Alena Mornštajnová – Gabriela Miklínová: Strašidýlko Stráša

Alena Mornštajnová – Gabriela Miklínová: Strašidýlko Stráša.

Praha: Albatros 2018.

Kniha upoutá názvem i obálkou, neboť obojí prozrazuje, že se děj spojuje s hradem, zabydleného strašidly i lidmi. Základní je ovšem příběh o strachu. Někdo se bojí tmy, jiný nečekaných nebo tajemných zvuků, jiný neznámých lidí. Stráša se bojí všeho, takže to je dobrý předpoklad být strašidlem. Základní děj a události jsou spojeny s dešifrováním záhady, kam zmizela černá kočka Luisa, Strášova kamarádka a parťačka babičky Žanety, kdysi lesní čarodějnice a nyní proslulé kartářky a věštkyně ve městě. Před čtenářem se odvíjí detektivní pátrání dětí. Trojice je tvořena Strášou, o něco málo starším kastelánovým synem Matějem a novou kamarádkou Helenkou. Nechybí v něm vtipnost, protože detektivní dedukce vyžaduje bystrost úsudku, postřehy a smělost. Antropomorfizované strašidýlko to má komplikovanější, protože není mentálně vybaveno k takovým krokům, ale miluje svou kočku. Stráša je sice plachý a bojácný, ale také dobrácký, družný, obětavý.

Autorka jistě kdysi četla Čapkovy pohádky, a tak se Stráša musí vydat na pouť mimo bezpečné prostředí hradu, musí něco nového zažít, napínavého i veselého, protože jen tak je dětský čtenář ochoten ztotožnit se s postavou. Ostatně zde najde zúročení také Čapkova rada v Marsyasu o dávkování sympatií a antipatií. Umluvená Helenka promlouvá při pátrání bystře a logicky, z nepřátelského hašteření babiččina papouška s kočkou Luisou se vyklube opak, z chorobně pověrčivého staříka Ládina Houbelíka, který věří více v ne-šťastné dny a předměty přinášející neštěstí než v sebe, se vyvine osamocený, hodný člověk, který se stane Luisiným pomocníkem v nouzi.

Ve Strašidýlku Strášovi se odvíjí přátelství mezi postavami nadpřirozenými i lidskými, mezi dětmi a zvířaty, dětmi a dospělými, mizí hranice mezi reálným a fiktivním, třebaže Stášův otec je Bezhlavým rytířem a maminka Bílou paní. Povahová pestrost lidí se projevuje ve škále nabývaných dětských zkušeností. Zatím je na tom Stráša tak, že když se sejdou na oslavě dobrého konce a tatínek bouchne dětským šampaňským v hradní věži, synek zmizí. Helenka si povzdechne, že je statečný, ale lekavý, a jde vyzvednout Strášu do staré dřevěné truhlice.

Mornštajnová dovede vytvořit příběh plný nápaditých situací, překvapujících a zapamatovatelných, umí psát čtivě a lehce. Jen kolik je v textu vtipných replik s použitím slovních hříček, frazémů a rčení, neboť slova se stávají prostředkem prostoru. Nečekané obraty typu „strkal nos ze dveří“, „vytáhnout paty z domu“ atd. působí legračně, když se musí Strášovi doslovně vysvětlit. Setkáme se zde také s vyprávěním ve vyprávění. To když tatínek vypráví Strášovi o svých dětských rošťárnách, zcela protikladných k synkovým reakcím, a ten mezitím usne. To vůbec neznamená, že by ho příběhy rodičů nezajímaly, nebo že by se tatínek zlobil. Mají se zkrátka rádi, i když jsou jiní. Však on se Stráša najde, k nějakému povolání strašidel se bude hodit.

Celá knížka je souhrnem vyprávěného světa (slovního a ilustračního) a ten se zaplňuje předměty, jevy, vzdálenostmi, perspektivou. Prázdná místa si může čtenář sám doplnit. Kvádry, z kterých jsou vystavěny hradby, najdeme na obálce knihy i na každé stránce, protože výtvarnice Gabriela Miklínová, spoluautorka slavných Šrutových Lichožroutů, jimi potvrzuje, že nic se tak úplně neztratí. Někdy mohou hradby chránit, z cimbuří dovolují rozhled po krajině, jindy je zapotřebí rozhlédnout se z jiné perspektivy a vyjít ven branou. Karikaturní rysy postaviček a stylizované obrázky dětských malůvek na zdi netají nadsázku a humor. Figurky postav koulejí očima, z grimas vyčteme emoční pozici v rozličných situacích, ale vše šťastně a vesele spěje k přátelskosti, ke vztahům naplněným empatií, vřelými kontakty a porozuměním. Dvojice autorek M+M má určitě perspektivu.

Svatava Urbanová

Vloženo: srpen 2019