A už zase jsem byla v Římě.

Nevím, jak postupujete vy, ale já, než se někam vypravím, tak si jdu koupit nějakou tu mapu, nějakého průvodce či bedekera. Doma mám vyčleněnou skříň, kde bydlí snad 50 kg map, plánků, průvodců v neskutečném binci, ve kterém se čas od času snažím udělat jakýs takýs systém. Letos jsem pustila chlup a zakoupila nového průvodce Římem dokonce s DVD. Na první pohled se zdálo, že je to kup zdařilý. Jsou v

něm popsány i soukromé římské paláce se sbírkami, kam se normální český turista nedostane, protože mu na to většinou nezbývá čas a snad i peníze. Začetla jsem se do knížky vonící novotou a samochválou, jak je nejlepší ze všech průvodců a nestačila se divit. Snesla jsem na kupičku všechny svoje průvodce Římem a začala je porovnávat.

Většina začíná na Benátském náměstí u obrovského mramorového ,,Památníku Sjednocení Itálie“ nebo jinak pojmenovaného „Oltář vlasti“ nebo také „Památník Viktora Emanuela II.“ Je to král, který sjednotil Itálii a součástí památníku je hrob neznámého vojína, u něhož hoří věčný oheň a stojí trvale čestná stáž. Památník je plný symboliky a je k němu potřeba mít podrobnější popis, který ovšem téměř všem průvodcům chybí. Jen jeden se rozplývá nad jeho velikostí a všímá si ústřední jezdecké sochy. Doslovně cituji: „Jezdecká socha Viktora Emanuela II., která svými rozměry 10 x 12 metrů patří mezi největší sochy na světě – jen samotný vládcův knír je dlouhý tři metry..“, a aby to bylo úsměvnější přidává: „v dutém koňském břiše si jednou udělalo piknik 20 lidí a všichni se tam pohodlně vešli.“ Zajímalo by mne, kterou dírou do té sochy vlezli, když žádná dvířka nikde nevidět, kde vzali žebřík, nebo se dovnitř soukali nohou, ale ani tam není žádný otvor. Navíc vstup na památník byl donedávna zavřený, a když už se na něj smí, tak je tam plno hlídajících policistů. Neexistuje si na některý schod sednout, nebo se chovat jakkoli nepietně, třeba si zapálit cigáro. Snažila jsem se největším zoomem vyfotit vládcův knír. Proti svítivé obloze se tmavý bronz opravdu těžce fotí. Jak může být knír doopravdy dlouhý, způsobil to špatný překlad do češtiny?

A když už jsme na Kapitolu. Tentýž průvodce tvrdí, že pod Tarpejskou skálou (Tarpeja byla zrádkyně, která pustila nepřátelské Sabiny do města a za to byla shozena ze skály, odtud název skály, z níž potom byli tradičně shazováni zrádci vlasti) je Mamertinský žalář, kde byli vězněni nepřátelé římského státu, tedy i svatý Petr a Pavel. Nad Mamertinským žalářem je kostel sv. Josefa a ne jak je psáno v průvodci Sv. Petra v žaláři. A vůbec. Tarpejská skála je na opačné straně Kapitolu směrem k Marcelovu divadlu a Mamertinský žalář je směrem ke Curii (místo, kde se scházel římský senát, její současná podoba pochází z doby císaře Diokleciána). Což je vzdálenost pro uchozeného turistu významná a navíc přes kopec a jak to má potom chudák turista najít. Na přiloženém DVD rozježená madame, která sama sebe tituluje nejpovolanější průvodkyní Věčným městem, a každou chvílí vykřikuje „Ó Říme, jak já tě miluji!“, předvádí, jak po kolenou leze po votivním schodišti (sousední schodiště vedle Michelangelova na Kapitol), ke kostelu Santa Maria Aracoeli. Po tomto schodišti v roce 1347 jako první kráčel diktátor Cola di Rienzo, který byl na stejném místě o sedm let později rozsápán rozzuřeným davem. Jediné schodiště, po kterém se v Římě leze po kolenou, jsou Svaté schody v Lateránu, které mají svou vlastní budovu snad 200 metrů od vchodu do basiliky Sv. Jana v Lateránu. Tyto svaté schody dovezla z Jeruzaléma (kráčel po nich bičovaný Kristus) sv. Helena, matka Konstantina Velikého, který jako první uznal do té doby pronásledovanou sektu křesťanů a tyto schody jiný průvodce umístil přímo do této baziliky, hodnostně nejvyššího kostela (v sousedním papežském paláci žila hlava církve víc jak tisíc let, než se přestěhovala do Vatikánu).

Zajímavý je také v podání průvodců Pantheon (postavený v roce 27 př. n. l. Markem Agripou. Současnou podobu mu dal císař Hadrián v roce 123 n. l.), který sloužil všem římským bohům. V roce 609 jej papež Bonifác IV. použil pro ostatky všech svatých mučedníků a tím zachránil před zničením. Pozlacený bronz z mohutné kupole (průměr 43 metrů) nechal sejmout už v roce 663 byzantský císař Konstatin II. a nekonečné množství povozů jej odvezlo do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Papež Urban VIII. nechal sundat střechu už jen z chrámové předsíně a nechal z ní vyrobit baldachýn nad papežským oltářem ve velechrámu sv. Petra. Většina průvodců mluví o celé střeše, jeden průvodce mluví o bronzu ze „stropu arkády“ (co tím asi míní?), jiný odstěhoval dokonce bronzové sloupy, které postavil k papežskému oltáři do chrámu sv. Petra. Korunu popisu Pantheonu ovšem dal můj nejnovější římský průvodce, cituji: „Navzdory obrovské rozloze celé památky je největší atrakcí hrobka sv. Rafaela …“. Nezbývá, než abych podotkla, že žádný svatý Rafael neexistuje, ale míní se tím malíř Rafael, a že v jeho sousedství je hrob krále Umberta I. (zavražděn 1900) a jeho ženy, lidem nejmilovanější královny Margarity, u kterého stojí čestná stráž a před kterým leží na obrovském podstavci kopie železné koruny lombardských králů. Naproti je hrob krále Emanuela II. atd, atd. Ve stejné knížce je ale malíř Rafael důsledně jmenován Rafaello, snad aby se lépe zmátl nic netušící čtenář. Zato Rafaelovy sály ve Vatikánských muzeích jmenuje jako Raphael Stanze.

To jsme ovšem probrali největší a nejslavnější památky římské, a co takhle začít rozebírat ostatních. Třeba na „Dobytčím trhu“ = Forum Boarium u Tiberijského otrova Isola (který od nepaměti sloužil jako izolace pro nemocné, nemocnice). Na náměstí stojí mimo jiné dva překrásné sloupové chrámky (oba nějakých mínus 100 až 200 LP), jeden na kruhovém a jeden na čtvercovém půdorysu. Každý průvodce je jmenuje jinak: Portunův chrám a chrám Heraklea Vítězného, jiný říká chrám, řečený Tempio Fortuna Viridis (bohyně osudu ochránkyně mužů). Ovšem tomuto božstvu zasvěcen ve skutečnosti nebyl. Pravděpodobně byl věnován Bohyni jitra a porodu Mater Matuta. Jiný průvodce tvrdí: Naproti kostelu stojí hezký chrám kruhového půdorysu, který tradice připisuje bohyni Vestě. Možná proto, že se podobá chrámu Vesty na Fóru. Kterému božstvu byl chrám skutečně zasvěcen se dosud nepodařilo prokázat. Naprosto nekonečný zmatek. Jeden průvodce sloučí oblouk finančníků s vítězným obloukem Marka Aurelia a tvrdí, že se tam chodili schovávat obchodníci před deštěm. Asi je dovoleno všechno. Tlustý průvodce je průvodcem hlavně po hospodách a ubytovacích zařízeních, jinému průvodci stačí na celý Vatikán a Vatikánská muzea čtvrt stránky, ale zato má celou stránku pro gaye a lesby, kde se s nimi pobavit a tak.

Mrzí mne, že tu nemohu napsat ani jména autorů a ani názvy nakladatelství, abych je náležitě odměnila za jejich záslužný vydavatelský počin. Bláhově jsem si myslela, že než někdo vydá knižního průvodce, tak si musí osobně popisované památky důkladně projít a když něco neví, tak si to musí zjistit. Totéž si myslím, že by mělo platit pro překladatele a editory, pak by nemohly vycházet takové neskutečné bláboly.

Bylo tam ale zase moc krásně!!!

Maria Saláková