Dne 28. června 2006 se stala Černá Hora (Montenegro) 192. členským státem v OSN (po odtržení od Srbska, s nímž tvořila soustátí po rozpadu Jugoslávie, jejíž byla také součástí) a 15. prosince 2008 předložila žádost o přijetí do Evropské unie. Nyní je na seznamu kandidátských zemí EU. (Počet obyvatel asi 616 258 – odhad z roku 2003.)
Často jezdím do Montenegra, tedy česky Černé Hory. Tato maličká země rozprostírající se mezi Albánií, Kosovem, Srbskem, Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem a ze západu omývaná Jaderským mořem mě okouzlila už asi před dvanácti lety svou přírodou a živou atmosférou turistických lokalit. Nejvíce ze všech středisek, kam směřují tisíce milovníků dovolené na pláži, mě přitahuje město Budva (mimo letní sezónu má asi deset tisíc obyvatel, její historie sahá do 5. století před naším letopočtem). Ráda se vracívám do úzkých uliček historicky cenného jádra města, jež bylo obnoveno po tragickém zemětřesení, které jej potkalo v r. 1979), nebo se bez kousíčku nudy procházím hodiny a hodiny promenádou vedoucí kolem mořského zálivu či tou jemu trochu vzdálenější, kde jsou desítky stánků nabízejících suvenýry, bižuterii, plážové oblečení a další ,,blbůstky“, na něž se ženy rády dívají a muži se jim při tom moc diví.
Moji procházce Budvou obvykle předchází zdolání cesty kolem zálivu nedaleké obce Bečiči, která je také rok od roku rušnější. Většinou odmítám použít mini autobus, jenž pravidelně několikrát v hodině jezdí na trase ostrov sv. Štěpána – Budva, případně další autobusové linky. Z Bečiči jsem do města, které je na seznamu pozoruhodností UNESCO, vyrážela i letos. Asi šest kilometrů chůze tam a zpátky mi nevadilo v minulosti ani nyní, protože pokaždé jsem objevila něco nového, zajímavého a opravdu hodně přitažlivého pro oči i přemýšlení. I tentokrát jsem si připomnělo slova Černohorce, jehož jsem potkala ještě v době, kdy země nebyla samostatná a patřila do svazku se Srbskem. ,,Jednou budeme tak atraktivní jako Monako,“ pravil. Nedala jsem tehdy najevo, že jeho vyjádření vůbec nevěřím, ale nyní musím přiznat: Ano, začínám. V létě roku 2009 jsem totiž hodně zírala, kolik je v Bečiči a hlavně v Budvě rozestavěných nových budov (hotely, kanceláře, obchody…), jimiž by asi nepohrdl ani zmíněný světoznámý mini státeček.
Staví je domácí a hlavně ruské firmy, které tu jsou velkými investory. To se odrazilo i na změně ve složení turistů, které jsem potkala na plážích a v ulicích či restauracích. Na první pohled je evidentní, že už tam netráví dovolenou hlavně Poláci, Češi, Němci, občané Srbska ale návštěvníci z Ruska, případně jiných zemí bývalého Sovětského svazu.
A opravují se ve velkém i ulice a chodníky. Překvapením jsou i další nová rychlá občerstvení a stylové plážové restaurace. Podle fotografií na reklamních billboardech lze soudit, že mnohým rozestavěným budovám nebude po jejich dokončení chybět architektonický ,,šmrnc“, jedinečnost a luxus. (Je mi smutno, jak v tomto směru zaostává moje rodná Ostrava! Vždyť ani tzv. Černá kostka, určená pro Moravskoslezskou vědeckou knihovnu, se nebude stavět. Na realizaci sídliště Nová Karolina taky raději nemyslet! Je v nedohlednu.)
Už se těším, jak nad pahorkem s kdysi dávno proraženým tunelem mezi Budvou a Bečiči se bude tyčit pozoruhodný několikaposchoďový hotelový komplex Astra, obklopený mnoha pavilony. Ano, vím, milovníci dovolené trávené na téměř liduprázdných plážích mě nyní mohou mít za blázna, ale aťsi. Jsme každý jiný. Konečně, milovat je možno obojí – ruch přímořských měst i ticho téměř zapomenutých a turizmem nedotčených krajin. To je můj případ. Nezlobte se.
Abych se vrátila k Budvě a Bečiči! Přece jenom tam není všechno ideální. Už dnes se například projevuje i v tamních mořských zálivech velké znečištění vody. Jsou dny, kdy vlny ve věčném koloběhu přílivu přivlekou k pobřeží láhve z umělé hmoty, obaly na opalovací krémy, silonové sáčky, zbytky lehátek a další odpad, který do nich byl naházen turisty, a dokonce místními lidmi. Až se postaví ty ještě větší a ještě větším komfortem vybavené hotely, budou dovolenkáři a domácí vychovanější a nezničí přírodní krásu, která Černou Horu zdobila v minulosti a zatím ještě trvá? Nevím a nevědí to ani jiní.
Turistický rozmach směřuje do dalších dříve tichých míst malé země u Jadranu. Další skála byla ,,otevřena“ pomocí tunelu, a to mezi mezi Bečiči a osadou Kamenovo, aby vznikla nová veliká pláž pro turisty, kde už nyní barevné slunečníky s lehátky připomínají přemnožené vlčí máky v obilí. A jiný plevel s pěkným okvětím. I tam byly postaveny hospůdky a brzy asi přibude nejeden hotel.
Ano, Černá Hora potřebuje svůj turistický průmysl dále rozvíjet. Možná, že opravdu jednou bude proslavená jako Monako… Chce se mi věřit, že strůjci všech tamních změn i rekreanti pochopí, co je správné. To znamená, že najdou rovnováhu mezi svými nároky a potřebami přírody. Pak Budva i její okolí zůstanou stále přitažlivé a krásné. Kéž bych je právě takové měla v každém dalším roce před očima!
Text a foto: Eva Kotarbová
