Kde jsou Bieszczady?

Vy to víte? Všimla jsem si stejné reakce u všech lidí, kterým jsem oznámila, že jedeme s kamarády na Běščady. Chvíli bylo ticho, jak jim v hlavě šrotovala kolečka, a pak se vždy ozvalo: A kde to je? Ano, je to v Polsku. Na mapě Polska úplně na jihovýchodě, tam kde malý ocásek Polska zabíhá do území Ukrajiny. Je to hornaté hraniční území, které je vlastí Lemků (Rusínů), k jejichž národu byl osud mimořádně krutý. Viz třeba http: //www.rozhlas.cz/svet/portal/_zprava/136375. Za Rakouska-Uherska jim bylo nejlépe, žili se svým dobytkem v dřevěných domech, s dřevěnými kostelíky a náboženstvím řeckokatolickým (pro laika něco mezi pravoslavným a římskokatolickým). V novodobé historii se nehodili ani Polákům ani Ukrajině, a tak byli vystěhováni a hraniční vesnice srovnány se zemí. Je to krajina, kde nejsou silnice, nejsou města ani vesnice, jen hory, poloniny a les. Turistů ani teď v sezóně není moc a jsou to výhradně Poláci. Zaměstnanci v Polsku dostávají od zaměstnavatele příspěvky na dovolenou, kterou stráví výhradně v Polsku. To je asi důvod, proč Poláci mimo svou vlast nikam moc nejezdí. Do Bieszczady ještě komerce nevnikla. Češi tuhle oblast ještě neobjevili a asi je to i dobře. Kolem uzoučké klikaté silničky zarostlé zelení je občas cedule „pole namiotowe“. To znamená kousek upravené louky s potokem a srubovým přístřeškem, ohništěm a zákoutím, s dřevěným záchodkem zasypaným chlorovaným vápnem. I teď v sezóně jsme tam se svými dvěma stany byli povětšinou sami. Majitel louky přijde navečer zkasírovat asi 5 zlotých za osobu a noc a někdy nepřijde vůbec. Nechávali jsme přes den postavené opuštěné stany se spacáky i auto plné našich věcí potřebných k táboření, a světe div se, tady se nekrade!!! Jen v noci nám „v kuchyni“ hospodařila liška a odtáhla igelitovou tašku s jídlem do křoví a vybrala si k snědku máslo a tmavou bulku.

Počasí k nám nebylo zrovna milostivé. Přes den veliké horko, jak zapadlo sluníčko, tak byla velká zima. Občas nás z nebe zkropila pořádná sprška. Všude kolem vysoká mokrá tráva. Zdolali jsme nejvyšší poloniny, někde s výškovým rozdílem až 600 metrů. Na hřebenech polonin bylo veliké množství turistů i s malými dětmi a psy. Zažili jsme dokonce manželský pár, který s sebou měl na řemínku kočku. Občas jsme potkávali velkou skupinu dětí, putovní tábor, v pečlivě srovnaných řadách po dvou, kráčely podél úzké silničky. Večer zázračně odněkud vytáhly maličké špičaté stany, umyly se v blízké říčce. Neřvaly, nedělaly kolem sebe nepořádek. Chtěla bych vidět, jak by to zvládly naše rozmazlené asertivní děti a naše hygieniky, kteří by takový podnik povolili.

Ještě jedna věc se nám velice líbila, a to veřejná doprava. Kolem silničky jsou označená stanoviště, kde se shromažďují dopravy chtiví. Mezi zastávkami podle potřeby pendlují malé autobusky pro 8 lidí. Řidiči se domlouvají vysílačkami, kde kdo čeká a kam má namířeno. Povětšinou nejpozději do 10 minut už se každý veze, kam chce. Je to dokonce finančně výhodnější než platit parkovné za auto před nástupy na túry. Zapomněla jsem se zmínit, že u vstupů do národních parků a na výšlapy stojí výběrčí budky a tam se platí v průměru 6 zlotých, důchodci a děti polovic. Očekávala jsem rozkvetlé louky a velké množství různých rostlin, jako třeba na bývalé Zakarpatské Rusi. Tam zůstaly roztroušené vesničky a chaloupky, kolem kterých se po staletí beze změny pase dobytek a krajina je tradičně obdělávaná. Tady jsem byla hořce zklamaná. V místech, kde se po generace pásl dobytek a která nikdo neošetřuje, jsou převážně vysoké rostliny bodláků, pcháčů, kopřiv, lány ostrých trav jako kostřavy, ostřice, které občas zpestřují svými fialovými květy vrbovky (v lepším případě) a na poloninách zase nekonečné plochy borůvčí. Kde se česalo hřebeny tak holého. Takhle dopadne i naše krajina bez zemědělství a bez pečlivé ruky hospodářů (krávy už nemáme téměř žádné, kdo by choval ztrátová hospodářská zvířata, takže seno už není potřeba – však dostaneme všechno koupit v hypermarketech. Že jsou to nejlevnější náhražky, to přece nikomu nevadí, hlavně, že je to levné!). Vzácné rostliny vyhynou, anebo padnou na vrub nesmyslnému sečení benzínovými sekačkami. Zato jsem objevila pro mne naprosto nečekaný poklad, pro mne, která je odkázána na to, co prodává na našem sídlišti mnou proklínaný Albert. Drobné obchůdky, kde je k dostání jen to, co malý obchodníček koupí kolem sebe, protože dovážet to až odkudsi z Tramtárie se mu nevyplatí. Tvaroh, obyčejný ničím nenastavovaný tvaroh – hrouda tvarohu, tavený sýr = jen čistý sýr, brynza, točený salám, dobře vyuzený, v kterém není nic jiného než maso – mňam. Snad v každém stavení se dostane za 4 zloté koupit polévka „žurek“, nekonečná dobrůtka s uvařeným vajíčkem natvrdo nebo klobásou, „bigos“ hustá kaše ze zelím, s nakrájeným uzeným masem nebo klobásou.

Lesy jsou smíšené, převažují buky, smrky, hodně starých jedlí, lípy a javory. Všude jsou hromady nakáceného dřeva, fotili jsme si i milíře, které jsem viděla poprvé v životě. Nikdy jsme neopomněli zastavit u starých kostelíků. Některé jsou nově postavené a vyšperkované, některé jsou v dost hrozném stavu. Jistě, záleží na prioritách. Obrovské parkoviště s vyhlídkou, vybudované nejméně za 20 mil. určitě z peněz EU, v kontrastu s dřevěným kostelíkem, který se už rozpadá! Z bývalých vesnic zbyly v krajině jen skupiny obrovských starých stromů, obyčejně kolem zarostlého hřbitůvku, kde se lze najít torza rozbitých křížů, od tříramenných, dvouramenných, se spodním ramenem šikmým (pravoslavný), po jednoduše zkřížený. Na člověka padne nevysvětlitelná tíseň a smutek. Jak se mohlo tohle stát v civilizované Evropě? Proč se tak hloupě ptám, vždyť totéž se stalo v našem pohraničí, jen s tím rozdílem, že Lemkové se na žádné válce nepodíleli, jen měli vesnice na špatném místě. Vzpomínám na brzké ráno na tábořišti při východišti na poloninu Smerk. Seděla jsem v kadibudce bez dveří, zato vybavené bílým plastovým sedátkem a rolkou toaletního papíru, na svahu otočeném na východ. Sluníčko začínalo hřát, na trávě se třpytila rosa, nohy jsem měla rozmáčené a třásl mnou chlad. Výhled jsem měla na hřeben hor, pod sebou louku, po které se válela mlha a na které se pásla srnka. A všude naprosté ticho. Chtěla bych v takové krajině žít? Asi ne, už jsem příliš stará, ouvej moje klouby a zhýčkaný městský člověk, kterému teče z kohoutku teplá voda, neshání klacíky na rozdělání ohně, aby si ohřál něco k jídlu. Je to romantika, ale asi už jen pro dovolenou. Tak co, už víte, kde jsou Běščady?

Maria Saláková