Dostat se na výletní loď MSC Bellissima a prožít na ní skvělou dovolenou si přeje hodně lidí, kteří rádi cestují, poznávají neznámá místa a chtějí si přitom užít skutečný luxus. Někdo na takovou cestu dlouho šetří, protože nebývá laciná, ale pisatelce této reportáže takovou dovolenou ,,darovalo“ štěstí. Odpověděla totiž na Brněnském výstavišti během Veletrhu cestovního ruchu GO 2019 správně na otázku, jak dlouhá je taková výletní loď. Odměnou byl zájezd cestovní kanceláře, která se tam právě prezentovala a jež pobyty na lodi organizuje. Je jasné, že autorka článku byla z výhry trochu v šoku, ale kdo by nebyl zároveň velmi šťastný!!!
(kot)
Vůbec se mi nechce psát! Ještě se se mnou všechno trochu houpe! Ale nemůžu si nechat tuhle novou zkušenost jen pro sebe, tak píšu, dokud jsem plná dojmů. Takový luxus a takovou péči jsem ještě nikdy nezažila. Představte si, že ležíte na veliké bělostné posteli, kterou vám každý den celou převlečou, ustelou, večer rozestelou, dokonce i pyžamo ráno vytáhnou zpod polštáře, vzorně poskládají a večer zase připraví, abyste si je zpod polštáře nemuseli vytahovat. V koupelně visí bělostné froté osušky, bílé froté ručníky na nohy, které, když se jich dotknete, někdo vymění. Vše kolem je provedeno ve vysokém lesku, nerezu, zrcadla neskutečně nablýskaná, podlaha pokrytá tlustými koberci. Vodovodní kohoutek, když jej ze zvyku nechám otočený jen na studenou vodu, tak „se“ otočí na střed a ani stopa po kapce na něm nezůstane. Každý den vám do kajuty položí papír s programem na příští den a na nejrůznější lákadla. Na stolku je umístěn „robot“ Zoi, se kterým můžete rozmlouvat a ptát se jej na věci, které nevíte.
Má to jen jeden háček, komunikační řečí na lodi je na prvním místě angličtina, na druhém italština, francouzština, španělština a na pátém němčina. Takže umím Zoe pozdravit, případně říct bezchybně věty, které jsem se nadřela zpaměti ke zkouškám, jako „Die Ziege naste von Laiterwagen das Hoi.“ (pro neznalce německého jazyka: “Koza mlsala ze žebřiňáku seno.“) nebo „Krankhaltshalbernichtgearbeitet“ (pro nemoc nepracováno), případně anglicky „Tensing Norgej and Edmund Hillary ascended Mont Everest and looked around.” Zoe neměla práci, když mi řekla, že mi nerozumí, tak jsem jí sdělila česky, ať mi vleze na záda. Velikánská obrazovka televize skončila nápodobně. Než zabloudit v programech někam (byly jsme varovány, že jsou tam filmy, které se platí), tak raději nic.
Nad dveřmi kajuty nám svítila červená nebo zelená ledka, aby služebný duch věděl, zda jsme doma. A vůbec na pobyt uvnitř prostě nebyl čas, tam jsme jenom spaly (já a moje neteř Magda). Hned první den byl „nácvik na poplach“. Rozhlas hlásil zase cosi v pěti jazycích, z hlášení vynikla hláška „Charly alfa!“ Vyběhly jsme na chodbičku a byly posunovány na 7. poschodí, kde nám hoch „manekýn“ u povídání v každém jazyce ukazoval, jak natáhnout žlutou vestu, jak ji zapnout, jak přitáhnout tkaničky. Dodatečně jsem se, už nevím koho, zeptala a kdeže ty vesty jsou a dověděla se, že vesta se dostane až venku z lodi, protože bychom se ve vestách do chodbiček nevlezli.
Teď bych měla trochu popsat “hoteloloď”. Byla spuštěna na vodu teprve v březnu letošního roku, nese jméno Bellissima a vlastníkem je MSC Cruises, největší soukromá lodní společnost na světě, jež patří rodině, která provozuje námořní nákladní plavbu 300 let, a to z Janova do Neapole. V obou přístavech má své kotviště a v Janově má postavenou velkou administrativní budovu. „Zážitkové“ lodě pro turisty provozuje od roku 2001 a v současné době má 18 takových. Týdně prý vozí 35 000 pasažérů a chce to dostáhnout na množství 50 000 lidí týdně. Při vstupu na loď si přestavte velký letištní terminál, kde jste prosvíceni a prohlédnuti se všemi svými zavazadly, řekla bych ještě přísněji než do letadla. Jste nafoceni, vybaveni magnetickou kartou, kterou se pak všude prokazujete, otevíráte si kajutu, platíte. Každý kontrolník na lodi má čtečku, na které se mu objeví vaše foto a tak si zkontroluje, že jste to opravdu vy. Při našem výletě prý bylo na Bellissimě 5000 pasažérů a 1500 členů posádky. Loď je dlouhá 315 metrů, má 19 poschodí a má 2217 kajut! Dál to popisovat nebudu, to si můžete najít na internetu. Dokážete si představit, jak se projdete, než se naučíte najít svou kajutu?
Měly jsme vnitřní kajutu „Bella“ v 9. poschodí. Na kartě jsme měly číslo kajuty a stejně jsme občas lítaly jak myši v bubnu! V každé třetině lodi je 6 výtahů a další jednotlivé výtahy porůznu, vše neskutečně nablýskané. Měli jsme si zapamatovat, že v zadní části lodi je jídlo, v přední části lodi je zábava. V 15. poschodí vzadu je obrovská restaurace „bufet“, je otevřená prakticky pořád. Při příchodu na loď a do jídelny vám vždy nastříkají na ruce desinfekci. Snad v délce 2×100 metrů jsou oddíly se samoobslužným jídlem. Na co si vzpomenete: všechno čerstvé, ještě teplé sladké, slané pečivo, zelenina, ovoce, saláty, přílohy, maso, ryby, zákusky, automaty s pitím. Vezmete si talíř, naberete si, co vám libo a najdete si místo u stolů pro 2 nebo 4 lidi. Můžete přijít kdykoliv! Asi na 10 stolů je obsluha, která na znamení přijde, zjistí, co chcete, přinese a vše po vás pečlivě uklidí. A tady začnu z jiného soudku. Lidí mluvících česky a slovensky bylo málo, snad 200, většinou Italové, Němci, Holanďané, méně už Francouzů a Španělů. Slyšela jsem i hosty mluvící rusky a polsky. Nelíbilo se mi, jak se lidé k sobě chovali, když někam přijdu, třeba do velikého výtahu, tak přece pozdravím, je jedno jakým jazykem. Když si potřebuji sednout k někomu ke stolu, tak alespoň gestem ukážu, zda smím. A nejvíc mne zlobili lidé, kteří si nabrali vrchovatý talíř jídla, trochu se v něm povrtali a odsunuli jej a šli si nabrat další hromadu. Kolik toho obsluha „pofrfněného“ odnášela! A kolik jídla si lidé odnášeli v taškách, pití v termoskách! Proč? Někteří byli navíc velice hluční a roztahovační!
Na večeři jsme chodili do „nóbl“ restaurace v 7. pochodí, v gala! Dámy v róbách, pánové v oblecích. Jídelní lístek měl na výběr pět chodů! O některých jídlech jsem neměla vůbec potuchu, co to vůbec je. Prý tam vaří michelinští kuchaři, prý je to pro ně pocta, vařit na takovéhle lodi. Že jsem si ze salátu kápla na halenku olej, že jsem neuměla vůbec rozkutat jakýsi turecký zákusek a obsluha mi na to přinesla polévkovou lžíci, to by bylo na dlouhé psaní. Přežila jsem to. Ještěže jsme seděly u stolu s prima lidmi, se kterými se dobře povídalo.
Ostatní zařízení lodi je přímo neskutečné! V 19. poschodí bazén s tobogany, v 15. patře venkovní bazén na plavání s velikánskou obrazovkou, na které se promítá např. mořská pláž s palmami, u bazénu je jeviště, kde probíhají zábavné programy, různé soutěže, tanečky, soutěže s míči. Vedle je bazén s průhlednou střechou pro případné špatném počasí! Masáže, sauny, fit centra – co si můžete vymyslet. Ve středu lodi od 5. do 8. poschodí jsou schody ze svárovských surovin (neumím to ani popsat, oči přechází), na nízkém pódiu je klavír, u kterého stále někdo hraje. V dlouhé chodbě v 6. poschodí je dlouhý strop, snad obrazovka, a na ní se promítají záběry stropů např. Sixtinské kaple ve Vatikánských muzeích, Svaté kaple v Paříži, obloha s hvězdami, atd. Kolem jsou obchody s luxusním zbožím, bary, herny, co si kdo vymyslí, to tam je!
Na přídi je divadlo pro 1500 lidí s nejmodernějším zařízením. Každý večer se v něm hrají tři představení, řekla bych varieté, estrády, cirkus. Na lodi jsou takové atrakce, např. dvě auta formule 1 – pánové si mohou vyzkoušet, jak se v nich sedí a mohou na simulátoru zazávodit. Pro velké i malé děti jsou nejrůznější zábavná zařízení a hry. A abych nezapomněla, děti jsou na lodi zdarma. Loď se téměř nekymácí, pluje v noci, daleko od břehu, ve dne je zakotvena. Plavidlo je vybaveno nejnovější technikou, nemá lodní šrouby, ani kormidlo, jen obří generátory, které se pod lodí otáčejí, a dokáže přistát na centimetr přesně. Je naprosto bezodpadová.
Na ,,poznávačku“ do měst většina účastníků nechodila, mají dostatek zážitků na lodi a stačí jim čárka, že v tom městě byli. Na každé město: Neapol, Messinu, Valletu, Barcelonu, Marseille, Janov jsme měli půl dne. Ale stálo to za to!
Měla bych navštívená města trochu popsat: v Neapoli jsem byla poprvé, Vesuv nebyl vidět, na obloze byly nízké mraky. Staré město přecpané turisty, všude děsivá špína, oprýskané fasády, počmárané, vojáci se samopaly a transportéry.
Sicilie – Messina – turistickým vláčkem jsme vyjeli nad město, pomíchané staré budovy s novými, všechno čisté, vstřícné. Katedrála z 12. stol, která přežila, jak velikánské zemětřesení v roce 1803, tak bombardování za 2. světové války a největší turistická atrakce hodinová věž s orlojem. Poledne zahájí řvaním pohyblivý lev, pak začne kokrhat kohout, pak začnou procházet animované sochy z historie za zvuku zvonkohry Ave Maria.
Malta – Valleta – paráda!! Vysoké hradby, staré vstupní brány, všude čisto, plno květin, malé hospůdky. Viděli jsme ležící sochu Lazara na příkré skále nad přístavem, prošli úzkými uličkami plných soch, kolem čestné stráže, hrobky maltézských rytířů, budovy parlamentu.
Španělsko – Barcelona – prší, mlha a mraky se válí téměř po zemi. Protože jsem v Barceloně už po třetí a děsně mne bolela noha, několik lidiček zůstalo se mnou, zatím co většina běžela k Sagrada Familia. Prošli jsme po Ramble, vlezli do Staré tržnice, došli na náměstí Catalunya a zamířili jsme do Gotické čtvrti. Už jsme jako hastrmani. Do katedrály sv. Eulalie je děsivá fronta, vysoké vstupné a lije a lije. Tak jsme nejkratší cestou zamířili k lodi.
Francie – Marseille, kotvíme dost daleko od města, musíme použít autobus do Starého přístavu. Pokud si pamatuji z dřívějška, tak Marseille bylo špinavé, nebezpečné město. Jak se podařilo „vyčistit“ Starý přístav? Všude čisto, nikde žádné nepřizpůsobivé živly. Turistický vláček nás dovezl až k Notre Dame na věži s velikou sochou zlatou Panny Marie v náručí, s Ježíškem symbolem Marseille. Na internetu jsem se dočetla, že socha měří 12 metrů, což si myslím, že je blbost a každý pátý rok se musí pozlatit 5. kg zlata. Od kostela je perfektní výhled na celé město, přístav, moře a ostrovy (i ostrov If). Všude je našlapáno turistů, do katedrály se platí, do horního i dolního podlaží.
Itálie – Janov. Bellissima už v noci zakotvila v domovském přístavu. Autobusy Riviera tour už na nás čekají. Zorganizovat vystěhování všech 5000 turistů z lodi včetně zavazadel, to je tedy vrchol organizačního umění. Kufry už máme uloženy a tak jdeme na prohlídku Janova. Je zamračeno, začíná poprchávat, jdeme kolem staré historické plachetnice, všude je plno stánků se suvenýry. Janov v roce 2004 byl prohlášen celý za památku UNESCO. Staré město, kdysi velice bohaté, plné starých kamenných paláců, uzounké uličky, v katedrále San Lorenco (1123) je mše, dojdeme přes nám. Ferrari až k rodnému domu Krištofa Kolumba a pak jsme se rozprchli každý na chvíli svou cestou s podmínku, že trefíme zpět do přístavu do autobusu.
Za tento neopakovatelný zážitek chci poděkovat CK Riviera tour (autorizovaný prodejce pro ČR, Slovensko, Rakousko, Maďarsko a Bulharsko): Milí Čížovi (tak se jmenuje rodina, která provozuje CK Riviera tour), moc a moc děkuji!
Text a foto Maria Saláková
Vloženo: červenec 2019