Kdo ti podá záchranné lano?

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je Lano.jpeg.

Kniha Nečekej záchranné lano je prozaickou prvotinou autorky Evy Kotarbové. Ostravská rodačka, která se doposud věnovala psaní poezie (sbírky Podkůvky, Kameny, Zapomenuté věty, Siluety, Marné levitace a Černohorské sluncebraní), se v povídkovém souboru, který vyšel na začátku letošního roku, zaměřuje na mezilidské vztahy. A to nejen na ty milostné, ale také na rodinné nebo celospolečenské.

Hlavními postavami povídek jsou většinou ženy, což nám napovídá zajímavá koláž fotografie autorčiny dcery na obálce knihy. V souboru ale najdeme také několik textů, ve kterých je hrdinou, vypravěčem svého životního osudu muž (Sypou mě do důlku, Laskavá vidina naděje). Protagonistkami jsou nejčastěji ženy ve středním věku, které se ocitly v komplikovaném vztahu a jejich životy provázejí nejednou také problémy existenční (přicházejí o práci, anebo mají zaměstnání, které je málo placené). Kromě ne vždy uspokojivého milostného vztahu trápí hrdinky odloučení od dětí, se kterými se dlouhodobě nestýkají (v povídce Klub osiřelých matek kvůli tomu, že žijí v zahraničí), anebo se s nimi vídají přerušovaně kvůli střídavé péči (Nepřijít o snění), největší vzdálenost tu však představuje fakt, že děti jsou už odrostlé a samy mají své vlastní rodiny. Povětšinou se milenci těchto žen stávají finančně zajištění muži, kteří by mohli nabídnout pomyslné záchranné lano, jež by vyřešilo jejich peněžní krizi. Autorka tak trochu sklouzává k využívaní tradičního klišé milostných románků. Pozitivní ovšem je, že hrdinky takovou pomoc razantně odmítají a pokud ji přeci jen přijmou (povídka Nečekej záchranné lano), tak se sebezapřením a následným potýkáním se s výčitkami („Stejně, za jakou cenu si ale takhle užíváme…“ […] Peníze, které si půjčila od Mirka, bude splácet i s úrokem – sexem v jeho posteli. Jak dlouho? Měla pocit, že už se nedokáže přetvařovat, předstírat mu uspokojení., s. 76). Téměř všechny protagonistky povídek jsou líčeny jako dokonale štíhlé krásky s šik účesem, které se někdy malinko stydí za svou fyzickou přitažlivost (Tančila v něm a měla dobrý pocit ze svých dlouhých, plesových, černých šatů. Takové vždycky chtěla, ale nevlastnila je, protože se u švadleny nikdy neodhodlala požadovat výstřih vzadu sahající až do pasu., s. 79), což nás opět přivádí k postupům užívaných především v dívčích románech, na druhou stranu je ale možná povzbudivé vidět, že ani ne zrovna pohádkový život se musí odrazit ve fyzickém vzhledu.

I přestože v souboru najdeme spíše milostně laděné příběhy, objevují se tu také povídky s existenciální tematikou, které považuji za velmi povedené. V povídce Sypou mě do důlku bilancuje umírající (nebo již zesnulý) muž svůj život od doby, kdy získal vysněné místo starosty. Popisuje, s jakým nadšením se zpočátku zhostil této funkce, ale později narazil na její temnou stránku – cestu lemovanou podlézáním, prospěchářstvím a občas podezřelými projekty sloužícími především k obohacení projektantů. V příběhu důchodkyně Hedviky (Jenom všední příběh) zase nahlížíme do vzpomínek na důležité životní momenty dnes již nemohoucí ženy, žijící v domově důchodců, jejíž vzpomínání na šťastné, byť ne vždy idylické období mládí a rodičovství se mísí se smutnými záběry na Hedvičin současný svět smrsknutý do pokojíku s poloprázdnou šatní skříní a poličkou se soškami z bývalého domova a zachycením jejího současného deprimujícího usilování o to vstát ze záchodové mísy a přesednout z ní na invalidní vozík. Originálně pojatý je také příběh mladého muže, který pravidelně chodí do nemocnice na oddělení pro dlouhodobé pacienty navštěvovat svého otce ležícího v bezvědomí, a přitom se seznámí se starší dámou, příbuznou pacienta, který s jeho otcem sdílí pokoj (povídka Laskavá vidina naděje). Setkáváme se tu s hrdinovou fascinací tajemstvím mládí dnes již staré ženy a s narůstající blízkostí mezi paní, jejím bratrancem a mladým mužem.

Autorčinou silnou stránkou jsou detailní popisy prostředí a krajiny. Ty dokáže Kotarbová vylíčit velmi věrohodně, a tak detailně, že je čtenář schopen pomyslně se přenést na místo, do nějž je daný příběh situován (Ráno bylo neskutečně krásné. Wildspitze se zdál na dosah ruky. Kontura jeho vrcholku se ostře zapisovala do syté modři oblohy. V dohledu nebyl ani jeden mráček. Hora byla od nich vzdálena několik těžko zdolatelných kilometrů […] Za pár minut měly vyjít na několikahodinový výšlap přes ledovec Pitztal. Půjdou kolem chaty, u které se však nezastaví. Budou pospíchat k velkolepému vodopádu […]., s. 64). Méně zdařilé jsou naopak dialogy postav, podobně jako některé slovní obraty, které občas mohou působit trochu nepřirozeně (Hebká kůže mu připomněla dcerčiny nožky…, s. 15).

I přestože autorka v úvodu knihy prohlašuje, že se jako prozaička cítí nejistá, její psaní určitě zaujme nejednoho čtenáře a v některých případech snad i zasáhne autenticky líčeným životním osudem člověka, který je podáván bez příkras. Autor doslovu, Antonín Szkandera, se zamýšlí nad pomyslnými záchrannými lany, která jsou podávána protagonistům povídek a varuje, abychom si také dávali pozor, kdo lano podává a co za pomoc očekává. Eva Kotarbová však prostřednictvím motta knihy, kterým je citace výroku Sigmunda Freuda, nabízí dobrou radu, když připomíná, že bychom se „v drobných věcech měli spoléhat na rozum, ale v těch velkých bychom měli věřit srdci“.

(Andrea Balharová)

 

Vloženo 29. března 2021