Markéta Pilátová: Bába Bedla. Ilustrace Martina Trchová. Praha: Meander, 2021.
Kroměřížská rodačka, hispanistka Markéta Pilátová (*1973), dovede ve své tvorbě zúročit své mnoholeté latinskoamerické zkušenosti a zážitky, neboť v Jižní Americe léta učila česky potomky emigrantů. Její ovlivnění poetikou magického realismu a fantastickou prózou je patrné v celé autorčině literární tvorbě. Proniklo do románů Žluté oči vedou domů (2007) a Má nejmilejší kniha (2009), rezonují v jejích knihách pro děti, např. v příbězích o neobvyklé punkové víle Vivivíle (Víla Vivivíla a stíny zvířat, 2009; Víla Vivivíla a piráti Jižního moře, 2010) aj. Příběh nazvaný Bába Bedla (2021) souvisí jistě s tím, že dnes autorka žije ve Velkých Losinách a tajemné Jeseníky, známé svou neblahou historií, jí opakovaně inspirují.
Ústřední postavou je bába Bedla, záhadná bytost – napůl žena a napůl houba. Možná je z rodu těch žen, které zde kdysi byly obviněny z čarodějnictví a musely se skrývat tak dlouho, až symbolicky i myticky splynuly s lesem. Autorčina bába Bedla po celá staletí vstřebávala do sebe nesamozřejmost bezprostředního okolí a začala pronikat do tajů podhoubí lesa, o němž nemají ostatní ani tušení. Možnost průniku všedních věcí z povrchu do podzemní vrstvy se prolínají se zázračnými ději. Přitom vše probíhá s takovou samozřejmostí, že se účinkující postavy, stejně jako čtenáři, nikterak nepozastavují nad kauzálními vztahy. Neexistuje v něm napětí mezi nezvratným časem dějin a návratným mytickým časem. Spíše vnímají skrytý vnitřní soulad a podmaňuje je imaginace. Příběh nazvaný Bába Bela je esencí fantazie a realismu také v tom, že se odehrává na konci 2. světové války a bába Bela, která odjakživa pomáhala „ztraceným“ dětem, se opět probouzí. Děti, s nimiž se potkává, jsou bez domova, utíkají před nebezpečím, skrývají se, avšak jinak neznají svůj cíl. Ocitají se v neznámých končinách, uprostřed hlubokého, temného lesa, vyhladovělé, prochladlé a nevyspané.
Pilátová představuje Bedlu s příznačným širokým kloboukem, který léty života zčernal. Bábino propojení se široce rozvětveným tajemným podhoubím, které může stejně tak vyživovat a revitalizovat, jako působit opačně, nabývá na alegorickém významu. Především je však důležité, že Bedla dovede rozpoznat nebezpečí a zlo. K tomu jí napomáhají nenápadné kouzelné předměty. Trubička, kterou slyší, co se děje na dálku, dalekohled, pomocí něhož vidí do daleka, dýmka, kdy se bafáním přesouvá do jiných časových dimenzí. Děti, s nimiž se Bedla v lese postupně setkává, přijímá pod svá ochranná křídla, neboť dobře ví, že jsou na tom stejně. Záhy přišly o rodiče, potloukaly se po rodinách, trpěly ústrky, hladem, zimou. Bedla je nasytí z darů lesa. Stravu připraví z pupenů jehličnanů, kukaččích vajíček, medvědího česneku a kopřiv. Poskytne dětem pocit bezpečí, zaručí klidný spánek, naučí je čelit různým nebezpečím. Neptá se na jejich původ, národnost, etnikum. Vše se děje synchronně, nepanuje zde ani napětí jazykové. Setkání s vojáky obou stran je vždy nebezpečné, ale když k němu dojde, pak je nejlepší použít lest.
Partu dětí, které se nakonec spřátelí, tvoří dvě německé děti : židovka Heike, které rodiče zahynuli v lágru, a malá Sofie z německého sirotčince z Velkých Losin, český chlapec Honza a ruský vojáček Vasja, který vyrostl mezi rudoarmějci, ale odmítá „prostřílet se“ do svobody. Děti se sblíží navzdory povahových rozdílů a věkových odlišností. Disharmonie přichází vždy zvnějšku, z nepřátelského prostředí. Když malá Sofie neposlechne a vydá sama na cestu podhoubím, všechno se jí zkraje líbí, zvláště světélkování, kterým se osvětluje spletitá cesta v podzemí. Všechno se jeví zábavně a dobrodružně, dokud děvčátko nenarazí na jedovaté houby a další smrtonosné pasti. Mytické vidění zůstává, avšak důležitější je soužití, které je zoceluje. V Bábě Bedle se domlouvají houby, stromy, lidé podobně, jako je tomu ve starodávných bájích, bajkách a kouzelných pohádkách. Děti přežijí s podmínkou, že drží pohromadě.
Události v sobě nesou velký poznávací i sociálně psychologický potenciál. Každé z dětí se musí rozhodnout samo, jakou cestou se chce ubírat, pro kterou identitu se rozhodné. Být houbou a zároveň člověkem nelze, přitom kdyby se rozhodl živý tvor pro změnu identity, stane se do navždy. Patří pak do jiné komunity a bude chráněn čáry a kouzly, bude žít nekonečně. Malá Sofie se rozhodne pro lidský život, třebaže jedná spíše intuitivně. Náhodná setkání dětí a báby Bely v pohnuté době doprovázené nebezpečím ztvrzují přátelské vztahy a společné zážitky, které se několikanásobně zúročí nejen v čase, kdy se příběh odehrává, ale dozajista také v dospělosti. Nejsou uzavřeny do svého dětského světa, snad dokonce vyčleněného z okolního dění. Jinakost dětí se smývá také tím, že do jejich života vstupují prvky fantastické, nadpřirozené, zázračné, nabízí se svět fantazie a imaginace, přitom se nerezignuje na řešení v reálném, aktuálním světě.
V Bábě Bedle najdeme mnoho aluzí a intertextuálních postupů, které odkazují k předcházejícím knihám Markéty Pilátové, ale také k dějinám Jeseníků s bohabojnými horaly. Vrací se k místním a etymologickým jesenickým pověstem: např. o Ztracených kamenech (Verlorene Steine), o kopci Skřítek (Berggeist), o Velkých Losinách (Gross Ulersdorf), váží se k Pekařovu (Beckengrundu), obci, kde žil slavný rod Franze Kolby, zakladatele proslulé manufaktury na výrobu varhan a velkých i malých píšťalových flašinetů. Zmiňovaná a další konkrétní místa najdou čtenáři v závěru Báby Bedly na vyhotovené mapce.
Křehkost a tajuplnost příběhu umocňují ilustrace Martiny Trchové, zpěvačky, skladatelky, textařky a výtvarnice, která vytváří pozoruhodné obrazy hub a tvary travin, naznačuje tajemnost a zastřenost tím, jak pracuje se siluetami postav a předmětů a je noří do mlhy. Textilní clona i zvolená zeleno-žlutá barevnost umocňuje atmosféru příběhů a estetickou krásu přírody. Kniha se formátem, textově i výtvarně řadí do výjimečně zdařilých nakladatelských počinů.
Svatava Urbanová
vloženo 26. 10. 2022