Kniha Břetislava Olšera Izraelské osudy…

Kniha Břetislava Olšera  „Izraelské osudy s podtitulem Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi“, tento mnohabarevný kaleidoskop netradičních cestopisných črt, obsahuje rozhovory, reportáže, úvahy blogového charakteru a popisy opravdu horké půdy izraelsko-arabských vztahů, které stupněm své autenticity zvyšují člověku při čtení od samého počátku krevní tlak i tep.

Celý tento soubor autentických pravd, kterým knížka je, vydává o autorovi – kromě svědectví o jeho výrazném novinářském talentu a o tom, že miluje cestovní adrenalin, ještě i jiné svědectví. Jako vysokoškolská učitelka jsem konstatovala, že autor jezdí na své cesty do Izraele vždy detailně odborně historicky připraven. A jako člověk tkvící svými kořeny na Valašsku, jsem konstatovala, že Břetislavu Olšerovi, Valachovi z Hovězí, je ve vysoké míře vlastní naše valašská tvrdohlavost. Ta je mu hlavním vodítkem při hledání pravd o mnohovrstevnatém fenoménu s názvem Izrael. Spisovatel a novinář Olšer je skutečně – jak sám sebe v textu nazývá – „klasicky zvídavé Valašisko“.

Když jsem knížku – přesněji řečeno její elektronickou verzi – dostala na stůl, řekla jsem si podle jejího názvu: Konečně si počtu podrobně o všech izraelských památkách, vnořím se do Bible, zopakuji si informace o tom, kde a jak se narodil nejslavnější člověk této planety, a válečné situace, ty tichým duchem přeskočím. Dopadlo to přesně naopak. Byla jsem plně, skutečně plně vtažena do děsivého života rizik, která útočí 24 hodin denně na každého, kdo v této zemi žije, byla jsem vtažena do života, kde lidem, kteří se octli na kolenou, jiní pomáhají vstát, což je fenomén u nás viditelný jen naprosto zřídka a píše se pak o tom obdivně v novinách.

Obnovila jsem si obdiv k lidem hlásícím se k tomuto nepokořitelnému etniku, které dodržuje zvyky a košerové rituály, které toho v historii tolik vytrpělo a přesto neupadlo do pesimismu, které 2000 let čekalo na svůj stát, k národu, jehož genetický fond považuji za hodný velkého obdivu a velkého respektu. Vždyť jít na kávu do kavárny a přitom muset pozorně sledovat pohyby okolosedících, jestli mezi nimi není potenciální sebevražedný atentátník, posílat dítě na školní výlet s doprovodem 2 ozbrojenců na 20 dětí, to je prostě šílené. Jen velmi silná komunita toto vydrží a nezkolabuje. Autor se ptá přeživších obětí atentátů – nenapadlo vás po tom, co se stalo, vystěhovat se z Izraele? A pokaždé slyší rozhodné NE! Tak mnoho Izrael pro své občany znamená, tak hodně milují svou zem.

Nesmírně cenná je na knížce její akcentace humanismu. Blízký Východ je popisován nejen jako území atentátníků a bezbřehého krveprolévání, kde každodenní nedobrovolná smrt se děje téměř v přímém televizním přenosu. Blízký Východ je představován i jako území velkého národnostního i lidského stmelování lidí – lidí jako členů čeledi homo sapiens.

Knížka však není cenná jenom tím, že jejím prostřednictvím poznáváme až mrazivě úděsnou izraelskou realitu, že její autor nás vede k odhalování tisíce bolestných pravd, které tu realitu tvoří. Knížka je cenná i tím, že tváří v tvář naší nejnovější české skutečnosti probouzí ve čtenáři otázku, v jaké zemi to vlastně dnes žijeme, jak je možné, že premiér české vlády hlásící se k židovství se musí obávat o svůj život a pro svého syna, kterému je vyhrožováno, musí zajistit ochranku a ptát se přitom sama sebe, jak je možné, že mu hrozí nebezpečí jenom proto, že se v civilizované zemi vědomě přihlásil k nějakému myšlenkovému nebo náboženskému proudu.

Strašné slovo HOLOCAUST je dnes pro mladé generace minulost tak vzdálená, že se o ní odmítají bavit, nechtějí to slovo slyšet, nechtějí vzpomínat. Nechtějí slyšet, že vůbec mohla existovat doba, kdy se židé ze dne na den změnili v jakousi podřadnou lidskou rasu, která neměla vůbec žádná práva a nikde žádné zastání. Důstojnost národa, z něhož vzešli takoví velikáni lidského rodu, jako byli Albert Einstein, Sigmund Freud, Gustav Mahler, Lion Feuchtwanger, Marc Chagall, Modigliani, celá řada světových hudebníků a dirigentů, naši spisovatelé Karel Poláček, Ivan Olbracht, Julius Zeyer, Franz Kafka a další, byla v jediném okamžiku zašlapána do země. O tom tedy dnes mladá generace nechce slyšet. Ale události v Česku, v zemi, kde před 60 lety (a to zase není tak dávno) umíraly miliony židů v plynových komorách koncentráků a kde dnes opět zvedá hlavu antisemitismus a mladý nacismus, ukazují, že zapomínat nesmíme, že všechny tyto věci z minulosti – existenciálně tak ponižující, musíme neustále připomínat. Než bude zase pozdě. Protože už sám fakt, že miliony mrtvých nevarují, je varující. Někde jsme udělali chybu. Ve výchově? Ve vzdělávacím programu nebo procesu? Přemýšlejme…

Přeji krásné knížce, aby se dlouho nezdržela na pultech knihkupectví a aby k ní směřovaly čtenářské oči nejen generace naší, ale zejména generací mladších.

Doc. PhDr. Eva Mrhačová, děkanka Filozofické fakulty Ostravské univerzity

Kniha byla pokřtěna 3. prosince 2009 v Domě knihy Librex v Ostravě. O její uvedení do světa čtenářů se postarali prof. Václav Bělohradský z Univerzity v Terstu (na prvním snímku vlevo s autorem knihy) a doc. Eva Mrhačová, dělanka Filozofické fakulty Ostravské univerzity. (Foto z archivu B. Olšera)

Napsat komentář




Antispamová kontrola

Zadejte velké x