Velikonoce – je to jen slovo?

Proletěla kolem mne petice s žádostí, aby se stal velikonoční pátek – Velký pátek, státním svátkem. Podepsala jsem bez dlouhého přemýšlení. A právě proto, že jsem petici podepsala, jako mnoho jiných lidí, sledovala jsem, jak petice dopadne. Dopadla!! Nedopadla. Jak se to vezme. Náš parlament ji neschválil. V internetových Hospodářských novinách byla na toto téma diskuse. Nestačila jsem se divit, jak někteří blogeři reagují. Je dobře, že se každá záležitost propere pohledy ze všech stran. Jen přemýšlím a moc bych chtěla vědět, kteří vzdělaní lidé (když je člověk PC gramotný a umí číst a psát, byť s hrubkami, tak je pro mne vzdělaný) dokážou být tak nenávistní, nevstřícní a zahledění jenom do sebe. Dověděla jsem se, mimo jiné, že jeden státní svátek navíc je pro národní hospodářství ztráta 7 miliard Kč. Že jen 2 % lidí v našem státě jsou věřící křesťané a oni zase něco chtějí! Dokonce jsem se při jiných příležitostech zařekla, že už nebudu blogy číst, aby mi zbytečně nestoupal tlak. Je to anonymitou? Takové věci přece není ani v nejzavilejší diskusi nikdo schopen říct druhému přímo do obličeje. Elektrony ale takové neskutečné odpornosti snesou.

Musím začít od dětství. Všichni jsme byli dětmi, a každý z nás je pokračováním svých rodičů, prarodičů, kteří všichni, třeba před několika generacemi, měli bez výjimky křesťanské základy. Celá naše evropská kultura, ať chceme nebo ne, pochází z křesťanských základů. Náš letopočet se počítá od Léta Páně. Nejsem žádný filosof, ale snad všichni se mnou musíte souhlasit, že bychom se měli držet svých kořenů. Jak jsme na sebe namyšleni! Lidé před námi cítili a vnímali stejně, stejně vnímali bolest, lásku, radost. I když žili prostě, radovali se z drobných výdobytků své práce. Každou drobnost si museli tvrdě zasloužit. Naši předci nežili v takovém rozmařilém blahobytu, neměli takovou záplavu informací. Voda teče z kohoutku i teplá, nemusí se chodit shánět dřevo, zatápět v kamnech, potraviny i nevídané se koupí hotové. Naše děti znají lépe cizokrajná zvířata než domácí. Než někdo něco napsal, tak o tom dlouze přemýšlel. Někdo další to musel pracně opsat. Vyrobit z toho případně knihu. Kvůli překlepu se musela opsat celá stránka. Dnes: stáhnu, zkopíruji, ukradnu, naskládám, vymažu, přehodím – vždyť je to tak snadné, tiskárna to vytiskne v mnoha exemplářích, jedním kliknutím to posunu další stovce lidí. Ano, žijeme v době inflace mluveného a psaného slova. Inflace tisku, rádia, televize, filmu. Když napíši do internetového vyhledávače slovo „Velikonoce“, schválně to zkuste, co na vás vyběhne. Pozvánky na kde co, na ještě větší a vůbec největší požitky. Na kterém pořadí najdete výzvu „osvícených“ hlav, aby alespoň v době „postní = kající“, to je 40 dní před Božím hodem velikonočním (tato doba začíná Popeleční středou): „Jezte méně masa, nepijte balenou vodu, stačí z vodovodu, nejezděte auty atd!“
Naši předkové žili v přírodě, byli odkázáni na její rozmary a proměny ročních období. Více vnímali, kdy odtaje sníh, kdy se vrátí ptáci, kdy se zazelenají louky atd., vzájemně si pomáhali, bez souznění s přírodou a bez spolupráce s ostatními, by někdy celé společenství nepřežilo. Ti, kdo měli víc, hlavně v této předjarní době, kdy už všeho bylo poskrovnu, pomáhali chudým. Vždy se každé společenství staralo o své chudé, staré, nemocné, vdovy a sirotky. Právě podle péče o tyto jedince hodnotíme vyspělost civilizace.
Měla bych to nějak shrnout. Nikomu nám neuškodí, ani ateistům, když si uložíme nějaký ten půst, když „pustíme chlup“ a přispějeme na chudé. Třeba Otci Romanu Musilovi do Zátoky slepic na Haiti, aby jeho svěřenci dostali alespoň jedno jídlo za den. Když se trochu zastavíme a zamyslíme se. Nemusíme se zrovna vrhat na cizokrajná náboženství, stačí nám, když oprášíme znalost náboženství svých předků a svých evropských tradic.

Maria Saláková