My jsme místo

Petr Čichoň: Lanovka nad Landekem. Brno: Host, 2020.

Román je opět zasazen na Hlučínsko. Odehrává se jednak na česko-polském pomezí, jak tomu bylo také v autorově Slezském románu (2011), částečně v Mnichově a navíc v Opolí. Časově se však pohybujeme na ose směrem k budoucnosti a nikoliv k minulosti. Futurologická vize postavit lanovku z Dolních Vítkovic a vést ji na zalesněnou haldu Emu nebo na Landek, dvě místa s mimořádnou vyhlídkou, nezůstává v románu jen v plánech. Naplňuje se a účinkující postavy Čichoňova nového románu se podílejí na realizaci. Lanové spojení se totiž stalo součástí volebních programů podporovaných polským separatistickým hnutím a následně polskou politickou stranou s názvem Liga Slezska. Nejedná se v něm o postavení národnostních menšin v rámci EU, ale o ekonomickou autonomii v rámci Evropského federálního uspořádání a emancipaci, o níž v současnosti např. usiluje Bavorsko, Vlámsko, sever Itálie, Katalánsko. Odborně se v románu označuje jako „fiskální autonomie a subsidiarita“, čemuž prostí lidé, jakými jsou Johan a Truda stejně nerozumí.

Emancipační snahy na české a polské straně se výrazně různí. Politicky mnohem dravější je polská strana, zatímco české se jedná o oživení krajiny a prosazení nonkonformních forem dopravy a posílení cestovního ruchu v příhraniční oblasti. Autor ovšem nic neidealizuje. Starší landečtí obyvatelé se obávají, že se zprovozněním lanovky vytratí ticho a soukromí jejich bydlení. Na svět nepohlížejí skrze vědomí slezské spolupatřičnosti nebo pospolitosti, natož politické moci. K tomu nemají předpoklady. Přístup Marušky, roz. Kottové, architektky, a ing. Hannese Lasse je značně pasivní. Důchodci Truda Lassová a soused Johan Kott žijí tak, že se o veřejné věci nestarají. Slovy zemitého Johana: „My sme misto, ale nam to stači, nepotřebujem se zas nechat zabit v jakesi vojně nebo v něčim podobnym. Pokyvu hlavu a zas se shybnu pro pivo. Dnes to do mě teče, ale taky střizlivy sem furt. Nervy to pivo k sobě nepušťaju.“

Petr Čichoň předestírá před čtenáři mnoho otázek o tzv. regionální identitě, ale dává je do souvztažností mnohem širších, než by se mohlo na první pohled zdát. Jeho vymezení Slezska souvisí s přírodními danostmi a industriální historií (s uhlím a železem na Ostravsku), s ekonomickou převahou těžkého průmyslu, který v postindustriální vývojové etapě ztrácí na své významovosti. V symbolickém smyslu je kopec Landek až kultovní, neboť je místem spojeným s lovci mamutů, je nejstarším nalezištěm černého uhlí na Ostravsku. Uhelné sloje zde vycházejí na povrch. Landek je však také hraničním místem. Tady je konec Ostravy a začátek Prajzké, na druhé straně je už Opolské vojvodství. Pod Landekem „nikdy nebyl žadny folklor, jak ho občas vidím v televizi nebo jak pišu ve zpravodaju. Žadne kroje, enem robotnicke galaty bez košul a galaty na širach. Také, jak mam fčil na sobě“, říká Johan, když se představuje. Žije se tam dodnes tak, že se každý co nejvíce stará o svou zahradu a dům – ty jsou centrem rodiny a pozornosti. Vítkovický slevač Johan Kott a hornička Truda Lassová jsou dobrými sousedy a pravými Prajzáky. K němectví se hlásili tehdy, kdy to bylo pro rodiny výhodné. Muži začali jezdit za prací do Německa a více vydělávali než jinde, proto se po listopadu 1989 usilovalo o to mít německé cestovní pasy a v rodinách se jako první pořizovala zahraniční auta.

Regionální odlišnost z české a polské strany je zachycena ve způsobu  modelování osobních témat, ve stylu života starší a střední generace, který se v novém miléniu ze dne na den měnil, odlišoval se v přístupech k národnostním zájmům na pohraničních územích sousedících států. Venkovský styl života si zachovali jen nejstarší obyvatelé. Vzdělaní potomci se rozprskli v zahraničí, málokdy přijíždějí domů, hlučínský dialekt neovládají, zato nemají problém obchodovat nebo jednat v němčině a angličtině. Nic se v próze neidealizuje. Již svými jmény připomínají postavy specifickou regionální a generační identitu (Johan, Truda, Hannes), avšak mentalitu obyvatel Hlučínska ovlivnil také živel český. Johan má dceru Marušku a malou vnučku Elišku, které jsou formovány jinými psychickými a kulturními identifikačními vazbami. Trudin syn se jmenuje Hannes a vzal si za manželku Klifu, polskou Němku, mají malou dceru Anku. Žijí v Opolí, kde je uznána německá menšina nad 10 % obyvatel. Na dobré adrese mají postavený moderní dům a Klifa zahájila závratnou politickou kariéru, která je nesena zcela vědomě a vykalkulovaně na vlně etno-nacionální identity, využívá dotační politiku Evropské federace (EU), která směřuje k podpoře tzv. euroregionů.

Nebudeme prozrazovat zápletky a vznikající trojúhelníky v milostných vztazích, záhadné zmizení vysoké peněžité částky, redundantně se opakující motivy spojené s Johanovým prostředkem k uvolnění vnitřního napětí – chlazeným láhvovým pivem Ostravar v jeho jezírku s lekníny a zlatými rybkami, nebo Johanovo filozofování nad životem doprovázené údivem vyjádřeným závěrečným slovem „Jušiš!“. Můžeme se s ním setkat v rozličných textových situacích, přitom pokaždé vyznívá jinak. Třebaže nepochybujeme ani o Čichoňově osobitém smyslu pro humor, platí beze zbytku vnější charakteristika Johana: „Bez piva by mě rybnik moc nebavil. Myslím, že ani japonské kapry by nebavilo byt ve vodě bez piv.“

Román v sobě nese řadu poloh, směrů a protisměrů územní identity na různých úrovních sociálních vztahů a konkrétním momentů. Nejde jen o vztah jedince k místu a lidem, kde žijí a kde prožívají svou každodennost (o lokální identitu), ale také o širší územní celky, správní celky, regiony a euroregiony, které jsou přirozenými formami pro každé lidské vymezování prostoru a regionální cítění, pokud nejsou politickým mocenským nástrojem a nemanipulují s názory a city místních obyvatel.

Svatava Urbanová

Vloženo 26. 6. 2020