Cesta do minulosti

Cesta do minulosti

(Miriam Prokešová: Mia – landecká holčička. Il. Aneta Perničková. Ostrava: Balónek, 2020.)

Próza Mía – landecká holčička (2020) ostravské vysokoškolské pedagožky Miriam Prokešové se pohybuje někde mezi užitkovou literaturou a beletrií. Je zarámovaná příběhem ze života, nechybí až dobrodružně-detektivní pátrání po ztracené dívence, ale převažují časové skoky do dávné minulosti (od mamutů, přes Jantarovou stezku, hradisko a středověký landecký hrad přináležející Slezsku), míří k popularizační naučné literatuře. V současné literatuře pro děti a mládež jsou podobné postupy vděčné a s četností používané. Připomeňme např. prózy historičky Veroniky Válkové, která také nechává své dětské protagonisty putovat napříč dějinami. Potkávají se však vždy s historickými osobnostmi a smývání časové distance minulosti vede ke zpřítomnění historie. U Prokešové je tomu poněkud jinak tím, že setkání a jejich významy posouvá do fiktivní časové zkušenosti. Jestliže se rozhodla popularizovat prastará místa ojedinělého petřkovického kopce Landeku, posledního výběžku České vysočiny na severním okraji Moravské brány, neboť tady někde se lámou v Karpaty, střetává se Východ a Západ, a to prostřednictvím přibližně osmileté holčičky, bez výrazného rozlišování historické a kulturní identity, pohybuje se sama na hraně porozumění lidskému jednání jako předpokladu tvořivé narativní identity. Procházíme spolu s ní až příliš volně v mnoha staletích, přesouváme se z času reálného do času mytizujícího, těkáme mezi dětskou perspektivou a aspekty dospělých, zbytečně se aktualizuje. Např. „Takové krásné zvyky, pomyslí si Mia. Dobře se žilo ještě bez televize a mobilů…S různými rodinnými oslavami, na kterých se podílela téměř celá vesnice. Muselo to být fajné, napadne ji. Takový úplně jiný život, než jaký máme dnes. Dnes? Vždyť ona přece není dnes, ona je tady, v té vesnici ještě bez pouličních světel, bez elektřiny, bez mostu směrem na Hrušov a Ostravu, bez asfaltových cest, jen prašné peřinky mezi domky, kolem kterých však kvete plno květin.“ (s. 66)

Výchozí zápletka, kdy školačka Mia odběhne na procházce mimo skupinu spolužáků, všimne si předmětu v trávě, zvedne ji a zjistí, že se jedná o malou sošku rytíře na koni. Rázem se propadne a záhadně zmizí, přitom po sobě nezanechá ani stopu. Nabízí mnoho variant  pokračování. Landecký kopec je provrtán štolami, avšak dívenka neuvízne v podzemí, ani se nejedná o snové nebo halucinační a horečné stavy, ale stává se objektem zlého černokněžníka. Následují obrazy, které jsou plné nečekaných setkání se zvířaty, dětmi, lidmi prostými i urozenými, nadpřirozenými postavami, před kterými mnohonásobně Miu zachraňuje darovaná starobylá dětská hračka. Nedovedeme s přesností odhadnout kolik hodin nebo reálných dnů se Mia pohybuje v jiném časoprostoru, avšak dovídáme se, že vrcholí v době velikonočních svátků, kdy se podle pověstí dějí zázraky.

Kniha je vystavěna na dobré myšlence – přiblížit dětskému čtenáři regionální historii, avšak mnohočetné křížení faktů a fikce, způsob, jak autorka do příběhů začleňuje pověrečné démonologické pověsti, kouzla a čáry, kterým začínají věřit také její rodiče, je naddimenzovaný. Není vytvořena tajemná atmosféra, která by mohla přispět ke gradaci napětí. Dokonce maminčino zoufání je odosobněné již tím, že v autorské promluvě se označuje obecně jako „žena“. Prokešová není příliš zdatnou vypravěčkou, svým naturelem má blíže k úvahám o životě nebo k odborné literatuře než k vynalézavým popisům krásy jarní přírody apod. Kombinace klasického narativu s encyklopedickými vysvětlivkami, vytištěnými na růžovém podkladu, jsou vedeny snahou některé epizody ozřejmit, avšak narativní text je jimi rozbíjen, neboť informace jen někdy s příběhem souvisejí přímo, jindy figurují spíše okrajově. Nicméně reflektují historii mnohem zajímavěji než fabulovaný příběh o ztracené, hledané a nalezené holčičce.

Bohužel ani ilustrativní část text neodlehčuje, knihu jako celek esteticky neumocňuje. Spíše působí neuměle a rušivě. V současné literatuře pro děti a mládež se klade značný důraz na ilustrační doprovod, který se nezřídka stává dominantou knih pro děti a uvažuje se o obrázkových knihách. Tady došlo k promarnění nabízených příležitostí. Škoda.

Svatava Urbanová