacemi k literárním dílům tehdy neexistoval. Četla jsem i mnoho z toho, co se u nás v osmdesátých letech 20. století nesmělo publikovat. Vzkazuji díky člověku, který mi tehdy zakázané knihy půjčoval… Ponocovala jsem s mnohými velikány české literatury. Do určité doby. Chci se k nim znovu vracet, abych je hodnotila z nadhledu svého zralého věku… Obdivovat nějakou poetiku, upřednostňovat? To ne. Lze se poučit, zamyslet a pak hledat svou cestu. Otázkou ovšem je, zdali ji najdu.“

Často se ve verších opíráš o realitu Ostravy – Stodolní, Odra, Landek, Nohavica – lze to masívně najít i v tvých předchozích sbírkách (ve tvých verších však nalezneme přesahy do celého světa – Londýn, Kongo, Hirošima atp.)… Jak vnímáš pojem regionální autor?

,,Někam patřit, je pro mne velmi důležité. Domov jsou lidé, s nimiž žiješ, ale také určitý kout na zeměkouli. Přesahuji-li v některých básních za jeho hranice, pak to je dáno způsobem života v 21. století, který vstřebávám. Formuje nás sjednocování Evropy, globalizace, do mozku se vtírají jiná slova než z mateřštiny, obrazy a situace zažité na cestách do různých zemí. Takže se objevila i některá anglická slovíčka v mých básních a realita míst hodně vzdálených od Ostravy.
Regionální autor je pro mne umělec, který se narodil v určitém geografickém celku – okrese, kraji apod. Určitě mi to slovo neslouží k pejorativnímu hodnocení kvality díla. Jiným lidem mnohdy ano. To je škoda a nedorozumění. Je na učitelích literatury, literárních vědcích a kriticích, aby zdůrazňovali, že autoři jsou jenom kvalitní nebo nekvalitní, a kvalita nezáleží na tom, v které části ČR se narodili.“

Po druhém čtení ve mně tvé verše pamětně rezonují, nacházím v nich mnoho nádherných míst („Ticho se dlouho diví / jaká to láska“, s. 38), zůstává ve mně hluboký dojem z mnoha básní: Bezesloví, Před koncertem, V tom nečase, Bludička atd. Básničku Marnosti jsi nazvala hříčkou, nezaslouží si to, mám ji snad z celé sbírky nejraději. Také bys ráda přiměla čtenáře, aby naši poezii opakovaně četli a neodkládali ji, když poprvé narazí na slova v jejich životě málo frekventovaná, na formulace jinde nepoužité?

,,Možná ještě sama zjistíš, proč báseň Marnosti právem nese svoje označení ,hříčka‘.
Nechci v životě nikoho nikam tlačit, ani lidi k tomu, aby moji poezii četli opakovaně. Věřím v intuici a v to, že většinou, třebaže někdy s oklikami a v bolestech, člověk najde pro sebe správné.“

To, k čemu se v básních tak často odvážně přiznáváš, k hormonálnímu pláči buněk, k prvním vráskám, z odchodu z kolbiště, kde dominují krásky (bohužel) vyztužené silikonem, kontrastuje s tvým vskutku mladistvým zjevem a s energií, kterou jsi schopna vynaložit… Jaké je to uvnitř tebe doopravdy, nejsou ty povzdechy nad uplývajícím mládím zatím jen zbytečnou pózou?

,,Nemám velký problém se stárnutím, pokud jsem zdravá, protože vím, že nemá cenu se mu bránit, že je jedním z daných projevů života. V básních o stárnutí jenom naznačuji, co trápí mnoho mých kamarádek a známých, a někdy až tak, že prodělávají plastické operace, mají psychické problémy, hlídají každou vrásku, nechají si lékaři zbytečně předepisovat hormonální prášky… Nejsou to tedy ve zmíněných básních moje povzdechy, ale není to ani póza, protože ,,pláč“ mnohých žen nad sebou mě dojal a postavil před přemýšlení na téma stárnutí. Stejně tak jako některé básně v mé prvotině Podkůvky nebyly o mém mateřství, které přišlo až o desítku let později, nejsou silikony a hormony v Siluetách problémem, který bych řešila jako člověk, dělám to z pozice autora… Ve sbírce Zapomenuté věty mám báseň o osmdesátileté ženě. Když jsem ji napsala, bylo mi ke čtyřiceti. Tehdy mi asi osmdesátiletá spisovatelka Marie Podešvová v reakci na verše řekla, že jsem pocity stařeny vystihla dokonale… Autora dobrého románu nepodezíráš, že byl v životě všemi hrdiny svého díla, také u poezie to může být tak, že se básník hluboce vcítí do jiného člověka. Umějí to i vynikající herci, když se převtělí do určité postavy dramatu… Podle tvé reakce na uvedené verše se mi zdá, že moje empatie má dobré výsledky.“

Sbírku Siluety jsi věnovala Josefovi a Anně. Jsou to zřejmě určující body i síly na tvé člověčen-ské pouti, jejich fluida se ve tvých verších objevují, mihnou… Co pro tebe jako ženu znamená rodinné zázemí a nakolik jsi v něm vnitřně i fyzicky svobodná?

,,Dcera a manžel znamenali a znamenají pro mne dosažené štěstí i ve dnech, kdy se kolem nás a v našich vztazích nakupí různé problémy spojené s běžným životem… K osobám, jejichž fluidum působí dodnes, patřili oba moji rodiče. I díky nim mám v sobě trvalý pocit určité jistoty a došla jsem k poznání, že lidský život má smysl, pokud jsou v něm dodržována některá základní pravidla – k nim patří i klasický rodinný život… Někdo věří bez pochybností v Boha, já od mládí tušila, že svoboda je šťastná potud, pokud neubližuješ druhému. Čím jsem starší, tím usilovněji se snažím podle toho chovat. Akceptovat potřeby druhého a mezi nimi najít i cestu pro svoje, je to těžké, ale možné. Člověk zjistí, že takové hledání vztah obohacuje. Nepochybuji o tom, že jsem vnitřně i fyzicky svobodná.“

Do budoucna – toužíš být více básnířkou či novinářkou, cítíš se být nominována v próze, nosíš v sobě embrya další tvorby?

,,Takto netoužím. Co přijde, přijde. Život vžene člověka do situací, kdy můžeš něco chtít a ono to prostě nejde realizovat. Zachováš se podle okolností. Třeba zase něco napíšu.“

Ptala se Lydie Romanská

květen 2010

Související odkazy:

Svatava Urbanová: Eva Kotarbová: Siluety. Ostrava: Amos, 2009.

Milan Blahynka: Vůbec ne v nepaměť (k básnické sbírce Siluety Evy Kotarbové)

KL: Křtily se Siluety Evy Kotarbové

(R:) Moravskoslezská vědecká knihovna – Siluety Evy Kotarbové

KG: Setkání se Siluetami Evy Kotarbové v ostravském knihkupectví Academia

Siluety tentokrát v havířovské knihovně

Verše Evy Kotarbové zazněly v Kulturním domě Akord

(K): Literární večer Siluety ve Frenštátě

(K): Siluety v Šumperku

2 odpovědi na “Otázky pro Evu Kotarbovou (nad básnickou sbírkou Siluety)”

  1. Evo, zdravím a děkuji za krásné odpovědi na krásné otázky. Doufám, že ještě něco napíšeš, protože já se ke tvým básním vracím a ráda! Helča

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Antispamová kontrola

Zadejte velké x