Původně z nouze ctnost, říká Ilona Kučerová

Vitální a sympatická Ilona Kučerová organizuje v Ostravě jedinečné koncerty. Kolikrát jsem si řekla, jak je možné, že to dokáže, aniž má kolem sebe velký štáb spolupracovníků působících v jedné agentuře. Její reakce na následující otázky mi odpověděly. Nejdříve jsem ji ale požádala o curriculum vitae.
,,Myslím, že není nijak zajímavé, ale najdete je na: www.vazna-hudba.cz.“
Zajímavé určitě je! Než se čtenáři dostanou na vaše stránky, prozraďme aspoň, že jste violoncellistka, členka operního orchestru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě… Opravdu se podrobněji nepředstavíte?
,,Tak dobře. Narodila jsem se před padesáti lety v Litomyšli, v rodině s velkou kulturní a kantorskou tradicí. Myslím, že můj vztah k umění – nejen k hudbě – se tedy formoval od samého počátku. Dědeček – violoncellista-amatér, organizátor hudebního života v Litomyšli a také jeden ze zakladatelů hudebního festivalu Smetanova Litomyšl, bohužel zemřel půl roku po mém narození. Řízením osudu jsem cellu ale stejně neutekla. Mým prvním snem bylo stát se klavíristkou a potom baletkou. Ani jedno – naštěstí – nevyšlo, protože na hudební škole potřebovali do různých souborů violoncello. Dostala jsem tedy ve dvanácti letech v podstatě příkaz donést z domu tento nástroj a hrát. Potom už šlo vše plynule až ke studiu na brněnské konzervatoři. Po maturitě jsem udělala konkurz do brněnské opery a dostudovala při zaměstnání. Rok po absolutoriu jsem složila zkoušky na JAMU, kam jsem bohužel nenastoupila. V té době mi to připadalo úplně zbytečné. Před dvaceti pěti lety jsem odešla za svým manželem do Ostravy a nastoupila v ostravské opeře, kde pracuji dodnes. Vychovala jsem dvě děti, které jsou již samostatné, a tak v uvolněném čase učím hře na violoncello v ZUŠ v Hlučíně, snažím se hrát komorní hudbu a vymýšlím koncerty. V podstatě jsem tedy navázala na rodinnou tradici.“
Ještěže jste si tolik zajímavého nenechala jenom pro sebe! Co bylo tím hlavním podnětem, že jste se rozhodla organizovat koncertní vystoupení?
,,Asi bych nemluvila o „hlavním“, ale o původním podnětu pořádat koncerty. Bylo to mé působení ve smyčcovém kvartetu složeném z hráčů operního orchestru NDM, nazvaném Landek kvartet. Jelikož jsme v žádném případě nebyli tělesem, kterému se kalendář plní nabídkami, ale přesto chce hrát – a to nejen pro sebe ve zkušebně! Bylo tedy třeba: nabízet se a případně si koncert zorganizovat. Tak tedy původně z nouze ctnost.“
Myslím, že vážná hudba není v Ostravě Popelkou. Jsou tu pravidelné koncerty Janáčkovy filharmonie, Mezinárodní festival Janáčkům máj, ostravští hudebníci a pěvci vystupují na dnes již velmi známé hudební přehlídce Janáčkovy Hukvaldy atd. Neměla jste strach, že vaše snažení bude tak trochu nošením dříví do lesa? Šlo asi o to, přijít s něčím, co tu ještě nebylo. Máte pocit, že se vám to daří?
,,Vůbec jsem nepřemýšlela pragmaticky o celkové kulturní nabídce v Ostravě. Prostě mě něco napadlo, tak jsem se to snažila co nejlépe zrealizovat. Jsem beran a jdu do všeho bezhlavě a ještě s rozběhem. Každým hudebním večerem, který pořádám, chci přijít s něčím novým – chci nabídnout alternativu ke klasickým komorním koncertům. Samozřejmě jsem si prošla řadou problémů a „nárazů“, ale to patří ke každé lidské činnosti.
Daří? Samochvála smrdí! Někdy – často – jde realizace velmi ztuha a kupí se jeden problém za druhým a já se snažím a snažím až do konce a potom se na štěstí často stane ten zázrak, pro který to asi dělám: přijdou lidi a jsou pozorní, líbí se jim to, děkují, tleskají ve stoje a někdy dokonce pláčou!“
Které ,,svoje“ koncerty máte za nejúspěšnější?
,,Ty veřejné generálky pro děti, kdy je dokáže program zaujmout a přestanou se pošťuchovat a psát sms a začnou naplno vnímat, co se to před nimi děje! A vlastně všechny, které jsem dotáhla do zdárného konce, tj. posluchači přišli a nelitovali… Musím zde uvést jednu příhodu. Bylo to před představením „Jesliček svatého Františka“, na které přišla i rodina s dvěma dětmi, a já jsem zrovna stála u prodeje vstupenek. Paní byla velmi překvapená z výše vstupného, ale nakonec se rozhodla, že na představení půjdou. Když byl konec, našla si mě a řekla mi, že je moc ráda, že na vystoupení byla s celou rodinou a že peněz v žádném případě nelituje. To je úspěch! A je to moje veliká odměna a podpora! Koncerty pořádám pro lidi, a pokud by nebyla odezva, byl by konec mého snažení.“
Obejdete se bez sponzorských příspěvků a grantů?
,,V žádném případě!! Je to alfa a omega každého koncertu a nekonečný celoroční boj o finance. Dá se říct, že je to nejhorší na celém „pořadatelství“, ten neustálý stres, že mi nevyjdou peníze. Sen každého pořadatele je stálý, štědrý, osvícený generální sponzor! Ach jo!“
Máte za sebou pět let organizování převážně koncertních vystoupení. Možná je to malý důvod k oslavě – tedy k uspořádání další jedinečné akce. Bude? Jedna, více?
,,Oslavy mám moc ráda! Ještě mě to nenapadlo, tak snad něco vymyslím! Zatím chystám jen výstavu fotografií, které se za těch pět let nahromadily a myslím, že stojí zato je ukázat. Všechny je nafotil pan Werner Ullmann. Doufám, že výstava bude ve foyeru Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě koncem letošního roku. Taky bych ráda ty koncerty spočítala. A asi se překvapím?!
Prozraďte, kdybyste měla žít na pustém ostrově a možnost vzít tam nejdůležitější osoby vašeho života, případně několik věci, pro koho a pro co byste se rozhodla?
,,Určitě bych tam chtěla mít své děti, ale jim by se to asi nelíbilo, že??!! Věci? Nepotřebuji si nic brát i na pustém ostrově by se určitě něco našlo!!“
P. S.: Ráda čtenáře pozvu na váš další koncert: Doteky II. v kostele sv. Václava. Více.

Ptala se Eva Kotarbová

Foto: archiv Ilony Kučerové