Poprvé na reklamní předváděcí akci

Nebyla to ani tak zvědavost, jakým způsobem se masírují důchodci, aby se upsali ke koupi drahých a zbytečných výrobků, jako spíš povánoční bída, co mě dohnala k účasti na tomto podniku. Prospekt ho totiž uváděl jako „prezentační akci vaření v EU v roce 2010“ a za účast na ní nabízel dárek, o který mi šlo především: 3 velké štangle salámu a 1 celou krkovici – to vše za symbolické vstupné 20 Kč.
Proč ne? Za dvacku a asi hodinku poslouchání o vaření v EU (vaření mě navíc zajímá a o nových trendech v této oblasti se rád poučím) to určitě stojí.
Tak jsem se s hodinovým předstihem dostavil do velkého brněnského hotelu, kde to mělo v 16 hodin vypuknout. Byl jsem totiž upozorněn, že bude nejlepší přijít už v 15.00, protože jak prospekt uváděl „sál bude otevřený minimálně od 15.30 a po jeho naplnění 40 lidmi nebudou už další vpuštěni“.
Do 15.30 jsme byli před sálem jen tři, zatímco v sále chystala přesila pěti lidí … proboha – nádobí ! O příšernostech s prodáváním nádobí jsme všichni už mockrát četli, viděli napálené důchodce v Černých ovcích i s těmi zázračnými pánvičkami – a zase to byla ta chtivost salámu a krkovičky, co mě donutila vyčkat věcí příštích.
V 15.45 jsme hodlali zaujmout v sále místa, byli jsme však hlavním propagátorem vyzváni, abychom počkali ještě do čtyř, jestli ještě někdo přijde, poněvadž jestli se na akci nedostaví alespoň 20 diváků, přeložili by ji na jindy. Přál jsem si, aby už nikdo nepřišel a mohl jsem jít domů – sice bez salámů, ale také i bez špatného svědomí.
Co však čert nechtěl: V 16 hodin přišlo téměř najednou 12 lidí a přestože nás tedy bylo jen 15, prohlásil vedoucí propagátor, že to stačí a že začneme.
Tento pouťový vyvolávač – asi pětatřicátník a přehnaně sebevědomý člověk s hlasem vytrénovaným někde na fotbalovém hřišti do neuvěřitelné síly – zoufale napodoboval Horsta Fuchse z německé televize, začal chválit to nádobí a křečovitě se podbízel natrénovanými rádobyvtipnými průpovídkami. Sedmdesátileté posluchačky oslovoval familiárně „paničko“, „madam“, nebo „teta“ a trapně se snažil vytvořit v sále atmosféru jako v Ein Kessel buntes. Dozvěděli jsme se, že dostaneme po skončení prezentace ty tři salámy a „kdo má zásluhu na přivedení nového zákazníka“ jako bonus ještě krkovičku. Pak vykládal, jak je to nádobí výborné, a že jeho sada stojí 75.600,- Kč. Tak. Předváděl, jeho 4 asistenti mu přisluhovali, schválně spálil kondenzované mléko, abychom viděli, jak se škvarek snadno z pánvičky odloupne – podobně jako když Horst Fuchs polije kapotu drahého mercedesu nějakým neřádem a zapálí to, aby bylo vidět, jaký že to má ohnivzdorný lak … a pak přišel zlatý hřeb:
„Neutrácíme peníze za reklamy v televizi. Teta, díváte se na televizní reklamy? Že ne, nikdo je pořádně ani nevnímá, raději ty peníze dáváme budoucím zákazníkům přímo!“
Asistentka nás obešla a každý jsme vyfasovali po jednom stíracím losu. „Komu bude odkryté číslo na losu končit číslicí, kterou vylosujeme, vyhraje desetitisíce! Teta, vyhrála jste někdy tolik peněz? Že ne! Protože to jenom my rozdáváme našim zákazníkům peníze …. A co vy, madam? Vy taky ne? Nevadí. Budete svědky, že dnes někdo vyhraje ne 10, ne 20, ale přímo 30 tisíc korun!“ Losuje. „Šťastným číslem je číslo 7. Má někdo na posledním místě sedmičku?“, pečlivě upravená stařenka s naškrobeným bílým límečkem se zvedá: „Já. Já jsem ale nikdy v životě tolik peněz nevyhrála“, začíná se chvět na celém těle. „Jak se, madam, jmenujete?“ „Adamcová“. „Zatleskáme paní Adamcové, ale to ještě nevyhrála všecko. Naše firma ráda věnuje peníze budoucímu zákazníkovi, a tak paní Adamcové přidáme ještě 100 euro (předává jí jakýsi dobropis, bábinka začíná omdlévat a šamanův přisluhovač ji musí podpírat) a ještě jednou 100 euro! Potlesk pro paní Adamcovou ! Třicet tisíc korun a dvě stě euro slevy, to už je pěkná výhra !“ (slovo „slevy“ pravděpodobně nikdo nevzal na vědomí). Starou dámu už opouštějí smysly, je mně jí líto a asistenti ji téměř odnášejí někam bokem.
„Ale protože se mi líbíte a mám rád Brňáky, tak jsem se rozhodl, že výhru ještě zvýším, rozdám vám ještě víc peněz a vylosovaný dostane o celých deset tisíc korun víc, než paní Adamcová! Naše firma tedy věnuje plných 40 tisíc tomu, jehož posledním číslem je … (chvilka napětí, stařečci už jsou se silami v koncích) .. číslo 5! Má někdo pětku?“
Dop… já mám pětku, ale naštěstí se mnou ještě 3 další. Ti se zvedají, jdou ke stolku za asistentkou, někteří se vrací, pravděpodobně pro občanku, některým to začíná myslet „to ale musíte koupit to nádobí, no nekupte to jenom (to je, co? Najednou je to už JENOM !) za 35.600,- !“ A jsou rádi, že mohou vyhodit 4 nebo 5 důchodů za nepotřebné kastróly, vždyť na to přece dostali tolik peněz a zdvořilost jim velí, že by už z vděku za takovou sumu měli ten kšír koupit.
Kdy nám ale dají ten salám? Už to skončilo?, je 17.15. Slovo si bere slečna, která předtím podávala šamanovi hrnce, aby je pak od něho zase odebírala a podávala mu místo nich pánvičky: „ňééépkový olééj! Zááástudena lisovaný! Zdrááávý na srdcééé! Pro děti! Je chutný, ne jako rybí tuk, který jste museli užívat vy! A jak voní, přičichněte si! Lahvička stojí 900 korun, ale my vám ji věnujeme ne za 900, ne za 700, ne za 500, ale jenom za 300,- Kč! Babičky vytahují peněženky – co by pro pravnoučata neudělaly. Jenom se musím v našem supermarketu podívat, kolik stojí tam – předpokládám totiž, že kolem stovky.
Už to pomalu končí a velitel udílí poslední pokyny: dole u auta dostaneme každý 3 šišky salámu a děkuje za pozornost. Kdosi se ptá, kdo dostane tu krkovici a jak se pozná ten, kdo má zásluhu na přivedení nového zákazníka? Hlavní propagátor zprvu předstírá, že přeslechnul, ale na argument, že na letáku je výslovně napsáno KAŽDÝ, že by jinak šlo o klamavou reklamu, jde do sebe.

Takhle jsem si tedy vydělal nejenom salám, ale i tu krkovičku.

(liška)