Komu patří Libor Knězek?

Libor Knězek (který oslavil 13. 7. 2009 neuvěřitelné osmdesátiny, patrně v rodném Frenštátě, kde žije, to jest hlavně pracuje) byl mi až do poloviny šedesátých let jen jedním z mých starších vrstevníků a věděl jsem o něm pramálo. Roku 1951, kdy jsem maturoval, koupil jsem si (za 3 a 2,50 Kčs, což byla před peněžní reformou cena směšně nízká) jeho právě vydané sešitky O Ivanu Olbrachtovi a O Petru Jilemnickém. O dva roky později, kdy se – nadlouho naposled – obhajovaly doktorské disertace a udělovaly tituly PhDr., doslechl jsem, že „v Praze to stihl“ mj. i Libor Knězek, který už rok předtím v Praze absolvoval studium literární vědy a estetiky (totéž já tehdy ještě studoval v Olomouci, takže mi byl blízký co starší kolega) a jehož monografii Fraňo Kráľ (1953) vydal Čs. spisovatel. Knězek psal o Jilemnickém a Kráľovi, a tak se mi jeho přesídlení na Slovensko (po vědecké aspirantuře na UK v Praze) zdálo jako docela přirozené; vydal se ke kořenům literatury, která ho zaujala, ostatně ne sám a první, už před ním tak učinil Břetislav Truhlář. Narodil jsem se a rané dětství jsem prožil na Slovensku a – aniž jsem o tom přemítal – moc jsem rozuměl tomu, čím asi Slovensko (jako už předtím tolika jiným od Heyduka přes Šaldu, Vančuru a Nezvala až po Jilemnického) Knězkovi učarovalo.
A ač jsem čítal ve slovenských časopisech Knězkovy články nejrůznější, povšiml jsem si, že jemu se stal Fraňo Kráľ tím, čím Vladimíru Justlovi Holan nebo mně Nezval. F. Kráľem, „sociálním básníkem drsného výrazu“, řečeno s Alexandrem Matuškou, který vysoce oceňoval i Kráľovu tvorbu pro děti („od Šoltézovej nebolo u nás umelca, ktorý by tak rozuměl deťom jako Fraňo Kráľ“), zabýval se L. Knězek nesčetněkrát, publikoval dopisy, které Kráľovi psal B. Václavek, a také Kráľovu korespondenci s K. J. Benešem a s pražským nakladatelstvím Družstevní práce, popularizoval Kráľovo dílo i život scénářem k dvojdílnému diafilmu (1959), scénickým pásmem (1961), besedami, komentovanou edicí Kráľova románu Stretnutie – a po monografii z roku 1953 vydal o něm dvě knižní práce: 1973 Detstvo a mladost Fraňa Kráľa, 1981 monografii Národný umelec Fraňo Kráľ. Tu mi Libor Knězek při nějakém setkání v Bratislavě 1981 věnoval, a já jsem tehdy nebyl dost pohotový, abych mu řekl, co píšu až dnes: jak mu vděčím, že mi objevil literární podobu úchvatného kraje svého předškolního dětství. Když jsem se roku 1966 chystal do Banské Bystrice a okolí, padl jsem v knihovně na Knězkovy Literárne prechádzky po Stredoslovenskom kraji (1965), dílo čtvercového formátu o 350 stranách (s líbeznou obálkou Albína Brunovského), jehož „literárne trasy vyhotovil Pavol Uhrín“ a na němž se spolu s ním a dvěma dalšími podílel Knězek i jako fotograf. To bylo právě to, co mi chybělo: Kraj, v němž jsem žil, ještě než jsem se naučil číst, nabyl mi náhle i literární rozměr. Samozřejmě jsem dávno věděl, že v Banské Bystrici žil první předseda Matice slovenské biskup Štefan Moyzes (z oken kanceláře mého otce byla přes úzkou uličku přímo naproti bočním oknům bánskobystrické biskupské rezidence), věděl jsem, že se v Banské Bystrici narodili Pavol Kuzmány a Peter Karvaš, že tam žil a zemřel Ján Botto, že tam kdysi vycházela slavná Hronka atd., ale něco jiného je vědět, něco jiného zažít. Asi dva roky předtím jsem se v Bystrici seznámil s dvěma básníky: Blankou Poliakovou a Mikulášem Kováčem, ale až Libor Knězek a Pavol Uhrín mě svými Literáními procházkami zasvětili do slovesného genia loci mého města měst.
Později jsem často sahal a stále sahám po Malém literárním místopise Československa (1972), jehož českou část zpracoval Jaroslav Nečas, slovenskou Libor Knězek. A až do konce osmdesátých let jsem nezapochyboval, že Libor Knězek už náleží cele Slovensku a jeho rychle se rozvíjející slovesnosti, nanejvýš ještě česko-slovenským kontaktům, a to jako literární historik, kritik, bibliograf, editor a literární průvodce. Žil na Slovensku a žil slovenskou literaturou jako málokdo, sžil se se slovenskou kulturou a stal se její živou encyklopedií. A tu náhle roku 1989 šok: 860 stránková Encyklopédia Literárnych diel z bratislavského nakladatelství Obzor, „spracoval kolektiv autorov, zostavovateľ Libor Knězek“. Vida, kompendium děl světové literatury (česká a slovenská tvorba ponechána stranou), jaké může česká literatura Slovensku závidět: důkladný český dvojdílný Slovník světových literárních děl, koncipovaný a redigovaný Vladimírem Macurou, jde jistě do větší hloubky a je bohatší i o údaje o překladech a základní literatuře k vybraným knihám, ale informuje ani ne o čtvrtině literárních děl, a tak když si potřebujeme rychle ověřit, „o čem je“ některý příběh Waltra Scotta, máme větší naději to zjistit v Encyklopedii sestavené Liborem Knězkem: informuje o jedenácti Scottových knihách, český Slovník o dvou, a to nejznámějších. Jenže zvlášť často nám paměť selhává, pokud jde o knihy méně známé… Encyklopédia literárnych diel vyšla v čase převratných změn, strhujících na sebe veškerý zájem, a tak nedošla zaslouženého uznání, a to hlavně za promyšlený výběr, velké umění lapidární charakteristiky a přesnost údajů. Už ona sama dokládá, že Libor Knězek nepatří jenom slovenské literatuře; že má také mimořádný dar i houževnatost podílet se na monumentálních projektech o literatuře vůbec.
Ve věku, kdy se jiní vracejí do rodného kraje, aby už jen víceméně zaslouženě odpočívali a nejvýš sepsali knížku vzpomínek, která možná najde, spíše však dlouho nenajde nakladatele, Libor Knězek se vrátil z Bratislavy do Frenštátu pod Radhoštěm a dvojím „čtením“ (o životě a tvorbě Bohumíra Četyny a Josefa Strnadla) v letech 1988 a 1989 zahájil novou, i publikačně vydatnou, impozantní periodu své kulturně a literárně historické práce. Nejenže se začlenil jako jistě nadmíru dělný spolupracovník do týmového díla na třech slovnících (Slovník kulturního a společenského života Valašska, 1998, širší reedice 2000; Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2000, od 1998 zatím 19 svazků; Biografický slovník Slezska a severní Moravy, od 1993, zatím 19 sešitů), že ho čteme v nejrůznějších sbornících, knihách jiných autorů i v časopisech (v Hlasech muzea ve Frenštátě, v Alternativě plus aj.) a že musíme ocenit jeho práci editorskou (Jaroslav Seifert, S láskou pozdravuji kraj Váš milý…, 2001, dotisky 2002 a 2003), nejenže přednášel slovenskou literaturu na Palackého univerzitě v Olomouci a literaturu pro děti a mládež na Slezské univerzitě v Opavě, ale pustil se i do souboru knížek o tvůrčích osobnostech svého kraje. Našel si nakladatele (po Muzejní a vlastivědné společnosti ve Frenštátě to byl brněnský Doplněk, v posledních letech frenštátská Vero-nika), což bývá někdy obtížnější než knihu napsat, a hlavně našel odvahu a sílu s úžasnou akribií vydat v letech 1998-2007 už devatero knížek O spisovatelích a výtvarnících zpod Radhoště (řečeno názvem třetí z nich) a navíc jednu o Seifertovi, Halasovi a jejich přátelích v Beskydech (Ve Frenštátě mají rádi poezii, 2003). Šest z těch knih má v podtitulu skromné žánrové zařazení „čtení o životě a tvorbě“ (to jsou svazky o Četynovi, Strnadlovi, Horečkovi, Kalusovi, Drozdovi, Tobiášovi), dvě se prezentují jako „ze vzpomínek“ a „z dokumentů a vzpomínek“, ale ve skutečnosti jsou to práce splňující kritéria náročného, namnoze badatelského vědeckého studia, zároveň však psané živě, čtenářsky vděčně. Jako by ani na tom neměl dost, Knězek mimo tuto knižní řadu (od roku 2000 ve stejném formátu a grafické úpravě) jednak vydal své satirické verše z let 1990-1992 (2006; průvodní slovo napsal Jakub Chrobák), jednak se podílel svým vzácně kondenzovaným textem na reprezentativní fotopublikaci Beskydské kouzlo Frenštátska (2008).
Bilance je to úctyhodná: během jedenácti let dvanáct knižních titulů o celkovém počtu 1230 stran! Knězkovo poslední desetiletí je jeho období publikačně nejplodnější a snad i nejšťastnější. Když ve „čtení o životě a tvorbě Františka Horečky“ S Radhoštěm v erbu (2004) Knězek mimoděk prozradil, že sérií svých monografií vlastně uskutečňuje to, co si počátkem třicátých let předsevzal (a z čeho splnil jen pětinu) už Horečka, totiž jakousi desetidílnou Vlastivědu Frenštátska, ovšemže ve svém vlastním pojetí, v soustředění na nejvýznamnější osobnosti a jejich osudy, kladl jsem si (aniž ovšem vyslovil) otázku stejně znepokojivou jako přirozenou: může to autor, tehdy už pětasedmdesátiletý, dokázat? Před svými sedmdesátinami (po nich chtěl odejít na penzi) plánoval Jaromír John, že napíše během deseti let ještě deset knih. Jemu se to nepodařilo, zaskočila ho v měsíci jeho sedmdesátin smrt. Libor Knězek už svůj smělý záměr realizoval: zbývá vydat už jen syntetizující svazek Literatura na Frenštátsku. I bez něho knihy už vydané představují jedinečné dílo, přesvědčující, že Frenštátsko patří k zaslíbeným tvůrčím ohniskům české literatury a že výsostná regionální tvorba není nějaký předstupeň, ale integrální a nepominutelná součást celonárodní slovesnosti.
Odkud Knězek načerpal sílu k takovému dílu? Nepochybně nejen v sobě, ve svém talentu, vzdělání a metodickém úsilí, ale i v tradici svého Frenštátska, zosobněné i jeho rodiči, maminkou malířkou Marií Parmovou-Knězkovou a otcem Vítězslavem. Ten vydal, jak píše kdesi Libor Knězek, jedinou knížečku – Průvodce Frenštátem p. R. a okolím (1949). Nuže, na obálce a na titulním listě je jako autor skutečně uveden V. S. Knězek, ale v tiráži se čte: „napsali V. S. Knězek a Libor Knězek“. Libor tehdy studoval v Praze, bylo mu dvacet a tatínek ho zřejmě – přitáhnuv ho ke spolupráci na své publikaci – naváděl takto na jednu dráhu jeho pozdější literární práce. Tím Průvodcem po rodném kraji (ať už podíl Liborův na něm byl jakýkoli) se vlastně otevřel kruh, který se teď pomalu uzavírá.
Komu tedy patří Libor Knězek? Kdo by se spolehl na Slovník slovenských spisovatelů, napsaný pod vedením Valéra Mikuly (Praha 1999), na dvoudílný akademický Slovník českých spisovatelů od roku 1945 (1, 1995) a na Literární slovník severní Moravy a Slezska (2001), vlastně nikomu: heslo Libor Knězek není v žádném z nich. To se může stát snad jenom u nás. Slovník slovenských spisovateľov 20. storočia (2001), a dokonce ani žilinský Malý slovník slovenských spisovateľov (2002) Knězka ovšem neignorují. Ale nejde o slovníky. Hlavní je, že Knězka znají čtenáři. Ti vědí, že patří literatuře jak na Slovensku, tak u nás. A jim.

Milan Blahynka

Napsat komentář




Antispamová kontrola

Zadejte velké x