Čarosloví Miroslava Kubíčka

Slovo čarosloví se mi pro pojmenování recenze dvou posledních knížek Miroslava Kubíčka nabídlo samo v jedné z nich. „Krásná labuť Lada, která prý umí i čarovat“, pomůže v ní rybě prahnoucí po létání: jen skoro zaúpí, ať se z tvých ploutví stanou křídla – a ryba vylétne z vody, zatímco „Lada ve svém čarosloví ještě pokračovala.“ Mudrci provozují mudrosloví, labutě z pohádek a básníci čarosloví. Ten Kubíčkův neologismus, lingvisticky bezvadný, jako by to slovo tu bylo odjakživa podobně jako už čaromoc nebo čaromluva, ačkoli je nezná ani náš doposud největší devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého, vystihuje jasně a přesně, jaká je (a to ve větší míře než předešlé knihy) nejnovější Kubíčkova sbírka veršů Sladké hořkosti hořké sladkosti (Oftis, Ústí nad Orlicí, 2009, ilustroval Václav Smejkal) i jeho zároveň? vydaná kniha (nejen) pro děti, Pradědovy pohádky aneb pohádkový cestopis do Jeseníků (Jeseníky-Sdružení cestovního ruchu, Šumperk, 2009, ilustrovala Miroslava Šulcová).

Žánrově zcela rozdílné knížky jsou si blízké kolumbovským, objevným způsobem práce se slovy. Ta často působí jako nová. Může se zdát, že je v těch verších i próze neologismů až moc: černozář, sluncovat, čekaniště, hlinovatka, větřiště, půlvoda, podeští, slunky atd. ve verších, divoušiny, čaroluzný, klanec atd. v pohádkách. Zdání však klame. Víc než polovinu z velkého množství slov, která většině čtenářů mohou připadat nová, až básníkem nyní utvořená, třeba i trochu násilně, najde čtenář ve slovnících jako slova už dávno existující, pozapomenutá anebo „jen“ nářeční. Kubíčkovy „slunky u sluncových břehů“, to není básníkova neologická svévole jenom v zájmu slovesné zvukomalby za každou cenu; slunky jsou prostě ryby, slunka je ryba z čeledi Cyprinidae, a dnes ne zrovna běžné přídavné jméno sluncový je tu od nepaměti, vždyť Němcová psala o sluncovém voze, Hejduk o sluncovém koni, Šalda o sluncovém dítěti. Podobně ani rozsívka („je škoda dnů bez rozsívek snění“) není slovo nové, je to – například u Čecha nebo u Holečka – zástěra rozsévačů; bořina („pěšinou bořinou“) je borovicový porost nebo les (třeba u Jana Vrby); ráztoka ramuje znamená, že příval vod na svažujícím se horském úvalu (roztoka, nářečně ráztoka) přírodu uklízí, čistí (tak vykládá sloveso ramovat Vašův-Trávníčkův slovník, který je uvádí jako přejímku z němčiny). Někdy básník slovo, které svou pohádkovou knížkou vrací do oběhu, už přímo v textu vysvětluje: „Přešli úzký žleb neboli klanec“ – klanec je skutečně jedno ze synonym pro rokli, úval nebo žleb a známe je z Holečka. Co může dnes působit jako neologismus a ve skutečnosti je archaismus nebo dialektismus, koexistuje u Kubíčka se skutečnými jeho neologismy, většinou srozumitelnějšími než slova už „zastaralá“ nebo nářeční. Tak vedle hlinovatky (= hlinitý pozemek, u Baara) je na první poslech jasnější, co je to větřiště, podeští, vytichlý, načesnekováno, mezimračí atd., slova vesměs nyní nově, většinou ústrojně odvozená od slov obecně známých a dobře korespondující s jinými, běžnými (větřiště se strništem atd.). Hlavní ovšem je, že jak archaismy a dialektismy, tak neologismy jsou v Ku-bíčkových textech prostředkem ozvláštnění, objevování podivuhodné sladké hořkosti a hořké sladkosti života, světa, ale i básníkovy situace – a že jsou zpravidla jedním z kon-stitutivních prvků významové i eufonické výstavby jak básně, tak i pohádkového vyprávění autora, který miluje přírodu (ta je prvním slovem první básně sbírky a ve verších i pohádkách je živlem života) a který svou „cestu dovnitř živlů / dovnitř slotných slov“ hledá stále znova (v letech, kdy nemohl knižně publikovat, neustále přepracovával rukopisnou sbírku Lesy jazyčné), nyní však „možná naposledy“, a tedy zvlášť usilovně, pozorně, naléhavě. Právě nyní se Kubíčkovi téměř bez výjimky daří, co málokomu: vtisknout výsledku své promýšlené slovesné práce punc přesvědčivé přirozenosti. Podobně jako u archaismů, dialektismů a neologismů by bylo poučné se pozdržet také u eufonické výstavby veršů, od Bieblovy sbírky Zlatými řetězy nevídané a nepůsobící křečovitě, spočívající tu třeba na verších monovokálně laděných (na konci léta je „tráva zrzavá krása“, „jíní v síti mdlí“, „večer ještě něžně šedne“, „okolo slov podzimno“ – „i“ se neoctlo v tom verši náhodou, ale nadmíru funkčně), tu zas na neuvěřitelně rozvinutém umění aliterace. Vše, co by v jiných kontextech byla „jen hra“, „hříčka“, nese u Kubíčka vážné životní poznání a poslání. Citované Vokály na konci léta končí dokonale aliterovanými verši „páří se parfémy páry / polibky pořád pálí“. V tom je smutek konce slunných nebo sluncových dní roku a (v sousedství básně Ztráty) snad celého života. Cožpak se první Kubíčkova knížka nejmenovala Dny sluncí? Polibky pořád pálí, ale ovšem jinak než kdysi, je v tom i trpkost, ale ne rezignace. „Lásky se mění jako vlas“, ví hned první básní prvního svého čtvera Souznění (sbírku tvoří oddíly Souznění I-IV; IV je bez jediného slova, cítíme ovšem hladivý „tlukot vytichlého ticha“, jak se čte v básni z konce Souznění II), ale je tu vzápětí jistota, že „otevřený les vyklíčí / jak lačná láska.“ Láska a život vře u Kubíčka i v (umanutě monorýmním) Podzimním tlení.

Síla Kubíčkových básní je ve vytěžení sémantického maxima z minima různě souznivých slov vyznání oddanosti lásce, životu, rodnému kraji (Kamenitý kraj mám za jeden z vrcholů celé české poezie domova) a Jeseníkům, kde básník žije a které v knize moderních pohádek místy až rozverných objevuje čtenáři. Při jejich psaní se zřejmě básník bavil stejně, jako se budou při jejich četbě bavit čtenáři a posluchači. Jestli je kde začátek nového a veselého nesentimentálního vlastenectví, které se výslovně distancuje od krasořečnění, je to právě zde. Pro úchvatnou krásu přírody, pro hory, kopce, údolí, sedla, stráně, loučky, toky a studánky, nalézají tu dvě skupiny pohádkových bytostí, víly a skřítkové vedeni pohádkovým jelenem a laní a za pomoci mravence Perdy a lišky Kyšky úchvatná a výstižná pojmenování jako Smolný vrch, Ztracené skály, Čertovy kameny, Medvědí důl, Vřesová studánka (tedy objevují, co zdánlivě objevovat netřeba, protože je to dávno obecně „známé“), a vymýšlejí si k nim a nejen k nim pohádkové příběhy; nadto vybízejí čtenáře, aby si je vymýšleli také.

„Dnes mám nápady jako básník,“ dělá si legraci ze své křtitelské mánie skřítek Fanda. Má pravdu. Pojmenovávání je ryze básnický akt a nemá nic společného s ozdobnictvím, je to akt nejpřesnějšího určení a poznání. V tom smyslu jsou prozaické Pradědovy pohádky kniha navýsost básnická, z jaké by měl jistě radost Kubíčkův (i můj) fakultní učitel Oldřich Králík, který nám stále znovu připomínal Šaldovu vzestupnou stupnici spisovatel-umělec-básník a který jako jeden z po-rotců fakultní soutěže literárních talentů sázel (k mé nemalé radosti) na Miroslava Kubíčka jako básníka. Básník je Šaldovi, Králíkovi a nám, jejich žákům, víc než umělec, který sebevíc ví a umí. Je ovšem dobré, když i básník zná a dovede co nejvíc, ale nad vrstevníky i nejvzdělanější vyniká tvůrčí odvahou, například dávat jméno horám, řekám, lidem, tužbám a všemu, co jedinečné jméno nemá nebo co jedinečnost jména už pozbylo. Halas to kdysi napsal o Nezvalovi: „Je to tak jednoduché / postavit vejce po Kolumbovi / básník to činí po sté / se všemi slovy.“ Ano, je prosté pojmenovat jesenické vrchy, doly, vody „po sté“, a přece nově. Básníku Miroslavu Kubíčkovi se to jeho pohádkami podařilo.

Zvláštní půvab dodává jeho pohádkám třaskavá směs tradičních pohádkových motivů a jazykových obratů s tím, co dennodenně žijeme i co si pamatujeme ze školní i jiné četby, co se nám líbí i čemu se posmíváme, směs obřadnosti, obyčejnosti i směšnosti. V Kubíčkových pohádkách se střídají dneska „obyčejné“ věty jako (Praděd) „tehdy ještě neměl mluvčího“, „Jenouš nic neříkal, myslil si o plánu a vílách svoje“, „kámen by možná promluvil, ale nedali mu příležitost“ anebo „nasedat, mládeži, zavelela Jelenka“ s parodií na pravopisný diktát („výři vířili a víly vily věnce“), s parafrázemi nebo i citáty z národní poezie, z K. J. Erbena („raníčko všichni vstali, ze snů si uzel uvázali“), ze St. K. Neumanna („panovník všech okolních hor, lesů, vod a strání“) nebo třeba i Jiřího Žáčka („ráno bylo modřejší večera“). A tučným písmem se přímo cituje, co jednou (ze stanoviska pohádkových bytostí v budoucnu) „o takových studánkách budou psát básníci“. Schválně: kolik asi čtenářů pozná, koho to Kubíček slokami Tam ptáci, laně chodí pít… a Když usnou lesy hluboké… cituje? A kolik si už nevzpomene, ale sáhne po staré čítance, kde by to mohli mít, kde by si osvěžili paměť, aby nebyli za pitomce?

Básnické čarosloví je mocnější, než se zdá, cestopis do Jeseníků je i cestopis do naší kulturní paměti.

Milan Blahynka

Napsat komentář




Antispamová kontrola

Zadejte velké x