Londýn vždycky překvapí (duben 2010)

Londýn vždycky překvapí a pokaždé uvidím něco dalšího, čeho jsem si předtím nevšimla. Nějak se stalo, že jsem zase byla v Londýně v tom nejkrásnějším ročním období, na jaře, kdy všechno raší, pučí a kvete a zeleň je ještě čisťounká. A už než jsem jela, tak jsem se těšila na nádhernou květinovou výzdobu. I tentokrát mě Londýn přímo uchvátil nejen památkami a přírodními krásami, ale i čistotou.

Všechny parky, a že jich Londýn má, jsou plné prastarých rozsochatých stromů, které nikdo nekácí, jen protože jsou staré. Jsou plné rozkvetlých stromů a keřů, žluté forsytie, růžové sakury, bílé jabloně, barevné azalky.Mohla jsem obdivovat obrovské lány nejrůznějších cibulovin, tulipány, narcisy, ladoňky. Až tady jsem pochopila, proč správný anglický gentleman má v klopě bělostný květ kamélie. Velké keře kamélií kvetou ve všech parcích a zahradách, takže vyzdobit se jejich květy v Londýně není žádný problém…

Když je v trávě větší skupina nějaké rostliny, třeba hluchavky bílé, tak je pečlivě obsečená a nechaná stát jen tak pro radost. Ne jako u nás městská zeleň – všechno vydřené až do kořenů. Ještě jsme se všichni shodli, že nikde nejsou vidět posprejované zdi a poházené odpadky. Různí služební ,,duchové“ – vrátní, hlídači a pod.. jsou vyzbrojeni jakýmisi kleštěmi na dlouhé tyčce, kterými okamžitě každý papírek uklidí. Ani ve čtvrti Barking, kde jsme bydleli a která je uváděna na internetu jako čtvrť s nejvyšší zločinností (téměř výhradně s černošským obyvatelstvem), bylo kupodivu čisto. Nepořádek po tržišti na hlavní ulici Barkingu, kterou jsme se vraceli večer na nocležiště, byl ráno uklizený. Nikde v Londýně jsme neviděli kuřáky. Proto ani poházené špačky a krabičky od cigaret. Jak přemluví Velká Británie své obyvatele, aby nekouřili venku, jak to zařídí u své mládeže? Tam mládež věří, že kouření způsobuje rakovinu a je nezdravé? Proč to nefunguje u našich lidí? U nás kouří hlavně mladí, a především děvčata. Kde děláme chybu ve výchově?

Ještě jedna záležitost je v Londýně velice nápadná, v tomto městě snad nikdo nechová psy. Je chov psů pro Londýňany tak finančně nákladný? A jestli tam někde nějací psi žijí, kdo a kdy je venčí? Přestože jsme většinou odpočívali rozloženi na trávníku v parcích, nikdy jsme neviděli žádného psa, až na jednu výjimku. Jakýsi podivín s sebou vláčel na třech vodítkách tři psy, každého jiné rasy, a ti jej vůbec nemínili poslouchat. Někde jsem četla, že patříme k národům, kteří vlastní nejvíc psích miláčků. Je to také jeden z důvodů, že se u nás nedá bez nepříjemných, zapáchajících následků chodit po chodnících a šlápnout do trávníku. Je to opravdu až tak veliký rozdíl ve srovnání s londýnským prostředím.
Naším hlavním cílem v Londýně byla prohlídka pamětihodností, a to hlavně muzeí. Vstup do těch, která jsou ve vlastnictví města, je zdarma: A když už jsem u takových ,,nízkých záležitostí“…, tak každé muzeum má v přízemí velikánské, čisťounké, voňavoučké záchodky rovněž zdarma. Ve všech muzejních budovách jsou nejen bufety s občerstvením ale i místa, kde se může unavený návštěvník posadit a vytáhnout si svou svačinu.

Prošli jsme Národní galerií, kde jsme s pusou otevřenou stáli před Ticiány, Caravaggy, Rembrandty, Vélasquezy, Halsy, Vermeery, Rafaely – těmi nejkrásnějšími odkazy slavných malířů. K jarnímu Londýnu se hodila i návštěva Přírodovědného muzea, kde jsme zažili simulaci zemětřesení, procházeli se nad hnízdy praještěrů, obrovskými sbírkami kamení, ptáků, vodních živočichů. V oddíle se zemětřesením bylo umístěno auto přivezené z Islandu, které poničil sopečný prach. Viděla jsem už dost fotek z různých přírodních katastrof, ale to nic není proti tomu vidět to na vlastní oči. Velké auto vypadalo jako mumifikované strašidlo, celé šedé zabalené úplně všude vrstvou popela, a jak zřejmě majitel pustil stěrače, tak přední sklo bylo celé mléčné. Hrozná Eyjafjallajökull, která tolika lidem způsobila cestovní nepříjemnosti, no bože, tak měli odložený let a někde si počkali na letišti. Ale co se děje na Islandu, co zvířata, co příroda, umíme si to vůbec představit?
Byli jsme v Tate Modern, ale tomuhle umění jsem ještě nedorostla. Byli jsme v Britském muzeu, zase jsem si musela už po kolikáté vyfotit Rosetskou desku, projít sbírkami z Řecka (originální Karyatida z Anthénské akropole), Turecka (mauzoleum z Halikarnasosu), Přední Asie (Persepolis Dárea Perského) atd., které generace Britů zachránily před zničením nevědomými z celého světa. Ještě jedna zajímavost z britských muzeí. Nikde jinde jsem to ve světě neviděla. Skupinky dětiček ve školních uniformách (v GB jsou povinné) sedí na zemi před některou z pamětihodností, na klíně mají náčrtníky, a snaží se namalovat, co vidí dětskýma očima. To je alespoň výchova ke kulturnímu dědictví! Britská metropole má co nabídnout a na všechny poklady uložené v muzeích by nestačil ani celý měsíc.

A ještě něco mimořádného jsme si z Londýna odvezli – vzpomínky na Londýnský maraton. Trasu měl po celém Velkém Londýně kolem Temže. Všude bylo velikánské množství policistů, chemických záchodků, všechno opásáno výstražnými páskami od Psího ostrova až po Jižní Kensington. Snad všechno obyvatelstvo Londýna šlo fandit, byli vyzbrojeni mávátky, tleskátky, řinčítky, cedulemi s nápisy Keep running! (= Vydrž!) a pod. Nejzajímavější však bylo, jak se všichni spontánně radovali. I když všem muselo být jasné, že jsme turisté a maraton nás až tak nezajímá, všichni jsme také vyfasovali různé povzbuzovací předměty, nafukovací balonky, velké nafukovací rukavice se vztyčeným ukazováčkem. Z počátku jsme se divili, proč nám někdo něco dává a jak to, že je to zadarmo, ale za chvíli nás atmosféra přátelství a povzbuzování také vtáhla.

Nevím, kolik lidí se v Londýně maratonu účastnilo jako běžci. Škoda, že to nemohou porovnat s Pražským maratonem. Ale už jsem viděla v TV skleněného lva s olympijskou pochodní. A ani nevím, co dostali za odměnu londýnští maratonští běžci. Běželi jen tak pro radost? Co myslíte? Nejzvláštnější na tom ale bylo, že když maraton skončil, tak ulice zůstaly čisté, nikde žádné hromady odpadků, kelímků od piva, podroušení fanoušci, jak je zvykem u nás. A zase jsem zpět u otázky: Proč a kde chybujeme?

Text a foto: Maria Saláková

Londýn vždycky překvapí – 2. část