Pokaždé, když navštívím některé veliké město, začínám já, každodenní uživatel brněnské MHD, sledovat, jak vypadá veřejná městská doprava. Myslím, že v porovnání s ostatními evropskými městy, bych londýnské MHD dala jedničku s hvězdičkou. Opakuji, že Londýn s předměstími má téměř 13 milionů obyvatel a k tomu odpovídající dopravní mumraj. Po této metropoli se dá dopravovat lecjak: metrem, typickými červenými patrovými autobusy a taxíky (baculatá auta dříve výhradně černé barvy). Za vjezd osobních aut a autobusů se platí a hodně, a proto ve Velkém Londýně nejsou osobní auta a jiné autobusy než MHD téměř vidět.
Na ulicích jezdí výhradně červené patrové autobusy a taxíky a v podzemí (v trubce) metro, které je nejrychlejší a nejpohodlnější, jako všude ve světě. Když Nelondýňan uvidí poprvé jeho plánek, tak na něj jdou mdloby, taková síť! Nejstarší metro na světě má 12 tratí, 275 stanic, délku 408 km, z toho je 55 % pod zemí, a denně přepraví 3 miliony lidí. Ale každý se rychle s metrem skamarádí. Linky jsou označené barevně, mají svá jména, jen vědět, odkud kam chce člověk cestovat. Jednotlivá jízdenka stojí 4 libry, jednodenní síťová jízdenka na 4 pásma 10 liber. Turistická stojí sice jen 6.30, ale v pracovní dny se s ní nesmí jet v dopravní špičce (až od 9.30 hod.). Pokuta za černou jízdu je 50 liber. Z uvedeného je zřejmé, že tato veřejná doprava je levná, a tak většina Londýňanů používá k dopravě metro.
Po Temži se provozuje doprava lodní, ale tu jsme nezkoušeli. Zato metra jsme si užili. Velice rychlé, čisté, cestující si většinou čtou, v uších mají přehrávače a ke svému okolí jsou neteční. Nikdo na nikoho nehaleká, každý se chová tiše. Vůbec nikde jsme neviděli bezdomovce, opilce a nepřizpůsobivé živly. Oni je nemají, kde jsou? Dokonce si nás zkontroloval i revizor. Měl k tomu patřičnou čtečku, kterou přiložil na naše jízdenky.
Když už jsme měli tu síťovou jízdenku, tak jsme se chtěli svézt i ,,doubl deckerem“, červeným patrovým autobusem. Podotýkám, že nás bylo čtyřicet. Vybrali jsme si zastávku na jedné z nejdelších londýnských ulic a začali nastupovat do autobusu. Nastupuje se předními dveřmi a jízdenka se nechá projet strojkem s magnetickou čtečkou, aby pan řidič viděl. Jenže čtyřicet lidí je velká dávka a nějakou chvíli trvá, než všichni své jízdenky označí. A za námi už brzdíme několik dalších ,,doubl deckrů“. Okamžitě jsme začali všichni stoupat po schodech nahoru, abychom si té jízdy užili. Náš autobus ale po chvíli zabočil jinam, než jsme chtěli, a proto na příští zastávce jsme začali všichni spořádaně vystupovat a raději šli k našemu cíli pěšky. Jindy neteční spolucestující se probrali a koukali, co se děje a někteří ukazovali gesty, že nás uškrtí! Ještě k tomuto tématu chci podotknout, pro turistu je samozřejmě lepší jet autobusem po povrchu, protože toho kolem sebe hodně vidí. Jenže nás bylo 40 a nastoupit a vystoupit jedněmi dveřmi autobusu je časově náročné. V metru nastoupíme prakticky naráz několika dveřmi, rychle se přesuneme z místa na místo, ale trestem za to je, že vidíme kolem jen černou tmu.
Londýn se svými typickými patrovými autobusy, baculatými taxíky, červenými telefonními budkami, černě oděnými strážníky „s hrncem“ na hlavě, to není nikde jinde na světě. To už něco vypovídá i o povaze Londýňanů – tradice, tradice, důstojná tradice. Londýn je také rozdělen podle barvy pleti a zaměstnání. V bankovní čtvrti ráno jsou k vidění veliké spěchající davy výhradně pěších, předpisově oblečených úředníků v černých oblecích a bílých košilích s vázankou. Nic jiného není zřejmě v bankovních svatostáncích povoleno. Kolem Baker street je vidět nejvíc arabské (muslimské) obyvatelstvo, muži v „bílých košilích“, ženy v černých hábitech a burkách, mnohdy jim nejsou vidět ani oči. Kolem škol před devátou hodinou ranní se shromažďují davy uniformovaných dětí, převážně jedné lidské rasy, třeba všichni „žlutí“ Číňani, nebo Japonci, jinde zase výhradně černé pleti. Vyvstává otázka, mají opravdu už třeba několik generací žijící Londýňané tak rozdílné životní zvyklosti, že se nepomíchají? A snaží se Londýn vůbec o to, aby se tenhle mix národů spojil, tak jako u nás, kde jsme stále na tapetě, že se málo snažíme promíchat např. s Romy? Možná budu obviňována z přílišného zobecnění, ale abych byla objektivní, musela bych v Londýně žít delší dobu a ne jen všechno pozorovat „z rychlíku“!
Opět jsme viděli mnoho historických pozoruhodností, ale pochopitelně jsme si udělali i průzkum cen potravin v marketech. Český turista je tvor spořivý a když je hlad… Cenová hladina u základních potravin je stejná jako u nás, snad jen o něco málo vyšší, ale hlavně ovoce a zelenina se nám zdála kvalitnější. Opravdu lahodné mléko v třípintovém balení (něco víc jak 2 litry) o 4% tučnosti, ne jako u nás – obarvená bílá voda doplněná rostlinným tukem místo mléčného. Velká balení jogurtů s krátkou dobou použitelnosti. Oni snad mají opravdické jogurty a ne jen za jogurt se vydávající navoněný, obarvený kukuřičný škrob! Těch druhů sýrů, těstovin, čokolád, téměř výhradně anglického původu, proč by to vozili odkudsi z Tramtárie, když to umí vyprodukovat sami?
Jednou navečer jsem utahaná, sotva vidouc na oči, navíc s děsnou rýmou procházela velké Tesco v Barking a naznala jsem, že vlastně nic nepotřebuji a sama sobě lála, že jsem z domu vláčela potraviny, které jsou tady taky a téměř ve stejných cenách. Nakonec jsem si vzala nejlevnější (400 ml), obyčejný jogurt a postavila se k pokladně, kde seděl černý pokladní a markoval z pásu zboží nějaké starší dámě. Nevěřícně jsem se dívala, co všechno a v jakém množství nakupuje. Přemýšlela jsem, pro jak velikou rodinu a na jak dlouho. Ze zadumání mě vyrušil jakýsi pán, který mi můj jogurt sebral z košíku a šel pryč. Nechápavě jsem civěla a vydala se za ním. V ruce jsem měla připravenou pětilibrovou bankovku, tak tu mi taky sebral. Překvapením mi spadla čelist, ale nezmohla jsem se na žádný protest. Jen jsem naprosto nechápala, co jsem vyvedla. Pán můj jogurt položil na skleněnou destičku v pultu, moji bankovku vstrčil do otvoru nad pultem a já slyšela, jak šramotí hrst kovových mincí. Pán zmizel, ani jsem mu překvapením nepoděkovala, jen jsem čekala, že pult na mne někde vystrčí nějaký doklad, že jsem ten jogurt zaplatila. A nic. Takže jsem shrábla drobné, vzala jogurt a se strachem, zda mě někdo nezastaví, že jsem ten jogurt ukradla, opustila megastore. Tak to bylo moje první setkání s plně samoobslužnou pokladnou. Nachystejte se, co nevidět to bude u nás. To jsem zvědavá, kolik černých šerifů bude u nás tuhle novinku hlídat.
Z výše uvedeného plyne poučení: Do Londýna s sebou nevláčejte žádné zásoby potravin a plně důvěřujte veřejné dopravě.
Text a foto: Maria Saláková
Foto č. 1, 4, 6, 7: Eva Kotarbová
Ahoj, Majko. Se zájmem jsem si přečetla Tvoje cestování Londýnem. Aspoň tak, když osobně nemohu. Děkuji.