Milan Blahynka: Vůbec ne v nepaměť

Čtenář (a v tom je to člověk an sich) je už tak vystavěn či nastaven, že od dětství touží, baží, prahne po souladu, harmonii, idyle, prostě po tom, co je v životě vzácné, čeho je málo, míň než šafránu. Děti pláčí, když se rodiče rozhádají a rozcházejí, v pubertě se šílí, když k souznění s idoly ne a nedochází, manželství i režimy zakládané na slibně velké lásce a naději ve štěstí dvou nebo všech až příliš pravidelně troskotají – a nešťastníci (i budoucí) si naplnění své touhy po ideálním srozumění, po dobrém aspoň konci na konci tunelu všech možných strastí, ztrát, zklamání hledávají v písních, pohádkách, příbězích. Proto tak rádi čtou a chodí do kin, ačkoli je to často právě nad jejich poměry, proto vysedávají u obrazovky, i když si uvědomují, jak jim seriály nestydatě lžou. O té touze po souladu odedávna vědí i dobří básníci, i mazaní kýčaři a hlavně média už málem všecka zkomercionalizovaná; ta servilně servírují harmonii v životě nedostatkovou v kvantech a s razancí sopek (chrlících lávu), lavin a tsunami. Básníci uspokojují obecně lidskou potřebu souladu lidštěji: nehýčkají iluze o tom, jak stačí jenom chtít a vše se podaří, účelové bajky o zaručeném štěstí, které nemine člověka pozitivně naladěného, naopak, často a stále častěji tlumočí truchlivé pocity lidí na dně, kam je srazila bezohledná neviditelná ruka trhu, vyprávějí i tragické osudy – a přece ani přitom nefičí do lidských myslí bezohledně studeně a nemilosrdně, vycházejí vstříc potřebě pohody tím, jak zpívají a vyprávějí; tím, že v nich je mnoho sdělného, nakažlivého souznění, souladu, harmonie.
Rozumnější kritik by si takovou úvahu ponechal do nějaké větší parádní stati, do pojednání o poslání slovesnosti a vlastně všech uměn, neotravoval by autorku Evu Kotarbovou a čtenáře její nové sbírky SILUETY (se siluetními mámivými barevnými ilustracemi Antonína Gavlase si ji vydala v Ostravě 2009 autorka za přispění patera sponzorek sama) a neprodleně by vybalil, jaká ta poezie podle jeho názoru je. Mám však za to, že obzíravější, obšírnější úvod k té teprve čtvrté samostatné knížce básnířky, která debutovala před třiceti roky Podkůvkami (zvučnými jako z písničky, kde podkověnky zvoní) a brzy nato zasypala čtenáře věru nikoli hladivými Kameny (1981), je k porozumění Siluet vlastně cesta nejkratší. Neboť právě o všelidskou potřebu pohody a harmonie v básních Evy Kotarbové jde. Ať jsou to básně o lásce a jejích náhražkách, o stárnutí, o realitě jen virtuální, verše z parků, zahrad, z Říma i Londýna a ovšem z básnířčiny rodné Ostravy včetně pověstné Stodolní (dokonce několik básní jí vnuknutých!) a slezkoostravského hřbitova, ať jsou o strachu o náš všechen „jeden svět“, ať o samotě a vzpouzení se všemu tomu „v tom nečase“, ať o cestování v čase, vynášení Zimy nebo o hlasu, který „opět nečekaně poblázní tep“. Jako každá dobrá poezie je i tahle skrz naskrz – a bez ohledu na téma, motivy i všecko míjení pro Kotarbovou příznačné – erotická. Kde by nebásník psal o uvěznění v ledech, Kotarbová má „nekonečné objetí ledovce“.
A protože po každém milostném vzplanutí je duše nakonec smutná, oči, nejenom básnířčiny, uzavírají se v „pastičky na vzpomínky“ a rozpomínání, jímž je tato sbírka, zdá se autorce souzeno „k proměně v nepaměť“. V tom se Kotarbová naštěstí mýlí. Třebaže její poezie nekrystalizuje do písničkových slok, které se jakoby samy snadno ukládají do paměti, její Siluety se do paměti pozornějšího čtenáře, byť se – jsouce stíny – jen mihnou, zarývají pěkně hluboko. Jak toho autorka dosahuje, když už v Zapomenutých větách (1992), větách, ne verších, a zčásti vlastně už v Kamenech byla veta po zvonkohře podkůvek rýmů v závěrech básní?
I jen globálně čtoucí konzumenti veršů (k nim patří hlavně recenzenti) si možná povšimnou, že Kotarbová, talent v podstatě mélický, jak v Siluetách dokládá její Jonáš v břiše velryby, sonet anglického typu, ozvláštněný dvěma asonancemi, utínává slibně rozehranou rýmohru a hru dráždivých asonancí před finále, klauzulemi svých básní; že až na tři čtyři výjimky se poslední slovo – ve většině rýmovaných melodických verších slovo i zvukem stvrzující pointa básně – nerýmuje, souzvučí nanejvýš asonančně nesměle, neladí, naopak trčí, překvapuje, ruší kruhy. Tak v básni Vynesli Zimu se slibně rýmuje (Ostravice : svíce, proud : doběhnout), taky provokativně „proti“ přízvuku (krajině : po hladině), ale závěr „v nekonečném objetí ledovce“ eufonicky připraven ani v nejmenším není, šokuje. Konec neharmonizuje, neuhlazuje, provokuje.
Potřeba pohody tím nezaniká, naopak, programově a drásavě obnažuje, tisíckrát šťastněji než ve Stodolní „ve striptýzu na stole / a při sklenici piva“. „Jsem jenom náznak slov / do slabik nescelená / povzdech a toužící žena“, „toužící v rukou ti malátnět / od a až do zet“, stýskající si jinou básní se, že je „not happy“, a harmonického souznění vyznění si dopřeje jen v básni, kterou nazve Marností, hříčkou, a ještě nesměle: pointující slovo „vět“ je dvojnásob zpochybněno: jde o věty, jichž a pohledů se autorka bojí, a to ještě v závorce!
Ale kdeže nescelená! Přesně naopak: metaforicky přesná, jasná (ostravská radniční věž je jí „zhaslá neonová svíce“ vrhající „dlouhý stín“!) je přesvědčivá objevným nevšedním viděním, slyšením, podáním „věčně / všednodenního hledání / smyslu“; smyslu toho, co a v čem a jak žijem.

Milan Blahynka

Vyšlo v časopisu Obrys-Kmen

Napsat komentář




Antispamová kontrola

Zadejte velké x