Lucyna Waszková

Básnířka a překladatelka Lucyna Waszková, rozená Przeczková, se narodila 12. listopadu 1964 v Třinci. Vystudovala Gymnázium s polským jazykem vyučovacím v Českém Těšíně a vychovatelství na PdF UP v Olomouci. Působila jako učitelka v Jablunkově a jako učitelka mateřské školy v Mostech u Jablunkova, v současnosti je vedoucí vychovatelkou na Základní škole s polským jazykem vyučovacím v Českém Těšíně. Pochází z rodiny spisovatele Wilhelma Przeczka, literární tvorbou se zabývá i její bratr – básník, prozaik a aforista Lech Przeczek. Od dětství se v rodině Przeczkových objevovaly významné literární osobnosti z Polska a České republiky. Umělecky inspirativní prostředí nepochybně přivedlo mladou dívku k psaní veršů, které ukázaly na její výrazný básnický talent.
Debutuje ve svých osmnácti letech v almanachu Z tej ziemi („Z této země“) vydaném v Třinci roku 1982 Literární skupinou ’63, jejíž je členkou. Už první publikované básně v sobě obsahují ty rysy autorské poetiky, které jsou Waszkové vlastní a které bude dále rozvíjet a obohacovat. Následuje účast v almanaších Spotkanie („Setkání“, 1985, Ostrava), Suita zaolziańska („Záolžanská svita“, 1985, Opole), Okruchy („Střípky“, 1986, Varšava), Integracje („Integrace“, 1986, Varšava), Zaproszenie do Ĺşródła („Pozvání k pramenu“, 1987, Toruń), Punkt zwrotny („Bod zlomu“, 1988, Český Těšín), Nocny list z Krakowa („Noční dopis z Krakova“, 1990, Kraków), II. Najazd Poetów na Zamek Piastów Śląskich w Brzegu („II. Sjezd polských básníků na zámku slezských Piastovců v Břehu“, 1991, Brzeg), Z biegiem Olzy („S tokem Olše“, 1992, Katowice). Lucyna Waszková je laureátkou několika cen v národních a zahraničních soutěžích. Obdržela například čestné uznání v soutěži „Generace“ v Ostravě, v 5. mezinárodní soutěži „Nejdražší rodinné hnízdo, Wąglany ’99“ získala 2. místo.
Reakce kritiky a čtenářského publika si Waszková zpočátku ověřovala na stránkách časopisů. Publikovala mimo jiné v novinách a časopisech: Przekrój, Opole, Zwrot, Integracje, Głos Ludu, Jutrzenka, Ogniwo, Głos Ziemi Cieszyńskiej, Moravskoslezský den, Ostravský kulturní měsíčník, Tvar, Literární noviny. Pořad z její poezie odvysílal Český rozhlas v Ostravě.
Jako bilingvní literátka překládá do své mateřštiny poezii českých básníků (knižně přeložila sbírku Boženy Klímové Rozhovor s Bohem, 1998, Ostrava), ale na svém překladatelském kontě má i překlady z polštiny do češtiny (sbírku Bogusława Żurakowského Písně karlovarských pramenů,1 1999, Český Těšín). Za překlady Stanisława Srokowského a Edwarda Stachury obdržela čestné uznání v překladatelské soutěži konané v Praze roku 1991. Přeložila také pohádkovou hru Heleny Lisické Hloupý Honza („O głupim Janku“) a napsala hru pro děti Pomysł Kota w butach („Nápad Kocoura v botách“), která získala čestné uznání v soutěži Hlavního výboru Polského svazu kulturně-osvětového.
Je přesvědčena, že je pro ni přínosné, jsou-li její básně překládány do jiného jazyka. „Je to pro autora závažná skutečnost,“ přiznává Lucyna Waszková. „zvláště může-li sám srovnat překlad s textem originálu, protože zná jazyk, do něhož byla jeho báseň přeložena. Důležité je, aby to byl dobrý překlad, takový, který nezamlžuje smysl originálu, ale naopak mu dává další křídla. Jiné, doplňující významy.“
Waszková samostatně vydala básnické sbírky Bunt włosów („Vzpoura vlasů“, 1988, Ostrava) a Cztery pory miłości („Čtyři období lásky“, 1994, Český Těšín). Za báseň Anioł miłosierdzia ze sbírky Cztery pory miłości obdržela ve IV. Celopolské literární soutěži „O kůrku chleba vezdejšího“ zahraniční cenu. V českém překladu se objevil jednak výbor z její dosavadní tvorby pod titulem Koncert na přání (1994, Ostrava) a jednak její druhá sbírka Čtyři období lásky (1996, Albrechtice u Českého Těšína). Waszková je členkou Obce spisovatelů, Górnośląskiego Towarzystwa Literackiego w Katowicach („Hornoslezského literárního sdružení v Katovicích“) a Zrzeszenia Literatów Polskich w Republice Czeskiej („Sdružení polských spisovatelů v České republice“).
Prvotina Lucyny Waszkové Bunt włosów byla kritikou přijata velmi příznivě. Jiří Damborský o ní píše: „Bývá zvykem doprovodit debutující knížku na její cestě do čtenářského světa vlídným doporučením. Tato kurtoazie není v případě Lucyny Przeczek-Waszkové nutná. (…) Především je sympatické na této básnířce, jak si pečlivě volí slova i prostředky. (…) Prokazuje, že dovede pracovat s poetickou materií, nechce oslňovat originalitou, naopak se snaží vyjádřit svůj vlastní svět i prožitky své generace. V tomto smyslu je příslibem do budoucna.“
Sbírka o padesáti básních byla rozčleněna do dvou tematických oddílů, vnitřní soudržnost jejího obsahu byla dána již autorčinou vykrystalizovanou poetikou a svébytným viděním skutečnosti. Bogusław Żurakowski našel základní pilíř umělecké koncepce Lucyny Waszkové v recenzi Dětství jako hodnota, byla otištěna v českém překladu v Ostravském kulturním měsíčníku: „V básních Lucyny Przeczek-Waszkové nás při intenzivním nasycení tkáně představivosti těchto veršů překvapuje nestylizovanost jazyka. Básnířka pojímá dětství jako hodnotu, a právě v jeho jménu promlouvá. Dětství je přivoláváno jako znak čisté existence. (…) Nepamatuji se, kdy naposled jsem měl možnost číst od mladé básnířky verše tak zralé a přitom tak hluboko ponořené do zdrojů dětství.“ Je-li básnické poznání jiným druhem poznání než jaké reprezentuje poznání založené na zkoumání hmoty nebo ověřování experimentem, pak máme co činit s poznáním intuitivním. Lucyna Waszková vcelku úspěšně narušuje naše vžité představy o dětství jako době zcela bezstarostné. I ono má svá temná místa, své rituály, svá mystéria: „Loutky se nebály / přiblížit na dosah / doteku vůně chutě a sluchu // Jen můj pátý smysl není / doceněn // Nevidím kdo drží provázky / Míša bubnuje a bije / plechovku / Vyvolal vzpouru / ve staré zásuvce // Maňásci / mají plné makovice / černých zrníček zvyků / a dělají přehlídku / možnosti lidské ruky // Ze všech panenek dětství jsem vybrala / hadrovou hračku / Neskrývá svou únavu / a nosí záplaty jako medaile // Hadrová panna vlastní charakter / který se nikdy nestane / mrtvou věcí“ (Loutkové divadlo).
Jiný tematický okruh představují transformace všedních zážitků z doby dospívání do nevšedních lyrických situací. Tady se projevuje talent Waszkové pro jazykovou komiku, smysl pro groteskno a nechybí ani dávka sebeironie (odtud čerpá i námět pro báseň Vzpoura vlasů, po níž dostala sbírka své jméno), která zachraňuje báseň před upadnutím do banality či kýče. Básně svým balancováním na hraně vážného a nevážného připomenou jakýsi moderní šanson. „Když jsem si koupila první šminku / napadla mne myšlenka: jsem dospělá // Napsala jsem to pochopitelně / rtěnkou na zrcadle // Nastal čas spalování / a doba pletení / košíčků s dlaní / v magnetickém poli šera / se pohyboval jen stín závanu / A koš? / Je až moc těžký od té celé prázdnoty / jaká vzniká po tobě // Vrátila jsem se k panenkám dětství / ale v nich již není život // Někdy se mi daří tvořit jasná slunce / Škoda že takový zázrak / vznikne jedině v noci / v objetích zlatonosných snů // Na zrcadle již není nápis / jen čas od času před ním hledám vrásky // Nyní jsem dospěla / k vlastnímu obličeji / úplně / nevědomky“ (Rtěnka).
Básně Lucyny Waszkové bychom mohli interpretovat také v duchu názorů francouzského filozofa Gastona Bachelarda na téma poetiky snění. Jako básnířka si uvědomuje důležitost snění pro moderního člověka zaneprázdněného každodenními úkoly. „Tři sta šedesát pět lístků / v bloku mravenčích úkonů / Dlouhý rok vyplněný jasem / a neklamnými stíny / Úžasná biologie svazků / Těžký spánek / Samozáchovný reflex / A sny vynášené na okraj / důležitých úkolů / Odstrčené sny // Z té doby / bych si zapamatovala jeden večer // Po únavném červencovém dni / jsem chtěla rozdmýchat lásku – / ale všechno začalo rychle hořet // Z tvé blízkosti / zbyl jenom popel“ (Spálený den). O záznam obrazu vědomí, resp. psychických procesů podvědomí, snových zážitků sice usilovali surrealisté, bylo by však chybou přiřadit mechanicky autorku ke skupině surrealismem ovlivněných spisovatelů. Surrealismus zahrnuje mnohem komplexnější soubor zdrojů umělecké obrazotvornosti než jen záznamy snů, o které se Waszková rovněž pokouší. „Vítr se schovává v hřívách / jakoby v samém středu / lásky // Naší ulicí někdy klopýtá / unavená herka / s vozkou na kozlíku / s vykřičníkem biče // Často ve spánku plaším / celá stáda / občas přiženu koně / z obrazovky / jako z blankytné louky // Od jisté doby kupuji / pohlednice s koňmi / Vypadají opravdicky / i s barvou // Už brzy začnu vystřihovat podkůvky / ze staniolu / Vdám se za kováře a budeme / kovat hřebce // Oni pak odletí na křídlech / nezkrotní / Pegasi“ (Koně nad hlavou). Na citované ukázce je zajímavé sledovat proměnu konkrétních bytostí v jevy metafyzické povahy. Metamorfóza je jedním ze základních principů, na nichž jsou básně Waszkové budovány.
Jako prvek kompoziční a významové výstavby básní Waszkové zjišťujeme analogii. Konfrontovány jsou zde dvě skutečnosti v jednom bodě (na základě analogické vlastnosti), sledujeme zrelativizování funkcí věcí a smyslu jevů. „Opět mám sešívat / večer se zbytky roztěkaného dne // Svěřuji se jehle / ale ta má ucho ucpané nití / a moje nářky neslyší // Mraky jak látka / na plesovou sukni / noci // Sešívám večer se zbytky dne / tak trpělivě / jako bych se chtěla / protáhnout nepozorovaně / uchem jehly“ (Ucho jehly). Do významového střetu se zde dostávají dva procesy jevové skutečnosti (šití – denní doba) s metaforou rozvinutou formou volného spojení v přirovnáních. Všimněme si, že analogie existují nezávisle na básnířce, jsou pouze objeveny jejím prostřednictvím. V metaforách Waszkové stále jde o vyjádření myšlenky v rovině přímé pomocí skutečnosti v rovině obrazné.
Jakýmsi leitmotivem většiny veršů soustředěných ve sbírce je osamělost („…tuším koutek pro hvězdu / která se mne ujala / abych nebyla tak sama“; z b. Padání). Je to jev výrazně se podílející na existenciálním vyznění některých veršů sbírky. Scéna z básně Útěk obsahuje „existenciání fenomény“ času a samoty. Svou bizarní atmosférou poněkud připomene scény z próz Franze Kafky: „Zkoušela jsem utíkat / před časem / Dohonil mne v zatáčce / a minul mne s nelítostným / smíchem // Podívala jsem se za sebe // V temnotách se míhaly obrysy postav / Nebyla jsem tedy sama // Ve tmě je očividné že již mnoho jiných / zkoušelo to umění útěku // bezvýsledně“ (Útěk). Příčinu vzniku lyrických nálad tohoto typu můžeme spatřovat v citových zmatcích provázejících dospívání mladé dívky i v osobnostních vlastnostech čerstvé absolventky těšínského gymnázia. Teprve mnohem později bude autorka otevřeně reflektovat své postavení příslušnice národnostní menšiny v etnicky smíšeném příhraničním regionu.
Český výbor z poezie Lucyny Waszkové Koncert na přání z roku 1994 obsahuje dvacet devět básní ve vesměs zdařilých překladech Ericha Sojky, Bohdanky Rywikové, Věnceslava Juřiny, Karla Vůjtka a Lecha Przeczka pocházejících výhradně z polského originálu sbírky Bunt włosów.
Překladem do českého jazyka vstupuje tvorba těšínské autorky také do českého literárního kontextu. Poetikou se Lucyna Waszková nepochybně blíží poezii všedního dne, jak ji známe ze soudobé tvorby členů Skupiny 42 a autorů soustředěných kolem časopisu Květen. Svým severomoravským původem upomene na podobně laděné verše ostravské básnířky Evy Kotarbové (* 1948). Literární vzory Lucyny Waszkové jsou ovšem polské provenience –nalezneme zde patrné stopy vlivu poetiky Tadeusze Różewicze (* 1921), který na polskou poezii psanou na Těšínsku působí obecně, z polských básnířek lze hledat paralelu jistého civilismu u Ewy Lipské (* 1945). V tomto kontextu je zajímavé, že jako motto k básni Květiny si Waszková vzala citát z Jaroslava Seiferta. (Básníka překládal do polštiny její otec, když byla Seifertovi udělena v roce 1984 Nobelova cena za literaturu. Sbírky autora Koncertu na ostrově byly k dispozici v rodinné knihovně.)
Ve stejném roce jako český výbor vychází druhá sbírka Lucyny Waszkové Cztery pory miłości. Básně převážně reflexivního charakteru jsou ukotveny v časoprostoru města konce dvacátého století, v jeho všednodenních kulisách. Není podstatné, zda se lyrické situace odehrávají v Českém Těšíně (a na českém Těšínsku), což odlišuje Lucynu Waszkovou od jejích generačních souputníků (Renaty Putzlacherové a Jacka Sikory), a nakonec ani to, že autorkou veršů je Polka, příslušnice národnostní menšiny. Jazyková diference pro ni není příležitostí k ideové tematizaci, promítá se však – o to bolestněji – do jejích soukromých a mezilidských vztahů, jak to naznačovala již první básnická knížka. (Zřetelné je to v básni *** neboj se. „Neboj se / nejsem minové pole / a moje výbuchy smíchu nejsou / nakažlivé / Podívej se blíž / přesně takhle / ano tak / zjisti / co můžeš čekat / od cizinky / mluvící polsky.“1) Tím se poezie Waszkové úspěšně brání problému, s nímž se potýká řada polských spisovatelů na českém Těšínsku – přílišné regionalizaci námětů a provinčnímu uzavírání se před světem.
Sbírka roste z každodennosti do každodennosti ve formě podobenství. Město je autorce zástupným znakem, metonymií. Lyrický subjekt vnímá realitu uvnitř jeho zdí. Proto se zde nemluví ani tak o světě, jako spíš o duši ve světě. Autorce je vlastní metoda střihu, čímž vzniká pestrá a přitom jemná mozaika složená z malých (i velkých) paradoxů, stavebním prvkem jsou drobnosti, projekce do předmětů, jejich oživování, personifikace. Všední věci jsou stavěny do tlumeného osvětlení (vynikají sdetaily objektů, které jsou vidět i ve tmě).
Druhou závažnou polohu ve sbírce Cztery pory miłości představuje mapování stavů a pocitů mladé ženy a maminky (tímto deminutivem je třeba vzdát hold tvořivému ženství a činné lásce, která rozšiřuje společenství, prohlubuje vztahy a předává dar života). Z toho pramení strach z nicoty, časté kladení otázek smyslu života a bytí. Všednodenní skutečnost je oproštěna od nánosů patetična, které bývá často příznačné pro regionální tvorbu. Realitu autorka nejen bystře odezírá, ale také polidšťuje, je to humanistické stanovisko, které rozkrýváme ve významovém jádru veršů Lucyny Waszkové.
V mikrosvětě rodinného a milostného života zabydlené verše Lucyny Waszkové pouze zdánlivě odrážejí protikladnost ženského a mužského subjektu. Oněmi autorkou intuitivně vycítěnými „náhodnými silami“ jsou niterné sféry života svázány se všemi úrovněmi partnerského vztahu – s makrokosmem, prostorem kolem nás, takže tento protiklad tvoří jednotu. Setkání muže a ženy se tak stává záležitostí bezmála kosmickou (jak je také psáno v Písmu). Jestliže středem vzájemnosti muže a ženy je láska, pak potřebuje Stvořitele, někoho, kdo lásku nejenom tvoří, ale sám Láskou jest. Vztah mezi mužem a ženou navzájem se proto rovná vztahu muže, ženy a Boha. Jde o vztah založený na důvěře i víře, z níž se vytváří vzájemná opora dávající pocit jistoty, bezpečí, domova, radosti a štěstí. Soubor morálních a jiných mimoestetických hodnot, které zde sledujeme, se spolupodílí na celkovém kvalitativně zdařilém vyznění poezie obsažené ve sbírce Czery pory miłości. Celá knížka je jedním velkým podobenstvím složeným z malých podobenství, ke kterým často básně Waszkové míří. I proto je nám její poezie tak důvěrně blízká. „Zkracují se perspektivy / jako ponožky / po častém praní / a náhle pláčeš / nad rozlitým mlékem / Na soukromé mléčné dráze / hvězdy se vzaly kolem ramen / už / mě vedou / levitujeme směrem k / vesmíru / plynového sporáku“ (z b. Krácení perspektivy). Příznačné přitom je, že cizojazyčné termíny (v poezii působí jako chladné a technické) jsou vtaženy do klidové atmosféry domácnosti, paralelně s tím je ale uklidňující (nikoli unavující) všednost popisována výrazy, jimiž se lyrická hrdinka snaží proniknout ven, touží po přesahu. Hledání cesty k jinému člověku, k básni a nejkratší směr je veden ke světlu – skrze noc: „/…/ Vrtulník nad Sarajevem / roznáší potravinové balíky / a možná že ty mraky na nebi / jsou jenom skvrny / Svatý Alberte / modli se za nás / Nejkratší cesta vede skrze noc“ (z b. Anděl milosrdenství).
I tady nacházíme básně inspirované sny, jak jsme to registrovali v předchozí sbírce, které nás nepřestávají fascinovat bohatostí autorčiny obrazotvornosti. „Přichází starý cikán / a ptá se na housle které jsem kdysi měla / Nevím kde bere svou jistotu / Určitě jim rozehnali tábor / Koně se rozutekli do všech stran / zůstaly jen vozy a ženy / a také jednooký oheň / jehož jiskry se / uhnízdily v cikánově oku / Ptá se na ty housle / jakoby náhodou / ale přitom je jasné že ví své / nějakým cikánským šestým smyslem // Dávný dým ohniště / se ještě vine / barevnými sny“ (* * * přichází starý cikán).
Zajímavé je, že ačkoli sbírka budí dojem, jako by byla sestavena z básní psaných příležitostně (nenacházíme tu žádný patrný plán či směřování, žádnou utkvělou představu, kterou je třeba poezií naplnit), jakýchsi zastaveníček mezi zaměstnáním a domovem, stolem a oknem, nebudí dojem kompoziční nahodilosti. Snad je to dáno tím, že ideově-tematický plán tady není dán a priori, ale zjišťujeme jej mimovolně až po přečtení celé sbírky. Souvisí to s největší pravděpodobností s posláním poezie Waszkové, které se pokusila zformulovat v rozhovoru pro Głos Ludu: „V mém chápání je poezie velmi potřebná lidem, především takovým jako já – hledajícím smysl života – pomáhá zorientovat se ve světě. Někdy mám dojem, že je skutečnější než skutečnost. Více pravdivá.“
Český a úplný překlad této pozoruhodné sbírky vyšel jako Čtyři období lásky začátkem října 1996 v nakladatelství Kazimierze Santariuse SAK v Albrechticích u Českého Těšína. Ostravská básnířka Lydie Romanská napsala na sbírku recenzi: „(…) láskou je diktována celá sbírka veršů, neadresně, jako láska dozrávajícího člověka k lidem, věcem, jako láska k životu. U mladé ženy vystupuje do popředí láska k dítěti, méně se v onom raném mateřství objevuje muž. Sem tam donese víno, sem tam zalichotí, někdy se dostane do bilance dne. I tak musí žena vyvinout velké úsilí, aby stačila všechno opatřit, všeho si všímat, vciťovat se, uvědomovat si rozpor, jenž vzniká disproporcí mezi množstvím všední práce a nevšedních chvil, které přináší tvorba, jež je vnímána jako nenaplněná autorita.“
Architekturu sbírky Čtyři období lásky nikoli náhodně uzavírá angažovaná báseň Anděl milosrdenství. Angažovanost je pojem z minulosti značně zdiskreditovaný, poznamenaný farizejstvím a falešným humanismem. Ve svém původním významu je angažovanost vyjádření postoje k věcem, na nichž nám záleží. Zvláště pak k problémům tak závažným jako je válka. Platí-li známé úsloví ve válce mlčí múzy, pak je povinností básníků, kteří nežijí uprostřed válečné hrůzy, postavit se proti utrpení bezbranných lidí. Svébytným a umělecky svrchovaným činem – básnickým slovem.
Múzy, které dosud rozpačitě postávaly na prahu příbytku Lucyny Waszkové, které brala dovnitř jen pro svatý klid a které nehovořily (pouze si společně zatančily), zde promluvily nahlas a nepřeslechnutelně. Není pochyb o tom, že básní o Bosně se Lucyna Waszková zařadila spolu s Czesławem Miłoszem, Tadeuszem Różewiczem, Josifem Brodským, Tedem Hughesem, Brianem Pattenem, Adrianem Henrym, Jamesem Sutherlandem Smithem a jinými po bok spisovatelů, pro něž Bosna není pouhým geografickým pojmem, ale jménem zcela příznakovým, citlivým místem v lidském srdci.
Lydie Romanská v recenzi rovněž napsala: „Čím déle si čtu v knížce Čtyři období lásky, tím víc s autorkou sympatizuji, tím víc mohu najít v jejích verších zalíbení. Už nemusím sledovat jejich techniku, slovník, už mi plynou, dostávají rytmus, už jim rozumím… Lucyně přeji naplnění její touhy po nepřetržitém životě s poezií, po životě s hlavou nad pouští…“

Libor Martinek