Eva Kotarbová: Siluety. Ilustroval Antonín Gavlas. Ostrava: Amos, 2009.

Čtvrtá kniha Evy Kotarbové se vyznačuje podobně jako předcházející (Podkůvky, 1979, Kameny, 1982, Zapomenuté věty, 1992) autenticitou, intimitou a osobní výpovědí. Lyrický subjekt je žena, výpověď nejednou nabývá podobu ich – formy. Básnířčina tvorba je zakotvena rodově (s vazbou na matku a dceru), je vymezena areálově. Ostrava zde figuruje jako rodné město a místo, z něhož vychází a kam se vrací, město příznačné svou pulzací, pracovním rytmem ve dne v noci, hektičností a chaosem, ale také tíhou srážející až k zemi. Její život je připodobněn ke stromu, rovnému, vzpřímenému, „košatícímu činy, ať chceme nebo nechceme“, kdy „postranními větvemi odvádí mízu / že se korunoví zachvěje / až k bodu zlomu“. Je zde jasné zakotvení (až hlubinného charakteru), tělesná hmotnost, avšak nechybí ani duchovní síla. Sémiotický vesmír E. Kotarbové je sycen především láskou, touhou poznat nepoznané a objevit zárodek toho, co nás stravuje a nakonec zachvátí jako nemoc.

Její poezie je vždy silně emotivní, nesena v duchu bergsonovského spojení smyslů, citové paměti, a vzpomínky, něčeho vědomě vybraného, udržovaného a předávaného, co tvoří osobní malé dějiny, rodovou kroniku, historii města a novodobých dějin, stává se symbiózou generační a emblematické paměti. Generační v tom smyslu, že se týká ženského světa v poválečných dějinách a emblematická proto, že má ráz migrujících a reflektovaných obrysů, stop a otisků, které se stávají znaky. Texty Evy Kotarbové se vyznačují návratnými, identickými motivy spojenými se silným prožitkem. Všimněme si alespoň některých.

Opakovaně se objevuje spjatost s místem. V poslední sbírce nabývá na konkrétnosti, protože její lyrický subjekt vnímá město přímo fyzicky. Stodolní ulice se vybavuje vizuálně s probleskujícím nočními světly (Směr ulice Stodolní), Komenského sady evokují naše vjemy s vůněmi květů a proměnou korun stromů (Bláznivá čtverylka, V Komenského sadech), náměstí s Chrámem Božského spasitele je spojeno s vyzváněním zvonů v předvečer Vzkříšení (Lumen Christi). Město žije a dýchá, staré popraskané budovy v žáru léta evokují póry těla (Nový svět). Poezie E. Kotarbové je sycena městskými reáliemi. Pohybujeme se v prostoru, v němž se objevuje „dychtivé spěchání do hospod“, euforické setkávání lidí a rozcházení bez potřeby návratů. Prchavost zážitků je vždy vyjadřována obrazně, objevuje se třeba opakovaný motiv odjíždějících tramvají, vlaků a autobusů. Časoprostorové vymezování má svou dimenzi v bytí a chtění, v zrychlování dějů, třeba se spatřuje v předčasném zbavování se dětství („Všichni kupředu k vysněnému ráji / a nevědoucím poznačí sprejem / na domovní dveře adresu / www.stodolní ulice.cz“).

Řekne-li se Eva a použijeme-li asociativní princip, dochází k povědomému spojení s Adamem, s komplementarní dvojicí, pro níž je příznačné „jedno tělo jedno srdce“, propletenec, spojený se smyslností a pokušením, s prvotním hříchem a věčným pocitem viny, jako kdybychom od vyhnání z ráje byli odsouzeni k neklidu. U Kotarbové se nezapírá ženství, netají se milostnost, nepotlačuje se emocionálnost ženského prožitku, avšak přibývá poznaný cit mateřský, nepodmíněná láska. Pro lyrický subjekt poslední sbírky je příznačné, že dochází k „blízkosti vzdalování“, dochází v ní k zobrazení ticha a mlčení. Zatímco shluky milostných střípků jsou podobny drúzám, krystalům různorodých tvarů, vyrostlých na společném podkladu, drobná nedorozumění jsou prostoupena mlčenlivým steskem připomínají něco nedovršené.

Pro E. Kotarbovou je příznačná touha po životním zakotvení a hledání řádu. Oporou se stávají symboly uzavřeného kruhu, sevřených dlaní, cykličnost (přírodní, kalendářní, životní), využívající četné přírodní motivy. Střídají se dny a noci, měsíce a roky, žár léta a podzim „s lampióny listů ve větvoví“. Nečas střídá úlevný pocit, že „Ještě má čas“, že ještě má „mízu a krev na několik let“, „než vůně dřeva / na hostině ohně smísí se / s pachem těla“. Životní fáze ženy jsou v nich vyjádřeny s překvapivou otevřeností, vnímáme kyvadlové výkyvy života, pohyb mezi póly života a smrti, radostmi a smutky, mezi přibližováním a vzdalováním. Neexistují životní zisky bez ztrát, štěstí bez neštěstí, úleva je spojována s utrpením, bolestí a třeba i zhoubnou nemocí. Podkladem těchto sjednocení je společný citový odstín všech motivů, přitom některé z nich se s obměnami opakují a vzájemně se v sobě zrcadlí. Většinou jsou spojeny s časem, míjením a dočasností (Vynesli Zimu, Mumie, A zase sníh).

Název poslední básnické sbírky Siluety evokuje obrysy věcí nebo postav. Ve vzpomínkách se vrací k lidem, kteří odešli navždy, vynořují se, avšak postupně mizí z paměti. Spíše jen zůstává „bílá vlajka úsměvů“. Siluety postavy známých i neznámých lidí, stromy, budovy a věci se načas vynořují, pak se vytrácejí, marně je chceme zadržet a zastavit. Lyrické miniatury podobné siluetám, se rovněž neodvíjejí lineárně a nejsou plošné. Naopak z nich číší pozitivní energie, naděje, že příště možná dojde ke sblížení, k pochopení a porozumění, jen aby zbyl čas, protože „hmoždíř touhy drtí na kostičky“ a hledat druhou siluetu k svému stínu není jen tak (Dlahy).

Poměr lyrického subjektu k času je důvěrný, blízký, smírný, je vestavěn do našich osudů, je sjednocením v různých fázích lidského bytí a tento rozměr je podtržen obrazy Antonína Gavlase, se zlatistou tonalitou, zemitostí, s kosmogenickou znakovostí. Obraznost E. Kotarbové má totiž něco z impresionistických světelných obrazů, plných tlumené barevnosti, připomíná nám lomy světla na vodě, tady na mokrém asfaltu, třebaže pohyb a vlnění je vyvoláván uměle, při laserové hudbě. Po tramvajích zůstávají barevné šmouhy, po nocích zábavy a sdílení s PC se dostavuje kocovina, Bludička s mobilem na uchu „vstupuje do temného jezera / ztracená dcera / milenka“ . Její lyrický subjekt by rád zachytil čas tikajících hodin na náměstí Republiky, vrátil čas o třicet let dozadu a potlačil první vrásky a zároveň se podivuje, proč dívka „hned na začátku /odhalila všechna svoje tajemství“ (Pompadour by se divila).

V obrazu siluet se může spatřovat také reflexe diktovaného světa masmediální a virtuální reality. Paměť, skrze níž své postřehy aktivujeme, může absorbovat podivná hodnotová měřítka uměle vytvářeného světa, s přemrštěným kultem mládí a štíhlosti, s diktátem módní reklamy, s přeludy virtuální reality a náhradní komunikace. Básně Had z ráje, Umělé bytosti přicházejí, Dokonalá aplikace, vyslovují obavy o „další nový život / opět /počatý v bázni samoty / a věčně / všednodenního hledání / smyslu“.

Řekne-li se Eva Kotarbová, vybaví se nám generační přináležitost, společné debuty vrstevníků v nakladatelství Profil. Připomeňme jen namátkou debuty Lydie Romanské (Poéma Ostrava, 1975), Karla Vůjtka (Řetízkový kolotoč, 1977), Soni Záchová (Dopis Černému městu).

Poslední sbírka Evy Kotarbové vznikala v několika letech. Je radostné zjistit, že Siluety zrály v čase a z počátečních popěvků se stávají šansony, závažné písně o lásce a životě.

Svatava Urbanová

(Napsáno u příležitosti křtění sbírky Siluety v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě 3. 12. 2009.)