Hodnoty ve sbírce Karoliny Kusekové S babičkou za ruku

Libor Martinek

Během svého stipendijního pobytu na Ústavu západoslovanských jazyků Slezské univerzity v Katovicích v roce 2007 jsem navázal velmi zajímavou a plodnou spolupráci s paní dr. Danutou Muchovou, polonistkou a hispanistkou z Katedry slavistiky Univerzity Jana Kochanowského v Kielcích, pobočka v Piotrkówě Trybunalském. Od té doby se datuje naše spolupráce, především v literárněkritické, ediční a překladatelské sféře, během níž dr. Muchová s dcerou (rovněž polonistkou) Aleksandrou byly účastnicemi literárněvědné konference „Moře v české a polské literatuře – Morze w literaturze w czeskiej i polskiej“, která proběhla na Slezské univerzitě v Opavě 13. 11. 2007. Nyní mám možnost se recipročně zúčastnit konference věnované tvorbě Karoliny Kusekové pro děti, za což jsem paní dr. Muchové a také paní Kusekové vděčný a je to pro mne velká čest.
Byla to právě básnířka a překladatelka Danuta Muchová, kdo mi nabídl možnost přeložit a vydat v opavském nakladatelství Literature & Sciences sbírku básní Karoliny Kusekové Z babcią za rękę (Wrocław, Poligraf, 1996). Neměl jsem dosud s překládáním veršů pro děti z polštiny větší zkušenost, doposavad jsem překládal poezii pro dospělé nebo literárněvědné práce z polštiny, ukrajinštiny a angličtiny, ale protože – jak praví přísloví – vždy je něco poprvé, pokusil jsem se o to. V průběhu překladu jsem si musel přiznat, že poezie pro děti, ať už v originále nebo v překladu, má svá specifika a že dobrá vůle v tomto případě nestačí. Připravil jsem proto filologický překlad zmíněné sbírky a požádal o spolupráci velmi zkušenou básnířku překladatelku dr. Lydii Romanskou z Ostravy, která mé prosbě vyhověla. Výsledkem naší opavsko-ostravské spolupráce a také mojí spolupráce s majitelem vydavatelství ASTRA v Lodži panem Piotrem Morawiczem, jenž se ujal grafické přípravy a tisku knihy, je sličně vydaná, dvojjazyčná, česko-polská sbírka S babičkou za ruku – Z babcią za rękę, distribuovaná jak v České republice, tak v Polsku.
Při translaci sbírky Kusekové, byť jen filologické, nikoli umělecké, jsem kromě zásadních jazykově-stylistických, estetických a poetických otázek musel řešit interpretační problémy, které spadají do sféry literární komunikace, neboť texty jsou intencionálně zaměřeny na dětského čtenáře.
Předmětem literární komunikace jsou hodnoty a jako základ kultury určují její funkci. Do popředí se v uměleckém díle dostávají estetické a umělecké hodnoty, které rozhodují o způsobu předání mimoestetických hodnot (morálních, poznávacích, životních, osobních). Autor suverénním způsobem rozhoduje o tom, jak do díla zapojí mimoestetickou skutečnost. Kuseková se ve své sbírce vyhnula jednomu ze základních nebezpečí, které spočívá v tom, že se z různých příčin může ztratit vědomí souvislosti mezi estetikou a etikou. Je třeba zdůraznit, že sféra etiky a estetiky se vzájemně prostupuje, doplňuje, jedna bez druhé není myslitelná. Dobře je to patrné v básni Plůtek rukou, kde upracované babiččiny ruce jsou v metaforickém smyslu objetím domova, ale tento domov je zároveň otevřený nejen pro členy rodiny, ale i pro hosty: „Jistotou našeho domova / je náruč její otevřená.“ (Všechny citace veršů v tomto textu uvádím v překladu Lydie Romanské.)
Toposem domu v poezii Danuty Kusekové se již zabývala dr. Muchová, její studie Topos domu w twórczości Karoliny Kusek vyjde ve sborníku z opavské konference „Topos Dům v české a polské literatuře – Topos Dom w literaturze czeskiej i polskiej“, konané na Slezské univerzitě v Opavě dne 15. 11. 2006. Abych nenosil příslovečné sovy do Atén, jenom bych připomněl, že rodný dům je součástí emotivního rámce řady básní Kusekové, jimž dominuje pocit samoty, nostalgické vzpomínky, touhy po návratu domů, do míst důvěrně známých. Domov, dům, rodina umožň?uje „osídlení“ určitého území, oblasti a místa. Díky domovu a hodnotám, které představuje, v ontologickém smyslu se „zabydlujeme“ ve světě. Se symbolickým významem domova korespondují jeho jednotlivé prvky, které ho teprve vytvářejí, a o nich bude dále řeč.
Nositelem hodnot v poezii je subjekt a hodnota se představuje v lyrických situacích, odpověď na hodnoty je pak závislá na apelativní funkci textu. Hodnoty vyvolávají u vnímatele axiologický zážitek, což se pojí také s hodnocením samotného díla a zároveň s inkluzí sféry hodnot v díle. Proto je dílo přijímané a hodnocené mimo jiné s ohledem na v něm osvojený svět hodnot, je konfrontované s různými úrovněmi hodnot a také s jejich systémy. Hodnoty evokované v díle mají různé historicko-prostorové výměry, avšak jádrem každé kultury jsou transcendentálie (Dobro, Krása, Pravda). Tyto tři fenomény šťastně spojuje v jeden celek melodická báseň Kusekové U naší babičky, zajímavá i z hlediska formy uložením veršů do pravidelně rýmovaných distich v daktylotrochejském metru:

U naší babičky

U naší babičky všechno zvoní a hraje.
Všechno je barevné z odstínů září, ledna i máje.

Dovede ledaco, košíky plete krásně,
košíky z proutí, z duhových nitek básně.

Skromně nám říká – pletu vzory prosté –
do všech těch vzorů srdéčko její vroste.

Srdéčko křehké jak vajíčko ptačí.
Je srdce kamenné, kde děti žalem pláčí.

Tradiční systém hodnot novodobé Evropy je opřen o takovou hierarchii, v níž jsou nejvýše postaveny hodnoty religijní (sacrum). Další stupeň představují hodnoty morální, na nižší příčce sledujeme soubor hodnot kulturních (poznávací, estetické, osobní hodnoty), nakonec stojí hodnoty vitalistické spolu s hodnotami utilitárními a hedonistickými. V tomto systému hodnoty „vyšší“ dávají smysl hodnotám „nižším“ (srov. Henryk Markiewicz, Wartości i oceny w badaniach literackich, in: Prace wybrane, III. Kraków, Universitas, s. 316-339). S religiózními hodnotami souvisí zřetelně vystupující sakralizace prostoru a předmětů, tedy nadání sakrální hodnoty profánní sféře. Jde o proces popisovaný jako sanctificatio (posvěcování) světa. Se sakralizací prostoru souvisí báseň Kusekové Socha svatého. Dozvídáme se z ní, že sochu vyřezal dědeček lyrických hrdinů – vnoučat Karoliny a Fabiana, ještě ve svých chlapeckých letech. Když blesk skoncoval s topolem, děda se však zachránil – jak říká – zázrakem, ze stromu zbyl jen pahýl nad polem:

(…) Socha je z toho topolu,
ze zornic srší blesky,
čelo je mračný hřích

a zdřevěnělé kapky deště
tekou jí po tvářích…
Stojí jak hromosvod u cesty,
půl století už na ni sedá prach.
U ní je každý v bezpečí.
A nikdo nemá z bouřky strach.

Typicky sakrálním motivem je pochopitelně motiv chleba v básni Žně za dveřmi. Jde o motiv spojený s eucharistií, u Kusekové je chléb, kterým se navzájem dělíme, darem za tvrdou a poctivou práci na poli. Zároveň je chléb spojen se staropolskou tradicí, s tradičním životem a hodnotami venkova:

Už těžknou klasy,
přichází doba žní.
Na čase upéct chléb
z mouky letošní.
Chléb s křupavou kůrkou
provoněný polem.
Posypaný mákem.
Zdobený koukolem.
Je na čase ho dělit
jak svátost oltářní.
Tak staropolsky.
K dostatku příštích dní.

Důležitým živlem básní Kusekové je voda, která vystupuje jako fyzikálně-chemický jev, jako symbol života (v křesťanském náboženství křest vodou znamená nové narození člověka obdařeného novou hodnotou) i jako inspirace v umění, například v básni Řeka:

– Podívej, Fabianku, ta voda
tak modře na slunci se třpytí,
jak očko v babiččině prstýnku.

– V zimě je, Karolinko, pramen bílý,
zamrzne, je z něho tabulka,
jak sklíčko v jejích brýlích.

– A pro mne je ten proud
říčkou inkoustu, co verše rodí,
po jejích vlnách k vašim srdéčkům
– mí vnoučci – dopluji v papírové lodi.

Kuseková se z pozice babičky, vystupující jako alter ego autorky a také jako lyrický subjekt básní, která komunikuje s vnoučaty, přibližuje důvěrnému vztahu dětí k věcem a živé přírodě. Odtud básně s tematikou zvířat – defilují tu před námi především venkovská hospodářská a domácí zvířata, která jsou pojmenovávána jako členové rodiny (kůň Sivák), stařenka má pro psa Azora přichystánu kost, pro zvědavého holuba drobky, babička s vnoučaty je přirovnávána ke kvočně s kuřaty. V básni Lípa s alegorií stromu jako chůvy se objeví aluze na básníka Jana Kochanowského, jenž psal své verše ve stínu lípy,zatímco v básni Vrba je v teskné vzpomínce připomenuto líbezné Mazovsko. Verše Kusekové se vyznačují vhodným výběrem slov, zvukovými prvky, lyrickou zkratkou a předmětnou konkrétností básnického obrazu.
Obecně se dá říci, že v poezii Kusekové figuruje představa vesnického domova jako zdroje životní jistoty. Děti jako posluchači nebo začínající čtenáři jsou těmito verši vedeny k poznávání okolí a autorka se snaží v nich poučením a reflexí probouzet a formovat kladné návyky a povahové vlastnosti – k práci, vlasteneckému cítění, k budování kladného poměru k rodičům. Básnířka se vyjadřuje poměrně jednoduše a srozumitelně, umí vyjádřit složité životní obsahy tak, aby se mohly stát blízké dětem. Proto další důležitou hodnotovou sférou, na kterou chci v poezii Karoliny Kusekové upozornit, jsou rodinné vztahy. Jak je dojímavá báseň Ty moje…, která podává nepřímo zprávu o úmrtí jednoho z rodičů vnoučat a dedikovaná v úvodu Památce otce mojí vnučky:

Ty moje houslistko zvonivá
se zlatou hřívou vlasů…
Zahrej mi, zahrej do veršů,
nezazní
bez tvého hlasu.

Dotyky prstů levé
otvírej tónům duši,
pravá – ta smyčci sluší.

Poslouchám housle,
věneček z veršů se náhle stal,
pomněnku posílám houslaři,
který ti kdysi život dal.

Úloha pokrevních svazků, a z nich zejména vztah k babičce, která je zároveň symbolickou pramátí, je finálním akordem sbírky S babičkou za ruku – Z babcią za rękę. Nakonec je to totiž rodná vesnička, která je pro lyrický subjekt básně Vnučko, vesničko moje… potomkem, vnučkou. Vztah k ní splývá se vztahem k matce zemi. V tom bych spatřoval univerzální poselství poezie Kusekové, jelikož v tomto případě není důležité, je-li autorčiným rodištěm konkrétní vesnice ve východním Polsku, je to země, z níž vzešla a do níž se všichni jednou vrátíme. Spolu s nejvýznamnějším českým romantickým básníkem Karlem Hynkem Máchou můžeme na závěr našeho stručného pojednání říci: „Ach! A jen země je má!“

(Předneseno na konferenci „W kręgu twórczości Karoliny Kusek dla dzieci“ na Univerzitě Jana Kochanovského v Piotrkówě Trybunalském 24. 9. 2009.)

Libor Martinek