Ostravský fotograf Stanislav Drozd (nar. 15. dubna 1938 v Ostravě-Vítkovicích) mě už při prvním setkání před několika lety udivil energií, která z něj vyzařovala. Zapůsobila na mne i později a je tomu tak dosud. Ač jsem o dost mladší, nikdy bych nestihla zúčastnit se tolika výstav a dalších kulturních akcí jako on. Mám pocit, že je všude. Přitom všem fotografuje, organizuje svoje výstavy a radou přispívá tam, kde je zapotřebí. Postupně jsem se o něm dozvěděla, že byl dlouholetým pedagogickým pracovníkem Střední školy Ostrava-Kunčice, také předsedou bývalého Fotoklubu SČF při Domu kultury Nové huti v O.-Zábřehu. Své vědomosti a schopnosti uplatnil jako člen dřívějšího městského a krajského poradního sboru pro amatérskou fotografii a krajského výboru Svazu českých fotografů. On sám neváhal předložit svoje snímky porotcům v nejrůznějších soutěžích, kde získal řadu ocenění. Nějakou dobu se S. Drozd zabýval také amatérskou filmovou tvorbou. Podstatně ovlivnil řadu svých žáků, z nichž někteří jsou dnes velmi uznávaní fotografové, jako Václav Šedý nebo Stanislav Dostál. Marek Pospíšil je kameramanem a režisérem v TV NOE.
Stále velmi aktivní fotograf si naštěstí našel čas, aby odpověděl na moje otázky.
Díváte se na svět často přes ,okénko‘ fotoaparátu. To už pěknou řádku let. Vzpomínáte si na svůj první fotografický přístroj?
„Fotografovat jsem začal ve 14 letech. Můj první foťák byl Voigtlander Brillant. Měl velký zrcadlový hledáček a základní funkce – clonu, čas a zaostřování podle symbolů: portrét, skupina a krajina. Měl rovněž dobrý objektiv. Byl to otcův fotoaparát, zakoupený asi v roce 1937. Vlastním jej dosud i ostatní… Otec měl další, tak jsem ,Brillant‘ dosti dlouho okupoval já. Později jsem používal Flexaret 3, Weru 3, Exaktu, Praktiku a poslední klasický byl Pentacon Six.“
Ještě před takovými třiceti pěti léty bylo běžné fotit na černobílý film. To si fotograf se svými snímky pěkně pohrál v domácí fotolaboratoři. Zavzpomínáte?
„První zpracování filmu bylo dramatické. Kamaráda jsem přesvědčil, že není třeba filmový pás po vyvolání ustalovat, a tak jsme potom na světle pozorovali, jak se nám pěkně mění na temně černý… Moje první fotografie byly kontaktní 6×6 cm. Zhotovovaly se v kopírovacím rámečku, který byl umístěn v kopírce vyrobené otcem. Později jsem již snímky upravoval na zvětšovacím přístroji Opemus. Vše potřebné jsem měl umístěno v mém pokoji, koupelnu jsme tehdy neměli. Okno jsem zatemnil rámem s černým papírem a prostor osvětlil rubínovou žárovkou. Chyběla tekoucí voda. Pro vyvolávání svítkových filmů 6×9 i fotografie jsem zprvu používal německou (válečnou) koncentrovanou vývojku Rodinal s různým ředěním. Později vývojky a ustalovače firmy FOMA.“
Jak přijali zálibu ve fotografování Vaši nejbližší – rodiče?
,,Protože otec byl velmi dobrým fotoamatérem, získal jsem jeho podporu i důležité rady. Fotografie se pak stala mým celoživotním koníčkem. Někdy otec zpracovával fotografie v kuchyni. Zatemnil okno a fotokomora byla připravena. Samozřejmě až v noci, když matka a mladší sestra šly na kutě. Problémy nikdy nebyly.“
Přenesme se do Vaší dospělosti. S jakou technikou jste vstoupil do období barevného filmu? Nebylo Vám smutno po fotografickém černobílém světě s odstíny šedé barvy?
„Barevné fotografie a diapozitivy jsem dělal zprvu klasicky. Dlouho jsem odolával digitální technice, ale pro mé povolání metodika a učitele se stala nezbytnou. Psal jsem do různých médií, zejména do Učitelských novin, mnohdy jsem musel poslat třeba ilustrační fotografii i do hodiny. To mi umožnil jen digitální proces a internet… Ke klasice jsem se již nevrátil, ale černobílou fotografii zhotovuji, pokud je to zapotřebí. Některé náměty totiž v ,ČB‘ vypadají lépe a věrohodněji, říká se, že taková fotografie má duši.“
Fotograf si obvykle hledá nějaké jedinečné náměty k zachycení na reportážních či uměleckých snímcích. Jaké byly a jsou ty Vaše?
,,Z počátku jsem fotil kamarády při různých akcích. Později vznikly cílené reportáže a pak převažovaly fotografie krajin, zejména z cestování a turistiky. Zajímavé bylo fotografování akcí v kulturních domech v Porubě a Zábřehu, kde vystupovali Karel Gott, Miroslav Horníček, Golden Kids, Waldemar Matuška a další slavné osobnosti. V té době mě ovlivnili také kamarádi z fotoklubu, později profesionálové, např. Fedor Gabčan, Miloš Polášek a Bohuslav Bína. Začal jsem v záběrech hledat souvislosti a výtvarná sdělení.“
V současné době je už běžná digitální úprava snímku pomocí počítačových programů. Je to pro fotografa tvůrčí práce nebo jen pomoc v nouzi, když došla fantazie a náměty k focení?
,,Bez postprocesových prostředků to nejde. Fotografii buď vylepšíte, ale někdy znehodnotíte. Vždy je třeba nalézt rozumnou rovnováhu. Digitální úprava umožnila pohodlněji dosáhnout grafických efektů – např. Sabatierův efekt, deformace, dvojí expozice a další. V temné komoře to bylo zdlouhavé s velkým množstvím zkoušek.“
Kterou svou výstavu za poslední dva tři roky hodnotíte jako nejlepší?
,,Před koronavirovou pandemií jsem měl každý rok tři až čtyři výstavy. Mezi významné patřila moje jubilejní v ostravské galerii Chagall v roce 2018, dále to byly prezentace v Návštěvnickém centru Nový Jičín, v radnici v Příboře, vítkovické a svinovské knihovně a v dalších místech. I komorní výstavy byly příjemné a měly divácký ohlas. Konaly se v baru U Waldemara, v pobočkách Knihovny města Ostravy – Krásné Pole a Vietnamská v Porubě. Moje zatím poslední výstavní akce se uskutečnila v loňském roce v porubské Kafárně. Trvala bohužel kvůli karanténním opatřením jen týden.“
Určitě věříte, že pandemie jednou skončí a máte další výstavní plány…
„Pokud vše dobře půjde, budu vystavovat na podzim v pobočce Knihovny města Ostravy ve Vítkovicích, také v Gorolském turistickém informačním centru v Mostech u Jablunkova a začátkem dalšího roku v Galerii na schodech Domova mládeže ve Vítkovicích.“
Před nějakým časem jste začal s výraznou popularizací tvorby i jiných autorů. Zajímavý nápad.
„Ano. Posledních pět let se zabývám dokumentováním regionálních výstav. Zpracovávám je do prezentací v tzv. Power Pointu. Každá je v podstatě fotografickou reportáží od pozvánky, přes průběh vernisáže, až po vystavené artefakty. Jeden díl obsahuje tři až pět výstavních akcí. Prezentace posílám kamarádům na víc jak sto e-mailových adres. Pro mne je potěšitelné, že jsou součástí úložiště Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a knihovny Galerie výtvarných umění Ostrava. Možná tak zůstanou zachovány pro další generace… Kromě toho je velmi příjemné se scházet na vernisážích a výstavách s přáteli, diskutovat s nimi, a zejména nalézat zajímavé objekty, někdy velmi prosté. Mám potřebu je zaznamenávat a předkládat jiným.“
Je seniorský věk překážkou pro realizaci vlastních snů?
,,Pokud to zdraví dovolí tak jistě ne. Je třeba jen zvolit rozumné priority. Zatím stačím navštěvovat výstavní akce i v okolí Ostravy (Krnov, Hranice, Jablunkovsko, Karvinsko) a zpracovávat je do zmíněných reportážních prezentací… Těžko už budu sjíždět četné sjezdovky v Alpách… Lyžování byl můj další celoživotní koníček, kromě toho i aktivní provozování hudby – hra na housle a později na klarinet.“
O těchto koníčcích bychom si mohli povídat zase někdy jindy. 🙂
Ptala se Eva Kotarbová
Fotografie Stanislava Drozda
Vloženo 2. dubna 2021