Tiché roky Aleny Mornštajnové

Prozaička Alena Mornštajnová se stává jednou z nejčtenějších a svým rozpoznatelným rukopisem nejvýraznějších současných autorek. Jako v Haně (2017) zaujme román Tiché roky (Brno: Host 2019) propletencem rodinných vztahů, jenž svými kořeny sahají až do první republiky a končí přítomností. Upoutávají demytizací vztahů mezi rodiči a dětmi, zvláště mezi otcem a nejmladší dcerou, protagonistkou románu, která v podobě zápisků reflektuje podivnou atmosféru domova, v němž vyrůstá. Pátrá po svých příbuzných a zvláště po existenci jakési Blanky, s níž si ji splete v nemocnici umírající babička. Hledá zdůvodnění, proč se rodiče po dvaceti letech přestěhovali a žijí tak daleko od Prahy. Po matčině smrti, v útlém dětství, si zvykla na podivně chladné chování svého otce, na ticho a napětí po jeho příchodu z práce, na hudební kulisu znějící z otcovy pracovny, kam nikdo nesmí vstoupit.

Postupně skládáme mozaiku rodinného příběhu od meziválečného období po současnost, jehož kompozice je složitější autorčiným předsevzetím, že se kapitoly budou střídavě nazývat Otec nebo Dcera, přitom poslední a první věta každé z dvaceti kapitol bude vždy znít shodně. Např. první kapitola končí větou : „Byla to chyba“, druhá kapitola začíná: „Byla to chyba, ale už se nedala nijak napravit.“ Přitom otce a dceru odděluje více než čtyřicetiletý odstup. Sledujeme tedy děj a události ve dvou časových rovinách, navíc nejméně ve zdvojené perspektivě ze strany dcery, protože je dítětem i dospělou zároveň. Protože se vztahově mlčí, nabývá na větším významu vykreslení postav v přímých popisech, v charakteristikách obrazů a atmosféry bytů, později venkovského domu a zahrady. Spíše než vyřknutá slova zní hudba, pak slyšíme hru na klavír. Na významu nabývá, nakolik si svou minulost neseme sebou, zda jsme si zapamatovali slova nebo fyzický pohyb, gesto, pohled, mimiku. Jestliže se nacházíme ve zvláštních nebo senzitivních situacích, místy prostoupených dětským strachem a zraňováním druhé otcovy manželky Běly, nejbližší osoby jeho dcery – malé Bohdanky, probouzí se v nás zvědavost a klademe si otázku – kdo je kdo – hledáme příčiny a souvislosti. Autorka jako vypravěčka dovede udržet napětí, nasvítit zlomové události života z perspektivy zapáleného, precizního a přísného pracanta, kdysi úspěšného funkcionáře, politicky angažovaného muže, postupně introvertního a nerudného člověka. Sledujeme jeho dětství v chudobě, obdiv a lásku k dívce obdařené hudebním talentem a vyrůstající v diametrálně odlišném prostředí. Stane se jeho osudovou ženou, s níž prochází šťastnou fází života, přerušenou až tragickou událostí, následně vyšetřováním a odchodem dcery do zahraničí. Následuje zcela protichůdný sled dalších událostí, který si rekonstruujeme pomocí dětských a dívčiných zápisků, ale také pomocí vševědoucího vypravěče. Fragmenty příběhů korespondují s kompozicí knihy, v níž se prolíná minulost s přítomností, střídají se různá prostředí a sociální role žen a mužů, vztahy konvenční i narušené, nelehké až složité. Ve dvaceti kapitolách se repetují slova a věty: „ Byla to chyba – zaplnila mě únava – byl šťastný – člověku ne vždy všechno vychází podle jeho představ – nebyl žádný důvod – všechno dobře dopadlo – byla šťastná – dny se ztrácely v minulosti jako obrazy za oknem rozjetého vlaku – co nejrychleji – nic nebude jako dřív – barvy – bylo to zoufalé – nebyl žádný důvod – všechno má svůj čas – ticho – najednou bylo všechno jinak – oblíbenou skladbu – na jaře.“

V románu neplatí sémantická stratifikace postav, dělení na citlivé ženy a tvrdé muže. Např. otcova matka celý život jen dřela, byla k sobě i nejbližším tvrdá, štiplavá a mimo postiženou dceru Hedviku neodpustila nikomu nic. Mladšímu synovi však několikrát v životě pomohla s naprostou samozřejmostí, nicméně Svatoplukovu manželku, klavíristku Evu, nazývá „městskou paničkou“ a nikdy s ní nenašla společnou řeč. To nebrání její bezmezné lásce k vnučce Blance. Románem prochází to nevypověděné, meziřádkové, co si může dotvářet čtenář a co také souvisí s charakteristikou postav, přitom soustavně udržuje naši pozornost. Zápisky nám přibližují dívčí vnitřní svět, zatímco pohnutky dalších postav nechává opředené záhadností. Z „ich-formy“, kde se využívá subjektivní zápis směřující ke složité reflexi vnitřního i vnějšího světa, přechází na „er-formu“, souvisí-li s otcovými osudy. Zdá se, že jak v Haně, tak v novém románu, autorce svědčí nejvíce právě poloha autentického intimního psaní nebo výpovědi a její hlas právě zde zaznívá sice nenápadně, tiše, ale o to přesvědčivěji.

Svatava Urbanová

Vloženo 29. 8. 2019