Na realitu života vyplazuji jazyk

Rozhovor se spisovatelem Miroslavem Stonišem

(publikováno v r. 2008 v Moravskoslezském deníku)

Chcete vědět, kdo to je Kerim, proč Ši a Mi plavou v akváriu, co si myslí krokodýl Alexander a co se dělo v muzeu, v němž je Kerim patronem poslední čurací stěny z konce 2. tisíciletí? Jak se ocitla Bezručova vnučka v borůvčí? A jak to bylo s paterkem a pastýřkou laní? Začtěte se do knih spisovatele Miroslava Stoniše, který právě dnes slaví svoji nečekanou sedmdesátku.

V jubilejním rozhovoru před deseti lety jsem se ptal: Jak se ti daří, Kerime? Tentokrát ještě dodávám: A jak se daří Orence?

Potěšil jsi mě, že mě ztotož?uješ s hrdinou mé první knížky Kerimem. A jak se mi daří? Tu ti mohu odpovědět, v šedesáti jako v sedmdesáti – jde to. Čímž nechci říct, že by to nemohlo být lepší. A pokud jde o Orenku, ta přišla na svět překlepem. V devatenácti letech jsem psal jakousi povídku, v níž vystupovala Irenka, ťukl jsem však na klávesnici vedle a na papíře náhle byla Orenka. To jméno se mi natolik zalíbilo, že jsem je dal Kerimově milé. Kde je jí konec! Nic o ní nevím. A možná, že nikdy ani nežila a zůstala po ní jen něžná stopa v mé prvotině.

„Své město si nevybíráme/ byl jsem vložen do tvých ulic,“ čtu ve tvé básnické sbírce z roku 1966. Myslíš, že by ses ve svých rodných Vítkovicích ještě našel?

Mnozí přátelé, zejména v Praze, se domnívají, že jsem ostravský patriot, avšak Ostrava, byť vstoupila do mnoha mých knih, mi nikdy k srdci nepřirostla. A neptej se mě proč, protože to nevím. V hlavě se mi občas rozžehne jen vzpomínka na Vítkovice, na to až neuvěřitelně podivuhodné město, do něhož vrostly železárny a jež zavalil dým z desítek továrních komínů. Za války jsme bydleli nedaleko vysokých pecí a barva tekutého železa a jeho žár mi navždy splynuly s městem mého dětství. Bydleli jsme v podkroví u strýce, jenž měl hospodu, a pivovarští koně přivážející sudy s pivem, to jsou také mé staré Vítkovice. Těch koní jsem se bál dětským strachem, že mě kopnou, ale stejně jsem se bál rachotu, který roztřásal chodníky před kotlárnou, mostárnou či jinými provozy.
Za šedesát a více let se ta ostravská průmyslová čtvrť z gruntu změnila, či lépe řečeno – zmizela. Někdy si říkám, že možná ani nikdy neexistovala a že Vítkovice nejsou nic jiného než můj dětský poněkud zmatený sen.

Možná sis v tom běhu času ani neuvědomil, že na letošní rok připadá ještě jedno v životě autora významné jubileum – tvoje úspěšná knižní prvotina Povídky pod polštář vyšla právě před pětačtyřiceti lety… Chceš zavzpomínat?

Nevím, zdali jsem tu knížku vskutku napsal já. Rodila se mi pod rukama z nápovědy rozjitřeného blouznění mládí, psal jsem ji, aniž jsem věděl, že něco píšu. Tehdy mě opanovala lehkost, byl jsem bezstarostný a věřil jsem, že v literatuře je vše možné. A dívka, jejíž jméno vzniklo překlepem, bosýma nohama vcházela do mých snů. K Povídkám pod polštář jsem se vrátil před devíti lety, kdy jsem napsal knížku Jen tak do větru o zestárlém Kerimovi, který již nic neví o rozjitřeném mládí a jenž dávno není bezstarostný, ale poněkud unavený a skeptický.

I když jsi napsal sbírku veršů Píse? o tobě, čtenáři tě znají především jako úspěšného prozaika, dramatika a scenáristu. Vím, že nadevše rád vyprávíš příběhy, ale příběhem může být i pár krátkých řádků, básnička. Nemáš někde v šuplíku sbírku veršů, které si píšeš jen pro sebe?

Už více než čtyřicet let jsem nenapsal jeden jediný verš. Básně nevznikají z nápovědy vůle, nýbrž z popudu srdce. A možná, Karle, že básně píše spíše múza než básník; ostatně ty coby básník to musíš vědět líp než já, jak je to s básněním. Já bych se musel do veršů nutit, takže by nestály za nic. Nesmíš si však myslet, že básně nečtu! Třebaže, a přiznávám to s lítostí, mě již nedovedou tak vzrušit a pobláznit jako v mládí.

Před časem jsme spolu hovořili o tvém novém románu Nezapomněnky. Nedávno jsem z něho slyšel úryvek, při kterém publikum nešetřilo sympatiemi. Už jsou Nezapomněnky na cestě ke čtenářům?

Nezapomněnky jsou můj nejmilejší román, byť nevím, zdali nejlepší. Napsal jsem jej, abych ještě jednou, již naposled, přivolal zpátky svá jinošská léta, kdy jsem o prázdninách jezdil se svým přítelem Mirkem do Janova, což je obec v podhůří Jeseníků, odkud je to jen skok přes kopec do Zlatých Hor. Zahleděl jsem se tam do očí jedné Janovanky a zcela propadl jejímu dívčímu půvabu. Při psaní jsem měl zato, že píšu jen pravdu pravdoucí, neboť jsem se opíral o své deníky, avšak když jsem si posléze dokončený rukopis přečetl, musel jsem si přiznat, že jsem také podlehl fantazii a snu a že se toho více než padesát let starého příběhu zmocnila má autorská imaginace. A zdali Nezapomněnky vyjdou? To nevím. Hledání nakladatele je někdy strastiplnější než cesta za zlatem na Klondike.

A na čem pracuješ nyní?

Dopsal jsem román, jenž je bláznivější než vše, co jsem dosud napsal, myslím dokonce, že ještě bláznivější než Paterek a pastýřka laní z roku 2003. Je to prostě román utržený ze řetězu, v němž na realitu života vyplazuji jazyk. Ale ještě nevím, jak jej nazvu, avšak v titulu by rozhodně mělo být slovo panna.

Karel Vůjtek

Foto z archivu Miroslava Stoniše

Napsat komentář




Antispamová kontrola

Zadejte velké x