Šikmý kostel Karin Lednické

Karin Lednická: Šikmý kostel. Románová kronika ztraceného města, léta 1894 – 1921.

Ostrava-Svinov: Nakladatelství Bílá vrána, 2020

Název románu je velmi příhodný. Šikmý kostel svatého Petra z Alcantary je totiž jedinou stavbou, která skutečně zůstala po staré Karviné. Dnes je území označované jako Karviná-Doly, v románu se pro odlišení volí kompromis mezi českým (Karviná) a polským označením města (Karwina) a tím je název Karwiná. Území současné Karviné totiž představuje bývalý Fryštát. Šikmý kostel není jedinou sakrální stavbou, která na Ostravsku utrpěla poddolováním, avšak výše zmíněný kostel je určitě nejznámější, neboť denně kolem projíždějí stovky aut a nakloněná věž se až varovně odchyluje. Navíc čtyřproudá dálnice odřízla kostel od hřbitova a staré město zmizelo. Dosud žijící pamětníci se orientují podle něj, když si vybavují, kde asi stál jejich dům a kam chodily děti do školy. Ještě dnes ve volném prostoru uvidíme tu a tam osiřelé ovocné stromy, které na vytěženém území působí nepatřičně a cize.

Z podtitulu vyčteme, že románový debut Karin Lednické se časově odvíjí od konce 19. století do prvních dvou desetiletí 20. století. Tato léta jsou poznamenána obrovským důlním neštěstím, první světovou válkou, rozpadem monarchie a vznikem Československa. Na rok 1894 se nezapomíná, neboť tehdy došlo k největším výbuchům v historii ostravsko-karvinského revíru. Výbuch zasáhl tři propojené doly Jindřicha Larische-Mönicha. Byl to Důl František, Hlubina a Jan Karel. Zahynulo tehdy 235 osob a událost zasáhla do života téměř každé z rozvětvených hornických rodin. Hromadný hrob obětí v Karviné se stal místem navždy spojeným s kolektivním traumatem a jmenovité doly nabyly v historii místa zásadní význam. Událost zasáhla tři generace, neboť rodiny pozbyly živitele a vzápětí také bydlení, veškeré úsilí o přežití se přeneslo na ženy. Dívky předčasně dospěly a převzaly na sebe starost o domácnost a mladší sourozence, ženy tvrdě pracovaly. Situace vedla k odchodům nebo útěkům z domova, došlo k přesunům obyvatelstva a později tíživá sociální situace vedla také k národnostním střetům. Datace líčených událostí končí v roce 1921, kdy již odeznívaly dramatické pohraniční půtky o Těšínsko, kdy jen ve Wadowicích zemřely dvě desítky osob v tzv. bojówkach. O sedmidenní válce mezi Polskem a Československem se téměř celé 20. století mlčelo, stalo se třináctou komnatou novodobých dějin. Pro národnostně smíšený kraj, který je navíc příhraniční, byl odjakživa příznačný kontakt s větším počtem kultur, panovaly zde tolerantní vztahy, dokud se nálady nezačaly ideologicky manipulovat. Na obou česko-polských stranách došlo ke krvavým střetům a rivalita pokračovala, když některé polské rodiny odmítly plebiscit a odstěhovaly se do polského vnitrozemí. Těšínsko a Karvinsko je územím Slezska, které nechápeme jen jako území s velkým nerostným bohatstvím, ale uvažujeme o něm jako o prostoru specifických „sociálních obsahů“ a mezilidských vztahů, zvyků a tradic, spojených s členitými jazykovými a řečovými kontakty a etnokulturní pluralitou.

Autorka si zvolila nelehké téma pro své zacílení. Musela čerpat informace z mnoha dokumentárních archivních zdrojů, neboť městský archiv staré Karviné se nezachoval. Byla nucena objet muzea u nás i v zahraničí, těžit ze životopisných vyprávění zejména pamětnic – hornických vdov, konzultovat fakta s historiky, neboť detaily vyžadovaly přesnost, bylo zapotřebí radit se s jazykovědci. Autorka nakonec upustila od dialektismů a ponechala je jen tehdy, kdy se jedná o slova příznaková, psaná kurzívou (např. chlop, sedíš jak dura, ožrunga, cimprchlich, ograbčora, nechat ve štychu). Svůj umělecký výraz nalezla v průniku mnoha příbuzných žánrů. Jmenujme alespoň historický, společenský a životopisný román, rodinnou ságu a memoáry. V románu se setkávají prvky odlišných druhových forem a žánrových modů. Např. v tomto románu najdeme stopy baladičnosti. Karin Lednická se rozhodla dostát žánrovému vymezení a přímo do podtitulu uvedla, že se jedná o románovou kroniku. Její deklarace je dodržována a jako vypravěčka soustavně udržuje stejnou vypravěčskou linii a navíc usiluje o časoprostorový nadhled. V románu sledujeme životní příběhy zejména hornické matky Barbory a prostřední dcery Barky z rodiny Matuszkových, dále vývoj románového hrdiny Ludwika Pospíšila, který byl jako sirotek přijat do rodiny Žebrokových, moderně vyznívají životní epizody Julky, která jako jediná z postav je schopna vzpoury, dovede se srovnat se svým proviněním i společenským zařazením. Julku spojuje s Barborou přátelství od dob, kdy se na zádech přenášely sůl z Wieliczky, odděluje je naopak vztah k bohu a míra smíření s uspořádáním pozemského života. Julčina odvaha, nespokojenost, bystrost a energičnost ji ženou až do Ostravy, a třebaže se vrací zpět, není to pro nesamostatnost. Pouze následuje svou životní lásku. V románu se jedná o spletité rodinné a přátelské vztahy, které jsou přiblíženy z různých perspektiv, v protikladech i v odstředivých kruzích. V jediné osudové noci ztratila rodina Matuszkova své živitele – manžela/ otce, syna/bratra. Skrze paměť všednosti a každodennosti pronikneme do nuzného prostředí hornických domků, kde největší rodinná tíha zůstává na bedrech žen, do sklepního bytu Barbory s dětmi, kde pracuje za stravu a byt pro hostinskou. Nahlédneme také do úřednického bytu, vybudovaného hrabětem pro prominenty. Mezi ně patří Jurka Žebrok, pracující v Larischově pivovaru, a jeho novomanželka Julka, která se později prosadí v nově založených a záhy prosperujících lázních Darkov.

Předností románu Šikmý kostel je sugesce, že se jedná o dramatizaci děje a filmové obrazy. Zdánlivě jednoduchý a jednoznačný přístup k realitě, chronologické řazení událostí a čtivé podání nás vede k hledání analogií s kriticko-realistickým románem. Řazení kapitol podle vročení a „kronikální“ příznakové konsekvence nás naopak přivádějí k přesvědčení, že se jedná o beletrizující kroniku. Skutečnost vidíme primárně a zároveň podmíněně, neboť historický čas daný dějinnými událostmi a fikční čas, v němž se odehrávají životní peripetie literárních postav, jsou propojeny. Zkraje sledujeme osudy postav, převážně si uvědomujeme sociální situaci rodin a nepátráme po politických motivacích či národnostním a etnickém vymezení. Místy si čtenář neuvědomuje geopolitický význam lokalit a prožívá spíše fatální průběh dopadů, jestliže se k hornické dřině přidají sklony horníků k alkoholismu a později trvalé válečné následky těch, kteří se dostali na frontu. Radost z ukončení války naruší turbulence národnostního rázu a pocity další existenciální nejistoty. Dodejme, že dodnes zůstávají zachovány pohraniční kameny s letopočty počátku 20. století, kde nechybí rozčleňující písmena P a C, hraniční linie dříve nepociťované.

Když si v roce 1921 předvolá ing. Kadleček, pocházející odněkud z Kladna, Ludwika, ani ve snu ho nenapadne, že by se mohlo jednat o něco jiného než o práci. Překvapí ho otázka, proč nechává své děti chodit do polské školy. „Protože doma mluvíme jenom polsky. Česky moje děti umí jenom trochu; musely by se nejprve pořádně naučit jazyk.“ – „Ale prosím vás, pane Pospíšile. Děti se učí rychleji než dospělí.“ – „ Stejně bych se musel poradit doma, pane naddůlní. Se ženou, víte? – „Vaše žena je polské národnosti?“ – „Ano.“ -„Je polština skutečně její mateřský jazyk?“ -„Ano, její maminka mluvila polsky. A moje taky. Byly totiž sestry, víte?“- Ale váš otec byl Čech.“ – “Ano.“ – „Vy jako syn českého otce a občan Československé republiky mluvíte doma polsky?“ –„Ano. Tak jsme si zvykli.“ – „To jsou špatné zvyky, pane Pospíšile.“ – Ludwik nasucho polkne. -„Abych to zkrátil, pane Pospíšile,“ řekne Kadleček a významně se opře dlaněmi o stolní desku. „Buď své děti převedete k nám, anebo dostanete výpověď. Z práce i z bytu, samozřejmě. Na vaše místo pak přijmu člověka, který rád vyhoví mému přání. Říkám to dost jasně?“ -„Říkáte,“ hlesne Ludwik a sklopí hlavu. -„ Výborně,“ zvedne se spokojeně Kadleček a chystá se k odchodu. „Na shledanou. Co nejdříve chci slyšet vaše rozhodnutí“ (s. 388). Ludwik ustoupí a druhý den jde opět na šichtu. Otevřený konec nabízí řadu dalších uzavřených situací. Co bude následovat, se údajně dovíme ve druhém dílu románové kroniky, na kterém Karin Lednická pracuje.

V české polistopadové literatuře jsou poměrně často tematizovány komplikované poměry na Hlučínsku, včetně poválečného odsunu německých obyvatel. Na beletrizující prezentaci  námětových zdrojů z tzv. Zaolší se teprve čekalo. Román Šikmý kostel již nyní důstojně vyplňuje stávající mezeru.

Svatava Urbanová

Vloženo: březen 2020